Krok za krokem jsem procházel dlouhou chodbou vězeňského komplexu a přemýšlel, co mě čeká na jejím konci.

Občanská válka, která trvala pět let, se konečně chýlila ke konci. Teprve nedávno se karta obrátila a naše strana začala získávat převahu. Císařská armáda byla v rozhodující bitvě poražena, panovník uprchl neznámo kam a lidé netrpělivě očekávali ukončení bojů a nastolení míru.

Bohužel, všude zatím vládl pouze chaos. Narychlo sestavená vláda měla plné ruce práce s hledáním zbylých císařských stoupenců, aby nemohli působit další škody. Přestože jsme obsadili hlavní město i Nebeský palác, v okrajových částech Kashimy se stále bojovalo.

V doprovodu dvou strážných jsem mířil do pavilonu s nejvyšší ostrahou. Tam v jedné z cel drželi náš nejlepší úlovek. Shira byl císařovou pravou rukou, osobní ochránce, zvěd a hlavně oblíbený zabiják.

O té poslední části se nedalo pochybovat. Během války se stal nesmírně obávaným. Před jeho čepelemi, které používal k zabíjení raději než střelné zbraně, se lidé třásli víc než před po zuby ozbrojenou údernou jednotkou.

Pokud chtěl císař někoho vidět mrtvého, černovlasý zabiják se postaral, aby se tak stalo. Před ostřím jeho meče neunikl nikdo. Shirova pověstná katana měla na svědomí smrt mnoha našich velitelů, informátorů a agentů.

Povstalci si uvědomovali riziko, jaké pro nás představoval, ale žádný z pokusů o jeho zneškodnění nebo dopadení se nezdařil. To, že se nám ho nakonec poštěstilo zajmout, byla víceméně náhoda.

Po krvavém obléhání paláce jsme se konečně dostali přes opevnění a pronikli dovnitř. Zbytek císařské armády dělal všechno pro to, aby získal co nejvíce času, a panovník mohl uprchnout.

A pak se objevil Shira. Ten společně s vojáky z císařské gardy zahájil nečekaný i když předem prohraný protiútok. Navzdory naší několikanásobné přesile jsme měli co dělat, abychom udrželi pozice a nemuseli se stáhnout.

Samozřejmě to netrvalo dlouho. Naše početní převaha se nakonec projevila a došlo k masakru, který nepřežil ani jeden z nepřátelských vojáků. Shira byl jediná výjimka. Představoval příliš cennou trofej, než aby ho povstalci zabili společně s ostatními.

Zastavili jsme před mohutnými kovovými dveřmi s několika zámky. Za nimi drželi našeho slavného zajatce.

V tomhle původně císařském nechvalně proslulém podzemním vězení, jehož děsivá pověst ho předcházela. Vědělo se, že kdo se sem dostane, už nikdy nespatří světlo světa. Vězni tady mizeli beze stopy, šuškalo se o nelidském zacházení, krutém mučení a vynucených přiznáních.

Byl jsem při tom, když jsme ho dobili a osvobodili zdejší vězně.

Osvobodili.

To slovo se dalo použít jen stěží. Při vzpomínce na ten den, se mi obracel žaludek naruby.

Když jsem se svými lidmi sestoupil sem dolů mezi cely, ukázalo se, že tady nezbyl skoro nikdo, koho bychom mohli osvobodit. Většina vězňů se nacházela v takovém stavu, že se pro ně dala udělat jenom jedna věc.

Silou vůle jsem potlačil nepříjemné vzpomínky a soustředil se na práci, která mě čekala.

Shira.

Před dvěma dny mi nečekaně přidělili jeho případ a vedení výslechu. Věděl jsem, že získat z něj informace je klíč k úspěchu a k rychlému ukončení války. Kromě jiných věcí zajatec jistě znal i místo úkrytu císaře.

Přinutit ho mluvit však nebylo snadné. Můj předchůdce o tom věděl svoje. Kay Marakin, který vedl výslech přede mnou, byl nepříjemný a krutý chlapík, kterého jsem neměl příliš v lásce. Ovšem jeho drsné způsoby měly být zárukou úspěchu. V minulosti jsem ho viděl zlomit mnoho tvrdohlavých zajatců a vždycky jsem si o něm myslel, že by donutil promluvit i němého.

Shira, jak se ukázalo, nebyl normální vězeň. Ať už ho podrobil jakémukoli fyzickému nebo psychickému nátlaku, nezlomil se. Nedostal z něj nic, ani jediné slovo.

Marakin si ale nechtěl přiznat porážku a tak vymýšlel stále krutější formy mučení, přestože dobře věděl, že nesmí ohrozit zajatcův život.

A jednou se i on přepočítal.

Při jeho poslední návštěvě se Shirovi podařilo přetrhnout jeden z popruhů, kterými měl spoutané ruce. A to i navzdory skutečnosti, že mu předtím Kay pečlivě probodl předloktí jednou ze svých ostrých věciček. Ta tenká čepel pak skončila Marakinovi v krku. Nezemřel, ale od té doby je v nemocnici.

A já teď mám po něm převzít jeho práci.

Strážný stojící po mé pravici pomalu odemykal celu.

„Je spoutaný, ale i tak buďte velmi opatrný, veliteli," varoval mě a já si všiml, že se mu třese ruka s klíči.

Přikývl jsem a jako první vstoupil dovnitř. Trvalo několik okamžiků, než jsem se rozkoukal v okolním šeru. Místnost byla sice tmavá, ale přesto sem pronikalo dost světla na to, abych se po chvilce zorientoval.

Rychle jsem očima přelétl strohé vybavení - lůžko, stolek, jedna židle a v rohu u dveří něco, co se dalo považovat za základní sociální zařízení. Znovu jsem si prohlédl celu, tentokrát pozorněji, a pomyslel si, že je prázdná.

V tom se ozvalo zacinkání řetězů a já se otočil po zvuku.

V temném koutě místnosti seděl na zemi Shira. Měl spoutané ruce, stejně tak i nohy. Trochu mě zarazil pohled na kovový obojek kolem jeho krku, od kterého vedl řetěz. Tím byl vězeň připoután ke zdi, aby se nemohl volně pohybovat po cele.

Přemýšlel jsem, jestli je tohle všechno opravdu nutné. Takovéto středověké metody, řetězy, mučení byly císařovy oblíbené, a já při pohledu na spoutaného muže přemýšlel, jestli by se odboj neměl chovat jinak. Jenomže Shira byl přece jen výjimečný případ.

Vězeň měl skloněnou hlavu, jako kdyby ani nevnímal, co se kolem děje. Prameny havraních vlasů mu padaly do obličeje a dokonale zakrývaly jeho tvář. Všiml jsem si, že je bos a na nártu pravé nohy měl ošklivě zanícený šrám. Tušil jsem, že jeho vězeňské šaty zakrývají mnoho dalších zranění.

Pomalu jsem vykročil směrem k němu.

„Nechoďte blízko, pane," varoval mě jeden ze strážných, ale já jeho radu ignoroval.

Zastavil jsem se kousek před Shirou, dokumenty, co jsem nesl v ruce, sevřel o něco pevněji. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem necítil vůbec žádné obavy. Přede mnou seděl jeden z nejnebezpečnějších lidí v zemi. Dokonale vyškolený zabiják, který dokázal usmrtit člověka desítkami různých způsobů.

V tu chvíli vězeň zvedl hlavu a zadíval se na mě. Vší silou jsem potlačil impulz ustoupit o dva kroky dozadu. Bystré modrošedé oči mě propalovaly pohledem.

Shirův obličej byl pobledlý a nad pravým obočím jsem si všiml malé jizvy. Jeho dokonalé rysy však dávaly za pravdu těm zkazkám, které o něm tvrdily, že je výjimečně pohledný. Ani týdny strávené ve vězení ani Marakinova péče tuhle skutečnost nedokázala změnit.

Nikdy jsem ho neviděl takhle zblízka. Vypadal opravdu mladě. Kdybych nevěděl svoje, řekl bych, že je určitě mladší než já.

Vůbec mi nepřipadal jako nemilosrdný císařův zabiják. Slyšel jsem o něm všechny ty krvavé historky, ale nikdy bych to do muže sedícího přede mnou neřekl. Přemýšlel jsem, jestli je to právě ten bezchybný a zdánlivě nevinný vzhled, co z něj dělá tak dokonalý smrtící nástroj.

Znovu jsem se zadíval na Shirovy havraní vlasy. Byly špinavé a nedbale ostříhané, dosahovaly mu sotva na ramena. Vybavila se mi fotografie v jeho složce. Dlouhé pěstěné prameny, které mu spadaly do půli zad. Byl to Marakin, který přikázal, aby ho ostříhali? A sledoval tím něco?

„Jsem Taira Imara," začal jsem opatrně. „Mám na starosti vedení výslechu."

Zachytil jsem v těch ocelových očích náznak zájmu, v koutcích mu zacukal krátký úsměv. Chvíli bylo ticho. Nepočítal jsem s tím, že mi odpoví, a o to víc mě překvapilo, když jsem pak zaslechl jeho slova.

„Taira Imara?" zopakoval pomalu. Hlas měl hlubší, než bych čekal. Nehodil se k tomu mladickému obličeji. „Velitel odboje a vůdce Neporazitelných?"

Neporazitelní. Zaskočilo mě, že věděl o malé partyzánské skupině, kterou jsem vedl před válkou. Tehdy jsme byli jen o stupeň víc než parta kluků, co si hraje na vojáky. Sice se nám podařilo císaři způsobit pár nepříjemností, ale rozhodně nic co by stálo za zmínku v učebnicích dějepisu.

„Před lety mi císař rozkázal tě najít a zabít," pokračoval. „Jenomže pak začaly boje a já byl odvolán zpět do Kashimy."

„Jaké štěstí," zamumlal jsem, abych zakryl šok, který ve mně ta informace vyvolala. Tak přece. Dokonce i moje jméno se nacházelo na Shirově seznamu. Nevěděl jsem, jak se po tom zjištění mám cítit. Polichocen, možná?

Chvíli jsem přemýšlel jak pokračovat. Dostat z něj jakékoli informace nebude jednoduché, ne-li nemožné. Neměl jsem v plánu vrátit se k praktikám, které uplatňoval můj předchůdce. Pravděpodobně by to nepřineslo žádné výsledky a kromě toho, na rozdíl od Marakina, mučení zajatců nepatřilo k mým zálibám.

Vlastně jsem pořád nechápal, proč mi ten případ přidělili. Neměl jsem žádné zkušenosti s výslechem, o Shirovi nic nevěděl a nikdy předtím se s ním nesetkal. Netušil jsem, jak na něj. Ale prozatímní vláda tak rozhodla a já nemohl odmítnout.

Ze zamyšlení mě vyvedl vězeň, který se naklonil směrem ke mně. Řetězy a pouta mu však nedovolovala přiblížit se o mnoho. Oba dozorci znejistěli, když viděli, jak se pohnul.

Opravdu z něj mají takový strach?

Ani Shirovi to neuniklo a pohrdavě se na oba strážné podíval.

„Nedivím se, že se tě bojí," poznamenal jsem. „Jenom za minulý týden jsi zranil tři dozorce." A to ani nepočítám Marakina.

Zajatec pouze neurčitě pokrčil rameny, jako by ho to vůbec nezajímalo. Otevřel jsem spis, co jsem měl u sebe.

„Jeden má zlomené zápěstí, druhý rozdrcené koleno a třetímu jsi probodl ruku...," mrkl jsem znovu do svých dokumentů, „...propisovací tužkou."

Shira dál mlčel. Podíval jsem se znovu na vězně, detailně si ho prohlížel. Teprve teď jsem si všiml jeho nepřirozeně zkroucených prstů. Přiblížil jsem se ještě o jeden krok, sklonil se a natáhl ruku směrem k němu.

„Nedotýkejte se ho, pane!" uslyšel jsem za sebou varovný hlas jednoho z mých průvodců. Stejně jako předtím jsem ho ignoroval.

Pomalu jsem přejel po jeho levém zápěstí až k dvěma nejdelším prstům. Opatrně jsem je sevřel a otočil, abych si je prohlédl zblízka. Viditelně byly zlomené a já tušil, že to nebude jediná zlomenina, kterou utrpěl.

Černovlasý muž se nepohnul, sledoval moje počínání s nečitelným výrazem ve tváři. Přes rty mu přejel krátký úsměv, když se ke mně sklonil a docela tiše zašeptal: „Už jsi zjistil, cos chtěl?"

Beze slova jsem se od něho odtáhl a přemýšlel, proč se mi najednou tak rozbušilo srdce.

Obrátil jsem se na dozorce: „Vězeň je zraněný, chci, aby ho prohlédl lékař."

„Ale to...," snažil se zaprotestovat jeden z nich.

„Slyšeli jste," odsekl jsem příkře.

„Žádný z našich doktorů se k němu nepřiblíží," namítl druhý muž.

To se dalo čekat, pomyslel jsem si v duchu a znovu vrhl krátký pohled na vězně. Shira se na mě pobaveně díval.

„Zavolejte sem Mayu Saarovou," řekl jsem pak.

Maya byla vojenská lékařka a můj dlouholetý přítel. Bojovali jsme spolu v první divizi a teď sloužila v mé jednotce. Nikdy jsem ji neviděl, že by komukoli odmítla pomoc.

Po tom všem co dokázala na bojišti pod plnou palbou, jsem si nemyslel, že by se bála ošetřit vězně spoutaného v řetězech.

POZN:

Děj této knihy se odehrává v geografickém prostředí japonských ostrovů v nějaké neurčité budoucnosti. Kashima se nachází přibližně tam, kde by mělo být Tokio, které však v mé budoucnosti již jako takové neexistuje, stejně jako většina větších měst, které byly zničeny mnohem dříve během nějakého blíže nespecifikovaného celosvětového válečného konfliktu.