Když Petunii ve dvě ráno zakručelo v břiše, zalitovala té scény, kterou předvedla při večeři. Teď by byla sytá a spokojená. Místo toho se převalovala ze strany na stranu a myslela na jídlo. Odhodila peřinu a frustrovaně si povzdechla. V obývacím pokoji spal ten mizera Severus, ale když půjde skutečně potichu, tak by ho nemusela probudit. Kousla se do spodního rtu. Měla skutečný hlad. Potřebovala jídlo a nějaký kouzelnický bambula jí v tom nezabrání! Zvedla se z postele, pantofle si neobula - potřebovala být tichá jako myš. Proplížila se do kuchyně a z trouby vytáhla pekáč. Ujídala tak, aby to nikdo nepoznal. Po pár minutách však uslyšela, jak se dveře mezi kuchyní a obývacím pokojem pootevřely. V šeru rozpoznala hubenou postavu Snapeovic kluka.
,,Lily tě má ráda, nechápu proč," řekl Severus tiše. Petunie odložila vidličku a zkřížila ruce na prsou.
,,Nápodobně," odvětila a bojovně zvedla bradu. V hlavě jí bušila tupá bolest, jak se jí zvyšoval tlak, hromadila se v ní nenávist, smutek, ublíženost... Nejraději by zabila všechny okolo a pak sebe. Na oko se však snažila tvářit klidně, i když si byla zatraceně jistá, že ten kluk moc dobře ví, jak ji ranit. Měl na to talent. Dokázal říct přesně to, co si sama o sobě myslela. Trefa do černého, tak se to říkávalo... A on se trefil vždycky. Nikdy neminul. Cítila se slabá, když byl nablízku. Přitom byl mladší, neměla by se bát slov malého kluka.
,,Nechápu, že se tě Lily pořád zastává," pronesl Severus povýšeně.
,,Nepotřebuju a nechci její zastání, klidně jí to vzkaž," opáčila chladně Petunie. ,,Už se těším, až odsud vypadnu. Daleko od ní, od tebe a od toho vašeho pošahanýho kouzelnickýho světa."
Severus popostoupil blíž k Petunii, ta maličko couvla. Přece jen se bála, že by ji mohl uřknout (i když v tom případě by couvání nepomohlo).
,,Nikdy tě nikdo nebude mít rád, jsi obyčejná a ubohá," zasyčel nenávistně Severus. A ona jeho slovům věřila. Její oči se naplnily slzami a některé se jí rozutekly po tvářích. To ji však nezastavilo.
,,Ty máš co říkat," odvětila. Severus sebou překvapeně trhl, jako kdyby nečekal protiútok.
,,Co se tím snažíš říct?"
,,Copak sis nevšiml, jak na tebe kouká? Myslíš, že máš Lily prokouknutou, ale ve skutečnosti jsi slepý. Sice ji nesnáším, ale aspoň nejsem naivní a dokážu v ní číst jak v knize. Nikdy se do tebe nezamiluje. Baví se s tebou jenom z lítosti. Myslíš, že by mohla milovat takovýho chudáka?" 
Severus chvíli zíral na Petunii. Teď mě zabije, pomyslela si. To bylo jasné, její život je u konce, překročila hranici a teď ji ubožák Snape zabije. Severus se však zhluboka nadechl, pomalu vydechl, otočil se k ní zády a odešel do obývacího pokoje. Petunie rychle uklidila jídlo do trouby a po špičkách utekla do svého pokoje.

Deníčku,
proč je ta bolest tak veliká? Jak ji můžu snést? Proč z mých beder někdo neodejme tu tíhu?
Vždyť jsem jen slabá dívka. Copak je to spravedlivé?
Možná i ostatní mají trápení, ale mně se zdá, že jsem jediná na světě. Na každého se přece jednoho dne usměje štěstí? Tak proč mám pocit, že mě čeká jen smutek?
Jako kdybych stála v bouři a čekala na jeden jediný slunečný den.
Ten ubožák měl pravdu. Nikdy nezažiju skutečnou radost. Nikdy nebudu na straně vítězů. Navždy budu ta druhá. Navždy budu ta poslední.

Petunie mlčky seděla v křesle, křečovitě svírala své tři dárky - dva rozdělané, třetí stále zabalený (dárky od Lily nerozbalovala... nikdy). Přihlížela tomu, jak Lily otvírá jeden dárek za druhým a děkuje tím svým roztomilým hláskem. Nedostala jich o hodně víc, to ne, ale přece jen jich měla víc než Petunie. V ten den se Petunie zapřísahala, že jestli se jí poštěstí mít děti, zahrne je láskou a dárky a pozorností, aby se nikdy ani jeden z nich necítil jako ona. Otec podal Lily balíček, který byl jako jediný v odlišném balicím papíru. Jistě, Lily objevila zápisník s lilií. Petunie předstírala, že o ničem neví a ani ji to nezajímá. Lily otevřela zápisník na první straně, kde Petunie úhledným písmem napsala: Pro Lily, S.
,,Ach, Severusi, to je krásný dárek," špitla dojatě Lily a objala ho. Severus se během toho objetí dlouze podíval na Petunii. Byl to vděčný, děkovný pohled, ale zároveň byl plný smutku. Severusovi došlo, že Petunie měla pravdu. Ani on nikdy nebude na straně vítězů. Vždy bude ten druhý. Vždycky bude poslední.