Už hodinu před jeho domem stojí dvě stříbrná auta, z nichž od té doby, co přijely, ještě nikdo nevystoupil. Ví, že už je v hledáčku a ví, že už to nebude dlouho trvat a někdo začne bušit do jejich dveří. Během té doby mu stačila napsat jeho matka několikrát po sobě starostlivou zprávu, ať na sebe dává pozor. Odepsal ji, ať se nebojí, a že nějakou chvíli nebude na telefonu. Uvědomil si, že díky telefonu a zprávám by mohli přijít na to, kde se jeho matka s Lisou nachází, či kam jel Mark. Ten mu stačil napsat, že už konečně někoho zaujal, a že ten dotyčný nadřízený si na něj dělá čas. Alex mu napsal to samé, co své matce, po té vyndal sim kartu, kterou rozlomil vejpůl a telefon vrátil do továrního nastavení. Jiného východiska nebylo. Nehodlal nic ponechávat náhodě.

Všude v domě zhasnul, dokonce i televizi vypnul a celou dobu čeká za oknem, kdy už se někdo rozhoupe, aby se vydal k němu do domu. Vzápětí si uvědomuje, že ulice jsou plné koledujících dětí, a tak dříve, než právě za další hodinu, se k tomu nikdo nerozhoupe. Přesto ho to čekání může rozdrtit na kusy. Nervozitou už si okousal všechny nehty na rukách.

Vymyslel, že až se ozve zaklepání, vyjde po schodech nahoru, do svého pokoje, odkud vyleze na střechu podkrovním oknem a odtamtud sejde po žebříku na zahradu, kde má kolo. Rychlostí blesku projede bránou, kde snad nikdo nebude čekat, a pak pojede bůh ví kam. Nechá se chytit, ale až opravdu nebude mít na výběr. Bude muset odvézt jejich pozornost od faktu, že jeho matka ani sestra nejsou doma. A to udělá jedině tak, že se pokusí utéct. Tedy na oko.

Bude to jako další zvrácená hra. Jako by jich pro tyto dva uběhlé měsíce neměl na krku až dost. Tentokrát to však nebude tak příjemná hra jako s Liamem. Bude daleko zapeklitější. Pak jeho účast končí a nastává Markův úděl. Vůbec ten nejtěžší. Podle toho, co mu však psal, je vše na dobré cestě. Doufá jen, že to nakonec federálové neodloží na později. Pokud by se tak stalo, byl by s ním amen. A bylo by jen otázkou času, než by dopadli Marka. Ten je navíc tak pošetilý, že by se ho pokusil najít a vysvobodit svými silami. Což by přišlo vniveč, protože starosta ví i o jeho spoluúčasti.

Spěšně si oddechne, přičemž se zpoza dveří ozve silné zatlučení. Ještě silnější, než od Liama. Alex rychle vstane a přeběhne do chodbičky. Další, ještě silnější. Je to tu, přišli si pro něj.

„Policie, otevřete, víme, že jste tam!" ozve se hlasitě. Alex rychlostí blesku přeběhne až na konec chodby, přičemž začne šplhat po schodech nahoru do svého pokoje. Z dolního patra se ozývá stále silnější bouchání. Alex smete ze své komody pod oknem všechny věci, které si tam naskládal a nastřádal a stoupne si na ni, přičemž otevře okno, které jde jen stěží otevřít a vykoukne ven. Výhled má přímo na Contigo, před nimž se vytváří fronta, jeho však zajímá situace před jeho domem.

Otočí hlavu do strany a zjišťuje, že k tem stříbrným dvěma, přibyly další tři policejní. Přišli na něj opravdu ve velkém. Ze spodního patra se ozve silná rána a Alex nadskočí, přičemž vyleze na střechu. Vítr posledního říjnového dne je opravdu silný, div ho ten nával nestrhl dolů. On však přebíhá pomalu přes boční část střechy k té zadní, kde by měl mít připravený žebřík, po němž sleze dolů.

Když se však dostává na zadní část, zjišťuje, že žebřík spadl dolů díky silně proudícímu větru. Na malou chviličku ho obejme panika, když se domem začínají rozléhat hlasy rozkazů. Policie již stačila projít celý byt a míří směrem nahoru. Do jeho pokoje.

Alex odhaduje výšku. Jsou to čtyři metry, možná i více, ale seskočením dolů by to mohl zvládnout. Jeho kolo by mělo být opřené hned dole o dům. Když seskočí a nějakým zázrakem si nic nezlomí, mohl by to zvládnout. Mohl by oddalovat to chycení. Nadechne se, protože před ním stojí nelehké rozhodnutí.

Zničehonic se z boční strany střechy ozve silný mužský hlas, který říká ostatním, že okno bylo otevřené a věci z komody popadané na zemi, takže někdo vylezl na střechu. Čas se mu tedy zkracuje ještě rychleji, než čekal. Se silně bušícím srdcem nakonec několikrát zamrká a skrčí se, načež se odrazí a skočí. Silný vítr ho bodá do tváří, když padá dolu. Vítr však najednou ustává, ale bolest v pravé noze nabírá neskutečný obrat. Leží na zemi, v promrzlé trávě a drží se za pochroumané místo, zatímco v sobě polyká veškeré zvuky. Nesmí dát vědět, že je tu.

S přemáháním všech sil si stoupá, přičemž má pocit, jako by padal. Rychle odskáče k domu, o nějž se opře. Kolo je naštěstí na svém místě. Jemu jde však právě teď o to, aby se co nejlépe schoval, protože několik policistů chodí po střeše a hledá na temných pozemkách nějaké známky života. Bolest v noze se stále stupňuje, zatímco on vzdorovitě potlačuje skřeky, které mu jeho hrdlo nabízí. Musí zůstat skrytý, jak jen to půjde.

Opatrně stoupne na pochroumanou nohu. Do těla, jako by mu někdo vystřelil přinejmenším tisíc ostrých hrotů. Z jeho hrdla vyjde jen nepatrný skřek, on však sílu své nohy pokouší nadále. Zepředu od domu se ozývají pobavené hlasy konverzující mezi sebou. Mohlo jich tam zůstat přinejmenším pět. Pět na jednoho. Alexovi to přijde jako velká převaha.

Neslyšně odsune kolo od budovy a zkusí přehodit pochroumanou nohu na druhý pedál. Zprvu má problémy, noha jako by ztěžkla o sto padesát kilo. Proto ji spouští zpět na zem a tiše zakleje. Do očí se mu hrnou slzy tím, jak na něj vítr stále více doléhá. Tělem mu však proudí horká krev, z níž se potí.

Zkouší znovu svoje štěstí a daří se, i když jen tak tak. Hlavu má přeplněnou jen jediným cílem – zdržovat to tak dlouho, dokud to půjde.

Svou zadnicí dosedne na sedák a zdravou nohou se opírá o zeminu. Nechává si nějaký čas na oddech pro pravou nohu. Tu kdysi silnější.

„Vypadá to, jak kdyby se propadl do země!" křičí shora ženský hlas. Zřejmě nějaká policistka. Na stanici jich pracuje mnoho, ale jen málo jich je takhle v akci. Většinou sedí za počítači a píší protokoly. „Pozemky jste prošli?"

V Alexovi hrkne. Pokud se vydají z obou stran do zadní části, pak nemá žádnou šanci na zdržení.

„Jo," ozve se však zepředu mužský hlas, tvrdý a nezlomný. „Kromě spadlýho žebříku a kola tam nic není!"

„Co mu řekneme?" ví, o kom mluví. O starostovi, od nějž úkol dostali.

„Vypadá to, že celá ta jejich rodinka zdrhla!"

„Nesmysl," nějaký nový hlas z přední části domu. „Stojím tu od odpoledne, přijel jsem krátce po tom, co odsud odjížděl starostův syn."

„Tak kam se vypařil?" zeptá se znovu žena ze střechy. „Přece se nemohl propadnout do země."

Alex dál nehodlá poslouchat. Vypadá to, že to vzdávají, navíc nehodlá čekat, až všichni vylezou z domu. Pořád lepší, když jich před domem bude jen pět, než třicet. Znovu si oddechne, panika ho začíná znovu objímat. Opakuje si, že nejde o nic. Mark ho zachrání i s federály. Musí splnit svou poslední část úkolu. Zdržení.

Plnou silou se opře do pedálů, v noze ho opět zaškrtí, on se však nevzdává. Vyjede zpoza domu. První ho zbystří nějaký muž v obleku, který okamžitě ukazuje ostatním. Alex s přemáháním všech sil jen tak tak objede plot a uhání přes ulice, zatímco se za ním ozývají silné hlasy a startování motorů. Musí to tedy brát uličkami, do nichž auta nevjedou.

Po celém okolí se rozezní sirény, zatímco on vjíždí do vedlejší ulice, kde je lidí daleko víc. Uhání jako s větrem o závod, projíždí kolem lidí, vjíždí do bočních uliček, které jsou užší, než ty normální. Sirény ho zatím pronásledují, zatímco on se snaží orientovat. Vůbec neví, kde je, ani netuší, kudy se vydat. Nesmí však zpomalit ani o píď.

Noha, jako by pomalu ztrácela na síle a ochabovala. Alex z plných plic zařve, aby si dodal sílu a ventiloval bolest. Kupodivu to však funguje a on pokračuje dál. Sirény jsou však blíž a blíž.

Je to jako schovávání se a utíkání před jeho otcem pokaždé, když měl jednu z těch svých nálad. I on s matkou před ním takhle jednou uháněli městem. Utíkali od něj daleko s plánem doběhnout až k prarodičům. Tenkrát matka ještě neměla Lisu. Ovšem byla strhanější a zbitá, takže netrvalo dlouho a on je nakonec chytil. Oba dva dostali neskutečnou nakládačku. Pamatuje si, že matka byla týden přivázaná k posteli a on ji nemohl pomoci, protože ho otec přinutil dělat vše normálně, jinak by matce nic udělal. Pamatuje si ty časy, jako by to bylo včera. Policie v té době absolutně nic nedělala. Udělají s ním Brennerovi něco podobného? Svázají ho? Spoutají?

Zapomíná, že na čtyřicáté páté ulici nemá zahýbat do jedné boční uličky, a tak to přesně dělá. Vjíždí do slepé ulice, kde se nachází zpropadená betonová stěna, na níž ani nedokáže vylézt, protože je moc vysoko. S Markem se o to pokoušeli pořád, ani jednomu se to však nikdy nepovedlo.

Snaží se vycouvat, když mu výjezd zatarasí policejní auto. Už ví, že je konec. Svou honičku prohrál. Ani neví, jak dlouho to trvalo, ale svůj účel to splnilo a on odvedl jejich pozornost.

„Slez z toho kola a dej ruce nad hlavu!" ozývá se z diktafónu. Alex jen stěží přehoupne svou zraněnou nohu na druhou stranu. Ta nápor nevydrží a on se skácí k zemi. Zničehonic se zpoza rohu vynoří ten muž v obleku, který k němu jde nadlidskou rychlostí. Jeho se zmocňuje strach. Do hlavy se mu připlížila vzpomínka na to, jak přesně v téhle poloze jeho matka ležela, zatímco jeho otec nad ní stál a chtěl ji uštědřit ránu.

A rána na sebe nenechává čekat. Přišla přímo do spánku, zatímco se Alex sesunul nehybný k zemi, aniž by tušil, že na druhém konci města, ve svém pokoji, sedí na posteli uplakaný plavovlas, který ho bombarduje zprávami.

***

Probouzí ho ostré světlo, které ho okamžitě bodá do očí, když je otevře. V hlavě má neskutečný nepořádek, že si ani nepamatuje, co se stalo. Pomalu znovu tedy otevírá oči, zatímco si v hlavě snaží utřídit myšlenky a vzpomínky. Lezl po střeše, ujížděl na kole, nakonec se dostal do slepé uličky, spadl a někdo ho praštil. Pak už má jen černo.

„Je v pořádku, má jen naraženou nohu," konstatuje nějaká žena, která se z předklonu vrací do vzpřímené pózy. Alex se snaží hýbat rukama i nohama, ale něco, jako by je drželo. Snaží se předklonit, ale ruce, nejspíš svázané, za opěradlem židle, mu to nedovolují. Podívá se tedy před sebe, přičemž celý ztuhne.

Za mahagonovým stolem, na němž se nachází hned několik fotografií, jemu dobře známých, sedí mohutný muž se šedivými vlasy a chladně modrýma očima, který probodává ženu v bílém plášti stojící vedle židle, na níž sedí spoutaný.

Z nohy mu do těla stále vystřeluje neskutečná bolest, kterou však překrývá bolest na hrudníku, když se znovu podívá na několik fotek. Tři fotky, na nichž jsou Matt, jeho matka a Lisa. Chce něco pronést, ale pusu má zalepenou lepící páskou a tak ze všech svých zbývajících sil zakřičí. Starosta však dělá, jako by v místnosti ani nebyl.

„Dobrá," pronese chladně a vůbec poprvé se zadívá do jeho očí. Alex by přísahal, že v nich spatřil čiré zlo, které ho na chvíli ochromuje. „To je všechno, můžete jít."

Žena jen kývne a ztrácí se z Alexova dohledu, zatímco ten se snaží vyprostit ze svých pout. Marně. Starosta mezitím svůj kamenný výraz změní v pobavený, když Alexe sleduje, jak se zmítá ze všech sil. Pouta jsou však přivázána silně, i kdyby byl v plné síle, na ta pouta by zkrátka nestačil.

Starosta vstává ze svého místa a přechází až k němu s tím samolibým výrazem, jenž se Alexovi tolik hnusí. Uvědomuje si, že takhle nějak bude vypadat Liam. Jen s jemnějšími rysy. Ta představa ho i tak děsí. Stane se z Liama taky takové monstrum prahnoucí po moci? Doufá, že nikoliv. A pokud ano, doufá, že ho někdo strhne dolů do pekla dříve, než jeho otce.

Starosta usedne na roh stolu a přisune svou vrásčitou ruku k jeho tváři, což Alexe popudí a odvrátí svou tvář s varovným pohledem. Starostu to však ještě víc pobaví, přičemž vstane a necitelně strhne z jeho úst lepící pásku. Alexem projede nová lavina bolesti, protože na pásce zůstává jeho suchá kůže kolem úst. Štípání je však jeho nejmenším problémem.

„Mrzí mě, že spolu povedeme konverzaci zrovna v tomhle stylu," pronese jako by vedl nějaké jednání. Jeho hlas v Alexovi rozproudí novou vlnu nenávisti a zmítání se. Starosta nepatrně kopne do jeho zraněné nohy, což se setká s nelidským výkřikem. „Nezbývá mi však nic jiného. Jsi až příliš mrštný na to, abych tě nechal běhat volně."

„Co po mě chcete?" vyplivne Alex jako něco jedovatého.

„Kdybych tě chytil tak před měsícem," odpovídá starosta klidně, přičemž usedá opět na okraj stolu. Černý oblek se na něm napíná, jako by měl za chvíli prasknout. „Řekněme, že bych s tebou vyjednával v lepších podmínkách. Domluvili bychom se a já bych tě nechal odejít s příslibem, že se ti nic nestane. Moji synové ti však situaci neulehčili a já jsem nucený s tebou uzavřít jinou dohodu."

„Jakou?" sykne bolestí. Noha, jako by ho samotná unášela do pekel.

„Ty mi sdělíš, kdo všechno se podílel na tom tvém plánu svrhnout mě dolů," vykládá starosta karty na stůl, „a dostaneš můj příslib, že se tvým blízkým nic nestane. Nebudu po nich ani pátrat. Vím, že odjeli z města a mám i tušení, kde je hledat."

„Proč bych na to měl přistoupit? Nevěřím vám ani co se za nehet vejde," zkřivený obličej jen z pola prozrazuje, jak moc je naplněný nenávistí.

„Protože, milý, zlatý, tě jinak zabiju a budu pátrat i po všech, kteří v tom mají prsty, dokud neskončí stejně tak, jako ty," zasměje se starosta a přejde stůl, načež usedne na svou židli. „A můžeš mi věřit, že jsem toho schopný. Své lidi mám po celých státech. Lidi, kteří udělají cokoliv pro peníze. A já odměňuju slušně."

„O tom jsem se přesvědčil sám," uchechtne se Alex. „Sedm set padesát tisíc táců za přejetí člověka vám nedělá problém."

Pokud starostu překvapil, nedává to nikterak znát. Muž je pevný jako skála.

„Víš, co mě fascinuje?" zeptá se starosta, aniž by čekal odpověď. „Že takový chudý maník se stipendiem se dostal až tak daleko, zatímco šerif, který by v tom správně měl umět chodit, nenašel absolutně nic. Ani jedinou stopu k tomu, aby mě srazil dolů. Jak se ti to povedlo?"

„Šerif nevěděl, na jakou strunu hrát a chudák Ava na to doplatila," odpovídá téměř ihned Alex. Snaží se převzít iniciativu.

„Tys to věděl?" usměje se starosta ještě víc. Není to však pobavený úsměv.

„To bych tu neseděl spoutaný," odpovídá klidně, i když to v něm vře. „A co se týče vaší nabídky, nepřijmu ji, ani kdybyste mě natahoval na skřipci. Všechny odpůrce pozabíjet ani zmrzačit nemůžete. Najdou si vás. Ať už dřív či později."

„To jsem si mohl myslet," skloní starosta hlavu a natáhne ruku k drátovému telefonu, přičemž zmáčkne čudlík. „Paní Milanová, pošlete mi prosím Williama."

Při zmínění onoho příjmení v něm hrkne. Zpětně si však uvědomuje, že Mark sebou svou matku nebral, protože věděl, že by s nimi do toho plánu nikdy nešla. Její strach ze starosty ji takzvaně připoutal k němu.

Ozve se zaklapnutí dveří, přičemž starosta zabrousí zrakem právě tím směrem. Alexovi dochází, že si nechal zavolat svého syna. Williama Brennera. A když se zmiňovaný objeví v jeho zorném poli, vztek jím začne zmítat ještě víc.

„Náš host by si rád odpočinul," namítne starosta s pohledem upřeným na něj. „Až usne, odveď ho prosím tam, kam jsme se domluvili."

William se beze slova ztratí z jeho dohledu, přičemž ani ne za minutu na to ucítí píchnutí na zátylku, které jako by během vteřiny uspalo všechny jeho končetiny. Nedokáže se hýbat a jediné, co mu ještě zbývá, je sledovat ten samolibý úsměv starosty. I ten však zmizí, když se Alex už podruhé ztrácí obalený temnotou.

***

Tak je to tady. Alex se dostal do spárů starosty a jeho kumpánů a nezbývá mu nic jiného, než jen čekat na Marka a vysvobození či na skázu. Protože věřte mi, Alex to v další kapitole tak snadné mít nebude. Blížíme se však ke konci a tak je na místě položit si jednu důležitou otázku - přežije to vůbec? A pokud ano, vyváznou z toho všichni? Už nám totiž zbývají jen tři kapitoly a epilog a já jsem zvědavá, co mi k tomu všemu povíte.

Pokud máte jakékoliv postřehy k nesrovnalostem či k něčemu jinému, nebojte, nekoušu, sama vím, že některé věci v příběhu jsou trošku přitažené za vlasy a někdy ty konverzace nedávají takový smysl, jaký dávaly v mé hlavě. No nic, pokud byste někdo na něco přišel, dejte mi vědět!

Zatím se mějte! <3