"Co to s tebou krucinál je?" hodí s ním do jakési místnosti, kterou ani nezná, zatímco jím jímá jistá dávka zlosti. Zpoza zamračených očí pozoruje svého společníka, kterému se nedýchá nijak lehko, a který se opírá o první komodu. "Vzpamatuj se!"

"Ne - nemůžu dýchat," zkouší se Dylan zhluboka nadechnout, ale nikterak se mu to nedaří. Noah se narovná jako pravítko a s nic neříkajícím výrazem si ho prohlíží. Zpoza dveří se ozývá neskutečná vřava všech zúčastněných. Před malou chvílí zatkli Marka Milana za vraždu Kevina McReinera. A večírek byl tím pádem u konce.

Noah zničí vzdálenost mezi nimi, chytí Dylana za ramena a donutí ho se narovnat. Dívá se mu zpříma do očí jakoby se ho snažil zhypnotizovat. Jeho dech se však nijak nezlepšuje.

"Dobře mě poslouchej," Noah mluví potichu a sebevědomě. Jeho plán, plán jeho otce, je úspěšný. Došlo to přesně tam, kam to dojít mělo. "To, co se stalo, není špatný ani pro tebe, ani pro mě."

Noah si stoupne do Dylanovi těsně blízkosti a svýma rukama začne rozepínat Dylanův poklopec. Ten, jakoby přestal dýchat, když mu hnědovlas sáhne do rozkroku. Několikrát zalapá po dechu.

Nohavi se to příčí, ale ví, že jediná varianta, jak Dylana uklidnit, je donutit ho k orgasmu. Jedině tak se jeho panický záchvat zklidní a on se zase bude chovat naprosto normálně. Snaží se zůstat v klidu, když začne pomalu rukou kmitat dopředu a zase dozadu. Stejně jako ví, že tenhle vývoj je pro jeho bezpečí dobrý, něco uvnitř něj se tomu všemu, co se děje příčí. Na sobě ale nedává nic znát, když se nakloní k Dylanovu uchu.

"Zvládneme to," šeptá mu do ucha, zatímco Dylanovi svaly v těle se napínají rozkoší. Noah cítí, že už brzy bude po všem. "Zopakuj to."

"Zvládneme to," vydechne Dylan a Noah uvnitř jeho kalhot ucítí silné pulzování, zatímco jeho ruku zaplavuje horký produkt Dylanovy nervozity a strachu. Dotyčný se snaží co nejpotišeji hekat do jeho ucha, když Noah bytostně cítí tu rozkošnou křeč.

S odporem, který v sobě v tuhle chvíli cítí, vytáhne potřísněnou ruku z jeho kalhot a tou druhou našmátrá v kapse papírové kapesníčky. Když je rozbalí, začne si ruku utírat do nich, pohled však nespouští z Dylana, jenž na sucho polkne a se zamlženým pohledem si ho měří.

"Nauč se ovládat tyhle stavy," sykne nemilosrdně, ačkoliv mu je Dylana líto. I on cítil narůstající paniku, když viděl mladého Milana v poutech, kterak se policistům snaží vysvětlit, že on s tím nemá nic společného. Nemluvě pak o Alexovi Flynnovi, který by byl schopný napadnout i samotnou kriminalistku, kdyby ho nedržel šerif. "Pokud někdo na něco přijde, nechám tě v tom samotnýho. Bude to tvoje chyba."

S těmi slovy se otočí, nachází u dveří odpadkový koš, do nějž vhodí celý balíček kapesníků a naposledy se přes rameno podívá na Dylana, který stále stojí na místě. Co z toho, že ho lituje, když on sám si tímhle stylem podřezává větev pod svým tělem? Jejich účty jsou vyrovnané, teď se každý musí postarat sám o sebe, byť je to sebevíc sobecké.

On do vězení nepůjde. A rozhodně se nenechá nikým strhnout dolů. Ne, když strůjcem celého toho plánu byl jeho samotný otec.

S těmi myšlenkami a chladnou hlavou otevírá dveře a vydává se ven. Na to opravdové bojiště.

***
Celou noc oka nezamhouřil. Převaloval se a neustále dokola si přehrával, co se na tom večírku stalo. Je to, jakoby ani neovládal svoje tělo, když tam jen tak stál a pozoroval celou tu scenérii, zatímco uvnitř křicel z plných plic. Samo sebou vůbec nevěřil tomu, že Mark, jeden z mála jeho opravdu blízkých přátel, by byl vrahem.

Znal ho sice pořádně jen rok a půl, ale věděl, že Mark má zlaté srdce a pomůže komukoliv, kdo je v nouzi. Seznámili se krátce po tom, co Tyler přestal využívat jejich domácí posilovnu a začal navštěvovat tu Rockwellskou. Mark mu pomáhal s technikami boxu a asistoval mu při každé příležitosti. Nejednou mu řekl, že mu připomíná Alexe, což Tyler bral jako poctu.

Věděl totiž, že Mark bere Alexe za svého mladšího bratra, bez něhož nedá ani ránu. A ač byl Mark sebevíc optimistický smíšek, Tyler na něm poznal, že mu Alex ve městě chybí. Tak nějak se dokázal smířit, že si vlastně Mark kompenzuje Alexe jím. Že jejich přátelství mu mělo alespoň na chvíli zalepit ten pocit samoty, který po Alexově odchodu na univerzitu cítil.

S postupem času však mezi nimi vzniklo opravdu přátelské pouto. Scházeli se i mimo posilovnu, a dokonce ho seznámil i s Lydií a dalšími jeho přáteli. Tyler ho začal vnímat jako opravdového kamaráda a někdy v tom čase cítil i z Marka, že už to není čistě jen výplň prázdna po Alexovi. Ne, utvořili spolu jiné pouto, než měli Alex s Markem. Sice ne tak silné, ale pořád pevné a stabilní.

Přišlo mu, že ho opravdu zná, a tak ani na minutu nepochyboval o tom, že je Mark nevinný a někdo se to na něj snaží shodit.

Naspal sotva hodinu a teď sedí v lavici, netušíc, jak se sem vlastně dostal. Třída se plní zaraženými studenty, protože už se začalo rozkřikovat, že vrahem je starostčin syn. Deptal ho už jen ten pocit zrady. Před dvěma lety Mark pomohl dostat Brennera za mříže, ale na to si dnes nikdo nevzpomene. Všude je teď označen za vraha, i když policie nepředložila žádný důkaz.

Do třídy vstupuje i Lydia, která na nic nečeká a upaluje k němu do poslední lavice u okna. Sleduje jí, jak odhodí tašku k lavici a sedá si vedle něj. Pořád se cítí, jako by nebyl ve své kůži. Jako by svět pozoroval za zamlženými okny.

"Jsi v pohodě?" zeptá se jeho blonďatá kamarádka a sáhne na jeho ruku. Ten její soucitný pohled Tylera vytáčí. Ví však, že ona je poslední, kdo si zaslouží, aby na ni byl zlý. Proto jen zavře oči, nadechne se a napočítá do pěti. Pak vydechne a oči znovu otevře.

"Nevěřím tomu," vymámí ze sebe první slova od včerejšího večera. S Lydií se ani nerozloučil, zkrátka se z večírku sebral a odešel. Na chodbě pak potkal Dylana Jonese, který se zdál krajně nesvůj. Tak jako všichni ostatní. Pod schody pak stál Noah Wellington se svým otcem. A než se vůbec nadál, seděl v autě, které ho vezlo společně s rodiči domů.

Nevyváděl, protože mu to v tu chvíli nedocházelo. Až když ulehl do postele a jeho myšlenky začaly šrotovat na plné obrátky.

"Ani já ne," ubezpečí ho Lydia. "Mluvila jsem o tom s mámou a dost jsme se chytily. Ta totiž viděla nějaké důkazy, který my ne."

"Důkaz nedůkaz," odfrkne si pobouřeně tak, že upoutá pozornost většiny svých spolužáků. Začíná zvonit na první vyučovací hodinu v tomhle školním roce. "Mark by tohle v životě neudělal. Proč by zabíjel někoho, s kým měl malou interakci? Je to totální sračka, co si fízlové vycucali z prstu."

Do třídy vstupuje jejich třídní profesorka a všichni, až na něj a Lydii, vstávají. Než se vůbec stačí nějak hýbnout, profesorka jim dá pokyn, aby si sedli a přesune se ke své katedře, na níž si položí laptop a psací potřeby. Nijak se však nemá k tomu, aby si sedla za stůl a zapsala docházku.

Ne, ona si místo toho sundává brýle a sedá si na dřevěný kraj stolu.

"Rozumím ti," šeptá velice potichu Lydia celá zkleslá z celého vývoje. "Ale my s tím nic nezmůžeme, Tyi."

"Moje milá třído," oddechne si ztěžka profesorka. "Předem vás chci přivítat v tomto školním roce. Myslela jsem si, když jsem s vámi završila třetí ročník, že vás tu všechny opět ve zdraví uvidím i tento školní rok. A je mi těžko z toho, že jsem to brala jako samozřejmost."

V Tylerovi narůstá vztek. Nezdolný vztek, který se svým každým coulem snaží usměrnit. Srdce mu tluče do hrudi jako splašené, zatímco před očima se mu co chvíli zatemňuje. Cítí se jako zahnaný do kouta. Jako by uvízl ve smyčce času, ze které není úniku.

Zavře oči, nadechne se a v duchu napočítá do pěti. Zopakuje to ještě třikrát, proto mu uniká, co profesorka dál vykládá o Kevinu McReinerovi.

Až na jedno slovní spojení, které spustí rozbušku.

"...a nikdy bych si nepomyslela, že zrovna starostčin syn, kterého jsem tu vítávala stejně tak, jako vás, by byl něčeho takového schopný."

"Máte nějakej důkaz?" zatnuté zuby jen dokazují jeho podráždění. Nemluvě o tom bouchnutí do lavice, při kterém většina lidí, včetně Lydie, leknutím nadskočila.

"Co prosím?" vykulí na něj profesorka svoje modré oči a zamračí se.

"Jestli máte nějakej důkaz?" zopakuje svůj dotaz. "Tak hrdinně tady vyprávíte o Kevinovi, i když víte, že to byl feťák a zaplítal se s kdoví jakejma lidma, aniž byste se nějak snažila předcházet jeho tragickýmu konci a mezitím házíte špínu na někoho, kdo vám před pár lety zachránil prdel před skutečným vrahem."

"Laskavě se vyjadřuj slušně, jinak tě odkážu rovnou do ředitelny," nasadí si žena ve středních letech brýle a postaví se. Začíná brunátnět hněvem. "A kdyby policie neměla důkazy, Marka jen tak nezatkne."

"Zajímavý je, že ještě nic nezveřejnila," uchechtne se, i když mu do smíchu vůbec není. "A klidně mě do ředitelny pošlete. Mít za třídního profesora někoho tak pokryteckýho nepotřebuju. Hodně rychle všichni totiž zapomínáte."

"To už stačilo!" zakřičí nepříčetně profesorka. "Okamžitě do ředitelny. A dělej Eldridgi!"

Tyler se opře oběma rukama do lavice, načež vstane, uchopí svůj batoh a s úsměvem, který ani trochu není pobavený, sleduje profesorku, která se celá klepe. A když odchází ze třídy, vůbec neregistruje pohled jednoho specifického spolužáka.

***

Sedí v ředitelně a čeká, až dorazí jeho rodiče. Je mu jasné, že tohle bude mít hrozivé následky, ovšem v tento moment mu to je jedno. Potřeboval třídní profesorce oponovat a dát najevo svůj nesouhlas. Vždyť o tom přece demokracie je, ne? On má právo na to hájit člověka, který zajisté nic neudělal. To samé ostatně řekl i řediteli, který, jen aby si neslízl také nějaké divadlo, s ním souhlasil.

A pak mu opatrně sdělil, že jsou jeho rodiče na cestě. To jeho vztek nijak neusměrnilo, ale alespoň se dokázal soustředit na dýchání a mírně uklidnit nerovnováhu, kterou cítí odjakživa.

I to je jedním z důvodů, proč tak urputně cvičí. Sám v sobě hledá rovnováhu. Má problémy s ovládáním vzteku už od té doby, co dokáže pořádně vnímat. A když se plně zatmí, dokáže ublížit komukoliv. Připadá si díky téhle své vnitřní nerovnováze jako časovaná bomba, která brzy vybuchne.

Když s nimi bydlel jeho bratr, často mu říkával, že v tom svém záchvatu vzteku někdy udělá něco, čeho později bude litovat. Jenže zatím se nestalo. Spíš jen lituje toho, že se narodil do rodiny, jako je ta jeho.

Zrovna když na ni myslí, do čekárny před ředitelnou vejde jeho matka, upravená obchodnice ve svém sametovém kostýmku s černými upravenými kadeři. Vedle ní jeho otec, bankéř ve smokingu s přísným výrazem. Oba jsou jako ztělesnění dokonalého páru. Jen on je nepovedenou kopií svých rodičů.

"Co jsi zase provedl?" sykne jeho otec, který dojde až k němu a jeho syčivý hlas ho přivádí znovu do stavu varu. "Přisahám, že jestli mě z jednání vytrhli zbytečně-"

"Dobrý den pane Eldridgi, paní Eldridgová," přeruší otcovy výhružky sám ředitel, který pokyne Tylerovým rodičům, aby vstoupili do jeho kanceláře.

Tyler už se taktéž zvedá, když ho ředitel zastaví mírným zahýbáním hlavy. Tylerovi se alespoň na chvíli uleví. Nebude muset být u toho, jak ho rozebírají. Nerad by o sobě znovu, jako vždy, poslouchal samá negativa. Ne, místo toho si sedne zpět na židli a vytáhne mobil z kapsy svých černých džínů.

Přesto ticho, jaké panuje v čekací místnosti, dává průchod tomu, co se probírá v ředitelně. A tak Tyler přes svou nelibost slyší každé slovo.

"Copak provedl tentokrát?" znuděný hlas otce. Tyler už dávno ví, že jeho otec je pokrytec. Prakticky od té doby, co mu musel pomáhat ničit všechny materiály týkající se jeho spolupráce s Brennerem.

"Řekl bych," odpovídá ředitel a Tyler si živě dokáže představit, jak na sucho polyká a je celý nervózní z tak silného páru, jako jsou jeho rodiče, "že byste s Tylerem měli zajít znovu k psychologovi. Dnes se ve třídě neovládl a vzteky, naštěstí jen slovy, napadl svou třídní učitelku, která s nimi probírala včerejší incident."

"Omluvte mě prosím," skočí mu do řeči Tylerova matka. "Nemá tenhle institut náhodou na starosti výuku a ne rozebírání mimoškolních akcí. To, co se stalo na tom večírku nedává kantorům žádné právo, aby tyto věci vytahovali na svých hodinách. Jste placeni za znalosti, ne za drby."

"Ale-"

"Můj syn je se starostčiným synem kamarád, ať se vám to líbí nebo ne a pokud můj syn věří, že je pan Milano nevinný, pak na to má právo," nepřipouští jeho matka žádné diskuse. "Sic nesdílím se synem stejný názor, nikdo nemá právo mu ho brát. Ani já, ani manžel, ani vy a dokonce ani žádná z pedagoložek. Rozumíme si?"

Tyler se pro sebe usměje. Dochází mu, že jeho matka věří, že je Mark vinný, přesto se postavila na jeho stranu. Protože to ona na veřejnosti dělá. Ani ne tak pro něj, jako pro sebe. Ráda se prezentuje jako matka roku, aniž by tušila, že i jí Tyler nenávidí. Za zdmi jejich domu to totiž matka není. Je to jen otcova loutka.

V ruce mu zabrní telefon a on se proto podívá, kdo mu píše. Nepřikládá tomu moc velkou váhu, myslí si totiž, že to bude Lydie. Jenže ono ne.

Zpráva je od paní Milanové.

Zítra jdeme navštívit Marka. Ten si vyprosil i tvou návštěvu. V jednu hodinu buď tedy prosím před budovou soudu. Děkuji. M. Milanová