Ͽ K I T Ͼ

Do Kita někdo vrazil.

Ten cizí člověk se mu začal omlouvat a z Kitovi neznámého důvodu mu do ruky vrazil flašku vodky. Kit se zastavil uprostřed tance a chvíli lahev ve své ruce sledoval.

A nakonec se napil.

Jak vůbec dospěl k této situaci? Začalo to o několik hodin dříve.

Evan odjel na ten zápas, kde měl zůstat přes noc. Jeho máma měla dvanáctihodinovou směnu v nemocnici a Luca byl u táty. Kit měl celý dům pro sebe.

Úžasná příležitost pozvat k sobě nějaké přátele, no ne? A tak, s Evanovým svolením, se našel večer v kroužku svých přátel s pizzou a tunou dalšího jídla. 

Alkohol chyběl. Když nepil Kit, ostatní se rozhodli to pro dnešní večer respektovat a žádné flašky si nepřinesli. Bavili se i tak - měli puštěný Kitův oblíbený playlist, smáli se a rozebírali hlavně Vicky a její milostný život. Do té konverzace se Kit moc nezapojoval, jelikož je neviděl tak často, aby věděl něco, čím by do konverzace přispěl, ale dělalo mu radost jen trávit s nimi čas a poslouchat je.

Ron se kolem jedenácté hodiny zvedl. "Zašel bych do Leguána."

Vicky vypískla nadšením. Matthew pokrčil rameny. Rosie hned začala vrtět hlavou. "Nezdá se mi to jako dobrý nápad." Podívala se na Kita.

Samozřejmě, že se jí to nezdálo jako dobrý nápad, když to byl bar. Plný alkoholu. Pro Kita dráždivé elementy všude kolem.

Jenže opravdu dlouho nebyl v klubu. Dlouho si neužil večer plný tance a hlasité hudby, které dříve tak miloval. Teď měl na starost Lucu nebo trávil čas s Evanem, který tyto akce zrovna nevyhledával. A tak dal Ronovi jasnou odpověď: "Já bych šel."

"Kite-" začala Rosie, ale Kit ji přerušil.

"Pracoval jsem v tom klubu rok po tom, co jsem přestal pít. Není to tam pro mě nebezpečný, jsem zvyklý," uchechtl se. Věděl, že jindy by Rosie tolik nepochybovala, ale od toho, co začal kouřit a byl tak o krok blíž svému starému já, byla zase o něco ostražitější.

Vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale nakonec pusu zavřela a jen nepatrně přikývla. Kitův argument byl přesvědčivý.

Proto se vůbec ocitli v klubu. Proto se Kit poprvé po více než třech letech napil alkoholu. K tomu samotnému úplně vysvětlení neměl. Když se mu zkrátka v ruce objevila vodka, naprosto zapomněl, že se jí tři roky ani nedotkl. 

Do půl hodiny vypil půlku toho, co v lahvi bylo. Alkohol putoval jeho krví a cítil se čím dál více uvolněně. Nepřestával tančit, i když už ho bolely nohy, hlava se mu začala známě motat a zkrátka si to užíval.

Pak zničehonic už lahev v ruce neměl. A někdo mu dal facku. "Ty debile!" vykřikla na něj Rosie. "Jsi normální?"

Kit se zasmál. Chytil Rosie za zápěstí a snažil se ji roztančit, jenže ta se jen tak nenechala. Vytrhla se z jeho sevření, popadla naopak ona jej a dotáhla ho na okraj parketu, pryč od všech těch opilých lidí, kteří se snažili o tanec. 

"Uvědomuješ si, co jsi to sakra právě udělal?" křičela na něj dál. Láhev vodky odložila na bar vedle ní. 

Kit se k ní naklonil. "Napil jsem se. A cítím se naprosto skvěle," ušklíbl se. 

Viděl na ní, že by mu nejraději dala další facku, že by ho nejraději seřvala na místě jak malé děcko. Pak ale její obličej ukázal, že se vzdává. Po tváři jí stekla první slza, povzdechla si a mávla nad Kitem rukou. Pak se otočila a vydala se pryč.

Kit ihned přelétl pohledem na bar, kam Rosie vodku odložila, ale už byla pryč. Tiše si zanadával a jako by na Rosie a jejich konverzaci lusknutím prstů zapomněl, otočil se zpátky a šel opět na parket. Vyhledal pohledem Rona s Vicky, kteří byli až moc opilí, aby si něco další ráno pamatovali (nebo aby zastavili Kita v pití, dokud to ještě šlo),  začal se prodírat ostatními k nim.

Cestou ho ale někdo zastavil. Někdo ho chytil za ruku a otočil k sobě. Když se Kit vzpamatoval z toho, jak se mu zamotala hlava, uviděl před sebou Thomase i s Adamem.

"Tys pil," usoudil Thomas, když ho uviděl, a krátce se zasmál. 

Adam se lehce pohyboval do rytmu hudby se skleničkou nějakého pití v ruce. Natáhl ji ke Kitovi. "Dej si," pobídl ho. "Je to na mě. Přece musíme oslavit, že sis konečně po letech dopřál."

Oslavit. To slovo se Kitovi líbilo. Udělal k nim další krok a skleničku si od Adama vzal.Chvíli pohledem skenoval její obsah, než ji do sebe kopl celou na jednou. Pár před ním se hlasitě rozesmál. A Kit byl natolik opilý, že si opravdu už neuvědomoval, co dělá.

Cítil se ale dobře. Tohle byl stav, ve kterém dříve býval často, na který byl zvyklý, a neuvědomil si, jak moc mu chyběl, dokud ho znovu nepocítil. 

Luca opustil jeho hlavu. Evan a jeho znepokojený výraz pokaždé, co vytáhl cigaretu, taky. Byl tam jen on a alkohol.

A Thomas s Adamem.

Kit si to ani neuvědomil, ale najednou tančil s nimi. Thomas se na chvíli vypařil a vrátil se se dvěma skleničkami dalšího alkoholu. Jednu dal Kitovi. 

Kdyby byl střízlivý a takhle je tady potkal, nejspíše by je odpráskl a nevšímal by si jich. Jeho promile v krvi ale dělaly úplně něco jiného. Jako by si nepamatoval na nic z toho, co mu ti dva kdy udělali. 

Zkrátka byl tu noc úplně mimo. 

Ani nevěděl, jak se dostal domů, ale měl útržky toho, jak někam šel s Adamem a Thomasem. A jelikož Adam bydlel ve stejné ulici, předpokládal, že právě oni ho domů doprovodili. 

Když se pak probudil, byly tři hodiny odpoledne. Možná by spal i dál, ale šlo o to, že najednou nebyl sám. Vedle něj na posteli seděl Evan, tašku s věcmi, se kterou odjel, na zemi u nohou.

"Co se děje? Je ti nějak špatně?" zeptal se ho Evan, zatímco mu odhrnoval vlasy z tváře. 

Kitovi bylo neuvěřitelně špatně. A když se mu začínalo vracet, co všechno se včera událo, co provedl, nejraději by se před Evanem někde schoval tak nadlouho, dokud by nevymyslel, jak z toho sakra vybruslit.

Teď jen přikývl a přitáhl si peřinu až pod krk. "Jal dopadl zápas?" zeptal se.

"Vyhráli jsme, psal jsem ti to. Taky se ti celé ráno snažím dovolat, měl jsem strach," odpověděl Evan.

Kitův telefon byl kdo ví kde, ale věděl jistě alespoň to, že byl vybitý. Už když odcházeli do klubu, měl jen třicet procent baterie. "Promiň. Je vybitý."

"Co Luca?" zeptal se. "Nemá být dneska s námi nebo tak něco?"

Kit zavrtěl hlavou. "Zítra se mám pro něj stavit."

Evan přikývl, postavil se a sundal si bundu, kterou měl ještě stále na sobě. "Uvařím ti čaj, jo? Jedl si něco? Beztak tam máme nějaké rohlíky, ze kterých ti nebude špatně. Zeptám se mámy, jestli nemá něco, co by ti pomohlo. Máš teplotu?" Sklonil se na Kita a dlaň mu položil na čelo. Zamračil se. "Nemáš. Možná si jen něco špatného snědl."

Jak Evan slíbil, tak mu šel uvařit čaj. Kit v posteli mezitím nemálo panikařil a snažil se přijít na to, co by měl sakra dělat. Ani nechtěl vědět, jak by Evan reagoval, kdyby zjistil, že byl včera v klubu a ještě k tomu půlku času s Adamem a Thomasem. Jak mohl být tak pitomý?

Tajit to taky ale nemohl. Když mu to neřekne on, řekne mu to Rosie. Ta alespoň nevěděla o té části s Adamem a Thomasem.

Cítil se špatně za to, jak se Evan o něj začal hned starat s přesvědčením, že je Kit nemocný. Přitom to byla jen hodně nepříjemná kocovina.

Když se Evan vrátil do ložnice, Kit měl hlavu pod peřinou a snažil se tak zablokovat světlo, které mu způsobovalo ještě větší bolest hlavy. Jakmile se odkryl, očekával vřelého Evana s čajem v ruce, jenže Evanův obličej už vůbec nebyl přívětivý. A díval se do svého telefonu.

Mlčky přešel ke Kitovi a ukázal mu, na co se díval. Jakmile Kit zaostřil, uviděl fotku, ne které byl Thomas, Adam a on sám viditelně s alkoholem v ruce uprostřed parketu. Ta fotka byla z oficiálních stránek Leguána a jak si mohl všimnout, tu fotku mu poslal Adam. Samozřejmě. "Takže hádám, že jsi nic špatného nesnědl?"

Tón jeho hlasu se zabodl Kitovi přímo do srdce. Evan vypnul obrazovku svého telefonu, strčil ho do kapsy a rozešel se pryč. Už jen na jeho chůzi šlo poznat, jak naštvaný je.

"Evane-"

Evan ho umlčel jediným pohybem ruky. "Nemluv na mě," řekl a zabouchl za sebou dveře. 

Kit zůstal v místnosti opět sám. Dech se mu zrychlil, bylo mu špatně kvůli kocovině a neměl tušení, co by měl teď dělat.

Odhodil ze sebe peřinu a rychlým krokem ložnici opustil. Seběhl schody. Evan se opíral o linku nad čajem, který pro Kita udělal, a vypadalo to, že se snaží uklidnit.

"Evane," zkusil to znovu Kit, ale vlastně nevěděl co říct. Evan se ale na(ne)štěstí ujal slova.

"Kolik si toho vypil?" zeptal se. "Jak ses vůbec v tom podělaným baru objevil? Proč jsi tam byl s Adamem a Thomasem? Proč to sakra vypadá, jako byste se s Thomasem po sobě plazili?" pálil jednu otázku za druhou.

"To je jen úhel fotky," vysoukal ze sebe Kit jako první. Nejdříve měl potřebu vysvětlit to, že se s Thomasem po sobě neplazili, že se mezi nimi nic nestalo. Alespoň co si pamatoval.

"Wow, hned jsem klidnější," uchechtl se sarkasticky Evan. Odrazil se od linky a plně se na Kita otočil. "Dobře, ty tvoje cigarety jsem nějak strpěl. Ale opravdu nevím, jak mám přijmout to, že jedinou noc, co nejsem doma, se vydáš do klubu s Thomasem a Adamem a ještě s nimi chlastáš. Po třech letech, Kite. Co se sakra včera stalo? Co ti zase přeletělo přes hlavu?"

Kita napadlo tolik argumentů, které chtěl říct, aby se ubránil, ale zároveň by to ublížilo Evanovi. Takový totiž byl, tím, jak se snažil uchránit sebe, pálil a ubližoval ostatním. Teď to ale udělat nemohl. Evan měl to největší právo být na něj naštvaný, protože Kit to včera opravdu podělal. A kdyby on sám viděl fotku Evana s Adamem nebo Thomasem v klubu, asi by vzteky zešílel. Nehledě na to, že měl Kit ještě skleničku v ruce. Hned bylo o problém víc.

Vážně nevěděl, co říct. Neměl žádný důvod, proč musel do klubu. Proč tam byl s Thomasem a Adamem. Proč pil. To byla zkrátka krutá pravda, ze které se vykroutit nemohl. 

"Šli jsme tam s Rosie a spol. Thomase a Adama jsem tam jen potkal, když už jsem byl..." odmlčel se. Nechtěl to říct. "Opilý. Nevěděl jsem o sobě, jinak bych s nimi ani nepromluvil."

Evan byl očividně unavený. Unavený ze zápasu, unavený z Kita. Hlasitě si povzdechl. "Já... já nevím, co ti mám na to říct. Měl jsi snad nějaký důvod, proč jsi sakra začal pít?"

Kit pomalu zavrtěl hlavou. Chtěl ještě dodat, že zkrátka se mu dostala lahev vodky do ruky a on najednou pocítil neuvěřitelnou potřebu se napít a že mu to vlastně udělalo nemalou radost, ale to by ho Evan asi už jednoduše zabil.

"Copak se nebojíš toho, že pokazíš to, na čem jsi tak dlouho pracoval? Být čistý? Vždyť sám jsi mi několikrát říkal, jak se bojíš, že Thomas má pravdu, že se bojíš vrátit se ke svému starému já. Tak proč si tohle sakra děláš?"

Kit jeho slova skoro nevnímal, v hlavě se mu jen neustále dokola opakovaly dvě věty. Evan je naštvaný. Zklamal jsem ho, jako každého. 

V tu chvíli už to Kit nevydržel a přepnul do onoho ochranného módu. "Nedělej, že jsi nevěděl, že to jednou přijde. Jsem to já. Nejsem dokonalej a nikdy nebudu."

"Já nepotřebuju, abys byl dokonalej, sakra!" křikl Evan zpátky. "Jen potřebuju, abys zůstal při smyslech! Kvůli Lucovi, kvůli tvé práci, kvůli mně!"

Kit si přišel perfektně při smyslech, i s pár promile v krvi. "Kvůli tobě?" zeptal se Kit dřív, než se stihl zastavit. Evan se na něj překvapeně podíval.

"Co, nestojím ti za to, abys byl se mnou při smyslech?" zeptal se. Kit z jeho hlasu poznal, že ho opět ranil. Pouhými dvěma slovy. "Okay, když ty takhle, tak já ti teda taky řeknu, co si vážně myslím. A promiň, ale nechci žít s někým, kdo si nebude ani pamatovat náš čas strávený spolu nebo ho bude zajímat flaška alkoholu víc, než náš život. Takže opravdu nechci, abys do toho zase spadl, protože ty jsi ten, s kým žiju a žít chci."

Kit zavřel oči a nepatrně začal přikyvovat. Začínal nejspíš chápat, kam Evan mířil. "Náš společný život, kdy budeme šťastní manželé a vychovávat děti, že? Takhle si to stále představuješ?"

Evan dlouhou chvíli mlčel, než našel ta správná slova. "Víš co, nechme teď toho, míříme teď někam, co není podstatné, a nepotřebujeme-"

"Není podstatné?" přerušil ho Kit. "Mně to přijde docela podstatné. Jsme spolu tři roky. Znám tě jako svoje boty a ty mě taky. A dlouho jsme se o tomhle nebavili a já myslel, že se o tom bavit už nebudeme muset, ale jestli stále ode mě očekáváš ten šťastný život, kdy budeme svoji, mít nějakýho malýho haranta, já se nikdy nedotknu alkoholu a nebudu kouřit, protože by to mělo špatný vliv na děcko, tak jsi stále na omylu."

Evan ho chvíli upřeně sledoval. Pak se to zkusil zastavit ještě jednou. "Buď už zticha, jinak tady padnou věci, kterých oba budeme litovat."

"A přejdeme to mlčením nebo co? Oba stále očekáváme od života něco jiného. A měli bychom si to někdy sakra srovnat, jestli má vůbec cenu pokračovat."

Kitovi přišlo, že to nemluví on. Nechtěl tohle vytahovat, vždyť o to tady vůbec nešlo. Šlo tady o včerejší večer, za který mohl on sám a nikdo jiný. A jen aby ochránil sám sebe, začal něco, co mohlo dopadnout ještě mnohem hůř.

"Pokračovat v čem?" zeptal se Evan. Jeho hlas byl najednou tichý.

"V tomhle. Ve všem. V nás," odpověděl Kit bez váhání. A hned toho taky zalitoval. 

Evan zavrtěl hlavou. "Zase se mi snažíš ublížit, protože nevíš, jak jinak by ses bránil," řekl. "A musím říct, že dneska v tom exceluješ."

S těmito slovy Kita obešel, přičemž do něj lehce vrazil, a odešel z místnosti pryč. Podle kroků, které Kit slyšel, usoudil, že se zavřel v pokoji pro hosty, aka v bývalém pokoji jeho bratra. 

Kit si dřepl a schoval hlavu. Podělal to včera a dneska ještě víc. 

Bylo mu jasné, že i když naznačil, že by to, co mezi sebou měli, mohlo skončit, touto jednou hádkou neskončí. I tak mu bilo srdce, jakoby mělo. 

Tak moc si přál, aby se narodil jako člověk, co to se slovy uměl. Aby je nepoužíval jako prostředek k tomu, aby ubližoval ostatním. Ale nebyl takový a pro jednou mu to pěkně zavařilo život. 

Pak uslyšel Kit dveře, tentokrát ty, co vedly k bazénu. Kit se rychle postavil a zmizel v chodbě dřív, než ho mohla Evanova máma zahlédnout. Kdo ví, jestli je slyšela se hádat, ale ani by se nedivil. Teď jí opravdu čelit nemohl.

Vyběhl schody a šel rovnou do ložnice. Tak se mu potvrdilo, že se Evan opravdu zavřel v jiné místnosti. 

Cítil se jak troska. A nejhorší na tom bylo, že si za to celé mohl sám.

Ͽ Ͼ

DRAMA IS HEREEE!! omg, já to mám vše tak naplánovaný, i cant wait

(also this is the longest chapter i've ever written, enjoy :] )