Otevřela jsem oči a zase je opět zavřela. Takhle jsem to udělala několikrát, dokud jsem si opravdu nepřiznala, že se tohle všechno děje. Opravdu jsme konečně po dlouhé době dopadli na půdu Atlantidy. Musela jsem si zvykat, jako všichni ostatní, abych si přivykla na tak silnou záři, jaká panovala na tomto místě. Od úst mi stoupaly mráčky páry z horka.

Ostatní se okolo mě šťastně rozhlíželi. Atlantida jim novýma očima připadala mnohem krásnější než teď. Duhovky jim zářily šťastnými a radostnými světélky. Poskakovaly jim a stále více se zvětšovaly. Freya si na místě radostně poskočila. Všechno okolo nás se blyštělo, třpytilo a světélkovalo. Na světě nyní zůstalo jen dobro a radost. Ve vzduchu vibrovala energie. Nasála jsem ji do sebe a pocítila nový příval štěstí. Lissa překvapeně zamrkala.

Pozorovala, jak se skleněné věže lesknou, odrážejí vycházející zlatavé paprsky. Tyčily se až k nebi, jako by ho samy chtěly probodnout, dostat se na povrch k lidem, osvobodit se ze svazující samoty. Zrcadlily se v nich naducané modré mráčky s narůžovělým odstínem. Nebe pomalu bledlo, síla měsíce se vytratila. Červánky převzaly kontrolu nad celou Atlantidou. Rudý příslib, tentokrát neznamenal prolitou krev ani válku, nyní sliboval nový začátek a oslavoval ty, kteří při záchraně svého domova padli. Chantal se ošila a ukázala prstem k obloze.

„Opět zde panuje jiné časové období než na ostrově a ve světě lidí. Nahoře je den a noc a tady svítá. Je to tak krásné, znovu tohle vidět. Myslela jsem, že se tohohle nedožiju, že nikdo nesplní tenhle úkol. Všimli jste si vůbec, že jen ty věže zůstaly neporušené?" blábolila dál, stále okouzlená ze svého výhledu. Uchechtla jsem se.

Před pár dny, když jsem navštívila Atlantidu, právě vzkvétala na vrcholu svých sil. Chrám Poseidona se znovu opravil. Zářil bílým mramorem jako jizva pro oko. Až na ulici se z něj linula vůně levandule a vonných tyčinek. Dámy se procházely ve vlajících šatech a s vlasy svázanými do bohatých účesů. Nikomu nic nechybělo, všichni si žili na vrcholu blahobytu. Co z tehdejší slávy zbylo teď?

Nic, jen trosky. Válely se všude. Chrám Poseidona ležel rozborcený. Některé kvádry stále držely svůj původní tvar. Po kvádrových kostkách z paláce zbyl jen prach a popel. Před třemi tisíci lety se zde proháněl ohnivý had. Rozzuřené plameny stravovaly každý kout, nikdo z jejich běsnění neutekl. Rozbouřená masa vody poté všechno smetla do oceánu. Nebrala si servítky. Lidé s popáleninami ohrožující život se nakonec utopili. Z vody se už nikdy nedostali, pohřbila je do svého objetí.

Dívala jsem se na místo zkázy pod kobaltově modrou oblohou v paprscích zářivého slunce. Lilie se obtáčely okolo trosek, jako by je chtěly obalit, poskytnout jim přístřeší, než se všechno znovu vrátí do pořádku. Jak ironické. Dřívější chlouba starověkého světa si ležela v troskách pod nánosem tisíciletého prachu. Jen příroda zůstala při starém. Z hor se však do města odvalilo pár kamenů. Vlnky na jezeře se ani nezavlnily, nehrály si jako tehdy. Příroda v Atlantidě se zdála svéráznější a divočejší než kdy jindy.

„Atlantida padla do prachu. Její dřívější odkaz se můžeme pokusit vzkřísit, nikdy však všechno nevrátíme zpět do starých kolejí," zamračila se Lissa. V očích se jí zklamaně zablýsklo. Očekávala něco víc než jen trosky. Ale co může zbýt po něčem, kudy se přehnala světová apokalypsa? Pusto a prázdno.

„Všechno se dá napravit, Lisso, všechno. Stačí jen přemýšlet, nedělat ukvapené závěry, nefňukat a dát se do práce. Co bys dala do pořádku jako prvního?" pokárala ji Chantal měkkým hlasem.

„Já... ani nevím. Možná celé město. Je mi líto, že zrovna náš domov skončil takhle. Atlanťané si to možná zasloužili, ale domov, který nám stvořil Poseidon, ne. O domov bychom se měli starat, jak nejlépe umíme, abychom se v něm cítili bezpečně. Útulně. Přirozeně. Nejlépe. Aby to bylo místo, kam nás bude srdce táhnout, i když budeme nekonečně daleko. Aby se tomu dalo říkat domov," Lisse se z očí vykutálelo pár slz.

I já jsem z jejího projevu slzela. Freya si nenápadně utírala oči. Všechno se teď nezdálo ztracené. Dá se to všechno vrátit, pokud spojíme své síly. Mia stála omámená uprostřed všeho. Rozhlížela se okolo sebe, vyjukaně hleděla na rozvrácené město před sebou. Možná dosud pochybovala o tom, že by něco někdy cítila k naší rase. Její sympatie vůči nám stále zůstávaly dost chladné.

Teď však její srdce začalo roztávat. Pomalu se zbavovala svých okov, led tál. Pookřála. Její tváře, které měly dosud popelavě šedou barvu, do sebe nabraly trochu krve. Zrůžověly, později znachověly. Roztřeseně se nadechla.

„Krása," vyjádřila své pocity jedním prostým slovem. Věnovala jsem jí úsměv. Tvář se jí opět stáhla kamenným výrazem. Propalovala mě pohledem, až jsem měla pocit, že její oči řežou jako rozžhavené uhlíky.

„Mio, opravdu jsi nepřemýšlela o tom, že bys..." zkusila jsem ji přesvědčit.

Utla mě hned po pár slovech. Oči se jí rozžhavily doběla a sršely z nich blesky vzteku. Raději jsem před nimi uhla.

„Už nikdy mi o téhle nabídce neříkej," procedila skrz zuby pečlivě každé slovo. „Nikdy. Nikdy. A znovu nikdy. Až bude konečně po všem, odstěhuju se zpět do světa lidí. Na všechno zapomenu. Ty se mě už nikdy neopovažuj kontaktovat, sestřičko. Vy si tu třeba shnijte do konce svých životů, já si však budu žít svůj vlastní život."

„Ale je to tvůj domov, Coraline. Tady jsi měla vyrůstat, narodit se. Jsi jedna z nás. Copak netoužíš po tom, abys poznala skrytou krásu tohoto místa?" namítla Freya. „Všichni jsme riskovali svůj život jen pro domov a ostatní Atlanťany. Tomu se říká nesobeckost," pohodila vlasama.

„To jméno už přede mnou nikdy nevyslovuj, Freyo. S tebou jsem také pro svůj život skončila. Možná jsem se narodila jako Coraline Atlantská, ale to jméno mě opustilo v den, kdy mě matka nechala ležet na schodech babiččina domu. Umřelo spolu s ní. Zrodila se nová osoba - Amelia Iberiová. Učila jsem se s tím jménem žít, vyrůstala jsem s ním celý život. Toho, koho před sebou vidíš, je lidská dívka. To tou jsem se celý život učila být."

„Možná ses učila, ale nikdy ti to nešlo. Celé dny jsem tě pozorovala. Svou pravou podstatu jsi nikdy nezakryla, stále ses chovala jako my. Člověkem nikdy nemůžeš být, protože jsi vždy toužila zažít něco výjimečného," trumfla ji Freya.

„Jak ty můžeš vědět, co chci? Je to můj život, já si ho určuju!" ječela Mia vysokým hlasem na Freyu. Ta zůstávala stále klidná. Nic ji nevyvedlo z míry. „Nechci nic mít společného se zrůdou jako jsi ty!" udeřila ji do hrudi. Freya spadla do Gusova náručí. Tentokrát už z míry vyvedená, že ji Mia opravdu uhodila.

„Takovouhle tě neznám, Mio," zdůraznila její jméno. „Možná jsi někdy bývala panovačná a nesnesitelná, nikdy jsi však na nikoho nevztáhla ruku. Nepoznala jsem tě surovou ani zlou, tak jako se chováš v posledních dnech."

„Možná proto už bylo načase, aby se už něco takového stalo. Možná tě měl někdo pořádně uhodit," vycenila ostré špičáky.

„Tak a dost!" odtrhnul je od sebe Brandon. Stála jsem mezi nima. „Mia nám slíbila, že všechno dokončí. Poté ji necháme odejít, jak si sama přeje. Hotovo. Není prostor pro další otázky ani námitky."

„Chantal, ehm," podrbala jsem se na nose, „očekávala jsem, že Atlantida bude ležet pod mořem. Místo toho jsme se však ocitli na, pro mě neznámém, divném místě. Nerozumím tomu."

„Je to složité," povzdechla si. „Zjistila jsem to teprve teď. Když se Atlantida potápěla, Poseidonovi to bylo tolik líto, protože jeho země pro něj plakala, volala svého stvořitele. Nemohl ji však nechat ve světě lidí, protože se právě po ní procházel hříšný národ. Takže ji izoloval opět v nicotě, jako ostrov nahoře. Vchod ní pro příští záchranu poté umožnil přes jeskyni, jen pokud se kamenů dotkne krev dvou vyvolených princezen."

„Pokud chcete zachránit svou milovanou Atlantidu od další zkázy, přestaňte se hádat. Bohové nás jistě nevyslyší, pokud uvidí, že nejsme sjednocení a nezasloužíme si to," rozpřáhla ruce Chantal. Tmavé vlasy jí vlály ve větru jako osvobozená pírka havranů. „Crystaline, Coraline, dcery Atlantské, potomci božské královny Lioness. Vaše Atlantské kameny mají možnost navrátit život a všechno zpět do starých kolejí. Dcery královské, přistupte blíže. Navraťte našemu domovu bývalou slávu. Už nebuďte pouze nástroji osudu, ale staňte se pravými vítězi."

Chantal mluvila zvučným hlasem, ale zněl trochu jako melodické šeptání větru. Přesto jsme se však před ním sklonili, když jsme ucítili jeho nezmeznou božskou sílu. Byl mi povědomý. Až později jsem si uvědomila, že ho znám. Patřil královně Lioness, naší předkyni.

Mia se pod silou hlasu přikrčila. Její tvář opět značně zbledla. Na těle jí naskočila husí kůže a třásla se. Ušklíbla jsem se. Teď opravdu na vlastní kůži poznala, jaké to je čelit bohům tváří v tvář, z očí do očí.

Přistoupila jsem na pokyn do kruhu, který na zem vyryla Freya. Stáčel se směrem k Atlantidě. Okolo jeho obvodu se obtáčel šlahoun modrých lilií jako azurová obloha. Můj a sestřin kámen má moc dávat život a napravovat vše zlé. Stejně jako kámen zasvěcený Smrti vše hubí. Z něho mi běhal mráz po zádech, z toho mého mě hřeje u srdce.

Oči ostatních radostně zaplály. Slunce z východu ozářilo naše hlavy. Paprsky mi měkce dopadaly na hlavu, odkud se lámaly a obracely se zpět ke slunci, jako bych se stala nějakým zrcadlem. Kapky rosy se zablyštěly jako tisíce démantů. Okolo do vzduchu stoupala vypařující se pára. Pár jiskřiček světla se mi usadilo ve vlasech. Kruh zaplál nezkrotným ohněm. Pocítili jsme přítomnost všech bohů.

Pozvedla jsem ruce. Mia udělala to samé. Opatrně, abych ji nevyplašila, jsem ji chytla za ruku. Ucukla. Pořád se nás štítila, bála se nás třeba jen sama od sebe dotknout. Později mou ruku sevřela pevněji. Z kamenů vyšlehly oslnivé paprsky. Přikryla jsem si oči, uhla jsem pohledem. Z prachu a trosek okolo se sbíraly malé světlušky zářící oranžovou a šarlatovou barvou

Atlantida znovu povstala. Světlušky symbolizovaly ztracený začátek, jež se znovu zrodil, aby nám navrátil. Novou éru a především naději na další a lepší život bez boje po boku své rodiny. Úsvit nekonečné naděje právě začal.

Z popela se zrodila nová a krásnější Atlantida. Až k oceánu se táhly vrcholky zasněžených hor. Chrám Poseidona se jako strážce tyčil nad všemi ostatními. Královský palác se zdál mnohem nádhernější než před tisíci lety. Divoké růže zmizely. Zahradu paláce opět profoukl vítr, který zpíval o nové éře. Všude se nesla vůně květin. Připomínalo mi to oslavu, kterou jsem viděla v Atlantském kameni, ale bez Atlanťanů. Jejich těla i duše dávno odvál vítr a pohltilo moře.

Oheň slábl, až vyhasl. V trávě po něm zůstal jen vypálený černý kruh. Hranice, která nás oddělovala od ostatních, zmizela. Byly jsme zase volné. Břemeno našeho úkolu už nás netížilo, protože jsme ho s Miou dotáhly do konce. Přešla jsem k ostatním. Mia se držela blízko Nicka opodál. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Všichni jsme měli takovou radost, že ani nikdo nehledal Nicholase. Ztratili jsme ho.

„Kde je Nicholas?" stočila jsem svůj pohled ke Gusovi. Pokrčil rameny.

„Před chvílí stál vedle mě. Jen jsem se otočil, už zmizel. Jako by se do země propadl nebo vypařil do povětří," odhrnul si z očí vlasy.

Já ti říkala, že bys mu neměla věřit, poškleboval se mi v hlavě Dianin hlas. Chtěla jsem na ni štěknout, aby si své moudré řeči konečně nechala pro sebe.

„Co tím chceč říct?" ohradila jsem se na svou obranu.

Jen to, že ti brzy zlomí srdce, dodala, jako by mě litovala.

Zatla jsem ruce v pěst. Zuby mi v puse zacvakaly. Vzkypěla se ve mně žluč. Ona by mi neměla co rozkazovat. Stojíme obě dvě na stejné rovině. Ona obývá mé tělo, sdílíme spolu jenom duši. Absolutně nechápu, jak můžeme být jen jedna, když se na ničem neshodneme?

No počkej, jen uvidíš, ale budeš opravdu zklamaná. Srdce se ti rozbije na tisíc kousků, zašeptala smutně, jako by se mnou soucítila.

„Vypadni okamžitě z mé hlavy!" vřískla jsem na ni.

Jak si přeješ. Pořád však zůstanu a budu všechno sledovat, slíbila mi svou přítomnost.

Chantal s Lissou šokovaně zalapaly po dechu. Obrátila jsem se stejným směrem, kam mhouřily svůj pohled. Chantaliny oči se stáhly do úzkých štěrbinek. Naproti nám postával muž se světlým strništěm na tváři a kopie Chantal. Vycenila jsem na ni zuby.

„Drahá Crystal, několikrát jsem ti říkal, ať se do ničeho nemícháš. Vymstilo se ti to. Sarinnu jistě poznáváš, myslím, že ti nechala dáreček a památku na věčnost."

„Co tady děláš?" odplivla jsem si.

„Nebylo těžké tě sem vystopovat. Atlantida je znovu obnovená. Váš konec však přišel. Připravte se, hon začíná." 

OPRAVENO: 20.05. 2020