Silák - Kalokaghatia0 petronella0writing

V labyrintové síti odboček, uliček a podivných cestiček se ukrývala desítka nejstatečnějších mužů a žen, které svět spatřil. Ukrývali se - ne proto, že se báli - ale protože vyčkávali na nejvhodnější chvíli. Podium z keřovitých tvarů tvořící bludiště se rozrůstalo do dobrých pěti kilometrů, kam až oko diváků dohlédlo. Uvnitř něj - jak jsem již pravila - se nacházela desítka nejstatečnějších lidí, kteří byli ochotní darovat svůj život ve jménu vlasti. Ve jménu vlasti, která je vyhodnotila jako ty nejnevhodnější, jako ty, kteří jsou hodni této cti.

Legenda praví, že jen ten nejudatnější bojovník, se srdcem na správném místě, s myslí moudrých mágů, duší čistou jako lilie a neposkvrněným životem, je hodem výhry, kterou představuje život ve vlasti, kterou reprezentuje. Pravidla jsou velice jednoduchá - dříve na světě existovalo dvě stě šest států. Dnes jich ale nalezneme pouhých deset. Deset malých, ustrašených, nijakých státečků. Každý rok, první den v měsíci ledna, se uskutečnil výběr zástupců jednotlivých států - mohl jím být kdokoliv; novorozeně, dítě, muž či žena, stařešina; a to na základě rozlosování náhodného čísla, které postupně sestavovalo rodné číslo vyvoleného z každého státu. Ti se utkali v boji o svůj vlastní život a život svého lidu. Každoročně byl vybrán vítěz; což byl ten, který dokázal přežít své soupeře. Stát, ze kterého vítěz pocházel, byl ve jménu ochrany a uchování stability ve světě obětován Matce Země - padl do jediného nedůležitého človíčka. Ostatní padlí z poražených států byli Zemi obětováni jako dar jednoho člověka vyměněného za možnost dalšího roku bezstarostného života. Mocnosti nemohli dopustit, abychom naši zemi zahubili a byli shodni v jedno; že raději dopustí, aby v rovnoprávném boji sami lidé zničili sebe. Teprve, až zkažené lidstvo zahyne, planeta Země se vyčistí od špíny, kterou jsme do ní zaseli a bude moc po tolika, ach, tolika milionech let opět svobodně dýchat, rozkvétat do svých blahodárných stromů a výhonků, zmocnit se vzduchu a darovat mu jeho mentolový dech, rozezpívat zmlklé ptactvo a rozvířit stojaté vody.

Vyhrát Den karmy byla pocta. Každý toužil vyhrát a uvrhnout tak svůj stát do područí temnoty a smrti - to proto, že nikdo, ani ten nejmenší státeček, nechtěl být tím, který svět zničí. A hlavně: nikdo nechtěl být tím posledním státem, který zbyde. Který zbyde naprosto a nenávratně sám v samotě osamění.

Za náš malinkatý evropská stát byl zvolen muž, který si nechával říkat Silák. To jméno k němu zkrátka sedělo - byl vysoký, svaly pokrytý a mohutný, nad ostatními se tyčil v nadlidské výšce jako socha z mramoru. Byl tichý, až tak, že za celičkou dobu nepromluvil ani slůvkem. Jen věčně šeptal cosi tajného do keřů, které ho obklopovali. A byl také velice vychytralý. Usídlil se na pokraji labyrintového bludiště, kde si navrchu mohutného silného keře vybudoval něco jako přístřešek, který na první pohled připomínal hnízdo orla. Tam se zabydlel, přichystával a vyčkával, jak se ostatní vyvolení zachovají.

***

Někteří měli pramalou šanci vyhrát a vzdát svému státu poctu. Někteří byli od svého vyvolání odsouzeni k záhubě - byli mezi nimi děti ne starší než pěti let, stejně tak jako staré ženy i muži. Většina z dalších vyvolených zahynula pod náporem stresu, který na ně působil a také pod nepříznivým počasím, které na ně bylo uvrhnuto - ne všichni byli zvyklí na tak vysoká horka, která dávala zabrat i těm, kteří v nich žili celý svůj život.

***

Zbýval už jen jeden vyvolený a Silák. Toho situace ale nevyvedla z klidu. Ze svého orlího hnízda dobře viděl, že je vyvolený se jménem Diamant zraněn. Při skoku z vysokého stromu mu při dopadu lýtkem projela kost. V tu chvíli Silák věděl, že je jen otázkou času, kdy se stane vítězem.

***

Diamant padl, sesunul se k zemi a s pláčem ulehl do stydna svých pocitů prohry. Silák vůbec poprvé sestoupil na travnatou plochu labyrintu.

„Teď budete muset zničit všechny lidské tvory ve všech zpropadených státech. Ohlašuju všem, že nikdo nevyhrál! Nikdo se nestal vítězem! Všichni jsme prohráli a zároveň jsme vyhráli to nejcennější - život pro naši Matku Zemi a možnost života pro lidstvo, které si ho zaslouží; pro lidstvo, které bude čisté a neposkvrněné, bez sobeckých vlastností a pro lidstvo, které životu bude hodno." Tak zněla poslední slova Siláka, než si ostnatou větví, kterou vybrušoval ve svém hnízdě, probodl krk. Spolu s vyplavením rudé krve z jeho mrtvého těla na svět vydechla i jediná možnost, že lidstvo bude zachováno tak, jak ho známe dnes. Lidstvo padlo.

Silák - Nylien4 Danees

Démoni mali rôzne schopnosti. Niektorí hýbali s predmetmi, iní dokázali aj posadnúť človeka. Silák patril medzi tých, čo dokázali plne prebrať kontrolu nad dušou, ale tým si svoje meno nezaslúžil. Zaslúžil si ho svojou schopnosťou telekinézie, ktorá bola tak obrovská, že dokázal hádzať celými kamiónmi. Medzi démonmi toľko sily nemalo obdoby.

Vedenie démonov ho preto nie len zakomponovalo do ich plánu na ovládnutie ľudstva, ale zohrával v ňom jednu z hlavných úloh. Tou bola posadnúť slávnu ženskú celebritu, ktorá mala značný vplyv na ľudí a veľmi jej dôverovali, takže mohli pomocou hromadných stretnutí s fanúšikmi tvoriť svoju armádu. A potom cez to päťdesiatkilové dievča ničiť celé mestá.

A tak sa stalo. Malo to byť ľahké a aj bolo, ale Silák si veľmi rýchlo uvedomil... že to bolo až podozrivé. Stál odrazu v ženskom tele uprostred sídla a v zrkadle videl ako sa jeho pekná tvár mračí, keď premýšľal, prečo žena nekládla žiaden odpor. Vždy bol aspoň nejaký. Namiesto toho cítil... úľavu? No akonáhle do tela aj mysle plne zapadol, odrazu tento pocit prebili tie silnejšie a veľmi rýchlo pochopil.
Zavalilo ho obrovské množstvo temnoty, ktorá prekvapila aj jeho ako démona. Nebola to temnota v zmysle zlých skutkov, morálneho úpadku a podobných vecí... bola to depresia, únava, prázdnota života, nezmysel existencie. U každého človeka tieto pocity niekde boli, niekedy výraznejšie a niekedy potlačené v úzadí, no to, čo ho zavalilo teraz, ho takmer zhodilo z nôh.

„Ďakujem za pomoc. Budem rada, ak to ponesie niekto iný," počul ako sa mu ozvalo v hlave a prekvapilo ho, že žena si zvládla ponechať svoje vedomie. Nemusel sa jej ani pýtať, čo si má poniesť - cítil to ako horu na svojich pleciach, ako Atlas keď držal samotnú zem. Všetku tú negativitu a hlbokú depresiu, ktorá sa ho držala ako kliešť. O toľko radšej by bol, keby mu radšej na chrbát položia kamión. Ten by vedel odhodiť, na to bol silný dostatočne. Ale na toto... to bolo iné.

A tak Silák pochopil, aké ťažké je existovať s takouto depresiou. Mal svoju úlohu a poslanie na tvorenie armády a pritom jeho najväčším úspechom bolo vôbec vstať z postele. Každodenné fungovanie bolo odrazu tá najťažšia vec, akú si kedy zažil. Žena tam niekde v pozadí stále bola a sledovala ho a on cítil tú nepatrnú zmenu v nej - keď sledovala jeho ako s tým bojuje, dokázala sa od toho trochu odosobniť a cítiť sa lepšie.

Neskôr sa na ňom začala zabávať. „Ak sa budeš tváriť ako mŕtvy kapor, tak rýchlo zistia, že sa s tebou niečo deje. Ja som to vedela maskovať oveľa lepšie, ty slaboch." Neposmievala sa mu, nebol v jej hlase zlý tón, bolo to takmer priateľské rypnutie. Démona však zaskočilo aj tak - slaboch? On bol predsa Silák, ten najväčší akého démoni mali. A napriek tomu musel proti svojej vôli uznať, že sila ktorú si žiadalo niečo takéto, bola niečo úplne iné.

„Občas mi pomohlo prečítať si dobrú knihu. Pustiť obľúbenú hudbu alebo si dať teplý čaj. Alebo proste len... oprať prádlo. Keď ležíš v čistých návliečkach, na chvíľu sa cítiš lepšie," začala mu radiť a Silák jej rady počúvol, keď už mal pocit, že to nezvládne. Čítal knihy čo mu odporúčala, počúval hudbu z jej playlistov a občas si aj v zástere niečo upiekol. A naozaj to tak bolo znesiteľnejšie. Naučil sa takto o nej veľa, o jej obľúbených veciach aj pocitoch z nich. Odrazu sa mali o čom rozprávať.

Snažil sa ju na oplátku tiež rozveseliť - pri sedení v reštaurácií nechal levitujúci zákusok naháňať muža, čo ho obťažoval a počul jej smiech, keď vydesený a s krikom utekal od nich preč. Ukázal jej, aké to je lietať a cítil jej úžas nad svetom, keď naň pozerala z vrchu. Dokonca občas chodili na vrakovisko hádzať autami, čo ju veľmi bavilo.

Stali sa z nich priatelia. Ona bola rada, že jej bremeno niekto pomáha niesť a on zabudol na celý plán ovládnutia ľudstva. Naopak, ľudia sa mu odrazu zdali super. Ich každodenná existencia bola väčší boj, než hocijaká vojna akú dovtedy videl a jemu pripadlo obdivuhodné, ako to zvládajú. S tými krehkými telami a mysľami a predsa mali v sebe viac sily, než ktorýkoľvek z démonov - dokonca aj on. Pochopil, že tá skutočná sila sa skrýva inde. Vo vnútri.

„Ty siláčka!" pochválil ju, keď pomocou jej tela zahodil ďalšie auto a ona sa smiala. A on si ju práve tak pre seba pomenoval - Siláčka. Bola preňho oveľa silnejšou než bol on sám. Mentálna sila mu odrazu prišla oveľa podstatnejšia.

Tak zostal. S ňou aj v nej, aj keď sa postupne vymenili - ona mala väčšinovú kontrolu a on bol viac v úzadí, ako jej podpora. Plán na vojnu nateraz zlyhal a ak sa obnoví, vedel, že bude stáť na strane ľudí. A dovtedy jej pomôže niesť to najťažšie, čo kedy na jeho ramenách spočívalo - bremeno existencie.