A máme tu opět dva vítěze na jedno téma a pozor: oba mají krásných čistých pět bodů!

Albatros - Hvězdář1 jeanblack2056

"Babi, podívej! To je ale velký racek!" naklonila se holčička navlečená v oranžové záchranné vestě přes okraj loďky, načež ji chytila silná ruka jejího otce a opět ji stáhla dovnitř.

"Lucy, uklidni se a posaď se. Vážně tě dneska nechci lovit z vody," pokáral ji otec, pohladil ji po vlasech a opět se začal věnovat loďce.

"Ale podívejte na toho obřího racka! On je tákhle velikej!" nedala se odbýt holčička, opět vstala a roztáhla ruce, aby ukázala celému širému okolí, jak obrovský její objev je. Její babička si zastínila oči a podívala se na plachtícího ptáka. Potom holčičku, která opět capala k okraji lodě, rezolutně stáhla k sobě na klín.

"To ale není racek, zlatíčko. To je albatros," poučila ji, zatímco Lucy s hlavou zvrácenou dozadu sledovala tu temnou siluetu.

"Albatros?" otočila se vnučka na babičku nedůvěřivě.

"Albatros," kývla vážně babička.

"A znáš o něm nějakou pohádku? Jako byla ta o rackovi?" zkusila se holčička opět postavit, ale vymanit se ze sevření nedokázala.

"Když budeš v klidu sedět, tak ti ji povím," slíbila jí babička. Ještě chvíli počkala, než se Lucy pohodlně usadila, a dala se do vyprávění.

"Kdysi dávno, předávno, když se ještě námořníci museli mít na pozoru před mořskými pannami a lidé věřili, že je křídla z vosku donesou ke slunci, žil byl jeden starý námořník. Nelovil do sítí, jenom na udici, protože všechny sítě měl časem a používáním roztrhané. Zpravovat je nechtěl, protože už dávno lovil jenom sám pro sebe. Celé dny strávil na moři, které mu jako jediné zůstalo útěchou, a pozoroval mořské ptáky.

Z ostrova, kde žil, znal dobře racky i jejich štěkavý chechot, mnohem raději ale sledoval albatrosy. Námořníci věřili, že jsou to cestovatelé mezi zeměmi živých a mrtvých. Ti obrovští ptáci plachtili celé dny nad mořem bez potřeby odpočinku. Kam jinam by mohli letět?

Jednoho dne spatřil rybář na hladině něco neobvyklého. Vypadalo to jako zvláštní chuchvalec, ale bylo možné v něm rozpoznat určitý pohyb. Připlul se svou loďkou blíž a ejhle. Byl to velký sněhobílý albatros zamotaný do rybářské sítě. Stařec jej opatrně vytáhl z vody a pomalu vyprostil ze sítě. Čekal, že pták okamžitě odletí, místo toho ale albatros vylezl na kraj loďky a dal se s překvapeným rybářem do řeči.

Poděkoval mu za záchranu života a představil se jako albatrosí král. Oznámil mu, že mu je dlužný jedno přání, a že se ukáže, až to bude rybář potřebovat. Poté se zvedl a odletěl.

Uplynulo několik let a starého rybáře na moři stihla strašlivá bouře. Vlny zničily jeho loď a vzaly mu i život. V podobě ztracené duše zůstal na širém moři sám neschopen najít cestu domů. Když již začínal být zoufalý z toho bloudění, objevil se před ním starý známý a zeptal se, zda-li si už vybral svoje přání.
Rybář neváhal a poprosil krále, aby albatrosi pomohli všem ztraceným duším námořníků, aby už nikdo nemusel takhle bloudit, jako on. Král, potěšen tímto nesobeckým přáním, rybáře poté odnesl do říše mrtvých za jeho ženou.

Od té doby je možné vídat daleko na moři osamělé albatrosy. To jsou králem vyslané stráže hledající zbloudilé duše, aby je mohly odnést tam, kam patří," ukončila babička povídání a jemně se usmála, když sledovala spící vnučku.

...

Uběhlo několik desítek let naplněných radostmi i strastmi. I přes některé neshody s rodinou se ale Lucy vždy ráda vracela do babiččina domu.

Pokaždé ji zde přivítal zvuk mušličkové zvonkohry, vůně moře smíchaná s levandulí a vzadu na verandě pohodlně usazená v houpacím křesle i babička. Potom si zase mohly povídat o albatrosech.

Albatros - Nylien4 Danees

Je to krásny svet, pomyslel si albatros keď naň s roztiahnutými krídlami pozeral z výšky.

Šedé hory naťahovali svoje špice, studené more burácalo a kúsky zelených pláni tancovali vo vetre, v ktorom aj on sám plachtil. Celý život bol vietor jeho najbližším spoločníkom. Odkedy sa pred rokmi naučil ako sa ho krídlami správne dotýkať a lietať spolu s ním vzduchom, už si to nevedel predstaviť bez jeho spoločnosti. Bez jeho kriku a smiechu a nežných aj drsných štuchnutí, bez ich spolunažívania a lietania svetom vo dvojici. Tu hore nikdy nebol sám, vietor bol v nejakej podobe vždy s ním a hravo mu šuchoril pierka.

Ich druhu trval život dlhý čas. Všetko trvalo dlho. Aj priviesť na svet to jedno vzácne vajíčko a potom ho vychovať. Kedysi za to bol rád, pretože veci by mali plynúť pomaly, tak to bolo dobre. Mať čas, žiť v tých jednoduchých chvíľach každého dňa – ponoriť sa do príjemného vánku a len tak plachtiť, pokúšať more s blízkosťou krídel, usadiť sa medzi zelenými steblami a vnímať chladné lúče slnka. Veď svet sa tiež nikam neponáhľal. Lenže ľudia áno.

Kedysi boli jeho predkovia súčasťou ľudských legiend a spoločníkmi námorníkov. Lietali za ich loďami, robili im spoločnosť a inšpirovali ich na písanie svojich mýtov a poézie. Zvedavo sledovali tie dvojnohé tvory, čo sa občas objavili v blízkosti ich morí. Niekedy im ľudia kradli niečo z rýb, ale tiež často zbytky nechali za sebou a zostalo to pre jeho predkov bez námahy. Nezaberali toľko miesta a ak áno, tak vtedy to ešte tvory sveta tak veľmi necítili. Boli niečím, s čím vedeli spolunažívať a čo vedelo spolunažívať s nimi, súčasť tohto sveta, ich spoločníci.

Teraz sa už však svetom dlho šíril šepot, ktorý so sebou za nimi nosil vietor. A kým ohýbal steblá trávy alebo sa len obtieral o jeho pierka, počul jeho varovné slová. O tom, ako sa ľudia oddelili od zeme aj jej tvorov, ako sa stali svojimi vlastnými bohmi a všetko ohýbali pre svoje potreby. Ako mizli stromy a zem bola prázdnejšia, ako skončili existencie celých druhov, ako sa rozťahovali tak ďaleko, že pre nič a nikoho už nebolo miesto.

Počul ten šepot, no im tu ani teraz nerobili ľudia spoločnosť, v tomto krásnom ale nehostinnom prostredí, a tak chvíľu trvalo, kým slová vetra prestali byť slovami. Ich zem zostala tichá, ale vody boli odrazu plné sietí a hákov a chemikálií. Ani tí najväčší vodní titáni, ktorí by celé ľudské civilizácie dokázali zmiesť z povrchu jedným natiahnutým svojej ruky, sa nevyhli tomu, aby ich ľudia zaplnili svojimi vynálezmi a vyprázdnili tak ich telá od čohokoľvek, na čo mali chuť. Telá, čo kedysi vyzerali byť také nekonečné, že to vyzeralo byť nemožným. Nič už však pred ľuďmi nebolo v bezpečí. Aj samotné živly im už poslušne slúžili a všetko ticho mizlo a zomieralo.

Ale čo mali robiť? Zbaviť sa ich? Takej obrovskej existencie, toľkých rôznych jedincov? Veď aj oni boli súčasť tejto zeme, jej deťmi a ich bratmi a sestrami. A tak všetko len čakalo, že to niekedy skončí, že sa ľudia vrátia späť k súladu s nimi, aj keď ich to často stálo vlastné životy. Pomaly však museli akceptovať fakt, že sa to nestane a že ak chcú zachrániť seba a svoju matku, žiť ďalej ticho a v súlade im už nepomôže. Žiaden súlad už neexistoval.

A keď albatros posledné roky sledoval, ako sa jeho druh topí v sieťach, zomiera s neprirodzenými kúskami materiálu v sebe alebo od hladu padá k zemi, mal pocit, že sa ľuďom rozhodli veci neodpúšťať príliš neskoro.

Nechal sa aj teraz niesť vetrom, keď sledoval krajinu, ktorá vyzerala nedotknutá. Vedel, aké hrozby už skrývajú jeho milované vody, ale odtiaľto z výšky ich nedalo vidno. Zabudol na chvíľu na všetky útrapy aj šepkanie vetra o prichádzajúcom konci. Len sledoval šedé hory a nekonečný oceán a zelené trávy a myslel na to, aký je svet krásny a ako odtiaľto nič z toho nevidí a možno je to len zlý sen.

Plachtil, naháňal sa s vetrom, zašiel pozdraviť aj oceán tam dole, cítil jeho slanú vôňu a posedel si na jeho jemnej hladine. Spravil to, čo vždy robil tak rád. Ponoril sa do tých jednoduchých chvíľ, vnímal krásu a zabudol na hrozby. A tak keď plný letu a života zahliadol chvost ryby, s radosťou sa ponoril pod hladinu, chytajúc ju do zobáku. No keď sa chcel vynoriť späť, prenikla ním bolesť a hladina ho už nepustila.

Cítil odrazu búrlivejšie pohyby vody a nárek vetra, ktorý sa k nemu snažil dostať. Na pierkach nad hladinou cítil jeho ruky, ktoré doňho narážali silou ako nikdy predtým, akoby sa ho sám odtiaľ chystal zdvihnúť a vrátiť k sebe. A kým počúval jeho krik a ospravedlňujúci šum vody, zavrel zmierene oči.

Bol to krásny svet, pomyslel si albatros, keď uväznený na háku klesal hlbšie pod hladinu.

Naozaj bol.