Hned u prvního tématu máme se shodným počtem bodů hned dva vítěze! No nezasloužili si to?

Fialová kytica – Nylien4 Danees

Kytica fialiek. Tú jej dal na začiatku.

Stála v bielych šatách zafúľaných od hliny, keď k nej prišiel chlapec od susedov a podal jej fialovú kytičku. Jamky v lícach prezradili jej radosť, keď sa prepadli dovnútra, uvoľnujúc cestu prvej detskej náklonnosti.

S plynúcim časom rástli nielen ich telá a mysle, ale tiež ich vzťah. Rástol aj počet fialových kytíc, čo od neho dostala. Už nikdy to však neboli fialky – tých pár nešikovne odtrhnutých, s rôznou dĺžkou stonky, dostala len vtedy, keď ju tak prvýkrát nesmelo pozval na spoločnú hru. Namiesto toho to boli zvončeky, hyacinty, gladioly a dokonca aj orgován s jeho sladkou vôňou sa objavil v zovretí jej prstov. Z akéhokoľvek fialového kvetu spravil kyticu pre ňu.

Iba raz, keď boli ešte veľmi mladí, jej pomedzi to priniesol červené ruže. Potešilo ju to, no videl jemné sklamanie v slabom zovretí, ktorým si ich od neho prebrala.

"Sú krásne, naozaj," ubezpečovala ho vtedy. No odbiť sa nedal a tak nakoniec ospravedlňujúco dodala: "Najradšej mám fialové kvety. Nie je nič krajšie ako tá farba. Je ako stelesnenie mágie. Taká vzácna a taká čarovná."

Bola si už vtedy vedomá toho, že ju nevidela vždy týmto spôsobom. Až potom ako v ruke držala malé fialky prepadla jej čaru a nechcela držať žiadnu inú. A tak to boli fialové kytice, čo ich sprevádzali životom. Boli s nimi pri ich prvej hre, pri prvom držaní sa za ruky aj pri prvej puse.

Vlčí bôb kvitnúci uňho na dvore symbolizoval chvíľu, kedy sa stal jej útočiskom. U nej doma to nikdy nebolo s rodičmi dobré a on o tom vedel, pretože to už odmala počul. Všetok ten krik a hádky. Postupom času, keď vyrástli natoľko, aby mohla rozhodovať o svojom čase, začala ho tráviť radšej uňho. Vtedy prvýkrát preskočila plot a on ju zachytil na jeho druhej strane. Sedeli vzadu na lavičke, aby nepočuli dianie u nej doma, spievali si obľúbené melódie a on jej zatiaľ zbieral ďalšiu fialovú kyticu.

Fialové kytice boli na ich prvom rande a vôňa levandule opantávala ich zmysly aj pri prvom bozku. Boli tam vtedy, keď spolu varili prvý spoločný obed aj išli na prvý spoločný výlet – vtedy to bola kytička z materinej dúšky, ktorú pre ňu nazbieral na lúke, kým ona naháňala motýľa. Každý čaj z nej odvtedy pripomínal ten letný deň. Tú jemnú vôňu byliniek a jeho horúceho tela.

Kytica zvončekov jej zase robila spoločnosť v deň, keď po jednom z nich zľakla ťukala prstom a cítila zvláštnu ťažobu, pretože si uvedomila, aký je pre ňu dôležitý a ako ťažko by sa jej žilo, keby zo života zmizne on aj jeho fialové kytice. Bol jej neustálym spoločníkom ešte z časov, kedy boli ich tváre detsky guľaté, jej oporou aj jej najlepším priateľom. A teraz už aj jej partnerom a nedokázala si predstaviť, že by životom kráčala bez neho. Boli čerstvo dospelí a mohli konečne začať svoju spoločnú cestu. Začala si preto odvtedy všetky kytice uchovávať. Niektoré usušila, iné vylisovala medzi zaprášenými väzbami ťažkých kníh. Akoby sa tým mala ubezpečiť, že tak nikdy nezmiznú ani ony, ani on.

Nakoniec to však nepomohlo.

Fialová orchidea na nemocničnom stole od niekoho iného tam bola vtedy, keď ho držala za ruku a cítila ako jeho pulz ustal. Sestričky ju odtlačili, kým sa ho pokúšali oživiť a po neúspechu iba z diaľky tupo sledovala jeho rodinu, čo obkolesila jeho posteľ a zakryla tak už mŕtve telo. Jediné, čo dokázala vnímať, bola tá fialová farba kvetu, čo žiarila oproti bielej stene a stala sa tak v ten deň pre ňu symbolom smrti. Aj jej vlastnej, pretože tam niečo zomrelo spolu s ním.

Ticho odišla, nedlho potom sa odsťahovala sama od rodiny, nechávajúc vo svojej starej izbe všetky usušené a vylisované kytice aj s ich nesplnenými plánmi a celé roky sa tvárila, že jej chlapec od susedov nikdy neexistoval. Myslela si, že to tak bude ľahšie. Aj dlho potom jej však zovrelo vnútro pri každom zahliadnutí fialového kvetu.

Preto teraz, po rokoch, stála znovu vo svojej starej izbe, prstami prechádzala jemne po každej krehkej usušenej kytici a otvárala každú zaprášenú knihu, v ktorej sa skrývali ďalšie. Nechala všetky potlačené spomienky, nech sa cez ňu prevalia ako veľká voda a už sa viac netvárila, že neexistovali. Len ich tam nechala za sebou a rozhodla sa spraviť to, čo mala spraviť už dávno.

Postavila sa pred miesto jeho odpočinku, ktoré predtým nikdy nevidela, a prišla sa rozlúčiť s chlapcom, ktorý bol tak veľkým kusom jej života, že zabudnúť bolo nemožné. Mohla ho len konečne nechať ísť. Roztrasene sa však nadýchla, keď uvidela, čo kvitne na obrastenom povrchu jeho hrobu. Kruh fialových kvetov v tvare kytice, poslednej, čo jej mohol dať a čo tam na ňu verne čakala rok čo rok. Neudržala slzy, keď videla, čo ňou je.

Kytica fialiek. Tú jej dal na konci.

Fialová kytice – kalokagathia0 petronella0writing

Jeho svalnaté ruce mě něžně vedly skrze temnotu, jenž tvořil sametový pás kolem mých očí, který skrýval celý okolní svět. Přes dočasnou ztrátu zraku se mi ostatní smysly zlepšily natolik, až jsem na svých kotnících cítila lehounké lechtání trávy. Vzduchem se proháněl teplý letní vánek. Na mém těle jsem cítila jedny z posledních slunečních paprsků, které mě objímaly kolem obnažených ramen. Přála jsem si, aby tahle chvíle nikdy neskončila. S rukou nataženou vpřed, v dlani držíc ruku mého milovaného, jsem kráčela cestou, nevědíc kam. Vkládala jsem nohu před nohu v pravidelném rytmu, až do chvíle, než jsem škobrtla o kámen. On můj pád zbrzdil svým tělem. 

„Opatrně," vyzval mě a já se zachichotala. V mém těle se v tu chvíli hromadila spousta pocitů. Vzrušení, nevědění, očekávání, zamilovaní a nervozita.
„Snažím se, ale nic nevidím!" Volnou rukou jsem poklepala na pásku překrývající mé oči, abych svým slovům dodala potřebnou váhu. 
„Nesundám ti ji, ještě ne." Tentokrát se zasmál on. Opět se chopil mé ruky a vedl mě dál. Poznala jsem, že mírně stoupáme, a on mě při každém nejistém kroku, po kterém jsem věřila, že opět spadnu, ochranitelsky ubezpečil, že mě pevně drží. 
„Věříš mi, ne?" zašeptal tiše, aby mi dal najevo, že jsem s ním v bezpečí. Odpovědí mu bylo mé horlivé přikývnutí. Po chvíli zdlouhavé chůze se zastavil a napůl udýchaným hlasem, napůl hlasem spikleneckým se zeptal, jestli vím, kde jsme. 
„Nevím, jak bych mohla? Vždyť nic nevidím," pomalu, ale jistě, mi začal přetékat pohár trpělivosti. Něco uvnitř mě chtělo co nejrychleji strhnout pásku na mých očích a podívat se, kam mě to má láska zavedla. Ta druhá část ale vycítila, že musí být trpělivá, a tak jsem jen dodala: „ta páska mě začíná škrtit." 
„Sundám ti ji, jakmile uhodneš, kde jsme," zašeptal mi do ucha, čímž mě okamžitě přesvědčil v pokračování jeho hry. V břiše se mi rozletěly motýli. Koketně jsem si prstem lehce nadzdvihla spodní část lemu pásky. 

„Hmmm, kde jsme?" na prst jsem si namotala pramen vlasů, „jsme na dovolené v Provence. Přijeli jsme před necelým týdnem," na ruce jsem začal odpočítávat všechny skutečnosti, které by mě mohly dovést ke správné odpovědi, „konkrétní čas a lokalitu ti nepovím, protože nevím, kde..." už jsem chtěla přiznat, že se vzdávám, když mě mírně čímsi polechtal na rtech. Tu uklidňující čistou vůni jsem poznala okamžitě, protože patřila k mým nejoblíbenějším. Poznala bych ji kdekoliv. Slastně jsem k ní přivoněla, ale původ té vůně se ode mě vzdaloval. Věděla jsem, že má polovička čeká na odpověď. „Jsme na levandulovém poli," přesvědčeně jsem pronesla a koutky úst jsem vytočila do dětinského úsměvu. 

Jediným pohybem mi satén sklouzl z očí a přede mnou se vynořilo ohromné panorama poseté fialovými kvítky, které tvořily téměř symetrické pruhy levandulového pole. Nadšením jsem vydechla. O tomhle místě jsem mluvila od prvního dne našeho seznámení. A teď jsem tu. Teď jsme tu. Společně. Omámeně jsem se rozhlédla, až kam jsem dohlédla. Slunce pomalu zapadalo za kopec a jeho zlatavá záře dodávala celému dění jedinečný pohled, který by vyčníval v galerii mezi tuctem ostatních obrazů. Do pobřeží líně narážely mohutné vlny. 

A můj muž stál za mnou, uprostřed rozkvetlého pole levandulí, u nohou prostřenou deku, připravenou na piknik, proutěný koš plný ovoce a croissantů a s lahví šampaňského. V rukách svíral ohromnou fialovou kytici nejvoňavější rostliny pod sluncem. Levandule.
„Víš," pronesl rozvážně, zatímco kráčel ke mně, „říkal jsem si, že je tohle tematické místo." Ledabyle si prohrábnul havraní vlasy. „Jsi taková má osobní levandule. Tišíš mou bolest, dokážeš mě kdykoliv uklidnit.

Když došel ke mně, přímo se mi zadíval do očí. „Působíš na mě jako lék na smutné chvilky. Jen díky tobě dokážu v noci klidně spát a probouzet se s úsměvem na tebe," a daroval mi nasbíranou kytici levandule, „proto jsem si tě vzal za ženu, mon amour," mrkl na mě. Vzal mě do náruče, objal mě a políbil.

Konec stránky

„První rok našeho výročí jsem tě obdaroval pugétem rudých růží, druhý rok jsi dostala žluté, poté růžové pivoňky, před rokem bílé kopretiny," při těch vzpomínkách se mu do široka rozšířily panenky očí a vtiskl mi polibek do vlasů, „tak pro tentokrát k naší svatební cestě jsem přichystal fialovou kytici tvých nejoblíbenějších levandulí." Cítila jsem se v bezpečí. Chráněná a milovaná. Milovaná mužem, kterého miluji.