Fénix – Twenty2

  „Ahoj, Popelko. Zvládli jste to tady?" zeptala jsem ráno po svém návratu. Jak se mi těch pár dní stýskalo po mém nablýskaném baru. Ale vyčistit si hlavu mi pomohlo.

  „Zdravím, šéfová. Sice chodili lidi, ale všichni pochopili, že tu nejste. I Grep se tu několikrát ptal," odpověděla. Bylo vidět, že se jí ulevilo, když viděla můj uvolněný výraz.

  „Už se těším, až opět otevřeme. Ale nevím, jestli to bude už zítra. Dáme se kávu?"

  „Ano, prosím."

  A tak jsem se opět dala do přípravy kávy. Moje oblíbené sklenice, led, vychlazený tonik a výborná káva. Kombinace, kterou v mých očích nic nepřekoná. Podala jsem sklenici Popelce.

  „Ty jsi vlastně ještě tuhle kávu nezkoušela, že?"

  „Ne, obvykle piju cappuccino," přitakala a posadily jsme se ke stolu.

  Zvedla jsem sklenici k ústům. Bylo to dokonalé. Na hladině plaval roztápějící se led a první doušek byl ledový. Pod studeným povrchem se ale skrývala ještě stále horká káva mísící se s tonikem. Spokojeně jsem si vychutnávala změny teplot. Popelka se také napila.

  „Tak co?"

  „Je to vynikající." Cítila jsem z jejího hlasu mírné překvapení.

  „Proč vlastně neotevřeme už zítra?" zeptala se mě po chvíli.

  „Musím se s někým ráno potkat. Možná se to chvíli protáhne. Ale říkám ti, že se na to vůbec netěším," povzdechla jsem si.

  „A můžu se zeptat, kdo to je?"

  Kývnula jsem. Měla jsem toho dne podivně sdílnou náladu.

  „Je to Fénix. Můj ex. Vlastně se jmenuje Fen, ale Fénix se mi tehdy hodilo na naši situaci. Poznali jsme se v rákosí u Paříže po jednou výbuchu. Oba jsme byli pokrytí popelem. Myslela jsem, že je mrtvý, ale žil."

  „U Paříže? Jakože na Zemi?" vykulila na mě oči.

  „Patřila jsem k partyzánskému odboji. On byl válečný otrok Impéria."

  „Páni. To je neuvěřitelné. Já myslela, že všechny z odboje popravili už kdysi dávno. A jaký byl? Ten Fénix," ptala se mě s údivem a zvědavostí. Pousmála jsem se.

  „Byl skvělý. Jeho otec byl z Ooru, matka z Marsu. Měl snědou pleť, dlouhé uši a hluboké, černé oči, po otci. Byl o hlavu vyšší, než já. A vlasy měl rudé jako krev. I po pěti letech to je, jako kdybych ho viděla před sebou. Měl smutný úsměv, ale to říkával i on o mně." Odmlčela jsem se.

  „Říkala jsem mu Fénix, protože jsem ho našla celého od popela, ale on z něj vstal a zapálil ve mně oheň. Zářil a hřál, když jsem to potřebovala. Byla to láska, která vyrostla i přes nehostinnost okolí. Potom se přidal na naši stranu a pomáhal odboji."

  „To zní nádherně. Co se stalo?" vyzvídala Popelka a já v jejích očích viděla naivní očekávání mladé dívky.

  „Zradil nás. Jednoho dne prostě zmizel. Teprve po pár dnech jsem našla dopis, kde mě varoval před příchodem Imperiálů. Psal, ať uteču. Nedokázala jsem ale opustit svoji jednotku. Snažili jsme se rychle sbalit a přestěhovat, ale už bylo pozdě. Chytili nás a všechny kromě mě a mého otce, jakožto velitele zabili. V Golden Cage mi při výslechu pustili video, kterému jsem nechtěla věřit. Byl to Fen, co jim všechno pověděl. Polohy našich táborů, počty lidí i zbraní. Prostě všechno, co věděl. Z nás se potom snažili vytáhnout polohu hlavního velitelství. Nechtěla jsem tomu první uvěřit, ale nikdo jiný nás zradit nemohl," ukončila jsem vyprávění a sledovala Popelčin zděšený výraz. Opět jsem se napila a cítila jsem, jak se mi rty samovolně kroutí do hořkého úšklebku.

  „Nebýt oběti mého otce, zůstala bych ve vězení s ostatními a zemřela. Někdy si říkám, jestli by to nebylo lepší. Byla to v první řadě moje vina, že jsem Fenovi uvěřila. Pak si ale uvědomila, že by je tak neměl kdo pomstít. To bylo moje šílené já. Od té doby však uplynulo už mnoho let.

  Nerada někoho nenávidím. Věřím tomu, že lidé mají důvod pro všechny své činy, i když ho někdy ani sami neznají. Ale jeho jsem dlouho nenáviděla, stejně jako sebe." Opět jsem si dala od monologu krátkou pauzu. Potřebovala jsem ale někomu vyklopit, co se za těch posledních pár dnů událo v mé hlavě. Někdy člověka jedno nahlas vyslovené slovo utvrdí v rozhodnutí víc, než tisíc myšlenek.

  „Ano, nenáviděla jsem ho. Teď však nevím. Ještě pořád doufám, že se najde nějaké vysvětlení, nebo alespoň důvod pro jeho činy, a já budu moct smazat toto období nenávisti a začít nanovo. Uvidíme, co zítřek přinese," povzdechla jsem si naposledy, dopila kávu a opět se vydala nahoru. Další den bude začínat velice brzy.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥

Fénix – aiwiiwia1

Jen v těch nejfantastičtějších představách a snech jsem se mohla stát členem té neuzavřenější archeologické společnosti, která existuje. Fénix je velice úzce spjatá skupina mladých vystudovaných lidí zabývajících se historií, výtvarným uměním, literaturou a artefakty. Jako malá jsem o nich slyšela z úst mého tatínka, který mi o nich vyprávěl prastaré příběhy, o kterých jsem se domnívala, že si je vymyslel. Vždy zkoušel moji pozornost a trpělivost přes nespočet jeho hádanek, otázek a složitých úkolů – a já pokaždé prošla. Byl na mě hrdý. Vždycky říkal, že jsem nejlepší kandidát, který později zaujme jeho místo. Asi místo ve vedení naší málopočetné rodiny, říkala jsem si. Jako by tušil něco zlověstného, co mu sebere jeho krásný život.

O několik let později jsem se rozhodla po nich pátrat na vlastní pěst a prostudovala jsem snad veškeré kroniky doporučené mojí vysokou školou, ve kterých se jen zmínkou vyskytlo bájné zvíře „fénix", které se objevovalo v nespočet mytologických příbězích nejrůznějších starověkých civilizací.

Se smrtí mého tatínka zemřel i můj zájem o společenství Fénix. Nepřišlo mi fér, abych svůj život zasvětila pátrání po společenství, které s největší pravděpodobností ani neexistuje. Že bych měla být vděčná za možnost nahlédnout do tajemství společenství, jsem odmítala, až do dne mnou tak odkládaného pohřbu.

Tatínek byl velice vzdělaný a moudrý muž, známý jako muž mnoha ctností a ctí s dodržujícím řádem a pravidly. Občas mi jako malé při jeho vyprávění o Fénixu připadalo, jako by byl jedním z členů. Jak jinak by mohl znát tak podstatné detaily, které se shodují s uvedenými informacemi, které jsem vyčetla z kronik? Tu myšlenku jsem pokaždé zavrhla někam do úbočí mysli – kdyby můj otec byl součástí tajného společenství, rozhodně by mi jejich místo schůzek tajně ukázal. Pokaždé jsem došla k závěru, že četl tytéž kroniky, jako já. Proto mi vše tak krásně dovedl vyprávět.

„Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris." Byl epitaf vyrytý na kamenném náhrobku, kam pohřbili mého otce. Hrob se nacházel hned vedle monumentální obřadní smuteční svatyně, která dodávala poslednímu místu odpočinku mého otce záhadný, avšak honosný a významný dojem.

Každým rokem, na mé narozeniny, jsem k jeho hrobu chodívala plačící se smuteční kyticí dát mu stále dokola poslední sbohem, ale nikdy jsem to nedokázala. Zlom nastal v den mých dvacátých narozenin, kdy jsem vstala nezvykle brzy a opět šla na hrob svého otce mu poděkovat za svůj život, který mi daroval.

Stále dokonal jsem si četla nápis na kamenném náhrobku, jako by to bylo nějaké podstatné vodítko k pochopení jeho náhlého odchodu.

„Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš." Neměla jsem sebemenší ponětí, proč si otec vybral za epitaf zrovna takovýto náboženský citát. Pokud vím, nikdo z naší rodiny nebyl věřící, nikdo nebyl pokřtěný a až do jednoho jsme byli zatvrzelými ateisty, skoro až popírači Boha. Už několik dlouhých let mi ten text ležel v hlavě a nedokázala jsem se s ním smířit. Nedokázala jsem se smířit s tím, proč je na náhrobku právě text s prostoduchým významem.

Většina lidí píšících si svůj vlastní epitaf volí poněkud pozitivnější a vlídnější slova na uklidnění svých pozůstalých, aby jim připomněli jejich nekončící lásku, která nadále přetrvává.

„Tak proč? Tati, proč sis zvolil takovou snůšku nesmyslů?!" nedokázala jsem své emoce nadále skrývat v sobě a zhluboka jsem na místo, kde si pamatuji, že se odsouval hrob, zařvala na svého otce. „Má to snad být další zkouška? Další tebou vymyšlená záhada, kterou je třeba rozluštit?!"

Třeba to není žádná zkouška ani hádanka, ani záhada. Prostě to tak je. A to je život. Nemusí mít vše důvod a vysvětlení. To mi pravil můj vnitřní hlásek, i když jsem si přála, aby neměl pravdu, aby se pletl. Nutně jsem potřebovala tuhle mojí osobní záhadu rozluštit.
„Prach jsi a v prach se obrátíš," pohledem jsem neuhýbala z vyrytých písmenek, které mi rázem začaly dávat smysl. „tati, to snad nemyslíš vážně? Tak je to přece jen záhada prahnoucí po rozluštění!"

„Prach jsi a v prach se obrátíš. Stejně jako fénix spálením sebe samotného se opět z popela znovu narodí. Fénix! Je to FÉNIX, tati! Byl jsi jedním z nich."

Při výkřiku názvu tajného společenství se nedaleko stojící svatyně začala otáčet směrem k východu, rotovala, až mi zpřístupnila vstupní masivní dveře ve tvaru goticky spjatých modlitebních rukou. Neváhala jsem a vstoupila jsem do místnosti. Ručně vytesané kamenné bloky svojí chladnou povahou dodávaly místu patřičnou záhadnost. V podlouhlé místnosti dokola ohnivě svítily zavěšené louče, které ozařovaly celou místnost. Tajnou místnost pro schůzky a porady. Uprostřed místnosti stál půlkruhovitý dubový stůl a kolem něj hrdě sedělo dvanáct osob nedočkavě sledujících mé další kroky a rozhodnutí. Narovnala jsem a pyšně jsem usedla na jediné volné místo, které dřív náleželo mému otci.

Přijala jsem své dědictví, které mi otec zanechal a stala jsem se jedním z členů tajného společenství Fénix.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥

Fénix – bloncka8

Stojím v rohu místnosti a nešťastně pozoruju, jak sedí zničená na kraji nemocničního lůžka a drží mou bezvládnou ruku. Záda má shrbená, ramena se jí třesou pod mohutnými vzlyky a po zrudlém nateklém obličeji jí ztéka jedna slza za druhou. Tiše něco šeptá a jemně se houpe dozadu a dopředu. Je mi jí tak líto, tak strašně rád bych jí řekl, že jsem tu s ní. Že jsem tu pro ní. Pohladil bych jí po hebkých dlouhých vlasech a vtiskl do nich polibek. Já tu ale jen přežívám jako duch, co se nemůže vrátit zpátky do svého těla.

Při tom si za všechno můžu sám. Už je to několik měsíců, co jsem zavřený ve svém osobním vězení, protože jsem byl hloupej machýrek, co se potřeboval předvádět. Sára mi jednoho dne zavolala, jestli bych pro ní nemohl zajet, že potřebuje odvoz. Už si ani nepamatuju, kam potřebovala jet, ale to pro mě stejně nebylo důležité. Jí bych odvezl klidně na konec světa, když by mě o to požádala, a navíc jsem si koupil nové auto a chtěl jsem se jí s ním pochlubit, jelikož ona ani nevěděla, že jsem si nějaké sháněl a nepřijedu už tak pro ní autem od rodičů.

Sedl jsem do auta a vydal se na cestu. Ani jsem se nepřipoutal, protože jsem hrozně nenáviděl pásy. Kdybych si ho tenkrát zapl, nemuselo to dopadnout tak špatně. K Sáře to mám autem jen pět minut, ale i tak jsem toužil po tom, být ještě rychlejší. Cestou jsem dohnal auto, které jelo stovkou, ale to mi nestačilo, a tak jsem ho začal předjíždět. V tom ale do silnice vběhl zajíc, já se lekl a jediné místo, kam jsem mohl strhnout volant, bylo do příkopu. Nárazem jsem vyletěl ze sedačky a pak už si pamatuju jen bílý nemocniční pokoj.

„Felixi, musím ti něco říct," řekne tiše mezi vzlyky a popotáhne si. Chviličku mlčí, jako by přemýšlela, jak vhodně porovnat slova, a prohlíží si svoje nehty.

„Vlastně nevím, jak to říct. Já věřím tomu, že tu jsi se mnou, že se jednoho dne probudíš, ale pro tvé rodiče je to moc bolavé a nevěří tomu, že jsi tu ještě s námi. Doktoři ti vůbec nedávají šance, a tak se tví rodiče rodiče rozhodli to ukončit. Zítra v poledne tě nechají odpojit."

Zalapám po dechu a nevěřím tomu, co Sára právě řekla. Nedokážu si představit, že by mamka s taťkou souhlasili s něčím takovým. Vždyť já jsem přece tady. Doběhnu až k Sáře a dřepnu si k ní. Chytím ji za tváře a snažím se, aby se ne mě podívala, aby si mě všimla. Ta ale jen zabodává svůj pohled do země. Pak ale prudce vhlédne k mému tělu a na tváři se jí objeví odhodlaný výraz a z jejich slov mě zamrazí.

„Ale neboj, zítra tu u toho budu s tebou, nenechám tě samotného. A pak půjdu přímo za tebou, už to mám všechno vymyšlené a připravené. Brzo budeme spolu, už napořád," řekne pevným hlasem a políbí mé tělo na čelo.

Její slova se mi zabodají přímo do srdce a bolí to ještě víc, než to, že by mě vlastní rodiče chtěli nechat zabít. Bolí to tak moc, až mám pocit, že mi někdo strčil ruku přímo do hrudníku a silou mi zmáčkl srdce a táhl mě, s ním v rukou, prudce za sebou až do mého těla.

Bolest najednou ustoupí a já po měsících pobytu mezi životem a smrtí konečně patřím zpátky ke svému tělu. A tak jsem vstal z mrtvých, jako Fénix z popela.

„Sárinko, nezabíjej se," vypadne ze mě ochraptělým, dávno nepoužitým hlasem. Sáře se v očích promění smutek v šok a nakonec v radost. Padne mi kolem krku a přitom zběsile mačká tlačítko k přivolání doktora.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥

Fénix – kiara2

​Hrdě jsem shlížela na davy mých obdivovatelů pode mnou. Z balkonu královského paláce jsem na poddané, kteří svou velikostí z mého pohledu připomínali mravenečky, měla dokonalý výhled. Celým městem se vznášela slavnostní atmosféra doprovázená radostí a smíchem, kamenné uličky ozdobené vlaječkami, prapory či konfetami byly zaplněné provolávání slávy a vzdávání holdu mé maličkosti.
​Dnes byl konečně ten den, na nějž jsme všichni čekali. Přání, které mohli obyvatelé země doteď předávat pouze šeptem do ucha svých nejbližších důvěrníků jinak jim při prozrazení hrozil trest nejpřísnější, se vyplnilo. Já, Fë z prastarého a mocného rodu Nixů, jsem s pomocí svých stoupenců dokázala rozpoutat revoluci a svrhnout nenáviděného vládce i jeho rodinu z trůnu.
​Nebylo to poprvé, co se o to někdo pokusil. Zárodky pokusů sesadit císaře se táhly až k mému prapradědečkovi. Můj slavný předek, jehož příběh si předáváme z generace na generaci, Mà Nix, nedokázal vystát nekonečnou a po staletí nedotknutelnou vládu rodu Periů a zorganizoval vzpouru. Ta ovšem byla krvavě potlačena. Všichni, kteří ji jakýmkoliv způsobem podpořili, ať už se jednalo o sebemenší věc, byli mučeni a následně bolestivě popraveni. Proslýchá se, že tehdy, před těma mnoha lety, byly jejich hlavy napíchnuty na kůly a vystaveny před palác jako odstrašení případných dalších budoucích nepřátel.
​My se však nevzdali. Nixiové nejsou zbabělci. Jakmile si něco usmyslíme, jdeme za tím i přes mrtvoly a neštítíme se použít jakýchkoliv technik k dosažení svého cíle.
​K odboji se přidali i mí rodiče. Ještě nyní si živě vzpomínám, jak se k nám jednoho dne přiřítili královští vojáci a odvedli rodinu někam pryč. Více jsem je nespatřila a nade vší pochyby vím, že jsou mrtví. Byla jsem tehdy teprve dvanáctiletá dívka, o níž by nikoho ani ve snu nenapadlo, že by i ona mohla mít s plánovanou zradou něco společného. K mému prospěchu hrál i můj nevinně vypadající vzhled. Dlouhé rusé kadeře, bledá pleť a andělská tvář s velkýma zlatýma očima, drobným pršáčkem a plnými srdcovitě vykrojenými rty si dokázaly získat každého. Vzhledem k mému věku se vykonavatelé spravedlnosti rozhodli, že budu dána do domova pro opuštěné děti a ponechají mě naživu.
​Chyba.
​Přes rty mi přejel domýšlivý úsměv. Nedokázala jsem ani uvěřit, jak moc hloupí byli. Ačkoliv se císařský rod Periů vychloubal svou mocí a schopností setřít jakýkoliv pokus o rebelii, ve skutečnosti to nebylo nic jiného, než prázdná slova na vystrašení a manipulaci mas.
​V životě jsem to neměla lehké. Nesla jsem si statut dívky pocházející z rodiny vyvrhelů. Po opuštění dětského domova jsem byla slabá, ne příliš chytrá a s nulovým sebevědomím. Potom však přišel zlom, kdy jsem si uvědomila, že se musím změnit, chci-li přežít. Potkala jsem chlapce, který na tom byl podobně jako já - vyvrhel na pokraji společnosti. Rot se ke mně jako jediný choval s úctou, pomáhal mi a staral se o mě. Poskytoval mi rodinu, kterou jsem jako mladá tak nutně potřebovala. Dodal mi dávku sebedůvěry a později i pomohl uskutečnit povstání.
​Teď je všechno jinak. Stojím zde, nad hromadami nadšených lidí vykřikující oslavné hymny. Zdá se, že císař nebyl ani zdaleka tak oblíbený, jak o sobě rád tvrdil. V lidech možná byla zakořeněná touha po změně už velmi dlouho, což mi nejspíš pomohlo. Jakmile se najde jeden odvážlivec, který se nebude bát vystoupit z anonymního davu a udělat první krok, následující události už dále plynou samy od sebe a křehká moc panovníka se zhroutí jako domeček z karet.
​Všichni mě chtějí za první vládkyni nového věku a já, se vší skromností, tuto roli přijímám s hrdým úsměvem na tváři. Uvnitř jsem se však necítila tak sebejistá. Někde v mé duši stále plápolala nejistota té dvanáctileté dívenky, která viděla násilný únos rodičů. Vím, že to nebude snadná role. Po převratu se mnoho věcí musí změnit, aby se krutovláda Periů neopakovala a bude trvat velmi dlouho, než si všichni obyvatelé na ně zvyknou.
​Naštěstí po mém boku stál Rot, jehož sebedůvěra byla mnohem pevnější než ta má. Přestože hlavní roli budu hrát já, on je podpora, bez níž bych se neobešla.
​Napřímila jsem se. I když mi tělem pulzovala nejistota a obavy, věděla jsem, že to zvládnu. Všechny negativní myšlenky jsem zahnala do pozadí a snažila se vychutnávat si entuziasmus a vzrušení dané chvíle.
​Stejně jako bájný ohnivý pták Fénix, jehož má můj rod ve znaku, i já se zrodila z prachu a popela do ohnivé bojovnice za svobodu a lepší zítřky.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥

Fénix – fenix13

Byl pozdní večer. Má pera už neměla tak nádhernou, ohnivou barvu jako včera a můj hlas lehce ochabl. Už budu muset znovu vzplanout a potom vstát z vlastního popela.
Nikdo neví, jak to fénixové dělají. Že shoří, a potom se znovu ze svého popela narodí. Upřímně za mě, je nejtěžší chytnout. To není jen tak si pomyslet, teď vzplanu a znovu se narodím. Ne.
Každý zkušenější fénix už na do toho nemusí vložit tolik usílý, ale já, jako fénix, který se bude regenerovat teprve po páté, musí vynaložit spoustu usílý a soustředění na to, aby mohl vzplanout.
Vyhrabat se znovu z popela už zvládne každý.
Potom je tu ještě hlas. Musí se hodně cvičit, aby měl správný účinek, jinak by mohl fungovat opačně a ty, co mají srdce čistá, by strašil a ty, co mají srdce černá a plná nenávisti by jen těšil.
Těžký je život Fénixe, a nikdo o tom neví. Těžké je vzplanout, těžké je naučit se zpívat. Každý si myslí, jak to máme jednoduché, když se můžem znovu narodit, ale ono to není jednoduché.
Zavřel jsem oči a pevné se soustředil. Chci vzplanout, chci vzplanout a znovu se narodit. Slova se mi ozývala v hlavě a já je trpělivě opakoval s očima pevně zavřenýma soustředěním.
Najednou jsem pocítila horko a jak do mě bičují jazyky plamenů. Už hořím, za chvíli shořím.
Už je že mě zase ptáče, hrabu se z temného popela, co zbyl z mého starého těla, které jsem nechal jste před, ani ne, minutou vzplanout a nechal obnovit život, svůj.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥🔥