Muselo být strašně pozdě. Pokoj osvětlovalo naoranžovělé světlo z lampy a já vnímal jen napůl. Ležel jsem natažený na posteli, příjemně unavený, oči se mi zavíraly. Shira vedle mě prsty líně přejížděl po mých nahých zádech. Cítil jsem se uvolněný, spokojený a navzdory naší nejisté budoucnosti i šťastný.

Kdybych tak dokázal zastavit čas, aby tenhle okamžik trval navěky.

V hlavě jsem si probíral, co jsme za celý den dělali. Něco jsme snědli, trochu mluvili, a dvakrát jsem měnil Shirovi obvaz.

A veškerý ten zbývající čas jsme se od sebe nedokázali odtrhnout.

Jak se dalo čekat, naše divoké aktivity způsobily, že se rána na noze znovu otevřela a začala krvácet. Nebylo to nic hrozného, ale i tak jsem měl výčitky a také vztek, že to Shira bere na lehkou váhu. Jenomže pokaždé, když jsem mu něco řekl, akorát nad tím mávl rukou, políbil mě a pak...se to většinou dost zvrhlo.

Pousmál jsem se nad tou představou. Celé mi to připadalo neskutečné. Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že se ocitnu v posteli s metr pětaosmdesát vysokým nade vší pochybnost mužským protějškem se zálibou v sečných zbraních, asi bych ho poslal rovnou na psychiatrii.

Shira se pomalu přetočil na bok, a pro změnu si začal pohrávat s mými ze sprchy stále ještě vlhkými vlasy.

Sprcha. To byla další vzpomínka, u které jsem se musel usmát. A kdyby ve mně po tom všem, co jsme spolu dneska dělali, zbyl ještě kousek studu, snad bych se i začervenal. Takhle mým tělem proběhla jiskra vzrušení, když jsem si barvitě vybavil, co všechno Shira dokáže se svými ústy.

Obrátil jsem hlavu, která doposavaď spočívala na mých složených rukou, a podíval se na svého černovlasého milence.

„Nad čím přemýšlíš?" prolomil ticho.

„Jak je možné, že tu ležím v posteli s chlapem a ještě ke všemu s císařovou pravou rukou," ušklíbl jsem se a odolal touze se ho dotknout.

Shirovi po tváři přeběhl pobavený úsměv:

„A vadí ti víc to, že ses vyspal s mužem nebo to, že jsi spáchal velezradu?"

„Za tuhle velezradu klidně půjdu před vojenský soud," naklonil jsem se k němu a tentokrát se ho už dotknout musel. Jemně jsem spojil naše rty do líného, pomalého polibku.

Bylo mi s ním skvěle. Nechápal jsem, jak je to možné. Nikdy bych si nepomyslel, že to mezi námi bude takové. Už předtím jsem ho nemohl dostat z hlavy, ale po dnešku...

„Vůbec nejsi takový, jaký jsem čekal."

„Cos čekal?" zeptal se a prohlížel si mě se zájmem v očích.

Netušil jsem, co na to říct, abych ho neurazil. On přece musel vědět, co si o něm všichni tady myslí. Co jsem si myslel i já, než jsem ho poznal blíž. Krutý, nelítostný zabiják vyžívající se ve vraždění. Sadistický vrah, kterému není radno dostat se pod ruku.

„Zdejší vojáci se tě bojí, mají tě za brutálního šílence s katanou," promluvil jsem konečně. „Báli se tě i dozorci ve vězení a to jsi byl spoutaný v řetězech. Všichni tady si myslí, žes mě nechal žít jenom proto, abys mě..." nedokázal jsem to dopovědět.

„Co?" zvedl Shira tázavě obočí. „Hodil na postel a znásilnil?"

„Ano," vypravil jsem ze sebe a doufal, že se ho tím nedotknu. Hlavně, když jsem věděl, jak dalece se to liší od pravdy.

„Chápu," stiskl rty k sobě, ale nezdál se dotčený.

Objal jsem ho kolem krku a stáhl k sobě.

„Vím, že takový nejsi."

„Jaký jsem?"

Shrnul jsem mu černé prameny z tváře, pohlédl do jeho úžasných očí, a přejel palcem po spodním rtu.

„Dokonalý," vyklouzlo mi bez přemýšlení.

Pousmál se a krátce mě políbil na nos.

„Asi by se nenašlo mnoho lidí, kteří by s tebou souhlasili."

„Protože tě neznají jako já."

Možná nikdo ho neznal tak jako já. Musel mi obrovsky důvěřovat, když si mě pustil tak blízko k sobě. Třeba to ani nechtěl udělat, jen se nedokázal ubránit té síle, osudu či náhodě, která nás tak těsně připoutala a propletla naše životy dohromady.

Zblízka jsem si detailně prohlížel Shirův obličej, ty známé tahy jeho tváře, křivku úst, modrošedé oči. Jen jedna drobnost kazila ty nádherné, symetrické rysy. Prsty jsem se dotkl malé jizvy.

„Odkud ji máš?"

Už jednou jsem se ho na to ptal, ještě ve vězení. Tehdy se vyhnul odpovědi. I teď se zarazil, rukou se dotkl místa nad pravým obočím a chvíli jen mlčel.

Čekal jsem, že ani tentokrát neodpoví, ale nakonec řekl: „Tu jizvu mám od svého otce."

„Nebyl jsi dost rychlý?" zopakoval jsem slova, která použil tenkrát v cele.

„Přesně," krátký úsměv rozbil jeho najednou vážnou tvář.

„Otec mě učil bojovat. Snažil se mi předat všechno, co znal. Přednášel o strategii, historii, různých taktikách během bitvy. Byl to skvělý učitel, ale velmi přísný. Jako bývalý voják vyžadoval absolutní disciplínu a poslušnost," povzdechl si a přetočil se na záda. „A na malého kluka toho občas bylo příliš."

Překvapilo mě, kolik toho řekl. Nikdy o sobě nemluvil. Zvažoval jsem, zda zkusit štěstí a vyzvídat dál.

„Kdo byl tvůj otec?"

Napůl jsem čekal, že chvíle pro svěřování skončila, a on mě odbude nějakou neurčitou odpovědí.

Shira se nepohnul, ležel na posteli a hleděl někam do stropu.

„Možná jsi o něm slyšel," promluvil nakonec. „Jmenoval se Izumi Rei."

Nedokázal jsem skrýt překvapení, které ve mně jeho slova vyvolala. To jméno jsem znal. Samozřejmě, že jsem ho znal. Každý ho znal.

Izumi Rei byl slavný vojevůdce ještě za starého císaře. Mluvilo se o něm jako o dokonalém válečníkovi, skvělém stratégovi a obávaném nepříteli. Také to byl velký císařův oblíbenec. Než upadl v nemilost. Nikdo nevěděl, co přesně se stalo, šuškalo se něco o nějaké dívce.

„Izumi Rei," zopakoval jsem to jméno s údivem v hlase.

Pohlédl jsem na Shiru a hledal v jeho obličeji nějakou podobu s mužem, jehož tvář jsem znal z knih a záznamů z bitev.

„Co se tehdy vlastně stalo?"

„Můj otec miloval jednu z vladařových dívek. Měli spolu poměr a přišlo se na to. Ta žena, moje matka, byla císařova favoritka a panovník tu zradu nesl těžce. Oba je nechal zavřít a měli být popraveni. Podařilo se jim utéct, ale otec přišel o všechno. Museli se dlouho skrývat. Teprve když starý císař zemřel, pátrání polevilo."

Skutečnost, že mi to pověděl, jen potvrdila moji domněnku, jak moc mi věří. Jistě ani sám vladař netušil, čí syn pro něj zabíjí.

Už dříve mě napadlo, že Shira musí pocházet z některé ze starých ostrovních rodin. Kdyby nic jiného tak to jeho smrtící dědictví, které teď nevinně odpočívalo v lesklém pouzdře vedle postele, toho bylo dostatečným důkazem.

I moje rodina patřila k těm privilegovaným a já sám měl ten "správný původ", abych pokračoval ve šlépějích svého otce, císařského důstojníka, který hrdinně zemřel při obraně naší země. Ovšem já jeho památku pošpinil a přidal se k nepříteli.

Takhle mi to alespoň řekla matka, než mě před válkou vyhodila z domu. Od té doby jsem ji ani svoji sestru neviděl.

Sklonil jsem se nad Shirovým obličejem. Měl zavřené oči, ale jakmile jsem svými ústy zavadil o jeho tvář, propletl prsty s mými vlasy a přitáhl si mě k sobě.

„Jaké je tvoje pravé jméno?" zašeptal jsem proti jeho rtům otázku, která mě zajímala ze všeho nejvíc.

„No tak, Tairo."

Bylo úsměvné, jak najednou znejistěl. Kdybych na něj vytáhl nůž a vyhrožoval smrtí, snad by ho to nevyvedlo z míry tolik jako tahle nevinná otázka.

„Prosím," krátce jsem ho políbil na ústa, pak na nos, tvář... „Prosím, Shiro, pověz mi to."

Neměl jsem asi naléhat, ale líbilo se mi ho trápit. A také jsem to chtěl vědět.

Zvedl se do sedu a setřásl mě ze sebe. Chvíli mi upřeně hleděl do očí váhajíc zda to říci či ne. A já s napětím čekal, co odpoví.

„Yoshi," řekl pak a já se musel při tom jméně začít usmívat. Vůbec mi k němu nesedělo. „Yoshiro Rei."

„Yoshi," zopakoval jsem a převalil to slovo na jazyku. „To je...roztomilé."

Ani když po mě střelil svým patentovaným smrtícím pohledem, jsem se nedokázal přestat uculovat. Bylo na něm jasně vidět, jak už teď lituje, že mi to prozradil.

Zamračeně sledoval můj pobavený výraz a najednou vypadal přesně jako malý nazlobený kluk jménem Yoshi ne obávaný zabiják Shira. A kdybych ho už dávno neměl plnou hlavu, musel bych se do něj v ten okamžik zamilovat znovu.

*

Ze spánku mě vytrhly vzrušené hlasy Shiry a Ayako. Dost hlasitě se dohadovali, ne-li přímo hádali.

Stará žena se do toho opřela tak, že i císařský zabiják před ní o krok ustoupil. Netušil jsem, o co jde, ale jistě to neznačilo nic dobrého.

Ještě nějakou dobu na sebe křičeli, pak se Ayako chopila svého košíku, ve kterém nám přinesla čerstvé jídlo, a nasupeně vycouvala ze dveří. Shira za ní něco smířlivě zavolal, ale odpovědi se nedočkal. Místo toho mu zabouchla dveře před nosem.

Vyhrabal jsem se z přikrývek a promnul si zalepené oči.

„Co to mělo znamenat?"

Černovlasý muž podrážděně zavrtěl hlavou, trochu zavrávoral a opřel se rukou o zeď.

„Menší výměna názorů, o nic nejde."

Z tónu, jakým to řekl, mi bylo jasné, že víc z něj nedostanu.

Pomalu dokulhal ke mně a s námahou se posadil na postel. Přestože si slovem nepostěžoval, musela ho ta noha pořád dost bolet. I navzdory množství analgetik, která jsem mu pravidelně nutil. Postavit se na ni však dokázal a rána se úspěšně hojila.

Byl to skoro zázrak, když uvážím, co všechno musela zraněná noha vydržet. Shira si totiž pod pojmem "klid na lůžku" představoval něco úplně jiného.

„Zítra po setmění," oznámil mi a já okamžitě pochopil, co myslí. Srdce se mi rozbušilo rychleji, žaludek stáhl.

Brzy, příliš brzy.

Stiskl jsem mu ruku a skoro zaprosil: „Shiro, pojď s námi."

Věděl jsem, že nebude chtít, ale už nezbýval čas. Musel jsem ho zkusit přesvědčit.

„Kam?" povzdechl si a vyprostil svoji dlaň z té mojí. „Zpátky do cely smrti?"

„Promluvil bych v Radě, přece tě musí osvobodit, až uslyší, co všechno jsi pro nás udělal."

„Tairo," pohlédl na mě, v očích smutek, ale také rozhodnost, „sám tomu nevěříš."

Měl pravdu. Nevěřil jsem tomu.

„Dobře," horečně jsem vymýšlel náhradní řešení, „ale i tak nemusíš zůstávat. Někde tě ukryju a až skončí válka..."

„Ne," přerušil mě ostře hlasem nepřipouštějícím diskuzi, „nebudu se někde skrývat."

„To zůstaneš dál ve službách císaře?" Hleděl jsem na něj se vztekem, bezmocí, zoufalstvím. Tak moc se mi to příčilo, že jsem tu větu skoro nedokázal vyslovit. „Budeš bojovat proti odboji až do konce?"

„Jsem voják stejně jako ty," promluvil pomalu, oproti mně klidný a vyrovnaný, „co jiného mi zbývá než bojovat?"

„Takže až se příště setkáme, bude to na bojišti," vpálil jsem mu do tváře naštvaný, že to odmítá pochopit.

„Oba víme, že to mezi námi musí skončit," řekl tiše. „Ale ještě máme čas."

Zbýval nám den, možná den a půl, tak strašně málo.

Beze slova jsem se otočil a zmizel vedle v koupelně. Bouchl jsem dveřmi tak silně, že skoro vyletěly z pantů. Nebyl to jen Shira, co mě tak rozhněvalo, vlastně jsem ho docela chápal, to celá tahle šílená situace.

Sklonil jsem se nad umyvadlem a opláchl si obličej ledovou vodou. Na klidu mi to nepřidalo. Nevěděl jsem, jak z toho ven. Shira se s tím možná smířil, ale já to nedokážu. Musím něco vymyslet. Musím.

Když jsem se po nějaké době vrátil do pokoje, stále seděl na posteli. S lokty opřenými o kolena, s hlavou skloněnou.

Jakmile uslyšel vrznutí dveří, pohlédl na mě. Vypadal vyčerpaně, strhaně, tvář měl bledou a já pocítil výčitky. Byl zraněný, unavený, a ani pro něj představa našeho rozloučení jistě nebyla lehká, ať už se to snažil zakrýt sebevíc.

Neměl jsem se s ním hádat.

„Budeš se na mě zlobit celý den?" zeptal se.

Mlčky jsem k němu přistoupil a objal ho.