Pokojem Noaha Wellingtona se ozývá dusivé chrápání, zatímco je celá místnost pohroužená do tmy. Věci po jeho pokoji jsou rozházené neuvěřitelným stylem. Ještě aby nebyly, když si všechnu svou frustraci, kterou cítil, vybil právě na všech těch věcech, které jeho zlobě nemohly v žádném případě rozumět.

Jeho otec, jeden z vlivných lidí široko daleko a shodou okolností i dřívější přítel kriminálníka Brennera, v jejich domě pořádal jakýsi večírek pro smetánku. A mimo jiné byl pozvaný i jeho dřívější kamarád, Kevin McReiner s celou svou rodinou. Noah se s ním na té oslavě snažil znovu sblížit. Kdysi dávno, jako menší, bývali dobrými přáteli a on, z nostalgie, chtěl Kevina zkrátka dostat na svou stranu. Chyběl mu.

Jenže to tenkrát netušil, že Kevin už dávno není tím člověkem, kterým býval. Ukázal mu otcovu drahocennou sbírku různých předmětů. Otec je držel pod zámkem, ale Noah po těch všech letech znal přístupový kód k oněm dveřím. A tak, aby se zkrátka Kevinovi zalíbil, mu tu sbírku ukázal. Vůbec mu nedošlo, jak Kevin hltavě sleduje jeho prsty, když zadával kód.

O týden a půl všechno z té sbírky zmizelo. Jednalo se například o ručně šité koberce, staré telefony, různé diskety či hodinky. A všechny roky sbíraní jeho otce byly v tahu. Noah nebyl hloupý, spojil si dohromady co a hlavně kdo to způsobil. Kevin McReiner.

Od té doby na něj jeho otec tlačí, aby dostal zpět jeden jediný předmět. A to hodinky značky rolex s černým koženým páskem, který však nebyl jen tak obyčejný. Když ho totiž člověk odpojil od hodinek, sloužily jako usb přípoj. Jako flashka, na níž se nacházely informace. Důvěrné informace o transakcích, které proběhly nedávno i dávno. Smlouvy, které se nikdy nedostaly do veřejného koloběhu. Zkrátka dokumenty, které nikdy neměly přijít na světlo.

Nejhorší na tom všem však bylo, že jeho otec byl jeden z mála Brennerových kumpánů, kteří odešli s čistým štítem. Před dvěma lety jejich dům obrátili vzhůru nohama. Avšak bezvýsledně, protože vše, co federální policie hledala, bylo v hodinkách na otcově zápěstí.

Otec na něj naléhal, ať ty hodinky co nejrychleji dostane zpět. A on se snažil. Vážně se snažil, jenže Kevin McReiner byl skvělý lhář. Přímo výborný a ne pokaždé si díky tomu byl Noah tak jistý svou teorií. Jenže bylo jedno, jestli o tom věděl. Kevin se nehodlal vzdát už jen z toho důvodu, že zbouchl dívku z nižší čtvrti a jeho rodiče ho od té doby odstavili od všech jeho výdajů. Potřeboval ty peníze. Pro svůj útěk. To Noahovi došlo, když si promluvil hned s několika Kevinovými blízkými.

Hodinky nezískal. A nedaří se mu ani zklidnit otce. Ví, co by znamenalo, kdyby někdo objevil, co v tom řemínku je. Jejich zkázu. Otec by šel do vězení za Peterem Brennerem. A to nemohl dopustit.

Pokojem se rozezní vyzvánění jeho mobilního telefonu a on sebou vymrští do sedu a dezorientovaně zírá před sebe. Telefon nadále vyzvání hlasitou melodií a proto se Noah natáhne k nočnímu stolku a promne si oči. Na displeji se totiž vyjímá jméno jeho bývalého přítele.

Dylan Jones.

"Co chceš?" zeptá se ospale do telefonu a na znamení své únavy si zívne. Ačkoliv je něco málo po půlnoci a on ležel v posteli už v osm, usnul teprve před hodinou. Poslední dobou se mu spí opravdu špatně.

"Mám je," ozve se zadýchaný hlas zbavený jakékoliv emoce. "Mám ty hodinky."

S Dylanem se rozešel před dvěma měsíci. Jejich vztah vlastně ani nebyl nijak důležitý. Spíš spolu jen spali, než aby mezi nimi k něčemu důvěrnějšímu docházelo. Noah to však utnul, protože se potřeboval soustředit především na to dostat se k maturitě. Nepočítal však s tím, že se do něj Dylan bláznivě zamiluje, a že celé ty dva měsíce ho bude otravovat.

O těch hodinkách mu řekl teprve včera, když se před ním sesypal. Otec Noahovi totiž hrozil, že pokud ty hodinky nedostane, pošle ho kvůli jeho zvrhlým choutkám na psychiatrickou léčbu. Jeho otec byl homofób. A Noah litoval dne, kdy mu o své orientaci řekl.

"Jak?" vyjde z jeho hrdla překvapený tón, zatímco jeho hrudí prostupuje jakási panika. Nebo alespoň její počáteční stavy.

"Mám je," zopakuje Dylan a zničehonic se rozbrečí přímo do sluchátka. "Nechtěl jsem-"

"Kde jsi?" vyhrkne Noah dotaz a promne si hnědé rozcuchané vlasy, načež se odkryje a vstane z postele. Srdce mu buší takovým stylem, jako by vypil nejméně tři hrnky s kávou po sobě.

"Na školním hřišti," odpoví mezi vzlyky Dylan. "Jsem na posraným školním hřišti."

"Počkej tam," natáhne na sebe jednou rukou první kalhoty, které najde na zemi. "Hned tam přijedu."

***
Scéna, kterou uviděl, by si nedokázal představit ani v tom nejhorším snu. Dorazil sem takřka pět minut po vypnutí hovoru, napjatý a se strachem, který ho dusil. Nebyl ale připravený na to, co na něj čekalo.

Kevin McReiner ležel na spodní tribuně s hlavou od krve, zatímco Dylan stál roztřesený nad ním s jeho krví na svých rukách. A nejen ruce měl od té odporné a zaschlé tekutiny. Kapky hyzdily i jeho obličej.

Byl v šoku a chvíli se jen díval na ten neskutečný výjev. Probral ho až samotný Dylan, který se k němu se slzami v očích otočil a rozešel se přímo k němu. V tu chvíli odstoupil a podíval se do těch zelených očí plných lítosti.

"Byli jsme domluvený, že se tady sejdeme," vysvětluje mu Dylan už trochu klidnějším hlasem. Oba dva sedí v Noahově autě, zatímco na zadním sedadle leží bezvládné tělo Kevina. "Chtěl jsem mu jen domluvit, aby ti ty hodinky vrátil, ale on byl agresivní. Začal mi sprostě nadávat a říkat mi věci, který mě hrozně vytočily. Neudržel jsem se."

Noah tyhle Dylanovy stavy zná. To byl vlastně i jeden z důvodů, proč to, co mezi sebou měli, ukončil. Čím víc byl totiž zamilovaný, tím víc si dělal na Noaha nároky. A Noah tyhle věci zkrátka nenáviděl. On nepatřil nikomu, jen sám sobě.

"Teď mě dobře poslouchej,"nadechne se Noah zhluboka a otočí se na Dylana. "Přeneseme jeho tělo do jeho auta. Posadíš ho za volant, zapneš motor a nohu mu položíš na plyn. Necháš ho sjet z útesu. Nejdřív ho ale prohledej. Musíme zničit jakoukoliv stopu po tom, že byl s tebou v kontaktu. Ty musíš vymazat všechny zprávy s ním. Až ho posadíš do toho auta, do pusy mu naleješ alkohol s jedem na krysy. V přihrádce mám malou lahvičku s jedem i alkoholem."

"Ty mě neudáš?" zeptá se Dylan překvapeně se slzami v očích. Dýchá ztěžka a Noah očekává, že se tu každou chvílí sesype. Nesmí dopustit to, aby se sesypal.

"Udělal jsi to pro mě," odpovídá Noah bez jakéhokoliv znepokojení v hlase. Uvnitř se sice celý třese, ale navenek je klidný. Musí tak působit. "Nenechám tě jít do vězení kvůli mojí chybě. Teď se ale seber, musíme se pustit do práce. V žádném případě nesahej na nic v tom autě, rozumíš?"

Dylan kýve hlavou a stírá si slzy z očí i z tváří. Noaha vždycky poslouchal. Za ten krátký čas mu i dobře posloužil. Ale hnědovlas je zkrátka rozhodnutý pro to roztrhat jakékoliv pouto mezi nimi. A po tomhle už tuplem. Dylana nepotřebuje. Pomůže mu však na oplátku s touto věcí. Nenechá ho jít sedět.

Natáhne se k zásuvce na straně spolujezdce, kterou otevře a vytáhne z ní černé igelitové rukavice. Stále klidný je hodí Dylanovi na klín a vytahuje miniaturní lahvičku s jedem a malou lahev rumu. Vozí to u sebe snad už od pradávna.

"Jediný, na co musíš sáhnout, jsou klíčky od auta," obeznámí ho Noah. "Teď si vystup. Musíme sebou hodit do práce."

***
Už se rozednívá, oběma chlapcům celá akce zabrala spoustu času. Když tělo i s autem nechali sjet ze silnice z obrovské výšky, ještě chvíli pozorovali celé dění. Noah se musel přesvědčit, že auto i s jeho jediným jezdcem vzplane. A když se tak po pár minutách stalo i s obrovským výbuchem, který zasáhl okolní stromy, oba se odebrali na hřiště, aby vyčistili tribuny od krve.

Noahovo auto bylo skvěle připraveno k ukrytí vraždy a on o tom neměl ani ponětí. Zkrátka a dobře se jim povedlo všechnu krev z té jedné sedačky smýt s pouhými dvěma hadry a tekutým čističem na skla. Lhal by, kdyby řekl, že na sebe není pyšný.

Je něco po čtvrté ráno, když Noah zastaví u Dylanova domu, kde to vypadá, že ještě všichni spí. Honosná vila se totiž topí ve tmě. Ostatně jako všechny domy před velkými letními prázdninami, které dnešním dnem počínají.

Dylan z kapsy svých džínů vytáhne hodinky s černým řemínkem a z Noaha spadá obrovský kámen velkého břímě. Ovšem tak nějak s narůstající únavou padá i to, čeho se dopustil. Jednoho kamene se zbavil, aby na sebe naložil ještě větší.

"Mezi námi to nic nemění," převezme si hodinky s chladným hlasem. "Jsem ti vděčný, ale neprosil jsem tě o to. Pomohl jsem ti, ale tím to končí. Nejsme spolu."

Dylan na něj s nelibostí civí. Opravdu si myslel, že když mu pomůže, tak to něco mezi nimi změní. Ovšem Noah je nepřípustný. Nenechá se obměkčit ani tím, že pro něj někoho zabije. Nemiloval ho. A nikdy ani nebude.

"Teď si vystup a nikomu o tom neříkej. Ani o těch hodinkách, ani o tom, cos udělal," klade mu ještě na srdce. Z části si může být jistý, že kdyby se něco přihodilo a jako že se přihodí a všichni skončí u výslechu, až se Kevinovo tělo najde, Dylan nic necekne. Pokud se ovšem i přes všechnu jejich námahu dostane na seznam podezřelých, pak je amen i s ním.

"Dobře," kývne Dylan stále ještě roztřesený a unavený z toho všeho. Noah opravdu cítí lítost, ale nehodlá ji nechat zničit tohle všechno. Nesmí se nechat rozptylovat před maturitním ročníkem. Už jen proto, aby svému otci dokázal, že je schopný velkých věcí.

"Dobrou noc Dylane."

***
Sluneční světlo ho hřeje na zátylku, když sedí v prostorné jídelně a konzumuje snídani. Očekával by, že hlad po tom všem výjevu mít rozhodně nebude, ale opak se stal pravdou a jen co dorazil domů, počkal až do jejich domu v šest dorazí služebné a připraví honosnou snídani.

Na spánek neměl ani pomyšlení. Neustále si ve svém pokoji pohrával s hodinkami a přemýšlel o tom, jestli to opravdu projde. Namočil se do vraždy svého někdejšího nejlepšího kamaráda. Pokud by se to všechno dostalo na povrch, byl by posuzován jako spolupachatel. Dělalo se mu z toho opravdu špatně. Uklidňoval se však myšlenkou, že k tomu měl důvod.

Dylan to udělal pro něj. A on na oplátku pomohl zahladit jakékoliv stopy. Dokonce i Kevinův mobil zničil a sim kartu si uschoval. Pro všechny potřeby. Všechny stopy byly zahlazené a nikdo nemohl přijít na to, že on se dopustil něčeho takového.

Myslel i na to, že na silnici zůstaly stopy pneumatik. Jenže on nebyl jediný ve městě, kdo vlastnil černou audi zrovna s těmihle pneumatikami. Neměli ho z čeho podezřívat.

Všechny tyhle okolnosti ho uklidnily natolik, že v sobě znovu cítí rovnováhu. Neudělal nic špatného. Vždyť on Kevina ani nezabil. Ne. Neudělal nic, za co by se měl stydět.

Do jídelny vstoupí jeho otec v momentě, kdy on dojídá poslední sousto. Brian Wellington usedne na druhý konec dlouhého mahagonového stolu bez jakéhokoliv náznaku, že by svého syna vnímal. Na stole už má připravené ranní noviny, a tak je otevře. Noaha tohle jeho chování mrzí. Brzy ho to však přejde. Jen co před něj položí ty hodinky.

S klidným srdcem vstane od stolu a přejde až k otci, který stále dělá jako by ho neviděl. Proto sáhne do kapsy svých kalhot, vytáhne hodinky a položí je přímo před otce. Ten se nejdřív podívá na předmět před sebou a následně pohlédne na svého syna. S docela jistou dávkou překvapení.

"O všechno jsem se postaral," oznámí svému otci s bezbarvým hlasem. Naprosto zbaveným jakékoliv emoce. "Teď už můžeš být zase v klidu."

"O co všechno?" reaguje jeho otec zaujatě a odloží noviny na stůl. Znovu prohlédne hodinky, které nakonec uchopí a prohlédne si je. Na řemínku však uvidí něco zaschlého. Jakousi tekutinu. A všiml si toho i Noah.

"O všechno, co by mě nebo nás mohlo ohrozit," odpovídá Noah a nakonec na své tváři vydoluje úsměv. Nepřímý a bez kontextu.

Postaral se o to, aby jeho rodina zase mohla dýchat. A postaral se i o člověka, kterému už nemusí být dlužný. A hlavě se postaral o fakt, že na něj jeho otec zase může být pyšný.