Dům McReinerových není nikterak velký a obsáhlý, jako ten jeho. Přesto je na něm něco, co Noaha už dříve fascinovalo. Co ho nutilo cítit se tu víc doma, než v tom paláci, v němž bydlí. Samozřejmě to nikdy nikomu neřekl, ale když sem chodil na návštěvu za Kevinem, spíš mu připadalo, jako by se vracel domů.

Teď, když však stojí u prosklené stěny a dívá se do skromné zahrady McReinerů, se celý ten pocit z jeho nitra vypařil. Nebyl tu skoro šest let. Od té doby, co se jeho a Kevinova cesta rozdělila ve dvě odlišné už nikdy neměl možnost okusit jaké je to cítit teplo a lásku domova. A teď, po šesti letech, kdy tu stojí u svého oblíbeného výhledu na zahradu, cítí jen neskutečný chlad.

Noah věděl, že Kevinův život není jednoduchý. Pochopil to už jako malý, že McReinerovi nežijí v takovém luxusu jako on. Nebo že nemají tolik peněz jako jeho rodina. Měli se dobře, ale ne tak dobře, jako se měli Wellingtonovi. McReinerovi však měli svoje démony a ačkoliv Kevina milovali, často se před ním hádali. Docházelo to až do bodu, kdy se do sebe pustili skoro i fyzicky. I Noah toho byl nejednou svědkem. O to víc měl Kevina rád a měl pocit, že ho musí chránit.

Jenže Kevin sám pak začal měnit svůj směr a víc se Noahovi stranit. Už s ním nesdílel každé tajemství, nesnažil se komunikovat a dokonce se Noahovi i mockrát zdálo, že před ním i lže. Nebyly to obrovské lži, které by obrátily Noahův svět, ovšem jednalo se o typické lži někoho, kdo se prostě jen vymlouvá. A Noahovi nakonec došla trpělivost. Od té doby byl konec.

Všechny ty vzpomínky se mu honí hlavou a veškeré dění v domě jde mimo něj. Od té doby, co jeho rodiče i on dostali pozvánku na poslední rozloučení s mladým McReinerem, se mu před očima promítá minulost jako starý film na pásce. Dělá se mu z toho špatně. Tak špatně, že si rozepne vrchní knoflík košile, který jako by ho škrtil.

"Jsi v pořádku zlato?" objeví se u něj jeho matka v černých šatech po kolena a černým kloboukem. Noahovi přijde tak nepatřičná v tomhle domě. Stejně jako jeho otec.

Jeho a Kevinova rodina se nikdy moc nepřátelili. Respektovali se kvůli jejich synům, ale jinak to byli naprostí cizinci. Přesto jsou tu. A kdyby Kevinovi rodiče věděli, co on i jeho otec provedli, dokáže si představit, co by se tu stalo. A z části si i přeje, po tom schovávání se celé prázdniny a neustálé nejistotě, aby se tak stalo.

"Je mi trochu nevolno," přizná s kamenným výrazem a odtrhne pohled od zahrady, aby zhodnotil situaci v pokoji. Na velké komodě, přímo naproti němu, je obrovská Kevinova fotografie a před ní květina a svíčka. Všude kolem jsou lidé v černém, někteří jsou dokonce jeho spolužáci. Vidí i Dylanovy rodiče, Dylan však nikde není. "Ale jinak jsem v pořádku, nemusíš se strachovat."

"Poslední dobou mi přijdeš osamělý," povzdechne si potichu jeho matka. "Celé prázdniny ses převážně držel doma a teď se už ani nestýkáš s tím Dylanem. Co se stalo? Měla jsem ho moc ráda."

Jeho rodiče o Dylanovi věděli, proto si to také většina lidí kolem něj vykládala tak, že je to jeho přítel. A on to nikomu nevymlouval, i když v mnoha ohledech by moc rád. Přesto bylo snazší předstírat, že je s někým v plnohodnotném vztahu, než přede všemi přiznat, že s Dylanem jen spí.

"Skončilo to," odpovídá na ten její dotaz. Těšil se na den, kdy jí tohle řekne. Nepředstavoval si však, že to bude v obývacím pokoji McReinerových, kde budou uctívat památku jejich nejmladšího dítěte. V hlavě si však stále opakuje, že se nic neděje. Že nic špatného neprovedl.

Kevin ukradl něco cenného, co mohlo vážně poškodit jeho rodinu. On se mu několikrát snažil domluvit, aby ty hodinky vrátil. Kevin ho ale neposlouchal. A on se pouze svěřil Dylanovi, protože nevěděl jak dál. Nežádal Dylana, aby ho zabil. Nežádal nikoho o pomoc, jen se potřeboval svěřit a Dylan byl poblíž. Neudělal nic, za co by se měl stydět.

To si alespoň celou tu dobu opakuje. A čím víc se tak děje, tím méně tomu věří. Jenže co měl dělat? Nechat jít Dylana za mříže po tom, co ty hodinky získal? Měl snad mlčet před otcem? Ne. On neměl na výběr. Kevin myslel jen na sebe, to on byl špatný. Noah ochránil celou svou rodinu i Dylana. Co na tom, že za mřížemi pravděpodobně skončí nevinný člověk.

"To je mi líto," zkonstatuje jeho matka. "Snad to neskončilo špatně mezi vámi. Potřebuješ teď někoho, kdo ti bude oporou."

Noahovi do oka padne rodina Eldridgů, kteří právě vyjadřují soustrast McReinerovým. Museli teprve přijít, protože je tu za celou dobu neviděl. A on by si všiml, kdyby tu byli, hlavně kvůli Tylerovi. Tomu ohromnému chlapci, který je na stejné úrovni jako on sám.

Dalo by se říci, že jejich rodiny očekávaly, že budou přátelé, když jsou stejným způsobem vychovaní a prožili stejné věci. Jenže Noahovi přišlo, jako by Tylera nezajímal. Zkrátka a dobře spolu nikdy nevedli pořádnou konverzaci. A Noah toho poprvé lituje, protože Tyler je ze stejného těsta. A pochopil by ho.

Nebýt faktu, že je kamarád s Markem Milanem.

"Zvládnu to," kývne a pohled odvrátí zpět k zahradě. "Běž se pozdravit s přáteli mami. Potřebuju být sám."

"Dobře zlato," pohladí ho žena po tváři a nechá ho o samotě v té jeho bublině. V bublině, v níž se snaží uklidnit svoje nitro. A hlavně třesoucí se ruku, jejíž zápěstí krášlí ty ohyzdné hodinky.

Přemýšlel, zda by je aspoň dnes mohl nechat doma. Mluvil o tom i s otcem a ten mu to skutečně povolil. Dovolil mu je dát do trezoru, na němž změnil přístupový kód. Jenže Noahovi bylo jasné, že otec by ho měl za zbabělce. A tak si je nakonec vzal. I když toho lituje. Každopádně raději bude litovat toho, že si je vzal, než aby se znovu ztratily jeho vinou.

Ne, to radši bude trpět takhle, než znovu nahánět někoho, kdo by pak skončil deset metrů pod zemí. Jako před pár hodinami skončil popel Kevina McReinera.

***
Divil se, že i jeho rodina byla pozvána na poslední rozloučení s Kevinem. Jejich rodiny si nebyly blízké, stejně tak, jako on si nikdy nebyl blízký s Kevinem. Ano, bavili se spolu, pokud byla příležitost, ale vše se neslo spíše na úrovni spolužáků, než-li na té kamarádské. A cítil se velmi nesvůj při myšlence, že tomu možná v nějakém směru mohl zabránit.

Jenže jím především cloumala jiná emoce. A to znechucení. Především proto, že při té myšlence na poslední rozloučení, se mu do hlavy dostal Lydiin plán, který mu nedal spát. Musel na něj pořád myslet a přemýšlet, jak to celé podchytit a přijmout za své. A právě při téhle pozvánce ho to poprvé popadlo.

Počítal s tím, že se Wellingtonovi na tomhle rozloučení ukáží a když Noaha neviděl ve škole, bylo mu to více, než jasné. Noah, sebevíc nezlomný na pohled, se mohl rozkládat uvnitř při myšlence na to, že přišel o kamaráda. Anebo ho taky mohla sužovat vina z toho, že zařídil jeho smrt. Ani jedno Tyler nevěděl jistě, ale hodlal toho využít a vetřít se Noahovi do přízně právě tímhle stylem.

Když dorazili do domu a sdělili své kondolence rodině, všiml si ho, jak stojí u francouzského okna a mluví se svou matkou. Jejich rozhovor nebyl nikterak dlouhý a tak se Evelyn Wellingtonová vydala přímo k nim, jak očekával. Eldridgovi a Wellingtonovi museli být zkrátka všude spolu. I na posledním rozloučení.

Vzduch byl prosáklý žalem a to zejména rodičemi McReinerovými, kteří pohřbili svého syna. Tyler děkoval bohu, že u obřadu na hřbitově nemusel být. Že to jeho rodičům nepřišlo tak důležité. Byl sobecký, to ano, ale přesto pro něj bylo lepší zůstat ve škole až do konce, než se hroutit na pohřbu.

Byl jen jednou a víckrát si přál, aby to nemusel zažít.

"Jak mu je?" zeptá se jeho matka Evelyn po nějaké chvíli a Tyler zpozorní. Je k nim otočený zády, ale uši má nastražené. Je mu totiž jasné, že se jeho matka ptá na Noaha.

"Vypadá vyrovnaně," odpovídá Evelyn zkroušeně. "Poslední dobou je pořád sám, zamlklý. Moc toho nenamluví. Podle mě ho ta smrt dostala, i když se spolu posledních pár let nebavili. Jen se bojí to dát najevo kvůli Brianovi."

I on si všiml ve škole za těch pět dní, že je Noah až nezvykle tichý a vyhýbá se jakýmkoliv konverzacím. Dokonce ani s Dylanem Jonesem, se kterým měli poměr, se nestýká a spíš to vypadá, jako by se mu vyhýbal. Nemluvě o tom, že když se profesoři na něco ptají, například na nějaké učivo, Noah se nehlásí. Je totiž veřejně známo i to, že Noah je nejlepší student ze třídy. A nikdo jeho tempu nestačí.

A tohle jeho podivné chování může být opravdu způsobené smrtí jeho bývalého nejlepšího přítele. Jenže co když je to spíš vinou? Co když se Noah utápí v obrovské vině vůči tomu, co provedl?

Tyler znovu zpozorní, když vidí Noaha odcházet právě dveřmi v tom okně na zahradu, kde není ani noha. A to by mohla být jeho šance, jak se k mladému Wellingtonovi dostat blíž. Otočí se tedy na svou matku, která je v zapálené konverzaci se svou přítelkyní, a on se rozchází směrem k zahradě.

Nervozita prostupuje jeho žilami stejně tak, jako když měl navštívit Marka ve vězení. Všechny žaludeční šťávy se snaží dostat nahoru, ale on je co každou chvíli posílá zpět dolů. Srdce jako by se mělo probít hrudním košem ven, když sahá na kliku ode dveří a vychází na čerstvý, zářijový vzduch.

Vidí, jak Noah stojí u plotu a shlíží z mírného kopce na maličkaté náměstí Rockwellu. Slunce doslova přitahuje černý outfit Tylera tak, že se cítí zpocený už teď. A to je v tom obleku teprve chvíli.

Potichu se rozejde po zeleném trávníku až k plotu a stoupne si do dostatečné vzdálenosti od Noaha, který nijak nereaguje na jeho přítomnost. Buď si ho nevšiml anebo jen předstírá, že si ničeho nevšímá.

Jako by v Tylerově mysli vybuchla bomba, když se jedna myšlenka překřikuje s tou druhou a nabádá ho, co přesně říct. Pohledem sice hltá Rockwell a jeho krásy, které jsou odsud vidět, přesto je myšlenkami někde jinde. Ani neví, kde přesně, protože každá míří někam jinam a on už zase neví, jak to celé uchopit.

"Je mi líto, co se stalo tvýmu kamarádovi," dostane ze sebe a hned se zfackuje za to, že to zní tak nuceně. S Noahem Wellingtonem se však nedá mluvit nenuceně. Tedy alespoň on to neumí. Právě kvůli tomu ledovému klidu, který z něj cítí i právě teď.

Noah nic neříká a Tyler se cítí jako idiot, že si kdy mohl myslet, že to zabere. A ještě víc se cítí znechuceně sám ze sebe, že využívá možná oprávněného zármutku někoho, kdo truchlí. Pokud opravdu Noahovi křivdil, pak se na sebe nebude moci podívat ani do zrcadla.

"Mně ne," dostane se mu však překvapivé odpovědi. Ledové a přímočaré. Přesto mu Noah nevěnuje ani jeden jediný pohled. "Všichni mu domlouvali, aby ty kraviny nedělal. Aby se dal konečně dohromady. Jenže on si nedal říct. A my tady pro něj dneska truchlíme jako by byl svatý."

"Nebudu ti oponovat, tys ho znal líp, než já," reaguje na to Tyler, zatímco si všimne na Noahové zápěstí něčeho, co se pere s košilí, která to zakrývá. Určitě to budou ony hodinky.

"Možná kdysi," vydechne Noah a otočí se k odchodu. Zřejmě pro něj konverzace skončila, což se Tylerovi nelíbí.

Musí okamžitě něco vymyslet. Něco, čím ho donutí, aby se s ním ještě jednou setkal. O samotě a pokud možno v pozitivnějším prostředí.

"Nechceš si o tom promluvit?" otočí se a s veškerým vypětím sil se ho zeptá. Působilo to skoro jako nemístný výkřik. Ten ovšem zabírá, protože Noah se otáčí a s kamenným pohledem ho sjede od hlavy až k patě.

"O co ti jde Eldridgi?"

O ty hodinky, probleskne mu hlavou. To ale říct nemůže.

"O nic," zvedne ruce na znamení míru. "Jen jsem myslel, že by se ti hodila společnost, když si procházíš tímhle a ještě ses rozešel s Dylanem."

To s Dylanem nemá nijak potvrzené, ovšem kdyby byli pořád spolu, Dylan by tu byl jako opora pro Noaha. Ten se však neukázal tady a ani ve škole. Jeho rodiče tu viděl, ale on sám tu není.

"Navíc," pokračuje černovlas, "by mi taky bodla nějaká společnost. Z tohohle všeho je mi akorát zle."

A teď opravdu nelže. Je mu zle z těch všech přetvářek i toho hraní. Je mu zle z toho, že jeho nejlepší kamarád sedí za mřížemi, zatímco pravý vrah je na svobodě. Možná stojí přímo před ním. Když se ovšem dívá na Noaha, nepřijde mu, že zrovna on by byl schopný někoho zabít.

Jenže ani starosta Brenner nevypadal jako škodná. A jeho synové už vůbec ne.

"Popřemýšlím o tom," odpoví Noah a odchází dovnitř do domu. Tyler se však za ním nevydává.

Možná tímhle jeho vyšetřování skončilo. A možná tím právě začalo. Teď nezbývá nic jiného, než jen čekat na to, jak se Noah rozhodne. A Tyler netuší, kterou variantu si přát víc...