„Tak už to přiznej, Tome. Ven s tím,“ naléhala na něj Tereza, která se vcelku neskromně roztáhla po celé jeho posteli.

Pořád mu moc do řeči nebylo. Měl problém přinutit ústa, aby se pohybovala, nedokázal ani rozvázat jazyk. Slova se mu zadrhovala v krku, jako by narážela na neviditelnou neprostupnou bariéru, skrze niž se nemají šanci dostat.

Nechtěl se myslí vracet zpátky na ten balkón. Sice to bylo příjemné, moc rád si v hlavě opakoval, jak zní blonďákův hlas, ale to, jak si to hrálo s jeho hrdlem, se mu tak moc nezamlouvalo. A to ještě nevěděl o tom, co to dělalo s jeho tělem.

Černovláska se na něj koukala tak, jako se reportér kouká na celebritu – skrze prostor, kde obličej nezakrývá mikrofon, pohledem, jaký uměl zabíjet všechny kolem, jen aby se k celebritě dostal.

„Něco jsem… tam vypil,“ práskl na sebe, když už nevydržel mlčet, a rychle sklopil pohled na své prsty.

„To i já,“ ozvala se tiše Rachel od stolu.

„Ne, Tome. Ne tohle. Co jsi s blonďákem domlouval? Byl jsi celej červenej, když ses vrátil dolů.“

„Já… no… chtěl jsem se přidat k běžcům…“ pípl sotva slyšitelně, jako by se za svou odpověď styděl.

To jeho kamarádku dokonale vykolejilo. Všichni z jeho party věděli, jaké je sport pro Thomase utrpení. Sice nebyl nijak při těle, ale malý piškotek – jak povyslé kůži v oblasti břicha přezdívala Rachel – od sezení dokazoval, že ani pohybu moc nedal.

„Ty a běžec?“ zopakovala po něm nevěřícně.

Thomas bez rozmyslu přikývl. Sice to tam plácl jako první blbost, která ho napadla, ale čím víc se nad tím zamýšlel, tím lépe to znělo. A hlavně měl možnost zapadnout i mezi tu smetánku, která byla z devadesáti procent tvořena právě běžci – těch zbývajících deset patřilo Sonye Hayesové.

Vlastně už pouhá představa toho, jak běhá v krátkých šortkách, nechává vítr, aby si pohrával s rozcuchem, který si nestihl upravit a později i usoudil, že by to nemělo cenu, se mu zamlouvala. Víc, než si hodlal připustit.

„Tome… ty jsi rád, když dojdeš do učebny,“ namítla Tereza a spojila ruce prsty k sobě.

„To není pravda. Občas, když zabloudím –“

„Takže skoro vždycky –“

„– tak si pěkně zajdu. A s tou fyzičkou na tom tak špatně nejsem.“

„Jasně. Nech mě hádat. Zvedáš tužky?“

Propálil ji pohledem. Vadilo mu, že měla pravdu. Rád si o sobě myslel, že na tom není tak špatně, že dokud to nepřetýká – to byla další Rachelina oblíbená fráze –, nemusí se o to starat. Ale pokud se chtěl zalíbit, měl by začít něco dělat.

„Začnu běhat,“ rozhodl se.

Tentokrát se neodvážil na ni podívat. Věděl, jakého pohledu by se mu od ní dostalo. A nechtěl, aby jeho názor změnila.

„Ty jsi sebevrah. Máš před sebou poslední rok. Velké zkoušky na univerzitu. Pokud tam teda chceš,“ slyšel od ní.

„Chci,“ odpověděl okamžitě. „Ale už jsem se držel zpátky dost dlouho. Chtěl bych dělat i něco jinýho než se furt topit v knihách a skriptech.“

„Chodíme do parku,“ namítla.

„Jo. Když máš zrovna čas. Možná sis toho nevšimla, ale jako jediná z nás už studuješ na univerzitě. Věčně tu nejsi. Tenhle víkend… Terezo, jsi s námi málo. A my chceme mít vedlejší zájmy. Že, Rachel?“

Byl to risk se ptát druhé kamarádky. Věděl, že je stále zničená z toho, co dělal Aris, proto ani nebyla tak hlasitá, jak byli zvyklí. Vlastně mu připadalo, jako by s nimi ani nebyla.

Dívka se na ně ani nepodívala. Propalovala desku stolu pohledem, lokty si opírala o naskládané knihy, které si tam Thomas nechal, kdyby se náhodou nudil a lákal ho Remarque.

Pořád jí to leží v žaludku, pomyslel si.

Tušil, že má Rachel podivný vkus. Básnila o každém klukovi, který nosil brýle a měl IQ vyšší než houpací koník vedle autíčka na ovládání na skládce. Ale věděl taky to, že ve skutečnosti ji nezajímaly ty kvanta nových a nových zájmů.

Vždy měla oči jen pro Arise. Ale protože on nemohl pochopit, jak se používají lidské emoce – občas měl Thomas pocit, že není člověk, ale nějaký protivný robot, jehož misí je naštvat každého, na koho narazí –, nedokázala se přimět k tomu, aby mu to řekla.

Ale dnes zjistila, že by toho schopen byl. A podle toho, jak moc si zarývala nehty do dlaní a kousala se do rtu, aby tu bolest přebila, poznal, že v ní vařil vztek hodně ostrý guláš. A že se to Arisovi líbit nebude.

Bylo mu jí líto. Hodně. On s Terezou už něco měl, ale nikdy jim to tak úplně neklapalo. Ona potřebovala mít vždycky pravdu a Thomase nebavilo jí ustupovat u každé hlouposti. Ale přesto jim to Rachel záviděla. A on už chápal proč.

Taky tajně toužil a chtěl. Ještě neměl úplně jasno, jestli to byla činnost, o které v noci sníval, nebo osoba, ale ten pocit taky znal. Nedosažitelný cíl, který se přiblížil, ale stále byl moc daleko. A zdálo se, že se naopak vzdaluje s každým krokem, který k němu učiní.

A to jsem ještě před třemi hodinami být běžec nechtěl.

Nedočkali se odpovědi. Ale nevadilo mu to. Lákalo ho se zvednout, dojít k ní a obejmout ji, ale věděl, že to by nepomohlo. Rachel není ten typ citlivé holky, je bojovnice. A slabost, kterou ukazovala… nesměl jí dát najevo, že to vidí.

S povzdechem od ní odvrátil zrak. Její vztek a žal se pomalu přenášel i na něj. S Rachel vyrůstal, vzhlížel k ní už jako malý kluk, nechal se od ní bránit, když mu někdo vyhrožoval, že mu rozbije strouhátko na pastelky. A teď nemohl dělat nic, aby jí to splatil.

„Už bych měla jít. Zítra jedu na olympiádu, měla bych se trochu vyspat,“ prolomila to trapné ticho Tereza a zvedla se z Thomasovy postele.

Thomas přikývl a zvedl se, aby se mohl s kamarádkou rozloučit. Naštěstí je předchozí vztah – pokud se tak dalo říkat několika schůzkám jen ve dvou a jedné návštěvě místního koupaliště – nerozdělil a oni zůstali dobrými přáteli i nadále. A možná je to tak trochu sblížilo.

Objal ji. Byl jí vděčný za to, že s nimi strávila alespoň jedno odpoledne. Chápal, že se musela připravovat na zkoušky a soutěže, ale přesto si vážil toho, že dala přednost jim před vlastními úspěchy.

„Ahoj,“ vyslovil frázi jak na přivítaní, tak i na rozloučení.

To aby v tom nebyl znát ten rozdíl, jestli ji vítám, nebo se s ní loučím.

Tereza se rozloučila jak s ním, tak s Rachel, která jí věnovala na oplátku krátké kývnutí a falešný úsměv. To, že byl falešný, Tereza poznat nemohla. Byla sice geniální, ale ne co lidí týkalo. Byla více na to, z čeho ti lidé jsou.

Jakmile opustila místnost, vytáhl z kapsy mobil a posadil se na postel. Jestli byla jeho, nebo Gallyho, neřešil. Stejně ani nepočítal s tím, že by se Gally ukázal, ten jel na víkend k rodině někam do vidlákova, o kterém slyšel poprvé v životě.

Ani nestihl chytit internet a už litoval toho, že si od blonďáka nesehnal telefonní číslo. Sice se mohlo nacházet na jakémkoli záchodě – zdejší studenti nejsou zrovna nápadití – s nějakou poznámkou o tom, že by rád někoho uvítal ve své posteli – a to byla jedna z těch slušnějších –, ale nechtěl riskovat, že by to nebylo jeho.

A hlavně ho chtěl přímo od něj. A určitě by to bylo kvůli tomu, že se chce stát běžcem.

„Tome?“ zaslechl Rachelin slabý hlas.

Zvedl hlavu od displaye mobilu a podíval se na ni.

Konečně k němu byla čelem. Slzy v očích neměla, ale bylo poznat, že brečela. A nejspíš se ještě chystá na druhou vlnu, ale při přestávce si chtěla promluvit.

Poklepal na místo vedle sebe na znamení, že se může jít posadit k němu. Nemusel ji ani vyzívat několikrát, rychle se zvedla a padla na břicho vedle něj.

„Proč je svět na hovno?“ zahuhlala do peřiny.

Opatrně jí položil dlaň na rameno. Necukla sebou, takže usoudil, že to uvítala.

„Aris je hňup,“ řekl tiše a vytáhl koutky do úsměvu. „Nic si z toho nedělej.“

„Nejde mi o něj,“ zalhala.

Poznal, že se mu nechce s tímhle svěřit. To respektoval. Rachel potřebovala čas, aby se s čímkoli svěřila sama – klidně až po několika letech.

Ale tohle trvá už od základky. A pokukují po sobě oba.

„To ta namyšlená blondýna. Je tak… tak vymaštěná… a naprosto tupá a ta její prdel určitě není pravá,“ ulevovala si.

Thomas ji hladil po rameni, opatrně ho tiskl, aby věděla, že je tady s ní. Jen Gally bude litovat toho, že si nehlídal postel, protože Rachel při mluvení prskala. To si ověřil ve chvíli, kdy zvedla bradu – na místě, kde měla ústa, byla mokrá skvrna od slin.

„Proč musí být všechny ty královny školy a borečci adepti na cvokhaus? Nebo do Mekáče?“

Otočila k němu hlavu. Oči měla stále zarudlé, ale po slzách už nebyly ani stopy. Nejspíš se více soustředila na vztek a zášť, než aby se věnovala smutku a šoku.

„Copak taky nejsem… hezká?“ zeptala se.

„Jsi,“ odvětil a stáhl si ruku na koleno. „Ale kluci nechtějí holky, co mají něco v hlavě. Hlavní jsou… no… mají rádi blbky.“

„Blbky?“

„Jo. Takový ty případy, kdy je jejich maximální mozková kapacita použitá na otevření sklenice zavařovaček.“

Dívka se tiše uchechtla. To mu vykouzlilo úsměv na rtech. Podařilo se mu ji alespoň rozveselit, to byl dobrý krok na správnou cestu.

„A… ty náš taky rád blbky?“ zajímala se.

Naprázdno polkl. Neměl tušení, co má rád. Chodil s Terezou, ta je starší, zkušenější a chytřejší než on. On si oproti ní připadal jako idiot, kdykoli otevřel ústa. A ani si nebyl jistý, jestli měl zájem o jakékoli dívky.

„Ne,“ řekl po chvíli a sklopil pohled na své prsty. „Ne, blbky ne. Nedalo by se s nimi bavit.“

„Blbky mají fotbalisty,“ prohlásila s úšklebkem a vytáhla se na lokty.

„Proč zrovna fotbalisty?“

„Protože kdybych řekla sportovce, dala bych do tý skupiny i šachisty. A šachisti něco v tý hlavě mají. Ne moc, ale něco jo.“

„A… a taky bys tam dala běžce,“ dodal a tiše se uchechtl. Ne radostně, spíš jen tak, kdyby to náhodou brala jako vtip.

„Běžci taky mají jen svaly a nezdravou touhu se nechat zabít.“

„Proč myslíš?“

„Jsou to blázni. Milujou bolest. Jinak by nechodili běhat za každýho počasí a kamkoli. Jako já taky běhám na autobus, ale to je za nějakým účelem.“

„Jezdí na závody,“ dodal a miknul rameny. „Trénují. Proslavili naši školu.“

„Jo, ale znáš to. Kdo nemá hlavu, musí být rychlejší než ostatní aspoň v pohybu.“

„Ale… Newt…“

„Propadá.“

„No… na ájinu je vcelku…“

„Tome, ten v tý hlavě taky má ledatak nasráno,“ ukončila debatu a přetočila se na záda. „Ale pokud se ti líbí, prosím. Furt je lepší než ta jeho sestra.“

„Sonya?“

„Tak vy jste si taky potykali?“ zavrčela.

„N-ne, jen se mi představovala. A… pamatoval jsem si ji z Newtova povídání. Teda že má sestru. Blond.“

„Tome, ty bys už měl držet hubu a jít spát, než začneš rozhlašovat blbosti,“ zahuhlala tak rychle, že jí sotva rozuměl.

Podíval se na ni a povytáhl obočí.

„Jako třeba?“

„Že jsi hetero. A nepopírej, že nejsi, vím, že nejsi.“

„Fajn, jdu spát,“ zamumlal a zvedl se z Gallyho postele. „Ale ty taky zalez. Nechci, aby mě Gally seřval, že má mokrou postel.“

„Toho by ses měl bát u tý svojí,“ poznamenala.

„Rachel?“

„Taky tě miluju,“ řekla tak lhostejně, jako to říkávala vždycky, a vyplázla na něj jazyk.

Obrátil oči v sloup. Ale rozkaz uposlechl a zalezl do postele.

Rachel možná nebyla tak mimo, jak si myslel. Něco na tom bylo. Na všem, o čem s ní dnes mluvil.

Nebo je to prostě sympatie.

A/N

Vracet se k Ultimátu je stále těžší a těžší. Občas na to zapomenu, někdy zkrátka nemám chuť, ale hlavně mám plnou hlavu jiných děl, která jsem musela hodit na první místo žebříčku priorit.

Celý srpen nejspíš kapitola nebude, protože se chci věnovat úpravám Humanoida a Nexusu, které snad co nejdřív půjdou k tisku. A hlavně jsem se vrátila ke čtení – pořídila jsem si spoustu knih od Kotouče a je hřích je nepřečíst, hlavně když jsou většinou ze série Sektor Hirano.

Ale přesto nejsou naděje ztraceny. V práci mám čas na psaní i na čtení – z nudy luštím křížovky, to je vysoká úroveň nudy –,tak je možné, že se ještě něco objeví.

Děkuji za přečtení, každému z vás posílám hřejivé objetí!

Čtení zdar!