Ema se svíjí v křečích na zemi. Před očima se jí dělají tmavé mžitky, Snaží se je nějak rozmrkat, ale mžitky nemizí, bolí jí z toho hlava, je to skoro hypnotické. A tak zavírá oči. Je to jako luxovat, vypnout vysavač a cítit příjemné ticho. Jednotvárný a vtíravý zvuk.

Vrací se pro Emu a bere jí do náruče.

Haistopheho boty jsou jakoby těžké. Ema je v jeho náruči těžká. Třese se. Strachy. Že ji pustí. Že je najdou. Že je něco rozdělí.

Haistophe slyší cizí kroky. Jeho ztěžklé nohy se ženou lesem. Potichu, ale těžkopádně.

"Vidím tě!"křičí policista.

Haistophe míří do hlubší a temnější části lesa. Svaly na rukou jsou již ochablé a Emu už ve své náruči neunese, ať se snaží jak chce.

Skácí se na kolena a Ema se mu odkutálí opodál. Kroky se blíží.