"Haistophe,  ne!"
Ignoruje ji.
"Proč mi to děláš?"
Šeptá Ema.
Haistophe nic neví... neví, že její otec má problémy se srdcem a tohle už taky nemusel přežít.
Nebrání v tom, není toho nějakým způsobem schopna.
"Proč mi to děláš, Haistophe?"
Mumla si pro sebe jako pomatenec.
Najednou jakoby Haistophe vystřízlivěl. Zastaví se v polovině pohybu, hledí zaražene  dolů. Emě brání ve vyhledu kuchyňsky stůl. A tak nevidí svého otce v posledních chvílích jeho života.

Řeky proud pěje své divoké písně a s ochotou přijímá pytel, který mu darovali ti dva malí lidé na kamenité břehu.
Ema ma ve tváři nečitelný výraz. Naopak Haistophe se otřásá neovladatelnými vzlyky. Ema mu tiskne ruku. Chápe, že vzít život není jen tak.
Haistophe je navíc přesvědčený, že Ema ho teď bude nenávidět. Ale tak to není. Měla by mu to vysvětlit.
"Děkuju, Haistophe. "