,,Chlapče," mistr se po tiché snídani pustil do hovoru se svým učněm, který se ani zdaleka nepodobal jejich obvyklé uvolněné konverzaci.

„Ano? Děje se něco?" Matyáš vzhlédl od své rozdělané práce na stole. Pravou ruku měl od inkoustu, jenž rozmazal během nesmyslného črtání do koženého sešitu. Že to nebyly jen pouhé obrázky, ale vylepšení do jejich nového vynálezu, mistrovi ještě neřekl.

„Já," odkašlal si Augustin a uhnul pohledem od učňovy umazané dlaně zpět k jeho onyxovým očím. „Chtěl jsem ti něco dát. Rodinná věcička."

Z koženého měšce vyndal zlatý řetízek s malým medailonkem. Medailonek vypadal, že bude otevírací, ale Matyáš si nemohl být jistý, dokud se mu nedostane práce mistrů šperkařů do rukou. Už zdálky nevypadal nijak draze, naopak poněkud ušmudlaně než vznešeně, jak to většinou u šperků bývá. Nebylo to nic okázalého, přesto Matyáš cítil význam toho malého šperku, jaký pro jeho mistra má.

Mistrovi ruce se třásly tak moc, že by za chvíli hrozilo, že mu medailonek upadne. Zvedl se ze židle, aby si rodinný šperk převzal. Jeho snědé prsty zavadily o ty Augustinovi křídově bílé. Jeho zdravotní stav se každým dnem zhoršoval. Třas v rukou byl včera večer už tak hrozný, že se mistr nedokázal bez jeho pomoci ani najíst.

Kov byl studený, ale práce to byla obtížná. Možná se medailonek nepyšnil nijak okázalým zdobením, ale slavík na okraji s květy nějaké rostliny - těžko říct, jaké kvítky a čeho to byly -, pasovaly k mistrově rodině.

Jak rád Matyášovi neustále kladl na srdce: „Přeplácat něco dokáže i blbec. Vědět, kdy je toho tak akorát, to je teprve pravé umění, Matyáši."

Nic výstižnějšího by se ani o rodinné věcičce mistra říct nedalo. Hledal jakékoli známky, že se dá medailonek otevřít, ale namísto toho našel vyrytý text na zadní straně šperku, kterou ho nosily dámy na krku.

Slova byla stářím hůře čitelná, přesto se dalo jasně poznat, že se jedná o němčinu. Nebylo divu, mistr pocházel z Vídně, podle předpokladů jejich rodinné motto bylo německy.

„Die Nacht ist ein Verräter. Co to znamená?" obracel přívěsek na tenkém řetízku mezi mozolnatými prsty. Německy leccos už pochytil, přesto spousta slov a významy mnoha konverzací v domě knížete Windischrätze mu stále unikaly.

„Noc je zrádce. U nás v rodině se věřilo, že se v noci dějí kouzla a další špatné věci," Augustin se uchechtl a přiblížil se ke dveřím od jejich společné skromné komůrky. „Jestli jsi nepřišel na něco účinnějšího, než je hodinářský systém, měli bychom jít pracovat. Za lelkování nás kníže neplatí."

S těmito slovy odešel Matyášův dlouhodobý vzor pravděpodobně do jejich současné dílny. Ne že by záleželo na tom, kam šel. Matyáš veškerou práci poslední měsíce vykonával sám, jelikož třas v rukou mistrovi znemožnil přípravu nejen výbušnin, ale i jejich největšího vynálezu - a tím v žádném případě nemyslel lapač duchů, který se držel na prvním místě na Augustinově žebříčku vynálezů dlouhé úmorné dva měsíce.

Matyáš zaklapl zápisky, protože musel dát svému nadřízenému zapravdu. Lepší mechanismus, díky kterému by Print fungoval, nevymyslel. Ovšem vylepšení jeho dosavadních zbraní byl úspěch.

Sesbíral poházené poznámky po stole a mířil do bunkru pod domem, kde bylo jeho momentální království.

Medailonek si strčil po cestě spěšně do kapsy u kalhot. Nebyl nijak velkým milovníkem sak ani vest, dával přednost naopak volným košilím, pod kterými zaniklo jeho hubené tělo.

Schody do suterénu domu byly nekonečné. Točily se do spirály jako ulita šneka. Těch pár luceren, jež poskytovaly jediné osvětlení cesty do temnoty, pomalu dohořívaly.

Poslední tři schody vrzaly, až to trhalo uši. Mistr alespoň poznal, že se jeho učeň dostavil. Bez jakýchkoli otázek se Matyáš pustil do práce.

Mechanismus na způsobu hodin by lépe sestavil hodinář, ale neměli čas hledat nějakého v Praze. Museli pracovat s tím, co měli. Veškerá práce vyžadovala trpělivost, zručnost a bezpochyby zkušenosti.

Malá ozubená kolečka v srdci samotného plechové obludy nechtěla do sebe zapadnout. Jistě, s mistrovými zkušenostmi s drobnými kolečky, by to šlo jako po másle a jeho zručností, ale sedmnáctiletému mladíkovi museli stačit instrukce a rady.

„Proč neřekneme knížeti, že potřebujeme hodináře? Jistě by sehnal toho nejlepšího," ptával se poslední dny Matyáš svého mistra v jednom kuse. Jemu totiž šly lépe nákresy, sestavování věcí, ale hledání malých součástek ve velkém množství nebyla jeho parketa ani s přivřenýma očima.

„Nejsou peníze," to byla ale chabá výmluva, jak Matyáš věděl. Mistr už neměl nervy na to dohadovat se s jejich pánem. U jeho svěřence by se to bralo jako drzost, proto se musel právě prát s konstrukcí samotného srdce Printa, jejich mechanického sluhy.

„Došel olej," zamručel Matyáš, když vracel prázdnou lahvičku na promazání součástek zpět na stůl přeplněný šrouby, kůžemi, ocelovými šupinkami a dalšími malými věcičkami.

„Na trh bychom museli později dojít tak čit tak. Došel mi tabák," odůvodnil svá slova Augustin. Jestli něco tomuto muži dělalo větší radost než vynálezy, byl to tabák a doutníky.

Až když vyšli na sluneční světlo z krypty, kde trávili většinu času, zjistil Matyáš, že je něco málo po poledni. Léto přebíralo žezlo vlády, polední slunce snad chtělo mít sušené Pražany a mnichy, kteří se v hábitech tlačili na ulici s lidmi z bohoslužby.

Když si všimli výkřiků z davu, bylo pozdě. Povstalci byli neutichající dav a vojáci, kteří se naproti nim blížili, zlověstně vypadali už jen z dálky. Jejich naleštěné šavle, čisté uniformy knížete Windischrätze a rakouského císaře nosili s hrdostí.

„Běž!" ačkoliv mistr mluvil klidně, v očích se mu zrcadlil strach. I Matyáš věděl, že by měli problémy, kdyby je uviděl kníže v davu povstalců, i když zde byli nevinně.

Matyáš se prodíral davem do vedlejších ulic Prahy. Lidé do něho naráželi.

Dívka v nevídaných rozevlátých rudých šatech běžela. Když se kolem něho prodrala, v kapse šatů se jí něco zlatě zalesklo. Drzý úsměv, který mu věnovala, ho překvapil. Rudé vlasy jí vlály stejně jako šaty. Odkrývaly levé ucho, jež měla zdobené zlatými kroužky. Muž, jenž jí byl v patách, vypadal téměř totožně jako ona. Měděné vlasy, sněhově bledá pleť a zdobené šaty. Ani jeden z nich sem nezapadal.

Matyáš měl ale jiné starosti, než přemýšlet nad půvabnou dívkou se šperky po kapsách. Museli se s mistrem dostat pryč, a to rychle.

Ohlédl se za sebe, aby věděl, jestli mu Augustin stačí. Viděl starce s černým kloboukem, seprané šedé sako, jak s roztřesenýma rukama něco vysvětluje dvěma vojákům, jež ho táhli pryč.

„Augustine!" jenže jeho mistr ho neslyšel. Dav ho táhl dál do méně zvelebené části Prahy. Šel proti davu ale marně. Měli moc velkou sílu, a tak ho táhli dál pryč od mistra. Někdo mu dvakrát šlápl na nohu, to bylo ale nic oproti tomu, že jeho mistr, vzor, rodina, byl pryč.

Mohl jen doufat, že někde poblíž je kníže a toto nedorozumění neskončí nijak tragicky. Vojáci neměli slitování. Přijeli s jasným posláním - uklidnit povstání. A osobní alchymista a vynálezce jejich generála se do té vřavy přimotal.

Medailonek v kapse mu vypaloval díru do stehna. Měl nejdřív dodělat drápy Printa, než se chtěli vydat do města. Tabák a doutníky by s olejem počkaly.

Musel se vrátit do domu knížete a jeho rodiny, aby vše vysvětlil. Jenže lidé ho nesli ulicemi pryč.

Jestli se mistrovi něco stane, přijde o domov, zázemí. Kníže by ho s klidem vyhodil. Kdyby jen věděl, že poslední měsíce mu střelnou bavlnu vyráběl sedmnáctiletý kluk, možná by ho nepropustil. Jenže bez Augustina byl jen obyčejným učněm, co neměl žádnou cenu.