Skvrna od rozlitého krvavého vína na barovém pultě přilákala švábu podobného tvora, velkého asi jako prut do zlata raženého latinia. Nevědomý hmyz toho však velmi brzy zalitoval, když ho z chladného povrchu smetl mokrý, čímsi sladkým a lepkavým nasáklý hadr.

„Huf," odfrkl si Donmus a tužkou připsal další čárku na starý lístek s objednávkou. Dvacet sedm. Dvacátý sedmý šváb, co se týče tohoto dne. Je pravda, že v Donmusově baru na ferengské obchodní stanici Dowlack se to jimi jen hemžilo. Každý den počítal, kolik se mu jich podařilo zlikvidovat. Nutno poznamenat, že dnešek nebyl zdaleka rekordním dnem. Kdepak, nejvyšší číslo, jakého kdy dosáhl, bylo sto tři. Ještě teď se při té vzpomínce oklepal. Fuj, to bylo tenkrát havěti!

Odhodil hadr do odpadkového koše, sedl si za bar a nalil si na dno sklenky trochu romulanského piva. Pozvedl ji, jako by si připíjel s někým neviditelným, a povzdechl si, bylo na čase si to připustit – tenhle bar nebyl zrovna nejvýnosnějším kšeftem. Jeho zrak dnes již po několikáté sklouzl ke komunikačnímu zařízení ležícímu v rohu jedné z poliček zabudovaných ve stole. Okamžitě se odvrátil a sedl si tak, aby viděl jen na svůj bar, popravdě to nebyl zrovna utěšující pohled. Zamračil se a znovu přejel pohledem po komunikátoru, kterému se celý den snažil vyhnout. Teď, když byl den u konce, se musel rozhodnout. Dobře věděl, že až si zvolí jednu z možností, nebude cesty zpět. Zamyslel se nad současnými možnostmi. Buď může do konce života vést bar na téhle zapadlé stanici, nebo může riskovat, vsadit úplně všechno na jednu kartu. Pro leckoho by šlo o velmi těžké rozhodnutí, jediný pohled na bar však stačil k tomu, aby Ferengovo dilema v mžiku vyřešil. S rezignovaným povzdechem zvedl komunikátor a zapnul ho.

„Tak jak ses rozhodl, Donmusi?" ozval se hlas na druhém konci spojení, značně zdeformovaný podprostorovým rušením.

„Jdu do toho," odvětil suše Donmus, ačkoli ze svého rozhodnutí nebyl zrovna dvakrát na větvi.

„Výborně," zaradoval se na druhé straně Sinthay. „Zítra v deset ráno jsem i s lodí na stanici, tak se koukej připravit na největší loupež tohohle století," zvolal nadšeně ferengský zloděj, Donmusův starý známý.

„Pšššt!" usměrnil ho Donmus. „Co když nás někdo slyší?"

„Nebuď tak podělanej!" odsekl Sinthay. „Tyhle přístroje stály majlant, jsou proti odposlechům chráněný."

„Hmm," zabručel majitel baru, trochu ho to uklidnilo, „ale stejně, nikdy nevíš," řekl Sinthayovi na rozloučenou a přerušil spojení.

V této chvíli byl bar na stanici Dowlack prázdný a potemnělý, díky prachu zvolna usedajícímu na pult vypadal, téměř jako by tak měl zůstat navždycky. Na stanici za dveřmi baru to ale ještě žilo, světlo proniknuvší skrze skleněnou výplň dveří dopadalo na oranžovou podlahu, i z barové stoličky, na níž seděl, mohl Donmus jasně pozorovat, jak se tam míhají stíny lidí chodících okolo. Jeden docela velký stín se zastavil. Fereng by přísahal, že se osoba za dveřmi chystala vstoupit. Jako v odpověď na jeho myšlenky tajemná postava zaťukala na dveře.

„Máme zavřeno," oznámil majitel baru.

„Ale noták, to jsem já, Scotty!" ozval se hlas patřící bezpochyby mírně podnapilému člověku. Tedy mírně podle Scottyho měřítek. Ve skutečnosti si díky zvýšenému množství alkoholu v krvi neuvědomoval, že je na téhle stanici poprvé a že zdejší barman ho zřejmě nezná.

„Kdo?" zeptal se Donmus. „Neznám vás, běžte pryč, mám zavřeno."

„No tak otevřete," nedal se odbýt Scotty se svou opileckou logikou. Jistě, bylo přeci logické, že když je zavřeno, mělo by se otevřít.

„Pane Scotte!" oslovil opilého muže hlas se znatelným cizím přízvukem. „Oni mají zavřeno."

„No tak otevřou, Čechove," nenechal si to vymluvit Scotty.

Nad scénkou, jež se právě odehrávala před jeho lokálem, mohl Donmus jen protočit očima. Současně si také uvědomil, že Scotty zřejmě nemá v plánu změnit své stanovisko, tudíž se majiteli jako nejrozumnější možnost jevilo otevření baru. Ačkoliv bylo již dávno po zavírací době, rozhodl se pro jednou učinit výjimku. Přeci jen nevěděl o lepším způsobu, jak se s barem rozloučit. Neochotně vstal a šel zmáčknout tlačítko pro otevírání dveří. Pár sekund nato rozsvítil zářivky lemující okraje stropu a pohlédl na příchozí. „Vítejte v mém baru," řekl čtyřem členům posádky jemu neznámé lodi jménem Enterprise.

„No tak vidíte!" obrátil se Scotty na své kolegy.

Když se všichni pohodlně a v rámci možností také rovně usadili na barové stoličky, poručil si Scotty whisky, Čechov vodku a Sulu s Uhurou jakousi cizokrajnou pálenku, jejíž název nedokázali ani pořádně vyslovit. Byli potom překvapeni, když před ně Donmus postavil dvě sklenky romulanského piva, které nalévá pokaždé, když nerozumí, co hosti vlastně chtějí. Ale jelikož bylo romulanské pivo ve Federaci zakázané pod trestem smrti... tedy vlastně ani nevěděli, pod jakým trestem, a oni zřejmě nebudou mít moc možností ho ochutnat, ani jeden z nich neprotestoval.

Čechov poklepal prstem na sklenku s vodkou, pozvedl ji, a ještě než ji do sebe kopl, všechny informoval: „Vodka, to je ruský vynález!" Scotty si povzdechl a Sulu s Uhurou se rozesmáli.

Za ten večer toho čtyři hosté z Federace vypili hodně a Donmus krom poměrně slušného množství latinia obdržel také pořádnou lekci pozemské historie – nikdy předtím by ho nenapadlo, co všechno je ruský vynález.

---

Následujícího rána, když loď zvaná Enterprise opouštěla stanici, všichni čtyři večerní návštěvníci Donmusova baru ještě vyspávali kocovinu u svých pracovišť, čímž pořádně namíchli kapitána Kirka, který je nakrknutě pozoroval a přikusoval k tomu hamburger, ale o tom až později. Prozatím se hvězdné plavidlo vracelo na území Federace, jehož rozloha byla toho času daleko menší než za kapitána Picarda.

---

Bylo brzo ráno, dost brzo na to, aby Donmus, jenž doposud spal na stoličce s hlavou položenou na barovém pultě a probudily ho první ranní paprsky vycházejícího slunce, nevrle zavrčel, a aniž by otevřel oči, otočil obličej ke dveřím a spal dál. Byl ještě příliš rozespalý na to, aby mu došlo, že ve vesmíru nesvítá.

„Probuď se, ksakru!" zvolal něčí hlas, Donmus ho poznával, otevřel oči a ten, koho viděl, nebyl nikdo jiný než jeho starý známý Sinthay, který už stihl vytáhnout rolety na oknech. „Když se tu budeš povalovat, tak moc latinia nezískáš," připomenul majiteli baru.

Teprve teď se Donmus skutečně probudil a vzpomněl si na události předešlého dne. Vyskočil ze židle, jako by si právě uvědomil, že sedí na připínáčku. „Jsem připravenej," oznámil dosti nepřesvědčivě. „Dej mi pět minut," požádal svého kumpána. Pár minut běhal po baru jako radioaktivní rybička a snažil se posbírat všechny věci, které by se mu mohly hodit. Za pět minut oba Ferengové skutečně stáli před přechodovou komorou spojující stanici se Sinthayovou lodí.

„Do jaký šílenosti jsem se to jen pustil..." zapochyboval Donmus, když seděl v jednom z křesel na můstku malé, zato rychlé průzkumné lodi.

„Je to tutovka," ujišťoval ho Sinthay, který si ale také nebyl na sto procent jistý výsledkem. „Tohle je romulanská loď, má maskování, věř mi, ani si nevšimnou, že jsme tam byli. Teda všimnou, ale to už bude dávno pozdě," upřesnil své předchozí prohlášení.

Jak cesta ubíhala, Sinthay postupně vysvětlil Donmusovi podstatu celého plánu a taky důvod, proč potřebuje kumpána. Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec se loď dobrala svého cíle a Ferengové shlíželi okny dolů na Cardassii I.

„Hotovej zlatej důl," konstatoval fascinovaně Sinthay, zatímco neméně fascinovaně hleděl na první planetu soustavy, v níž se právě nacházeli.

„A jseš si jistej, že je to bezpečný?" zeptal se minimálně po sté Donmus.

„Ptáš se mě už po miliontý," upozornil ho Sinthay. „A já ti už po miliontý říkám, že se nemáme čeho bát." Každou slabiku protáhl tak, aby to pochopil i Fereng, jenž má tak dlouhé vedení jako Donmus.

„No jen jestli..." zapochyboval Donmus. „Takže dostanu čtyřicet procent latinia?" ujišťoval se.

„Co?" zděsil se Sinthay, jako by takovou nabídku snad nikdy nevypustil z pusy. „Říkal jsem přece dvacet procent," odvětil přesvědčivě.

„Ne, říkal jsi čtyřicet," trval na svém Donmus.

„Pětadvacet, že seš to ty," ustoupil Sinthay.

Tímto způsobem se dohadovali snad ještě půl hodiny, jeden procenta snižoval, druhý zvyšoval, jenže ne vždy na správnou stranu. Jednou se dokonce dobrali k číslu 0,004 %, které Donmus rezolutně, a musím říct, že dost hlasitě, zamítl. Nakonec mu Sinthay přislíbil třicet procent a ani o plíšek míň.

---

Zelený transportní paprsek zhmotnil dvě menší osoby na místě, které... vlastně bez popisku, zhmotnil je na místě, tečka. Oba Ferengové se rozhlédli kolem sebe a došli k závěru, že buď oba oslepli, nebo je kolem tma jako v té nejčernější černé díře, jež se v širém kosmu kdy objevila. Nakonec Sinthay vytáhl z kapsy baterku, kterou až na několikátý pokus rozsvítil.

„Páni," pronesl Sinthay, když kužel nažloutlého světla dopadl na stěnu, tedy pokud se tak nerovná plocha, jíž měli před sebou, dala nazývat.

„Kde to, sakra, jsme?" dožadoval se vysvětlení Donmus. „Vypadá to tady jako v kobce!"

„Tunel," vysvětlil krátce Sinthay. „Prý je tu už od války," dodal.

„Jo? Od který?" vyzvídal Donmus.

„Klingon ví," odtušil Sinthay, Ferengové totiž čerty nemají, tudíž použil slovo významově nejbližší. „Kdo se v tom má vyznat?"

„Kterým směrem je ta banka?" otázal se Donmus, kterému pomalu začínala být zima. Během cesty se dozvěděl, že se do banky dostanou z podzemí, což byla jediná strana, kterou nechránilo bezpečnostní silové pole znemožňující transport.

Sinthay vytáhl z druhé kapsy mapu, rozložil ji a chvíli na ni zíral, nakonec ukázal směr. „Tamtudy!"

---

„To jsme se nemohli portnout blíž?" tázal se Donmus, když měli za sebou přibližně půl kilometru chůze.

„Ne," odvětil suše Sinthay.

„Proč?" nedal pokoj Donmus.

„Protože blíž bylo to silový pole," vysvětlil trochu naštvaně Sinthay a v duchu sám sebe proklínal, že si jako kumpána raději nevybral někoho jiného.

„Jak je to ještě daleko?" chtěl vědět Donmus. Momentálně si v ničem nezadal s obtížným hmyzem, jehož likvidaci se předešlého dne věnoval.

„Už jen kousek," informoval ho Sinthay.

„Co znamená kousek?" vyptával se dál Donmus. „Pět kilometrů?"

Než jeho spolupachatel stačil vymyslet vhodnou odpověď, spatřil nad sebou malé stropní dveře. „Už jsme tady!" zvolal nadšeně. Opět sáhl do kapsy a tentokrát odtamtud vytáhl něco, co připomínalo trubku. Později se ukázalo, že je to vysouvací tyč s háčkem na konci. V té chvíli už si Donmus začínal myslet, že kapsy jeho kolegy jsou snad větší zevnitř, jelikož jinak by se tam tolik věcí zkrátka nemělo šanci vejít. Mezitím Sinthay pracoval na otevření oněch dveří, tedy pokud se tak zarezlému poklopu vůbec dalo říkat. Natáhl tyč až k poutku, umístěnému na středu jedné z jejich hran, a pokusil se o něj zachytit háček. Minul. Další pokus, zase vedle. Sinthay se nedal odradit ani po deseti neúspěšných pokusech, zato Donmusovi pomalu začínala docházet trpělivost.

„Dej to sem!" řekl a sebral Sinthayovi tyč, natáhl ji ke dveřím, zachytil za poutko a otevřel. „A nahoru se dostaneme jak?" otázal se.

„Po žebříku, překvapivě," informoval ho Sinthay.

„A my snad máme žebřík?" pochyboval o jeho plánu Donmus.

Sinthay místo odpovědi ukázal na jednu ze stěn, kde stál opřený starý zrezivělý žebřík. Druhému Ferengovi bylo záhadou, odkud se mohl na takovémto místě vzít.

„Nic jsem neřekl," ohradil se Donmus.

---

Bankovní ředitel Markat, obtloustlý Cardassian, se právě rozvaloval v křesle a hleděl z okna, odsud z padesátého prvního patra měl poměrně slušný výhled. V ruce držel tabletu podobné zařízení, v němž měl možnost kontrolovat všechny zisky banky za předchozí měsíc. Spokojeně si pobrukoval, vedli si dobře. Tehdy mu připadalo, že to tak zůstane napořád, jako by v celém kvadrantu neexistovala síla, která by banku či jeho samého mohla ohrozit. To ale ještě netušil, co se právě teď odehrává v nižších patrech budovy.

Bankovní trezor na podlaží minus dva byl plně automatizovaný, s nejmodernějším bezpečnostním systémem, tedy nejmodernějším na Cardassii I, což ovšem nezaručovalo zabezpečení proti technologiím z jiných planet. Oběma Ferengům se znatelně ulevilo, jakmile zjistili, že trezor ani přilehlé místnosti nehlídají žádné stráže.

Sinthay připevnil na zdánlivě neproniknutelné dveře trezoru malé zařízení, Donmus neměl nejmenší ponětí, co to je, ani odkud to pochází; popravdě pochyboval i o tom, jestli má patřičné povědomí o fungování onoho zařízení alespoň Sinthay. Ten už na té prapodivné neznámé věci mačkal různé čudlíky, zřejmě doufaje, že jeho konání přinese patřičný výsledek. Po necelé minutě dveře povolily.

Zázrak! pomyslel si Donmus.

Pašovaná technologie! pochvaloval si přístroj v duchu Sinthay.

Jakmile se dveře otevřely dokořán, Donmus se v první chvíli domníval, že umřel a ocitl se v Božské pokladnici, jak byl uchvácen pohledem, jenž se mu naskýtal. Mrakodrapy, tedy spíš sloupce vysoké aspoň tři metry, z do zlata raženého latinia všude, kam se podíval, a celé se to lesklo jako ten nejkrásnější západ slunce, jaký kdy v dějinách vesmíru nastal.

„Takže," vyrušil ho ze snění Sinthay a podal mu batoh, jehož obsah doteď zůstával Donmusovi utajen, „uvnitř jsou zařízení, který posilujou transportní paprsek, na každej sloupec latinia přidělej jeden, dokud ti nedojdou." Následně vyndal z kapsy další dvě taková zařízení a jedno podal Donmusovi. „Tyhle dvě jsou pro nás," vysvětlil stručně. „Já půjdu oslabit štít kolem banky na minimum," doplnil a vydal se na příslušné místo.

Neuběhla ani půlhodina a Donmus byl hotov, sedmačtyřicet sloupců do zlata raženého latinia bylo připraveno k transportu.

Sinthay se také činil, postupně snižoval sílu štítu, který obklopoval banku. Jeho plán zatím vycházel, nikdo jeho počínání nezaznamenal.

Něčí kroky se pomalu ale jistě blížily Sinthayovým směrem. Trhl sebou, až málem zkratoval elektronický obvod, na jehož odpojení zrovna pracoval. Tenhle nečekaný návštěvník jim narušil plán. Odhadoval, že tu bude tak za pět vteřin. Nevěděl, zda je Donmus hotov s latiniem, nicméně nemohl si dovolit riskovat. Zmáčkl tlačítko sloužící k dálkové aktivaci lodních transportérů. O necelou sekundu později se v nákladovém prostoru malé maskované průzkumné lodi objevil Sinthay, Donmus a všech čtyřicet sedm kup do zlata raženého latinia. Chvíli na to již loď mířila pryč z cardassijského území, dokonce pryč z celého kvadrantu Alfa. Cestou se jen na chvíli zastavili na jakési stanici, nic nekoupili ani neprodali, ale věděli, z jakého důvodu zmíněnou zastávku absolvovali. Tedy alespoň Synthay to věděl.

Když dorazili na hranice kvadrantu Beta, na jedné zapadlé planetě v ještě zapadlejším systému Sinthay vyložil Donmuse i s jeho třicetiprocentním podílem na zisku a dál pokračoval sám. Kam, to věděl snad jedině on sám.

---

Následujícího dne ráno panovalo na Cardassii I hotové pozdvižení,policie stále prohledávala banku, kolem které se srocoval dav lidí, zřejmězákazníků oné nešťastné instituce, kteří se dožadovali vrácení svých úspor.Markat se jim v klidu snažil vysvětlit, že to nebude možné, aspoň dokud policienechytí zloděje. Ovšem okradení občané už tak klidní nebyli. Uznejte sami,přijít o úspory není žádná legrace. Dav se projevoval čím dál více naštvaně, ažnakonec občané vtrhli do banky a chtěli si to jít vyříkat přímo s ředitelem. Toovšem už nebylo dost dobře možné, protože Markat z nich měl takový strach, žese raději zamkl do trezoru.