(Na strmém úpatí
tvých ovocných ňader
V měkkých vlhkých sladkých ústech
a přes vnitřky stehen k ráji
tvá chuť a duše tvá
v prsou se chvěje a protéká mnou pocitem
jako když výr máchá křídly
a jako když jelen troubí v říji
jako když listí padá na zem
s tvými těžkými vlasy
tmavě ve tmě hedvábnými
Máš krásné oči
píchají mne v mých jako
ostny tisíců hvězd.)

Posed zavrže. Je málo místa. Je vysoko. Mládí nemůže být nehybné.

Ema se dlouze dívá Haistophemu do očí. Políbí ho na tvář.
"Můžeš to udělat. Nebojím se. Jsem tvá."

Haistophe ji něžně pohladí po boku a rukou sjíždí k jejímu teplému klínu. Ve tmě se jí zalesknou oči. On jí dýchá ke krku. Chvíle zvýšeného vnímaní, koncentrace a zároveň úplné uvolnění.
Mohlo by to být rychlé, ale není. Ona mu možná něco šeptá. Ale krev tepe v uších.
A náhlá chvíle, která je v té chvíli spojila. Emu a Haistopheho.
Pro Emu lehce bolestivý, ale naprosto euforický rytmus.
Pro Haistopheho něco naprosto nad něj, kterého je součástí, kterým teď dýchá.

Je noc. A možná je zima. Možná Haistophe zabil Emina otce. Možná je teď v Emě. I se svojí krásnou duší v její duši. A jak jsou propletené v kvetoucím křiku, možná od sebe ozvěnu ani nejdou poznat jejich mladé duše. Zranitelné, citlivé, vášnivé. Nezkažené přes to všechno světem.
Možná za chvíli něco završí jejich umění.

Je noc.