Jednoho dne, když jsem se ráno probudil(bylo to pár dnů před 3. adventní nedělí),tak jako vždy jsem vyhlédl z okna. Udělám otočku a jdu rozespale dál. Náhle se ale zarazím, pomalu kouknu znovu z okna a tam bylo bílo. „ Paráda," říkal jsem si sám pro sebe, „ sněží! Možná tyhle vánoce budou na sněhu." Z rozjímání mne ale brutálně vytrhli mí rodiče. „ Prosím tě, dělej vždyť přijdeš pozdě do školy, zase." No jo, škola,jak jsem mohl na něco, co mě stresuje 5. dnů v týdnu zapomenout.

V dalších minutách jsem se odebral z dveří ven a sourozenci se mnou.

Ve škole se nacházelo pouze mé tělo ale mysl byla už na zasněžených pláních. Ovšem má nepřítomnost v učitelce zažehla zlost, proto mi dala poznámku za nepozornost. Konečně zvonek zarynčel a škola skončila. Já a moji přátelé jsme letěli ven. Tam na nás číhalo nemilé překvapení. „Zatracený počasí!" ulevila si má ústa. Všechen sníh roztál. Ale to nebyl konec. „V neděli přijdou kamarádky tvé starší sestry Víťo tak si ukliď pokoj." Řekla mi mamka o návštěvě. „ Co? To je ale advent, čas rodiny." Má námitka , byla zamítnuta. Nenáviděl jsem sestřiny kamarádky. Pak ale svitla naděje když maminka řekla. „ Po obědě s děvčaty pojedeme do města abychom je odvezly do obchoďáku." „Nemusím jet s vámi?" doufal jsem. „ Ne, nemusíš ale pomůžeš mi s cukrovím." „ S radostí," ulevilo se mi.

Adventní neděle nastala a sestřiny kamarádky přišly. A okamžitě jak bylo jejich zvykem mě začaly kritizovat. Vyjímečně jsem to ale moc nevnímal, protože měly brzy odejít, hlavně ale proto že jsem vymyslel způsob jak přivolat sníh. Udělám obětní rituál pro zimní duchy, jako se to dělávalo za starých dob. Oběd byl úmorný. Nemohl jsem totiž nic jíst abych potom měl co obětovávat a navíc návštěva do mne rýpala a provokovala. Po obědě si všichni chtěli odpočinout ale sestra a její kamarádky začaly zpívat popěvky jejich kapely. Musel jsem odejít neboť tóny byly falešné a nešlo to poslouchat. Konečně mi mamka přišla říct: „ Víťo, my už jedem buď hodný." „ Jo, neboj." Cvak, zamkly dveře a branka vrzla. Jsou pryč. Jde se na věc." Začal jsem vše chystat. Svícen doprostřed obřadního kruhu, cukroví a jídlo od oběda. Venku jsem s politováním zjistil, že vedle v zahradě jsou sousedi. „ Safra, musím to udělat před nima, naši se můžou každou chvíli vrátit." Tak začal proces. Nejprve jsem vysypal křídou obřadní kruh a zažehl svícen. Zpíval jsem prosící verše o sněhu , zvonil zvonkem ale velice nepříjemné bylo slyšet sousedy jak si povídají.: „ Hele nemám zavolat jeho rodiče?" „ Prosím tě Květuše, to spíš blázinec." „ No ale Oto, co když..." „ Co když mu přeskočilo? To už víme dávno, radši pojď na kafe." „Konečně odešli." pomyslel jsem si. Poslední část obřadu nastala. Poklekl jsem a začal se klanět. Náhle mne něco udeřilo a já si bezvládně lehám.

„ Co to..., co se stalo?" Kolem mě bylo všude bílo. „ Kde to jsem?" Pomalu se otočím a za mnou stál obří bílý kůň. „ Ahoj Vítku," pozdravil mou maličkost mírně poťouchle. „ Ahoj,ee velký koni," odvětil jsem. „Mé jméno je Varnaghul, sněžný kůň." Takže ty vládneš sněhu, Varnaghule?" „Ano." „A mohl by jsi zasněžit zem?" „Ne." „Ale proč?" Polekalo mě to, zima bez sněhu by byla hrozná. „Vadí mi, jak se někteří lidé ke mně chovají,"pokračoval Varnaghul, „pořád si stěžují, jaká je zima a tak dále." „ Jo, ale jsou tu i takoví kteří se na tebe těší." „Ano,ale..." To už mě naštval. „Tak hele ty koni bílá, kvůli tobě by spousta vlekařů přišla o práci! A ty jsi neviděl ty zasněžený betlémy? To chceš aby sníh už byl jen na obrazech?!" „ No jo, zvláštní je že tam, kde je betlém, vůbec nesněží. Ale budiž možná se nad tím ještě.."

Polili mě vodou a já se vzbudil. „ Co to..? Brr, to je studený." „Vítečku můj zlatej, měli jsme strach, že jsi umřel!" Svým obětím mě škrtila matka a otec stál nade mnou s prázdným kýblem. Porozhlédl jsem se kolem sebe. Jídlo zmizelo, a nejspíš mi na hlavu přistál ledový krystal, který ležel opodál. Bylo to velmi zvláštní protože nemrzlo a led nikde nebyl. Ten den jsem ovšem a nastydl pak už jen ležel až do 24. prosince.

Ráno štědrého dne bylo zachmuřené ale vánoční atmosféra dýchala. Betlém byl postavený,svícny zapálené a stromek ozdobený. Jedné věci jsem si všiml až když jsem koukal ven. Byl tam sníh. Metr sněhu se kupil pod naším oknem a v tu chvíli mi hlavou problesklo: „Tak to obětování venku možná přece jen k něčemu bylo?"