Dvanáct dní do konce

Nechápavě se rozhlížím po řídícím panelu nějaké továrny.

Všechny kontrolky blikají a slyším, že spustil alarm. Jsem vyděšená a nevím, co mám dělat. Srdce mi divoce buší a můj mozek je zahlcen k prasknutí. Proboha! Co teď mám udělat?

Jasně, stačí vypnout budík.

Fuj, to zas bylo probuzení, kdy se mi do snu propašovalo vyzvánění telefonu. Belhám se do koupeny a poslouchám, kde se nachází táta.

Ticho?

Divné.

Mířím si to do kuchyně k lednici, jasně vzkaz je tu. K čem vlastně má ten člověk, zvaný otec, jeden z nejdražších mobilů, když nechává vzkazy na papírcích s jednorožci pod magnetkou víly, kterou jsem milovala někdy v mateřský školce?

„ Budu u Madie, jez pořádně, nezraň se, táta!"

Madie, by měla být trochu flexibilnější a nastěhovat se. Takhle si přijdu jak nějaký netvor. No nic, kafe mám uvařené tak hurá do koupelny.

To, co vidím v zrcadle, by se mělo celostátně zakázat a vyhubit. Tenhle zamilovaný, rozzářený obličej, má být můj?

„Reedová, že se trochu nestydíš!" zahuhlala jsem a nedokázala ten poťouchlý výraz dát dolů. „Ný! Koukej se probrat, musíš to zastavit!"

Strčila jsem hlavu pod ledovou sprchu, abych tam vlezla celá na to nejsem dostatečně otužilá, tohle alespoň trochu pomohlo.

Ve chvíli, kdy jsem dopíjela černou smrt, dožvýkávala svou oblíbenou snídani se rozeřval zvonek. Zvedla jsem sluchátko interkomu:

„Ano?" Z venku byl slyšet jen řev ptáků. „Haló?" zkusila jsem to znovu. Nic, asi nějaké děcka se baví cestou do školy. Dooblékla jsem se, hezky kalhoty a triko a vydala jsem se dolů, určitě tam už někde brousí Black. Dokonce jsem si dala práci a vykoumala, co je to jeho auto zač.

Dacia Duster.

Stejně nevím, jestli je to téma k popichování, ale ta bleděmodrá metalíza, rozhodně je.

Rozhlížím se venku, ale ticho před vchodem. Auto oné zmíněné barvy tu stojí, ale řidiče se nějak nedostává. Dojdu k zaparkovanému povozu, nakouknu dovnitř. Ne, nikde tu není.

„Blacku? Kiró!" zařvu jen tak pro formu a rozhlédnu se. Co zas ten magor vymýšlí? Vylovím mobil a s nechutí plácám své volné minuty na toho vesmířana.
„Zveni to, zvedni tó!" huhlám do oznamujícího tónu.

„Je nám líto, ale s vola...„

Jasný, tak tohle poslouchat nemusím. Co kde zas dělá? Nestalo se mu něco? Kouknu se na hodinky už je celkem pozdě a někde v hloubi mé nedokonalosti se ozvala panika.

„Kiro?" i ten hlas, co ze mě vyšel nezní zrovna nejlépe.

„Ty jsi ta holka, co po ní šílí Hainke?"

Otočila jsem se za hlasem. Pořádně jsem si prohlédla jeho obličej. Blonďák, hnědé oči, křivý nos, pihy, kulatý obličej. Ne tak vysoký jako Hinke a Kiro, ale furt vyšší jak já.

Taky kdo není?

„Nevím o čem je řeč."

Dál si jej prohlížím a moje paměť někde vyhrabala jméno:

„Co potřebuješ, Philipe?" Ano, trefila jsem to, podle údivu v jeho pohledu. „Jsi přece Phil, co se motal kolem A.R.?"

Přikývl, očividně ztratil trochu jistoty:

„No, Michael říkal, že ho znáš. Takže určitě víš, kde teď je. Nebo i ten jeho povedený bratříček, který pro něj zařizoval věci?"

Zavrtěla jsem hlavou:

„Nevím. Zmizeli. Léto před střední bylo poslední, kdy jsem o nich slyšela."

Přišel blíž a nestydatě si mě prohlížel:

„Začínám chápat, co se mu na tobě líbí, sice nejsi žádná kráska, ale..."

Blonďatý vetřelec najednou obloukem dopadl na zadek.

„Je zadaná. Takže se kliď!"

Black!

Je v pořádku. V mojí mysli už běžela story, ze seriálu, Beze stopy.

„Kde se couráš Blacku?" Dobrý, zním otráveně. „Přijdem pozdě, kdyby tady nesvítil tenhle princeznovskej povoz, táhla bych dávno do školy."

Black si ještě vyměňoval významné pohledy s Philipem.

„Phile, vyřiď všem, kteří se zajímají o toho člověka, že já nevím víc, než oni."

Zvednul se:

„OK." Kývl na mně, ukázal na Kira: „Tentokrát ti to prominu, když je tu zraněná dáma, ale jestli na mě ještě někdy chmátneš..." Nedokončil vyhrůžku, otočil se a plouživým krokem odcházel někam mezi paneláky.

„An? An?"

Otočila jsem pohled k Blackovi:

„Jsi v pořádku. Nevypadáš tak úplně jako ty."

Přikývla jsem:

„Je to tak, že? Když uděláš něco špatně, ač se to snažíš napravit, nebo žít nenápadně, vždy tě to dožene a zaplatíš vysokou daň, za každý prchavý okamžik štěstí, který si připustíš."

Chytil mojí tvář do dlaní, takže jsem musela zvednout pohled a kouknout mu do očí:

„An, to je další tvoje stránka? Co ještě schováváš v tomhle malém balení?"

Musela jsem se usmát:

„To, že ty, budeš muset vysvětlit učitelům, proč jdeme pozdě. Koukej využít těch tvých konexí!" píchla jsem mu prst do hrudi. Vyprostila jsem svou hlavu a chtěla jít k autu. To byl můj úmysl, ale o měl zcela jiný. Přitáhl si mě za boky a jen zlehýnka se mi otřel rty o rty. Asi už rozumím, jak se cítí savana, když hoří. Bez ohledu na kaktus, jsem se k němu přitiskla a prohloubila to co začal. Technicky vzato, přece on líbá mě, to že spolupracuji, nic, vůbec nic, neznamená!

„Tak myslím, že jsme vyléčili šok a pojedeme do školy, tedy, jestli nechceš zůstat doma?"

Mrkal na mě po tom, co jsme se snažili popadnout dech. Zůstat doma? Po tomhle? To by skončilo, jako mládeži nepřístupný film.

„Do školy. Kdes byl?" dokázala jsem ze sebe dostat.

Pomohl mi s holemi a během startování odpověděl otázkou:

„Co to bylo za šmejda? A koho hledá?"

Jak jsem si mohla myslet, že to přejde nebo na to zapomene?

„Víš, že jsem se znala s A.R., no a tenhle byl z partičky, která se kolem něj motala. Chtějí ho také najít." Zkoprněle jsem čuměla z okýnka.

„Když jsem na tebe čekal, tak šla kolem nějaká zmatená ženština, vysypal se jí nákup a já jí ho chtěl jen pomoci posbírat, ale ona si ho nechala odnést domů. Kdy by jí nebylo něco pod stovku, tak bych se nenechal takhle zneužít."

Přikývla jsem a usmála se:

„Myslíš, že žárlím? Proto jsi zmínil věk té dámy?"

Zachechtal se:

„Já se můžu žárlivostí bláznit, ty si klidně mluvíš s kde kým a tebe ani nic nenapadne." Zastavil u školy: „Víš, že jsem dost populární a na každém..."

Začala jsem se nekontrolovatelně smát:

„Dobře, dobře." Utírala jsem si slzy. „Blacku, mám tě zas přenechat ve velkým stylu všem těm, na každém prstu?"

Kdyby byl pes, tak sklopí uši, stáhne ocas mezi nohy a zakňučí.

„An! Ty jsi sadistka!"

Otevřela jsem dveře a za sebe prohodila:

„Nikdy jsem netvrdila, že jsem křehká a slabá dívka. Co se týče sadismu, domysli si sám."
Někdy je dobré něco vidět na vlastní oči a někdy také ne. Vidět, Kira Blacka jak nepokrytě flirtuje a valí jednu divnou lež za druhou do hlavy dozírající, bylo něco neopakovatelného a něco, bez čeho bych se obešla i v příštím životě. Nevím, zda to bylo úmyslné, aby mě potrestal, nebo tohle je běžné.

Má pravdu, měla bych se bát, protože pokud zvedne tu roušku arktické zimy, kterou kolem sebe většinou šíří, je nebezpečný. A já, tak trošilinku žárlím. I přes to jsem měla co dělat, udržet vážnou tvář, kdy jsem musela souhlasit s tou tragédií co se stala mě a té staré paní. Chudák Kiro, by se měl obléci do červeno-modrého kostýmu s pláštěnkou a na hruď si vyšít S. O tom, že účel světí propustky, jsem se dobelhala na vyučování a byla bez trestu. Už se těším na přestávku, protože Cristal a Jane jsou zpátky. Bláznova trojka je zas po kupě!

„Tak co mrchy, byly jste na zmrzce, beze mě? Áčko jste dodržely, tak jen tak sonduj." Navalila sem na ně místo pozdravu.

„Ný!" Protočila oči Cristal.

„Ahoj Reedová. Nebyly jsme bez tebe na zmrzlině a ano áčko jsme měly, jak to že ne ty?" Tvářila se jak soudkyně nejvyššího sodu Jane.

„Musela jsem zjistit jaké škody zůstaly po výbuchu bomby. K mé nevíře, dost paradoxní, ale to co jsem opravdu očekávala se nestalo. Black se stále potlouká kolem, takže princezny, furt jsem pod zámkem." Zasmáli jsme se. Hodila jsem pohled po třídě a vypadalo to, že dnes nás skoro nikdo nevnímá.

„Jane, co ty a učitelskej?" nahodila jsem.

„No, Jane!" zavrčela Cristal.

Jane jen protočila oči:

„Ná a ná."

Plácla nám do rukou žlutou obálku.

„Co pak, konečně úplatky?" Zamávala jsem předmětem doličným.

„Ale nějak podvyživený." Přidala se Cristal.

„Krávy! To otevřete."

Bylo to krásné, svatební oznámení, že Foxová a Morow se budou brát.

„A seznam máš kde?" ušklíbla se Cristal.

„Jaký?"

Ta Jane je nepoužitelná.

„Jane, seznam co chceš jako svatební dar a toho co je potřeba zařídit," snažila jsem se jí vysvětlit.

„Ný, Crisal, po vás jedině chci rozlučkovou party, protože moje matka a jeho matka jsou dvoučlenné komando a všichni v okolí, se jich bojí. Myslím, že táta říkal už něco o vymítači démona."

Zasmála jsem se, tak to musí být něco.

„Vlastně jsi nám, ještě neřekla, jak se tohle všechno semlelo, že teď tu máme tohle krajkový, kytičkový oznámení a vymítače démonů v záloze?" Myslím, že člověk, co olízne citrón, dělá méně kyselé obličeje než ten co předvedla, drahá Foxová.

„Tak dneska na zmrzce?" zkusila to Cristal.

„Nemůže, bude u Lou, že jo?" uváděla jsem na pravou míru. Jane jen kývla a to už byl čas na další vyučování.

Myslím, že náš učitel byl mým zájmen o výklad také lehce rozmrzelý, protože předpokládal, že všichni v céčku na to už pečou¨, a nebude nikdo vnímat. On bude moc tajně hrát na mobilu Forge II.

Proč to vím?

Protože jsem ho touhle hrou infikovala já sama. Zbytek školního dne probíhal poklidně až na chvíli, kdy mi v růžovém balíčku donesl Alan léky na podporu hojení a Anna jej vykopala z jídelny.

Bi a Gage se mohli uřehtat.

Já koukala jen, jak solný sloup.

„Ný, promiň, on je trochu mimo realitu, když jde o divadlo." Omlouvala se za všechny Beáta. Black se nepokrytě bavil, ale když mi dával Alan s rudýma ušima a pohledem v mém výstřihu ten přehnaně zabalený balíček, zrovna vesele se netvářil. S Jane jsme naplánovali zmrzku, po její brigošce. Jen si ještě nejsem jistá jak se zbavíme Blaka a Morowa. Protože jak jsem zjistila, Jim, je něco jako Black. Stopuje chudáka, mojí kámošku. No co, oni dva se mají aspoň brát.

>*<

Kolem sedmi hodin a třiceti vteřin jsme se s Jane usmívali na Cristal, jak ta sluníčka na hnoji.

„Děvče, jsi úžasná. Třicet vteřin? Myslím, že to je tvůj rekord!" tleskala jsem jí.

„Cristal, ty jsi tak podlá, až to je neuvěřitelné!" klaněla se Jane.

„Mám výhodu, nejsem s nimi ve vztahu, takže lehký nátlak z mé strany, je to nejmenší."

Tvářila se cudně, ta cuchta, která před chvílí začala vyhrožovat Jimovi a Kirovi, že pokud do třiceti vteřin nám nenechají třicet minut klidu, tak se svlékne do naha. Začala se svlékat. Opravdu utekly, protože všichni vědí, že Williamsová nemá žádné zábrany, co se nahoty týče.

S Lou, jsme byly domluvené, že posedíme u ní v kavárně trochu déle. Dostali jsme od ní tu půl hodinu.

„Tak Jane, vyprávěj, jak se semlelo vše, že tvůj táta má na drátě exorcistu."

Dosedla jsem před ní, se sklenicí ledového amerikana. Jane si cucla své horké čokolády, lehýnce se usmála a kývla. Bez tohoto rituál nebyla nikdy schopná nic vyprávět.

„Tak drahé přítelkyně. Ten večer, co jste si vzali Jima na kobereček, a hlavně," zabodla prst do Cristal, „tahle mrcha, do něj hučela cestou domů nesmysly o tom, že pokud mě má rád nesmí jednat sobecky, tak mě odvedl domů. Během půl hodiny byl zpátky u nás s pugétem jak okno pro matku, s knížkou pro otce, a žádal je, o mojí ruku a moc se omlouval, že se zachoval špatně. Když jsem chtěla něco říci na obrnu svojí nebo jeho, tak sem byla odeslána do kuchyně uvařit kávu. Tak jsem jen natahovala ucho, abych věděla co se tam děje." Dala si doušek toho hubolepu co má tak ráda a pokračovala: „Takže jak jsem tak odposlechla, ptá se ho má máti, jste z věřící rodiny? Ne, a proč nevěříte? Jim mluvil dost potichu, tak si nejsem úplně jistá, bylo to něco ve smyslu, že zatím mu nikdy nikdo nedal ten správný důvod, ale pokud bude mít mě, začne věřit, protože je to něco jako zázrak." Udělala znechucený obličej, ale oči jí svítili štěstím. „To si pište, že tím mou matku tak oblbnul, že se rozsvítila jak lampión. Začala vyzvídat další informace. Nesla jsem do pokoje to kafe, tak mě sbalil otec s tím, že potřebuje pomoc s nákupem a odvlekl mě na dětské hřiště před barákem, takže tohle vím jen tak sporadicky od Jima, ten musel zavolat své matce a předat jí mé matce a ty dvě pak spolu klábosily asi hodinu, Jim ještě teď šílí z toho účtu za telefon, no a tak nějak se to stalo." Vzdychla.

„A, Jane? Co tvůj táta?" předeběhla mě s otázkou Cristal.

Jane protočila opět oči v sloup:

„Hele, holky, jestli tohle někdy zažijete taky, jestli jsou všichni oteckové stejní, tak se připravte. Tahal mě po všech těch prolejzačkách, houpačkách, klouzačkách a vyprávěl, tady jsi upadla a plakala a tatínek musel foukat, takhle jsem tě houpal až jsi křičela hurá, no a tak a pak měl vlhké oči, objímal mě a říkal, že jeho holčička se bude vdávat a jestli je ten chlap dost dobrý, jestli mě neopustí a že jestli mi něco udělá, že vím, kde je doma. No a nakonec se ptal, jak věděl jakou knížku má donést?"

To by mě taky zajímalo, proto jsem kývnutím vyzvala budoucí nevěstu, aby pokračovala:

„Dal mu svojí oblíbenou knížku a shodou okolností, je to i tátův oblíbený autor. Já na čtení nejsem, takže to jde mimo mně. Jen si myslím, že si tím Jim trochu tátu naklonil. V neděli jsme měli v restauraci setkání s jeho rodiči, jeho táta je takový klidný člověk a jeho máma celkem, celkem..." Kroutila pusu a hledala správné pojmenování: „Dynamická a energická?" Zkoušela, nakonec se k nám nahnula a zašeptala: „Šílená a naprosto si sedla s mojí máti, což je ta katastrofa a důvod, proč si táta, já, Jim a jeho táta myslíme, že je posedl démon." Opřela se, zkřížila ruce před prsy a se zcela vážným výrazem pokývala hlavou. Ve stejnou chvíli jsme vyprskli smíchy.

„No tak to muselo být něco. Jak jsi se vůbec zvládla soustředit na zkoušky?"

Celkem vyrovnaně odpověděla:

„Dobře. Vlastně se všechno vyřešilo a mě se ulevilo, jak nás ten tvůj, doučoval, tak mi to hodně pomohlo, co tobě Cristal?"

Otočili jsme se na modře obarvenou společnici:

„Em, no dejme tomu, že jsem i byla schopná odpovídat, ale nějak jsem strávila víkend s jehňátkem."

Její obličej povýšil červenání na umění. To jsem ještě ní neviděla:

„Jehňátko? Cristal? Co pak nám tajíš?" zaútočila Jane.

„Neříkala jsi, že jehňátko se jmenuje Fred, Franklin? Ne, ne, Frederic! To byl. A, že ono jehňátko, je vlk?" dotírala jsem já.

„No jo, tak jsem vám to neřekla, ale prostě máme spolu tak neuvěřitelný sex, že se u něj dost často potkáváme."

Trucovala. Poplácala jsem jí po rameni:

„No hlavně buď opatrná, oni vlci v rouše beránčím, bývají dost nebezpeční, víme?"

To jí káže, zrovna ta pravá, vlastně ta nejpovolanější, která jednoho mimozemšťana v rouše dravčím zná velmi z blízka.

„Ný, dej pokoj. Je to o sexu. Frederic, to ví, já to vím takže to bude v pořádku."

Jane se naklonila tak, že koukala Cristal přímo do očí:

„Cristal, víš to opravdu? Že to víte, oba, dva?" Odtáhla se: „Že budete oba v pořádku?" Dopila svou čokoládu.

„Myslím Jane, že by jsme ho měli prověřit, jehňátka potřebují usměrnit, když ovčák je pod vlivem sexu, musí zasáhnout náhončí psi."

Cristal, zbledla, vyskočila a na předpažených rukou kroutila zápěstím s roztaženými prsty na rukou:

„To vás nesmí ani napadnout! Je plachej, už sem vám to říkala!"

Tak tudy voda teče, napadlo mě. Ona na něj žárlí a bojí se, že by si nás nabalil.

„Cristal, tak až budeš vědět, dej nám vědět za včas.„" Zasmála se tajemně, Jane. To jsem nepobrala ani já, ale jak už jsem říkala, Jane cítí nálady jak nikdo. Dopili jsme naše pití a rozezvonily se dva mobily.

„Tak konec dámské jízdy, slečny. Osmadvacet minut pryč, tak musíme uklidit a zamknout a venku už čeká eskorta." Zavrčela jsem, když jsem na rozdíl od Jane, vytípla hovor od Backa.

(Minulost sečny Reedové vystrkuje hlavu čím dál více, nějaké nápady?)

- Edit. 18-

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top