Ubývající měsíc modeloval svým sirným světlem bizarní krajinu z nočních můr. 

Míjeli políčka s kukuřicí a fazolemi. Indiáni je pěstovali společně s pálivými papričkami v jakýchsi hnízdech. V období setí vyhloubili jamky, do kterých vložili společně zrna kukuřice, fazolí a semena paprik. Každá plodina vzešla a vyrostla ve svém času a navzájem se chránily před škůdci. Fazole se plazily po kukuřici s tmavě zelenými a fialovými zrny. Celé rostlinné společenstvo vytvářelo ve dne veselou barevnou kompozici, ale v noci byl výsledný dojem spíše přízračný. 

Procházející trojice náladu krajiny vhodně doplňovala, což by jistě ocenil náhodný kolemjdoucí, kdyby se tam takový šílenec byl vyskytl. 

Ojedinělé haciendy měly okna pečlivě zabedněná a místní nevystrkovali nos. Doba byla problematická, krajem se mohli toulat povstalci, a o konfrontaci nestál nikdo. Jiné usedlosti naopak povstalce hostily, ale ani ty nestály o nečekanou návštěvu. "Kdo přichází uprostřed noci, nemůže mít poctivé úmysly." říkali venkované. Něco na tom bylo.

„Už nemůžu. Mohli bychom si udělat přestávku?" zeptal se udýchaný Jan kolem půlnoci. Posledních pár dní nebo možná týdnů proseděl v lese a nechal se obsluhovat. Ani upír nemá sílu ze dne na den. Musí k ní dorůst. Z hlediska svého upírského života byl Jan Boleslav pouhým batoletem.

„Jestli ti to nevadí, půjdeme se podívat, jak to vypadá okolo. Vrátíme se hned."

„Běžte. Je vidět, že máte moc energie."

„Naopak, ty jí máš tolik, jako čerstvě vykopaná mrtvola." zasmál se Rolf a vycenil při tom velké bílé zuby.

Jan nic nenamítal a tak se Rolf a chupacabrou Maríou vytratili a nechali ho tam.

Jan se natáhl se na suchou trávu vedle cesty a díval se do šišatého měsíčního kotouče. Pátral očima, jestli neuvidí otisk králíka, o kterém slyšel od Juana Díaze. Ale měsíc svítil syrově žlutou barvou tak silně, že na něm žádná stopa nebyla vidět.

Náhle Jan zaslechl zašustění větví a trávy. Bylo to blízko, nanejvýš pár metrů. Tiše se zvedl do podřepu a rozhlížel se. 

Udupaná zem na cestě ve světle měsíce zářila. Listy keřů a vysokých bylin se leskly. Viděl třpyt každé jednotlivé pavučiny a dokázal rozeznat i jejich obyvatele, obrovské exotické pavouky spřádající své sítě. 

Uvědomil si, že vidí každým dnem ostřeji, zejména v šeru a ve tmě. Přes den se snažil být ve stínu nebo si stínit oči kloboukem, protože v poslední době začínal být světloplachý. Měsíční světlo mu ale nevadilo.

Za chvíli rozeznal pohyb pod stromy a zaostřil na nepravděpodobnou postavu. Mezi stromy se pohybovala tmavovlasá dívka. Měla na sobě cosi lesklého, v pase širokou šerpu, a na široké sukni s volány rozeznal kontury květinového vzoru. Vyzařoval z ní spěch a neklid. Chvíli počkal a pak se neslyšně vydal za ní.