"Takže?" Vydra upírala na Damnathoris pronikavý pohled.
"Chceš mě soudit? Dovoluji si tě upozornit na to, že moje hříšné počínání má kořeny asi dvě stovky let zpátky." Zavrčela tmavovláska. Stála v rohu a pod svou naštvanou maskou se příšerně styděla. Strašně. Nenáviděla sebe a zároveň věděla, že neměla na vybranou.
"Nechápu tě. Tys... Zabila dítě a je ti to úplně jedno! Je ti to ukradené, copak to nevidíš?! Podívej se na sebe! Jsi zrůda, chápeš?! Zrůdná zrůda plná nenávisti!" Vydra už nevěděla, co říct. Měla tak strašnou zlost na někoho, koho tak strašně milovala. To bylo neslučitelné.
"Pochop to..." Ztišila se trochu Damn. "Nemohla jsem ho tak nechat. Já... Vím, jaké to je. Žít plný nenávisti a čekat pomstu. Vymýšlet, jak někomu ublížit stejně, nebo lépe, ublížit ještě více, než on ublížil tobě. Je to... Strašné. Tvoje vlastní nenávist tě zevnitř pomalu zabíjí. Já... Jsem vlastně ráda, že umřu."
Vydra jí věnovala jeden z nejvyčítavějších pohledů světa. "Ty... Nejsi taková... Já to vím. Jsi jen nešťastná. Nejsi zlá..."
Damnathoris se chraplavě zasmála. Neměla náladu na povídání o tom, jak je ten svět ošklivej a ona je vlastně ta hodnější. "Víš... Já... Je musela pomstít. Musela..."
"Koho?"
"Matku, otce, vlastně i tvojí mámu..."
"Naši rodinu..."
"Prosím?"
"Rodinu. Naši."
"Ale... Jak naši?"
"Byly sestry..."
"Ale kdo?!"
"Tvoje a moje matka. Byly to sestry. Já... Dlouho jsem nevěděla, jak ti to říct."
Damnathoris přeběhl po tvári výraz čirého aa ryzího překvapení, následovaný totálním rozhozením. "Takže... My dvě... Jsme příbuzné?"
"Ano, už to tak skoro i vypadá."
Dívky rozpačitě stály v místnosti. Ani jedna nevěděla, jak zareagovat. Obejmout se? Ani náhodou. Říct, že cely jejich vztah byl na nic, veškeré milostné podtexty vygumovat a začít s čistým štítem a oslovením "sestřenko"?! To už vůbec ne... Nezbývalo než stát a čekat, co se stane...

     Autorka znovu upadla do bahna. Znovu znamenalo, že se z něj ještě praktucky ani nevyhrabala. Zkusila se chytit za nějaký šlahoun. Nějaký šlahoun představovalo ostružiní. Autorka se svezla zpátky do své konstantní lázně. Hledala Damnathoris. Člověka, který byl více, než přítel. Více, než sestra. Damnathoris byla život. Rozmařilá pleticha osudu. Něco neskutečně skutečného. A hlavně byla něco, na čem nešlo být nezávislý. Její přítomnost byla zvláštní věc. Dokud tam byla, měli jste chuť jí ustřelit hlavu, ale v okamžiku, kdy se z vašeho okolí vytratila jste měli pocit, že hlavu ustřelíte sobě. Ta strašná prázdnkta života bez ní člověka ubíjela. Dusila... Nebyla jiná možnost, než ji znovu najít. Nebo se o to alespoň pokusit.
     Autorka pevně doufala, že už je na správné cestě. Hodněkrát už se zmýlila v pravděpodobném místě pobytu své... Jak to jen říci? Sestry? Postavy? Osudu? Tsunami? Živelné katadtrofě? To je fuk... Tohle byla pislední možnost. Břeh zatopeného lomu. To nebyl styl Damnathoris. Ty byl styl Vydry. A jelikož jsou to kamarádky... K autorčinu velkému zklamání vypadalo okolí vody silně neobydleně. Nikde nic. Chvíli přemýšlela. Vydra bude žít u vody. Tedy blízko... Doufejme, že bude doma a... Damnathoris by jí snad nenechala utonout...

     Vydra a Damnathoris stále čekaly na cokoliv, co by nějak přerušilo atmosféru mezi nimi. Už se téměř dala krájet. To, co přišlo byla ale věc, která jim vyrazila naprosto perfektně dech. Tedy Damn zaručeně. Večerní ticho rozťal hlasitý výkřik, šplouchání a pledkání o vodní hladinu. To neznělo dobře. Vydra vyhlédla malou skulinou ven a během vteřiny jí zacloumal záchvat smíchu. " Co je?"  Zeptala se lehce nervózně Damn.
"Áále, ňáká koza už zase chtěla páchat sebevraždu skokem z mostu. Není první. Tyhle hysterický náctiletý střívka mě vždycky dostanou." Pochechtávala se Vydra.
Damnathoris se líně přitočila ke skulině. Vlna emocí a reflexů, z nichž ani jeden nepatřil k těm sebezáchovným, ale spíš k tebezáchovným jí projela tělem. Zděšení, strach, všechno se v ní mísilo. Neměla čas ani analyzovat sebe sama. "Proboha, to je ona!" Přistihla se, jak vříská silně neklidnýn tónem.
"Kdo?" Otráveně zabrumlala Vydra.
"Autorka!" Zaskřípěla zuby tmavovláska.
"Noa?"
"Ona opravdu neumí plavat! Prostě neumí!"
"Co je mně po tom?"
Lhostejnost v Annině hlasu, zrovna vůči Autorce Damnathoris vehnala slzy do očí. Věděla, že ona sama je plavec na nic. Že jí nejspíš těžké šaty stáhnou ke dnu. Ale neněla na výběr. Vyběhla na břeh rychleji, než kdyby hořelo a než stihla Vydra jakkoliv zareagovat, ostrým kraulem si razila cestu vodou k bezmocné postavičce zhruba uprostřed rozlehlé vodní plochy.
"Počkej! Utopíte se obě!" Stihla jenom vykřiknout do tmy Anna, ale už ji nikdo neposlouchal. Nakonec, naprosto neslyšně a elegantně vklouznula pod hladinu a namířila sibto přímo k těm dvěma zoufalcům.