Moje kroky se rozléhaly chodbami. Přestože byla podlaha stále podsvícená, siréna už před nějakou chvílí utichla a zdálo se, jako bych tu byla nechána na pospas. Všechno ve mně mi však říkalo přesný opak. Šla jsem jistě, připravená, že za každým rohem může čekat nebezpečí – a že těch rohů nebylo málo. Od dlaní mi vycházela slabounká fialová záře, která značila pohotovost obrany.

Netrvalo to dlouho. U jedné z mnoha křižovatek jsem nezvolila správný směr a setkala se tváří v tvář kreatuře, kterou jsem předtím pozorovala skrz sklo. Vysoká byla asi tři metry, měla mohutné tělo, které už na první pohled působilo jakoby pokryté brněním. Levou ruku zakončovalo klepeto, pravou ostré drápy. Na nohou se daly rozeznat jednotlivé svaly a na místech prstů byly uchopovací pařáty. Nejodpornější mi přišla hlava – kolem pootevřené tlamy se svíraly tři páry kusadel, každá silnější než ta pod nimi. Místo očí měl tvor jen jakési optické hledí, zářící jasně červenou barvou.

Couvla jsem, jen aby udělal jeden mohutný krok ke mně a natáhl po mně pracku. Zareagovala jsem okamžitě, levá ruka mi vylétla vzhůru a z dlaně vyšel jeden krátký výstřel, který zasáhl svůj cíl – zápěstí netvora.

Chodbou se ozvalo zavřeštění, které mi rvalo uši. Zaklapal klepetem a kusadly zároveň, zachrčel a prudce se ohnal nezraněnou paží. Zasáhl mě do boku, přičemž mi ho ostrou špičkou klepeta rozřízl. Sykla jsem, klopýtavě couvla nazpět a probodla ho očima.

„Povol, konečně," blesklo mi hlavou.

Při těch slovech mi zacukalo v obou rukou. Zhluboka jsem se nadechla a při výdechu popustila uzdu všemu. Během setiny vteřiny jsem oběma dlaněmi mířila na kreaturu před sebou. Z levé mi opět vyšel výstřel, nohy se rozeběhly jeho směrem. V okamžiku, kdy se mu střela zahlodala do pravého boku a on se s vyštěknutí sklonil, přičemž si ránu zakryl drápy, jsem ho popadla za mohutné rameno. Odrazila jsem se, přetočila se a ocitla za ním. Záda mu pokrýval tlustý zakulacený krunýř. Připomínal tak trochu berušku, jen byl daleko ohyzdnější a bez teček.

Bez váhání jsem vyskočila a zavěsila se mu okolo krku. Couvl se mnou několik kroků a vší silou zadupal ve snaze mě setřást. Skoro se mu to povedlo, levá ruka mi povolila a já zůstala viset jen za pravou. Skrz rty se mi vydralo zoufalé zasténání. Tvor sebou začal škubat a otřásat se. Pažemi si nedosáhl na záda, takže mu nezbývala jiná možnost, jak mě sundat dolů. Na poslední chvíli jsem se však ze všech sil vytáhla zpět. V momentě, kdy se moje levá ruka dostala do výše zcela nechráněného krku, se mi prsty slily v celek a prodloužily do čepele připomínající dýku. Vytřeštila jsem oči, zalapala po dechu a začala ztrácet kontrolu. Ještě před jejím úplným ztracením se však ostří zabořil do hrdla kreatury. Ozvalo se bublavé zachrčení, přičemž se stvoření podlomila kolena a začalo padat vpřed. Mně naopak povolily prsty a nedokázala jsem nijak zabránit tvrdému dopadu na záda.

Chvíli mi trvalo, než jsem se posadila a začala se vzpamatovávat z pádu. Před obličej jsem si přitom zvedla levačku a prohlížela si ji jako by byla něco, co jsem v životě neviděla. Nebyla jsem si úplně jistá, co se to právě stalo.

„Nepanikař," ozvalo se mi v hlavě.

Vzhlédla jsem, abych se podívala na mrtvého tvora před sebou. Nezabila jsem ho já, neovládala jsem své tělo v tom momentě, kdy se to stalo. Vrátila jsem se zpátky k velení teprve potom, co mě ochromil šok.

„Ty," zahuhlala jsem, „ty tam stále seš?"

„Tam? Jsem ty, ty hloupá. Samozřejmě, že tu jsem. Já jsem ty. Nejde se mě zbavit," zněla arogantně, jako tehdy, když jsem ji slyšela poprvé a promlouvala mými rty.

„Co se to..." než jsem stihla doříct větu, z chodby přede mnou se ozvalo vzdálené zakvílení.

Nemusela mi to říkat. Pochopila jsem sama, že odsud musím vypadnout. Vyškrábala jsem se na nohy a skoro spadla zpátky na zadek, když mi do boku vstřelila ostrá bolest. Zakňourala jsem a prsty si natiskla na ránu. Shlédla jsem, abych spatřila, jak mi je barví sytě fialová tekutina.

„Do háje," sykla jsem.

Otočila jsem se, nechala jsem bezvládné tělo čehosi za sebou a udělala pár váhavých kroků, abych zjistila, jak moc je situace zlá. Okolo rány se mi šířilo nepříjemné mravenčení, které se vždy ozvalo více, když jsem udělala krok. Nebylo to však tak hrozné, abych se nepokusila o běh. Zatnula jsem zuby, až mi do čelistí prostoupila nepříjemná bolest a po pár rychlých krocích se rozběhla naplno.

Znovu jsem klopýtla. K ráně jsem měla natisknuté prsty, které jsem si do ní nepříjemně zaryla. Z hrdla se mi vydralo bolestné zasténání, pokusila jsem se vyvážit pád, ale podařilo se mi to jen na další tři kroky, než jsem se zajíknutím dopadla na kolena. Zalapala jsem po dechu, odtáhla jsem si prsty od boku a podívala se na fialovou tekutinu, která mi z nich skapávala.

„Nemůžu," vydechla jsem a přivřela oči, když se stále přítomné mravenčení změnilo v pichlavou bolest, „už nemůžu..."

Nepřišla žádná odpověď. Znepokojilo mě to, svraštila jsem obočí a zkusila do plic nabrat víc vzduchu. Zamotala se mi hlava, na moment jsem měla pocit, že ztrácím spojení s rukama i nohama. Pak jsem se vrátila do normálu a zamžourala před sebe do tmavé chodby. Neměla jsem nejmenší tušení, kde jsem byla. Jedinou jistotou se jevila moje neschopnost pokračovat v rychlém tempu. Neustále jsem však měla pocit, že kolem sebe slyším kroky. Kdybych snad ještě měla srdce, tlouklo by teď neskutečně rychle. U nového zdroje se stres a panika projevila zrychlením běhu všeho, zvýšenou pozorností a v extrémním případě jako byl tento i náznaky pocitů na omdlení.

„Neděs se," ozvalo se chodbou v ozvěně, „jen ti nestíhá hlava, to je vše."

Cuklo to se mnou. Rozhlédla jsem se okolo sebe, přičemž jsem se vcelku rychle otočila, abych se ujistila, že nikdo není ani za mnou.

„Ty..." nebylo těžké ten hlas poznat. „Cos mi to udělal?"

„Říkal jsem, že tě vylepším," zazněl dotčeně, „ale ty ses bránila. Udělal jsem, co jsem svedl. Ale tvá hlava... To je jiná věc."

„Věc? Myslíš si, že jsem věc?" rozkřikla jsem se.

„Ne," uchechtl se, „ty seš víc než to. Můj nejdokonalejší experiment."

Zatmělo se mi před očima, tělo mi povolilo a já najednou našla samu sebe na všech čtyřech.

Co se děje? Blesklo mi hlavou.

„Ztrácíš až moc energonu. Máš ještě chvíli, než se vypneš," vůbec nezněla jako obvykle, sotva jsem ji slyšela, a ještě k tomu trhaně – ztrácela jsem ji.

„Vypnu? Jak vypnu," zahuhlala jsem.

„Nejsi zvyklá na svoje tělo, neumíš ho ovládat a už vůbec nejsi připravená na takové akce jako jsi předvedla před chvílí," ten hlas se ozýval ze všech stran, ale on sám nebyl nikde.

„Nezůstanu tady," potřásla jsem hlavou, zrovna v momentě, kdy se mi před očima rozblikal červený výstražný nápis v písmě, které jsem nebyla schopná přečíst, „kruci."

Vyškrábala jsem se na nohy. Pokusila jsem se o pár kroků, které nejspíš vypadaly dost komicky a skončila znovu na zemi. Chvíli mi zabralo zklidnit dech a rozhodnout se pokračovat. Musela jsem přemluvit samu sebe, abych se vůbec zdvihla na kolena a začala se šoupat po zemi úzkostně pomalým tempem. Zanechávala jsem za sebou stopu nafialovělých kapek. Hlavou mi blesklo, že pokud ta nestvůra, kterou jsem zabila, nebyla jediná a pokud umí stopovat, jsem ztracená.

„Barricade si vybral dobře. Jen tak se nevzdáš, to jsou vzácné hodnoty," zazněl vítězoslavně, „jak já se nemůžu dočkat, až s tebou skončím. Budeš perfektní."

„Cass!" rozlehlo se chodbou při jeho posledním slově.

Cade! Rty se mi pootevřely, ale výkřik z nich nevyšel.

Vlastně jsem si ani nebyla jistá, že to byl on. Znělo to jako on, ale moje smysly nějak nechtěly věřit tomu, že tu opravdu je. Když jsem se pokusila zvednout ruku a popolézt ještě trošku dopředu, spadla jsem na podlahu. Výhled se mi zúžil a červený nápis před očima dráždil smysly. Bolestně jsem sykla a zavřela víčka, abych se na něj nemusela koukat. Někde za mnou zaduněly kroky. Jenže mě to bylo úplně jedno...

Začínala jsem přicházet pomalu k sobě. Nebylo to ale zrovna nic příjemného. Jakmile jsem se pokusila pohnout, do boku mi vjela ostrá bolest a prošla mi polovinou těla. Zároveň s tím jsem ucítila jakýsi odpor u levé ruky, měla jsem pocit, že ji mám přivázanou k provázku a napínám ho.

„Není dobrý nápad vstávat, věř mi," uslyšela jsem těsně vedle sebe a ztuhla.

Tohle nebyl Barricade, teď už jsem si byla jistá. Zamžourala jsem před sebe, ale viděla jsem jen rozmazanou siluetu. Každopádně červený krizový nápis zmizel a nikde neznělo to divné chroptění...

„Kde..." začala jsem, ale každé písmeno mi rezonovalo v hlavě.

Bolestně jsem sykla, uvolnila se a znovu zavřela oči.

„Neboj se, nejsem žádný z poskoků toho psychopata," dolehlo mi k uším uchechtnutí, „jak ses tam vůbec dostala?"

„Nezajímá tě, co jsem?" odvětila jsem otázkou.

„Decepticon," zaznělo jasně, „víc nepotřebuju vědět. Stejně se v těch jeho experimentech nevyznám – přijdou mi odporné."

„Jsem odporná?" pozdvihla jsem obočí.

„Seš titěrná," odfrkl si, „ale nebýt té tvé hlavy, tak seš vlastně vcelku normální."

„Vcelku normální," hořce jsem se pousmála. „Poslyš..."

„Barricade se na mě obrátil se žádostí o pomoc," odpověď přišla dřív, než zazněla otázka.

„Ah," trochu mě to zarazilo, ale ne na moc dlouho, „proč?"

„Proč?" další uchechtnutí. „Protože jsem prostě dobrej v tom se někam dostat a pak zase vyjít ven. Nepozorovaně a většinou s něčím navíc. Ostatně, ty ses částečně o úklid postarala."

„Částečně?" zajímalo mě.

„Dobře, ani částečně ne, ale od takového drobka bych nečekal, že sejme insecticona," uznal.

„Jo..." zahuhlala jsem, přičemž mi hlavou blesklo, že jsem to vlastně nebyla já. „Kde je Barricade?"

„Dostaví se," ujistil mě, „řekněme, že má určité jednání."

„Starscream," došlo mi, „to je takovej parchant."

„Aha," zasmál se, „máte spolu dobré vztahy?"

Znovu mě jeho slova zarazila. Otevřela jsem oči tentokrát naplno a natočila hlavou směrem postavy.

„Dobré vztahy?" pronesla jsem pobaveně, než jsem plně zaostřila na bota před sebou. Zamrazilo mě a tělem mi projel nepříjemný pocit: „Ty?"

„Já?" evidentně jsem ho pobavila. „Děláš jako bychom se znali, malá. Teď se chvíli nehýbej, nerad bych ti ublížil."

Natáhl se k mé levé ruce a já ho sledovala pohledem. Provázek bylo jakési vlákno, kterým proudila světle zelená tekutina. Její zbytek dotekl do mé ruky a on z ní jemně vytáhl jehlici, která mi pronikala skrz mechanické součástky.

„Cos to udělal?" naplnila mě dychtivost po informacích, zřejmě jsem mu vděčila za přežití.

„Doplnil jsem ti potřebný energon," prozradil.

„Energon," zopakovala jsem tiše, „jo...Díky."

Měla jsem ho v sobě. Žádná krev, ani kosti, ani svaly... Vyškrábala jsem se do sedu a spatřila před sebou blyštivou hladinu jakéhosi jezera.

„Můžu se tě zeptat?" na chvíli jsem zaváhala, ale pak jsem se přesunula blíž k hladině.

„Hm," zamručel a já postřehla, jak plynulým pohybem uchopil rukojeť a během vteřiny si před obličej zdvihl meč.

„Tvé jméno... Není náhodou Drift?" odvážila jsem se.

Sklonila jsem se nad vlnité zrcadlo a s nádechem čelila odrazu, který se na mě podíval. Lapla jsem po dechu, když jsem se podívala do tváře, která bylo to jediné lidské na celém těle. Místo vlasů jsem měla jakési dredy, které se dělily na tmavě modré dílky a propojovala je světle fialová vlákna. Barva očí mi zůstala, ale skrz ni při lepším pohledu prosvítala jasná rudá. Rty jsem měla popraskané a skrz prasklinky šlo vidět tmavě stříbrný kov. Měla jsem pocit, že se mi kůže z obličeje každou chvíli sloupne.

„Ne," zaslechla jsem ho, „jsem Deadlock."

Jméno měl sice jiné, ale za to vypadal vlastně úplně stejně jako robot, na kterého jsem vystřelila těsně předtím, než jsme opustili přítomnost. Za to já? Jméno jsem měla stále stejné. Za to bytost, která na mě hleděla z hladiny, jsem nepoznávala. Byl mi cizí i odraz mého obličeje, byla mi cizí celá moje postava. A s tím se mi začalo zcizovat i moje jméno...