Dívala jsem se za ním. Naštvaná a plná vzteku, skoro jsem přemýšlela, že po něm ještě něco mrsknu. Snad právě díky tomu mi pohled padl na tu krabičku, kterou tam nechal. Na krabičku, ve které byl motýlek a taky stříbrná spona. Možná jsem vážně potřebovala někoho, kdo by se za mnou vracel. A on se vrátil, i bez dráčka. Vstala jsem a doběhla ho. „Počkej," chytla jsem ho za ruku.
Pomalu se ke mně natočil čelem.
„Myslela jsem na tebe," přiznala jsem s pohledem do jeho očí. „Nechci... nechci aby si odcházel," připustila jsem a cítila jsem se neskutečně trapně, že mu tady přiznávám nějaké city, které jsem ještě nepřiznala ani sobě.
Koukal na mě, a pak si mě pomalu vtáhl do náruče. Instinktivně jsem se chtěla bránit, ale čím víc se kolem mě omotávaly jeho paže, tím víc jsem věděla, že nechci nic víc, než být v jeho náručí. Mohli jsme tam stát tak sto let a byla bych spokojená. Kdyby to nepokazil slovy, která najednou vypustil z pusy. Zašeptal je, ale vzhledem k tomu, že jsme byli nalepení jeden na druhém, jsem ho samozřejmě slyšela. „Mám tě rád."
Celou dobu jsem tam hrála takový divadlo, aby tohle přiznal a ve chvíli, kdy se tak stalo, jsem málem vyletěla z kůže. Tak přece jen mě má rád. Má mě rád, ale... co z toho? Co dál? Jak tohle může pokračovat? Copak mu já se svou nestálou povahou můžu dát to, co si on zaslouží? Nikdy nikomu ještě nepřineslo nic dobrýho, mít mě rád. Finn je toho živoucím důkazem.
„To neříkej. To nesmíš. Já ti to zakazuju," tvář jsem zabořila do jeho bílého trika. Tak trochu jsem zapomněla na svou rtěnku. „Nic takovýho, ne. Proč?"
„Proč?" zhluboka se nadechl, aniž by mě pustil. „To řekni ty mně. Proč?" převrátil otázku proti mně, abych mu pověděla, z jakého důvodu mu to zakazuju. To jsem mu nemohla vysvětlit.
„Já se hrozně moc snažím abys mě rád neměl, jenže ty jsi tak... agh," zaklonila jsem hlavu a podívala se mu do tváře. „Tak já ti tady v podstatě řeknu, že se jedu s někým vyspat do Říma a ty mi na to odpovíš tohle?" vykašlala jsem se na všechny hry. Oba jsme věděli, o co tady jde. A nutit toho druhýho, aby řekl něco, s čím se ještě nevypořádal, prostě nemělo smysl. „Co to má být? Ty máš nadávat, a ne říkat tohle."
On mě ale sevřel v objetí ještě víc. „Nemůžu ti nadávat," prohlásil krotce. „Nemůžu ti nic zakazovat, nejsme spolu. A pokud ti teda tolik záleží na tom, abych tě rád neměl...," nechal větu vyznít do prázdna a díval se na mě s očekáváním v očích.
Měla jsem mu chuť říct, že si nenechám nic zakazovat, ani kdybychom spolu byli. A zároveň jsem se ho chtěla zeptat, jestli chce abychom spolu byli. A taky jsem mu chtěla říct, ať je s někým jiným, kdo mu dá všechno, co si zaslouží. Ale do toho jsem ho chtěla mít pro sebe. A v neposlední řadě jsem myslela na to, jestli je fakt tak moc nad věcí, že když mu teď potvrdím, že mi záleží na tom, aby mě neměl rád, tak přestane. A pak jsem prostě nějak přestala přemýšlet, postavila se na špičku nezraněné nohy a ruce mu dala na tváře, abych si ho přitáhla blíž. Sklonil se a můj něžný polibek ještě prohloubil. Přitáhl si mě k sobě tak jemně, jak to uměl jenom on.
„Neodcházej ještě," odtáhla jsem se o něj a rukou vklouzla do jeho. „Já vím, že jsem nemožná."
„Nejsi," zašeptal a jemně mi ruku stiskl.
„Ale tohle všechno...," palcem jsem ho po ruce pohladila, „motáš mi hlavu," připustila jsem, protože jsem si byla jistá, že ten zmatek, který v sobě mám, je prostě viditelný.
A on mě druhou rukou pohladil po tváři a pomalu s ní sjel až k mé bradě, aby mě donutil se na něj podívat. „Promiň, nemůžu si pomoct."