Harry musel vyčkat na příležitost, kdy v komnatách nebude nikdo jiný než on, aby se konečně mohl podívat na „dárek" od Luciuse. Nemusí to být dar, ale prokletí, pomyslel si, když dalšího rána vytáhl střep ze svého kufru. Tam ho dříve skryl, aby se k němu nedostaly nežádoucí ruce. Vyhnul se kvůli tomu snídani, což ho sice zamrzelo a vidina hladovění až do oběda jej neuklidnila, nicméně nebylo zbytí.

„Jdeme na to," dodal si odvahy. Srdce mu bušilo až v krku a ani si neuvědomil, že zadržuje dech, dokud se mu nezačalo zatmívat před očima. Tuto chybu urychleně napravil. Nejprve střep celý ohmatal, aby zjistil, jestli není fyzicky nebezpečný. Naštěstí byly strany dohladka obroušené, ač to bylo podivuhodné, protože vypadaly dost ostře.

Zvedl střep do výšky očí a zadíval se do něj. Spatřil sebe, rozcuchaného černovláska s kulatými brýlemi, jak podezřívavě hledí na vlastní odraz. Pečlivě zkoumal každý centimetr plochy, i si předmět přiblížil k obličeji, ale nezdálo se, že by se nějak lišil od jakéhokoliv jiného zrcadla. S povzdechem jej hodlal odložit, když se to stalo. V zrcátku se cosi zalesklo, jako by na něj dopadl paprsek slunečního světla a odrazil se v mnohonásobně větším měřítku. To merlinžel nebylo možné kvůli tomu, že se Harry skrýval u zdi za postelí, aby ho případně nespatřil člověk vstupující do komnat. Dolní patro čelisti by mohl sbírat na podlaze, jak široce se mu otevřela ústa. Měl také proč. V zrcátku se objevil obraz, který se absolutně lišil od toho, co v něm viděl ještě před několika vteřinami.

Rozum jako kdyby v tu chvíli přestal fungovat. Pohledem se zamotal do těch dlouhých, krásných světlých vlasů, do nichž by nejraději vjel prsty a okusil tak jejich hebkost. Pokračoval po ostré linii čelisti až k sevřeným rtům říkajícím si o okamžitý polibek. Po bledé, aristokratické tváři postoupil o kousek výš a zalitoval, že to udělal, neb skončil zajatý v ocelovém pohledu staršího muže. Tehdy si mozek dovolil spojit všechny souvislosti a jako varovný signál se Harryho tělem rozneslo elektrické chvění, jehož prvopočátkem byl Lucius Malfoy.

Ochromeně hleděl na zrcadlící se obraz, z úst mu unikl tichý vzdech. „Luciusi..." Důkladně si prohlížel ten skvost honosící se jménem a kdyby mohl, jistě by ho políbil, nemohl však zrcátko zašpinit. Tím by pošpinil i Luciuse, což by si nikdy nedovolil.

Mohl by to snad být kus zrcadla z Erisedu, které spatřil ve svém prvním ročníku? Ukazovalo mu, po čem jeho srdce nejvíce touží. V nynější chvíli to doopravdy nejspíš byl Lucius Malfoy. Ta skutečnost jej zasáhl jako ostrý šíp, který proletěl jeho hrudí a zanechal v ní bolestnou, krvácející ránu. Šance na splnění jeho snů a tužeb byly v tomto případě velmi mizivé.

S těmito myšlenkami vyvstávaly pouze další otázky. Za jakým účelem mu Lucius daroval tento střep? Pokud vážně věděl, tak mu muselo být jasné, že mu tím způsobí akorát další trápení. Bylo to, co Lucius chtěl? Vyvolat v něm muka, která by touhu po něm zničila, zapudila do nejčernějšího koutu Harryho srdce a uzamkla ji na tři západy? Bylo mu ze sebe špatně, přesto nemohl odtrhnout zrak od toho tekutého stříbra, v němž byl zajat.

Líbezné rty se pootevřely a vyvolaly v Harrym mrazení. „Harry," zašeptal Lucius v odraze. Mladík polkl, v krku se mu utvořil chuchvalec ztěžující mu mluvu a vnitřnosti mu sevřela ledová pěst. Pokud si vzpomínal dobře, tak zrcadlo z Erisedu nevydávalo zvuky. Nebo to bylo možná tím, že rodiče, jež v něm viděl, byli mrtví? Lucius byl na druhou stranu živý a zdravý, vždyť ho včera viděl v celé své kráse, svůdnosti...

„Harry," zopakovalo zrcadlo znovu a málem mu tak způsobilo srdeční zástavu. Pěst okolo jeho nitra se pomalu uvolňovala, místo nepříjemného pocitu nastupovala panika. Ten hlas bezpochyby patřil Dracovu otci, přestože nezaslechl více než dvě slova.

Napadla ho bláznovina. Tak strašná bláznovina, až v ni zadoufal celou svou duší. Mohlo by to zrcadlo fungovat jako nějaký druh spojení? Pokud to, co Harry viděl, bylo skutečné, pak Lucius viděl i Harryho a... To byla až moc hezká pohádka.

„Lu-Luciusi?" vydechl Harry a pečlivě sledoval, jestli se obraz nějak výrazně změní. Zalapal po dechu, když se Lucius v odraze usmál. Kdyby nebýval seděl, určitě by se mu z toho úsměvu podlomily nohy, které z pevného přešly do rosolovitého tvaru. Ke svému štěstí si zachoval relativně klidnou tvář a nepropustil na povrch pocity, jimiž by Luciusovi vše prozradil a stvrdil jeho domněnky.

„Přijď dnes po setmění na okraj Zapovězeného lesa, sám."

Harry vytřeštil smaragdové studánky a donutil se přivřít úžasem pootevřená ústa. Nebyl to jen klam, který se mu snažila vnutit vlastní hlava, nějaký druh halucinace? Vážně Lucius řekl něco takového?

„Uvidíme se, Harry."

Mladík se zašklebil a zahnal všechny myšlenky, které mu dodávaly naději. Tohle nemohlo být skutečné. Byl to nějaký velmi důmyslný vtip, který mu měl ublížit a udělat z něj ještě většího idiota, než jak se již cítil. Do očí se u draly slzy a byl vděčný, že Luciusův obraz zmizel. Nerad by slyšel později posměch ještě za to. Zahodil střep do kufru a opřel se o zeď, rukama si objímaje kolena.

***

S povzdechem se zvedl od oběda a co nejrychleji zamířil na další hodinu. Snape neblafoval, Pobertův plánek aktivně využíval a také to dal Dracovi i jemu náležitě sežrat. Viděl je, jak se baví před hodinou, ačkoliv primárně hovořil Draco, víceméně ignoruje Harryho mrzutou náladu. Severus si je před obědem odchytl a dopadlo to tak, jak to dopadlo, přestože profesor musel ubrat body vlastní koleji.

Harryho čekala už jenom dějiny čar a kouzel, kde si plánoval trochu odpočinout. S nikým kromě Draca a Snapea dnes nemluvil, hlavu měl plnou Luciuse a zvažoval, jestli vezme ten vtip vážně a k Zapovězenému lesu půjde či ne. Trápilo ho to, lhal by, kdyby to popíral. Zvědavost byla ale v jeho případě silnější a Harry byl odhodlán přijít, i kdyby tam měl jako idiot stát sám. Neviditelný plášť mu v tom pomůže.

Dějiny i následné „učení" se v knihovně se na jeho poměry moc táhlo. Nic se mu nechtělo dělat a stále byl ohledně svých plánů pro dnešní večer skeptický. Mohlo se to solidně zvrtnout, třeba se ho jen někdo snažil vylákat... Na druhou stranu to nedávalo smysl, protože jen tak nějaký student by se s Luciusem spojit nedokázal.

V hlavě mu bzučelo jako ve včelím úlu a udělalo se mu tak fyzicky slabo, že si musel dojít za madame Pomfreyovou pro nějaké léky na uklidnění. Běžně tam chodil po famfrpálových zápasech, během roku skoro nikdy. A najednou tam byl dvakrát během stejného týdne. Léky naštěstí pomohly a odvedly ho na jiné myšlenky do doby, než se obloha pomalu zabarvila do onyxově černé a nastal čas jít k Zapovězenému lesu. Připadal si jako zbabělec, protože se zpočátku velmi zdráhal, než se přemluvil, uchopil neviditelný plášť a zamířil z hradu ven. Představoval si v hlavě všechny možné zlé scénáře, kupříkladu že jej Filch hned za rohem čapne a pošle ho na trest za Snapem.

Snape.

Harryho srdce vynechalo několik úderů a tělo zaplavila vlna nechtěného potu. Tohle riziko ho mělo napadnout ze všech první, ne až v momentě odchodu. Pokud Snape bude zrovna nyní koukat na Pobertův plánek a uvidí ho, jak spěšným krokem odchází k Zapovězenému lesu, osobně si pro něj dojde a neviditelným pláštěm ho uškrtí. Harry by bez nejmenšího problému splynul se zdí, jak zbělal. Jen tak tak zkrotil žaludek, který měl tendence se všelijak kroutit a působit mu nevolnost.

Zrychlil krok a spokojeně vydechl, když se jeho cesta v hradu nesetkala s žádnými velkými potížemi. Sice se musel vyhnout paní Norrisové, Filchově kočce, avšak znal už v hradu tolik zkratek, že mu to nečinilo nejmenší potíže. Chladný zimní vzduch mu pročistil plíce a k jeho radosti odnesl trochu té tíhy, jíž tahal na hrudi celé odpoledne. Jako kdyby vánek odvalil těžký kámen, který mu ztěžoval dýchání. Čekalo ho už jen přejít pozemky. Nejbezpečnější stezka vedla k Hagridově chaloupce, za níž se dalo pohodlně dojít až k lesu. Děkoval všem Merlinům na nebesích, že Hagrid svítil na míli daleko, takže se nemusel starat o zdroj světla. Nepotřeboval se prozradit ihned. Samozřejmě se nechtěl prozradit vůbec, ale pro jistotu počítal s tím, že se to stane, aby ho to pak nevyděsilo víc, než bylo nutné.

Dorazil na místo určení, pokud se tak tomu dalo říkat, a pro jistotu vytáhl z hábitu hůlku. Les byl nebezpečný sám o sobě, natož když byl Harry natolik hloupý, že se nechal vylákat. Hlodaly ho myšlenky o vlastní stupiditě.

Zaslechl hlasité prasknutí. Otočil se tím směrem, ruku s hůlkou vztyčenou a namířenou před sebe, vyděšené, rozšířené oči skryté za částečně zamlženými brýlemi. Ani si neuvědomil absenci neviditelného pláště, jenž mu sklouzl na stranu a část jeho těla tím odhalil. Rozhlížel se, nikde nikdo, ani větvička se nepohnula. Ztěžka spolkl knedlík tvořící se mu v krku a obezřetně o pár kroků ustoupil.

Instinktivně sebou cukl, když ucítil dotek na rameni. Při prudké otočce se však zamotal do vlastních nohou a býval by spadl na zadek, pokud by se kolem jeho pasu neovinuly dvě pevně paže. Neviditelný plášť z něj sklouzl už definitivně, hůlka vyklouzla z ruky a Harry jen tak tak potlačil výkřik.

„Baf," řekl zcela seriózně Lucius s tím svým podmanivým, svůdným hlasem. Pomohl Harrymu se postavit a dobrovolně ho pustil, aby mu nezpůsobil ještě větší šok. „Jsem rád, že jsi dorazil. Upřímně jsem nečekal, že přijdeš."

Harry na něj koukal jako na zjevení. Stál před ním Lucius Malfoy, ve svém drahém hábitu barvy havraních křídel, s vyšívanou vestičkou a vycházkovou holí se stříbrnou hadí hlavou na vršku, nebo si s ním jeho hlava znovu pohrávala? Byl jen jeden způsob, jak to efektivně osvědčit. Ztratil kontrolu nad vlastním tělem, jak vyděšený v aktuální situaci byl, a prudce se rozmáchl. Dlaň přesně trefila Luciusovu tvář a mírně ji natočila na stranu, zanechávajíc za sebou načervenalý otisk.

Jakmile si Harry uvědomil, co to udělal, vyjekl a marně si přitiskl dlaně k ústům. Jedna jeho část doufala, že to vtip není a Lucius přijde, když tady ale teď byl, tak se Harry choval jako naprostý idiot.

„U Merlina, omlouvám se!" řekl značně hlasitěji, než plánoval. Zamrzelo jej to v momentě, kdy ta facka dopadla. Zároveň s tím si uvědomil, jak špatná situace nastala. Nepochyboval o tom, že Lucius vytáhne hůlku a prokleje ho a jeho budoucí rodinu až do čtvrtého kolene. Raději o krok ustoupil.

Lucius se v duchu musel zasmát. Harry vypadal jako vyplašená srna. Tvář jej sice pálila, nebylo to však nic, co by nepřešlo. Opřel svou zdobenou hůl o blízký strom a sklonil se, aby zvedl Harryho plášť i hůlku. Obě věci mu s potutelným úsměvem na tváři předal.

„Nemusíš se omlouvat. Chyba je na mé straně. Bylo pošetilé ti darovat magický předmět, aniž bych ti vysvětlil jeho funkci." Prohrábl si dlouhé, blond vlasy a bez varování přistoupil k Harrymu blíž. Zaznamenal, jak sebou Harry polekaně škubl, očekávaje trest za své jednání, případně facku nazpět. „Neboj se mě. Nejsem tu dnes proto, abych ti ublížil. Naopak," zašeptal.

Harry k němu vzhlédl a snažil se z jeho živých, jiskrných vyčíst nějakou nápovědu. „Pane Malfoyi, proč tu vlastně jste?" střelil první otázku, jež mu přišla na jazyk. Potřebovali si popovídat, o tom nebylo pochyb.

„Říkej mi Luciusi, Harry. Pro tebe jsem Lucius, pamatuj si to," řekl za stálého ztlumování hlasu a zkracování vzdálenosti mezi nimi. Položil Harrymu ruku na rameno a když mladík nic nenamítal, přistoupil blíž, oči zaklenuté do jeho zmatených smaragdů. Krátce si olízl spodní ret a usmál se, neboť Harryho oči na okamžik sklouzly k jeho aristokratickým ústům.

„D-dobře."

„Nevěříš svým očím, že?" Malfoy sledoval, jak Harry sklopil zrak a nejistě zavrtěl hlavou. „No tak, Harry, zkus přemýšlet. Vím, že jsi chytrý hoch. Přijdeš na odpověď své vlastní otázky."

Harry zarytě mlčel a tváře mu rudly. Své ideje nahlas vyslovit nedokázal. Zvlášť ne, když Lucius chytil dvěma prsty jeho bradu a nadzdvihl mu ji, aby si hleděli z očí do očí.

Lucius si povzdychl. „Ach, Harry, Harry. Chodím po tomto světě už nějakou chvíli. Myslíš, že mi unikly toužebné pohledy jednoho krásného, mladého a především nadějného kouzelníka?"

Harry by se hanbou propadl, kdyby to bylo možné. Nedovolil si však ani couvnout či uhnout pohledem, nepřál si Luciuse rozhněvat. Navíc jeho oči působily tak uklidňujícím dojmem, přál si do té oceli hledět na věky věků. I jeho vanilková vůně mírně kontrastující s jeho osobností působila jako neprostupné řetězy, které ho k Luciusovi připoutaly.

„Proč se mnou nemluvíš, Harry? Rád bych slyšel, zda-li k tomu máš co říct."

Znělo to jako obvinění a to Harryho probudilo ze zamilovaného hledění. „Především mám spoustu... otázek." Jeho jméno několik dlouhých vteřin převaloval na jazyku, než jej tišším hlasem dodal. „Luciusi." Znělo to jako pohlazení, ovšem připadalo mu nepatřičné, jak to z jeho úst znělo.

„Dovolíš mi na ně odpovědět činem?" Lucius sem přišel s jistým plánem, u něhož si byl téměř na sto procent jistý, že zafunguje, pokud do něj byl chlapec tak zahleděn, jak si myslel.

Harry se zamračil, poněvadž jeho otázce plně neporozuměl. „Já – já nevím..."

„Věř mi," hlesl Lucius.

Harry si neuvědomil, jak blízko k němu muž je, dokud neucítil jeho horký dech na své tváři. Srdce se mu hlasitě rozbušilo a nepochyboval, že onen tlukot zaslechl i Lucius. Následujících několik vteřin se mu slilo do jednoho jediného momentu, který musel později důkladně rozebrat sám se sebou, aby byl vůbec schopný mu uvěřit.

Lucius uchopil obě jeho tváře do svých dlaní a Harry vydechl, vystrašený a zároveň naprosto klidný. Těžko říct, jestli v něj měl takovou důvěru, nebo se nechal strhnout vírem událostí. Věděl jen, že na svých rtech pocítil ty jeho, chvilku se o sebe něžně otírali a zkoumali jeden druhého, než mu Lucius rukou sklouzl na pas a přitáhl si ho tělo na tělo. Harry nedokázal potlačit zmučeně-slastný vzdech. Jejich polibek se změnil ve vášnivější, Lucius zřetelně vedl, ale nechal i Harryho, ať se snaží. Harry jej zatahal za spodní ret a vynutil si přístup do jeho úst, do nichž nejistě vstoupil. Jen co se střetl se špičkou druhého jazyka, v těle mu vybuchl ohňostroj emocí šířících se až do konečků prstů. Podél páteře mu běhalo příjemné mrazení a on se všech těch pocitů nedokázal nabažit.

Odtrhli se od sebe kvůli nedostatku vzduchu a Lucius se proklínal, že potřebuje dýchat. Harry nebyl sice přeborník v líbání, na čemž samozřejmě zapracují, zato měl zápal a touhu, která jej hnala dopředu. I po polibku zůstávali v těsné blízkosti jeden druhého, než si Harry s hrůzou uvědomil, že se jeho klín začíná probouzet v životu. To bylo zlé.

Je tu pátek a s ním další kapitola. A konečně tu máme Harrylu moment! Původně jsem chtěla v této kapitole spoustu věcí vysvětlit, ale postavy si prostě dělají, co chtějí. Tak snad v příští kapitole.

Zároveň bych vás chtěla upozornit, že od PONDĚLÍ bude na mém profilu vycházet další Harrylu povídka nesoucí název Malfoy Manor. Níže se s vámi podělím o připravený cover a anotaci. Budu se na vás těšit i u této ff.

Harry se po ošklivém rozchodu s Ginny rozhodne opustit Londýn a zamíří na venkov, kde plánuje začít nový život. Hrabství Wiltshire mu nabídne přesně to, po čem jeho duše touží: harmonii a příjemné prostředí k životu. Brzy je ale jeho vnitřní klid narušen povídačkami lidu, které se týkají prastarého panství skrytého hluboko v lese. Mudlové hovoří o duchovi jistého Luciuse Malfoye, jenž vystraší kohokoliv, kdož se přiblíží k Malfoy Manor na blíže než jeden kilometr. A co by byl Harry za kouzelníka, když by tuto situaci nehodlal vyšetřit a zjistit, co je na oněch legendách pravdy?