Další den

Probouzelo se jí těžko. Spíš měla dojem, že se vynořuje zpod hladiny ledové vody. Opravdu byla mokrá. Celá pokrytá studeným potem. Těžce se jí dýchalo, doslova se zalykala. Nemohla říct, jestli jí byla zima nebo teplo. Ležela na něčem měkkém a měla na sobě něco měkkého. Nijak jí to však nepomáhalo se uvolnit a cítit se pohodlně. Všechny svaly měla napnuté k prasknutí. I čelisti měla zatnuté. Myslela si, že když se probere, bude se zase cítit o trochu lépe. Nebylo to tak.

Zaslechla nějaké tlumené dohadování. Ty dva magory ještě stále neomrzelo se slovně napadat. Aspoň, že neslyšela žádné dopadající rány. Jinak by už musela vážně zakročit, v tom případě, kdyby se dokázala vůbec zvednout do sedu. Což jí zrovna teď přišlo, jako nadlidský výkon.

„Zmlkněte vy dva už!" zasyčela Lilly. Stella se jen pousmála, tohle byla ta pravá Lilly, která měla vše a vždy pevně v rukou. Důkazem tomu bylo hrobové ticho, které hned na to nastalo. V tom tichu bylo slyšet jen Rheesovo tiché zakňučení.
V tu chvíli Stella otevřela oči a podívala se přímo na Lilly, která se na ni taky v tu samou vteřinu koukla. Pak zase rychle oři zavřela, nechtěla, aby se ti dva zase rozhorlili a ptali se jí, jak se cítí, obviňovali by jeden druhého, za to jak jí teď je.

„Běžte vyvenčit Rheese," vypadlo z Lilly. Stella měla pokušení vyprsknout smíchy, jelikož si okamžitě představila, jak Raven a Neron jdou vedle sebe a vesele si povídají při venčení psa. Absurdní.
Bylo ticho, takže na ni asi oba dva zírali v šoku.

„No co? Od včerejška s ním nikdo nebyl. Takže běžte!" rozkázala panovačným hlasem.

„Já tu zůstanu, abych se postaral o Stellu," namítl Raven.

„Když už někdo tak já. Ty bys jí jen přitížil," osopil se na něj Neron.

„Oba jí přitížíte, když nesklapnete! Jděte ven. A nechci vás dřív než za hodinu vidět. A když už budete venku, nakupte," utnula jejich nářky. Stella slyšel chrastění klíčů a poskakujícího Rheese. Neron s Ravenem si něco mumlali pod vousy. Za chvíli už byli ven z bytu, zabouchly se dveře a Lilly polohlasně oddechla.

„Děkuji, že jsi je odklidila, už jsem z nich měla hlavu, jako pátrací balón," ozvala se Stella. Pootočila hlavu na stranu, aby viděla, jak se Lilly sedá na podnožku, přímo u gauče, kde ležela.

„Tys polovinu toho prospala, to já je tu musela poslouchat," odvětvila Lilly napolo s úsměvem a vážně. Stella to chápala. Lilly vypadala unaveně a to i přesto, že po většinu času hýřila energií. Jeden z důvodů, proč Stella ráda pobývala v její společnosti. Přišlo jí, že i kdyby se do té její energie pohroužila naplno, nikdy by Lilly o nic neochudila. A to uklidňovalo její svědomí. Ano ještě stále se nedokázala smířit s touhle stránkou jejího já.

„Pravda, omlouvám se ti za ně. Oni dva, na jednom místě. To nejde dohromady," ani nikdy nepůjde, nebo o to silně pochybovala.

„Hned, jak jsem Ravena a Nerona viděla, věděla jsem, že se asi nemají zrovna v lásce. A Raven je teda tvůj přítel, nebo?" Lilly začla po lehoučku klást ožehavé otázky. Byla ráda, že tu s ní je sama, jelikož jí to chtěla všechno vysvětlit a její bratr ani Raven by tomu ani trochu nepřispěli.

„Raven byl můj spolužák ze školy. Teď je to... já ani nevím. Tyhle vztahové věci bych nechala. Jde spíš o jisté věci, co si zasloužíš vysvětlit. Takže, co bys chtěla vědět? " prvně potřebovala vědět, co všechno Lilly vyrozuměla během toho, co tu nažvanili a ještě během toho, co byla mimo sebe.

„Stello, myslím, že všechno. Já nad tím vším, co jsem vše slyšela, radši ani nepřemýšlela, protože jsem se bála, k jakým výsledkům bych dospěla... „ odpověděla dost rozpačitě. Dívala se na Stellu zpříma a čekala pravdu.

„Začneme zlehka. Věříš v nadpřirozeno?" vystřelila ne moc lehce.

„Ano," řekla jednoduše a bez sebemenšího zaváhání. Ale věřit a být do něj přímo zasvěcená jsou dvě rozdílné věci. A Stella si nebyla jistá, jak takový fakt Lilly dokáže unést. Musela doufat, že dobře.

„Setkala už ses s ním někdy?" po téhle otázce, následovala chvíle ticha. Lilly, přemýšlela, nepátrala v paměti, ale spíš se rozmýšlela, co může Stelle říct a co ne.

„Nejsem si jistá, ale asi ano," podal váhavou odpověď.

„Kdy?"

„Asi před rokem,"

„Co se stalo?"

„Potkala jsem Nerona," Stella měla tušení, že to bude zrovna tohle. Ale i tak ji ohromilo, když to slyšela říct Lilly nahlas, bez jakýchkoliv okolků.

„No člověk má v jeho společnosti ten pocit nenormálnosti, neustále," neodpustila si Stella poznámku na jeho účet, jediné štěstí bylo, že tu nebyl.

„Zapomněla jsem dodat, že jsem potkala i tebe," dodala Lilly. Byla to krutá pravda. Jak mohla sama na sebe zapomenout? Ona přece nepatří pod štítek „lidská rasa", ale úplně někam jinam.

„Jistě," najednou nevěděla, co má ještě říct, tedy na svou obhajobu. Krom jistých nevysvětlených zmizení... a na nic dalšího si nemohla vzpomenout. Maximálně mohla mít Lilly šestý smysl a prostě to vycítit.

„Takže? Budeme neustále jen plkat, nebo mi řekneš něco na vysvětlení," dloubla Lilly do citlivého místečka. Stella nevěděl, co má dělat. Na jednu stranu jí chtěla vše vyklopit, postěžovat si nad svým vlastním osudem. Ale pak tu byla ta její božská část a to i v tuhle chvíli, kdy ani nemá nic, co by jen z daleka mohla přirovnat k jejímu údělu. Jako bohyně nemohla dovolit, aby příslušník lidské rasy, i přesto, že je její přítelkyně, musela nést břemeno pravdy.

Nehledě na to, že po otevření portálu, to bude nebezpečné. A tisíckrát více pro Lilly.

„Pravda pro tebe není bezpečná, Lilly. Nemůžu ti říct všechno," okolkovala Stella. Upřímně se na svou kamarádku zadíval a doufala, že pochopí. A bylo to přesně to, co u ní našla. A čehož si na ní tolik vážila.

„A ty si myslíš, že něčemu z toho budu věřit?" po očku na ni mrkla a Stella se na ni usmála. Ony dvě si dokonale rozuměly, i přes překážku, kterou mezi ně stavěla rasová rozdílnost. Lilly ji jen tušila, ale Stella si byla jistá, že Lilly je v tušení dál, než by si mohla i jen připustit.

„Počkej Lilly, já to myslím vážně. Ne všechno, co bych ti mohla říct, je určeno tvým uším. Vlastně... popravdě Archi by mě asi zabil, kdyby zjistil, že se s tebou byť jen bavím," Stella se trochu zamotala do svých myšlenek, ale byla unavená.

„Kdo je Archi?" chytila se Lilly, hned první indicie. Stella jí musela uznat pohotovost.

„Archibald je... ," jak ho nazvat, aby to Lilly pochopila, co nejlépe. Ať nad tím Stella přemýšlela, jak chtěla, napadalo ji jen jedno jméno. A to se sem teď bohužel nehodilo.

„Můj učitel... domácí, řekla bych," začala Stella zlehka, ale nic tím neprozradila.

„Proč máš domácího učitele?"

„Mám jisté... dovednosti, které si to žádají," odpověděla popravdě.

„Měli by mě ty dovednosti zajímat?"

„Tuhle část radši přeskočíme, třeba se k ní ještě vrátíme. Ale tohle není zrovna ta věc, co bych s tebou měla rozebírat," Stella se rozhodla být kompletně upřímná, tudíž ani fakt, že se jí nechtělo jí vysvětlovat problémy jejích schopností, ji v tom nezastavil.

„Dobře tak mi řekni, něco hlavního, něco čeho bych se mohla chytnout," pomáhala ji Lilly. Stella se v tom snažila zorientovat, aby mohla říct všechno, ale nic.

„Dobře. Takže Lilly, otázka zní, věříš třeba v boha? Na nebe, posmrtný život a tak?" tohle byla ta správná otázka. Stella to cítila. Lilly na ni přemýšlivě zírala a rozebírala v hlavě, své náboženské vlohy.

„No tak já nad tím nijak nepřemýšlela. Asi jsem spíš byla ateistka, než věřící. Ale že existuje nějaká ta vyšší moc, to bych asi taky popřít nemohla," opověděla poněkud opatrně. Asi přemýšlela nad tím, kam svou otázkou Stella míří.

„Co kdybych ti s jistotou řekla, že taková místa jsou opravdová. Stejně tak napodobenina pekla," tak teď i Stella musela uznat, že řekla úplně všechno. Ale nešlo se nedívat do Lillyiných očí a neříct jí pravdu, kterou si po tom dramatu tady, rozhodně zasloužila slyšet. A zrovna teď na ni Lilly zírala dosti zmateně. Nejspíš se snažila vstřebat ne moc stravitelná slova.

„Počkej... na mě musíš pomaleji. Snažíš se mi tu teď naznačit, že bych měla obávat čertů a těšit se na anděly?" zeptala se Lilly váhavě a vážila při tom každé vyslovené slovo.

„V podstatě..." vydechla Stella napjatě. Zírala na Lilly a čekala, co s ní potvrzení téhle informace udělá. Lilly jen klidně seděla a dívala se do prostoru.

„Dobře, tím pádem... no dejme tomu, že bych tomu věřila. Ty jsi tedy co, nebo kdo, Stello?" otočila se na ni Lilly najednou. Stella věděla, že to přijde. Bylo to pochopitelné. A Lilly nebyla hloupá.

„Lilly já jsem..." nestihla to doříct, jelikož domovní zvonek začal vyzvánět. Obě leknutím nadskočily. Stella si oddechla, jelikož neměla v plánu dojít až tak daleko, chtěla jí říct jen pár faktů. A ne že jí prozradí na rovinu, kdo je.

„Jdu otevřít," zamumlala Lilly a zvedla se. Stella se znovu pohodlně opřela do polštářů. Na druhou stranu, chtěla jí to říct. Chtěla to říct někomu, kdo s tím nemá vůbec nic společného, ani nikdy mít nebude. Ale jsou tu jistá nebezpečí, tkvící například v jejím bratrovi. Musí nějak vymyslet, jak ty dva udržet od sebe, ať to stojí, co to stojí. V hlavě jí vířily zmatené myšlenky. Měla jich tolik a už ji unavovalo, všechno dokola řešit. Vždy to byla ona, kdo se všechno snažil urovnat. A to i přes svojí přirozenou horkokrevnost.

V podstatě si sama sebe nedokázala představit ve vedení božstva a už vůbec ne celého lidstva. Poklepala hlavou, když jí v klíně přistála obrovitá psí hlava. Rheese na ni koulel očima a vesele jí slintal do rozkroku. Nijak jí to nevadilo a hladila ho po čumáku. Zvedla pohled od chlupáče a podívala se na dva vysoké stíny tyčící se nad ní. Oba ji starostlivě pozorovali. I když každý i tak jinak. Neron byl zamračený a mhouřil na ni oči. Raven se namračil, ale propaloval ji pohledem, tak jako by se bál, aby znovu neomdlela. Štvalo ji to. Byla tak slabá, jak ještě nikdy. Připadala si dost nesvéprávně.

„Už jste se zklidnili?" zachraptěla.

„Nakupovali jsme," odpověděl znechuceně Neron. Představa, že ti dva před sebou tlačí nákupní košík a dohadují se o tom, co by měli vzít a co ne, ji pobavila.

„Koupil jsem ti..." zamumlal Raven a do ruky jí cpal podlouhlou krabičku. Zvědavě si ho změřila a pak se podívala na obsah. Pousmála se. Byla jedna nožička jablkového závinu. Sice do teď necítila hlad, přesto jí při pohledu na moučník zakručelo v žaludku.

„Děkuju," vydechla. Tohle gesto pro ni znamenalo mnohem více, než si připouštěla. Ona mu přece taky jednou přinesla. Raven si to pamatuje, tudíž věděl, že to s ní zamává.

„Je ti lépe?" zavrčel Neron. Nevybíravě se prodral mezi ní a Ravena, takže ho odstrčil. Raven protočil oči, ale nevyjadřoval se.

„Je," zalhala pohotově.

„Jsi špatná lhářka!"

„Vymysleli jste, co bude dál? Nebo, jako dlouho to bude trvat?" přešla jeho poznámku bez povšimnutí.

„Já jsem v tohle krátce, netuším, co se děje," Raven zvedl do vzduchu ruce v obranném gestu. Neron se zatvářil zasmušile.

„To, co se teď děje jsem nezažil, ale vím, že to tu už jednou bylo. Ale nemluvilo se o tom. Je to nějaký bod, zvrat, který zapříčinil tu zástavu všeho," začal Neron zlehka. Lilly stojící u okna dělala, že neposlouchá, ale její zvědavě nakloněná hlava a soustředěný výraz ji prozrazoval. Neměla jí to za zlé.

„A co s tím můžeme dělat mi?"

„Nic,"

A/N
Čauves!
Sorry, že kapitola neni moc dlouhá, chtěla jsem ale neco zveřejnit, než odjedu do Londýna na koncert, takže nebude moc času do pondělí, něco přidat ;)

Tak co? Myslíte si, ze Lilly by se měla dovědět víc o tom, do čeho je pomalu a jistě zatahovaná?
Doufám, že vás pobavila představa Ravena a Nerona v supermarketu při nákupech XD
Zajímalo by mě, jaké máte představy o konci této knihy (která není poslední, jak jistě víte)?

A prozradím, že v další kapitole se podíváme do Canohteare za Archim;P

Love ya!
Děkuji za votes a comments, jako vždy! Pokaždé mi vykouzlí úsměv na rtech! :*