Kráčela jsem domů opět pěšky, po celém dni stráveném zavřená v klimatizovaném studiu bez oken byla i procházka horkým New Yorkem lepší než vlézt do metra. Vždyť vlastně krom cesty domů jsem posledních pár měsíců neměla pořádný pohyb. Vlastně od doby, co mě přepadla ta neuvěřitelná únava a nechtěla se mě pustit. Koneckonců bylo před devátou a v červnu se stmívá celkem pozdě, proč si odpírat příjemnou procházku?

Šla jsem svou obvyklou trasou, ale potom jsem si asi blok od domova vzpomněla, že kočkám docházejí granule a pokud dnes večer objednám další velký pytel s dovážkou až do domu, potrvá to aspoň tři dny a do té doby mě ty potvory nejspíš okoušou zaživa. Zabočila jsem proto do postranní ulice, kde měl krámek s velmi dlouhou otevírací dobou postarší Číňan a prodával celkem široký sortiment zboží od mycích prostředků či kosmetiky po kvalitní ovoce, zeleninu, pečivo, čínské speciality nebo alkohol. Podle očekávání měl na skladě i kočičí jídlo. Vybrala jsem pětikilový pytel těch nejlepších, co tam měl, u pokladny přihodila ještě několik čokoládových tyčinek, tři jablka – to abych jedla taky něco jiného, než sladkosti a balení naprosto radioaktivních (mastných) muffinů s polevou z bílé čokolády a spokojeně se vydala k domovu.

V místě, kde jsem si obvykle zkracovala cestu domů přes malý park s rozkošným umělým jezírkem, jsem se dnes zarazila. Kousek od něj ležela malá bezvládná hromádka srsti. Nějaké zvíře. Projel mnou ledový osten strachu. Opatrně jsem si k tvorečkovi dřepla, pytel s granulemi a tašku s nákupem odložila vedle sebe a obrátila malé bezvládné tělíčko k sobě. Byl to malý pejsek, čivava, vyhublý tak, že se mu málem dala spočítat žebra. Měl černou srst s bílými flíčky na bříšku a náprsence, momentálně slepenou špínou. Jeho oči byly kalné a zíraly do prázdna. Našla jsem ho pozdě. Určitě se někde zatoulal a nedokázal najít cestu zpět ani si obstarat dost jídla. Do očí se mi vedraly slzy. Nedokázala jsem jen tak snášet smrt zvířat, z mého pohledu byla nevinná a čistá a nikdy si ji nezasloužila, natož pokud přicházela z rukou lidí.

Držela jsem malé zvířátko v dlaních a najednou jsem ucítila stejný pocit, jako když jsem vyléčila Hanka. Zvláštní svrbění v mých pažích, zvláštní horký proud energie, který vycházel až odkudsi z mého nitra, proplul pažemi přes ramena, lokty, předloktí až do dlaní a rozehřál je až na hranici únosnosti. V tichém úžasu jsem sledovala, jak se mázdra smrti z oček malého tvorečka ztratila, zavřel je a zavrtěl se mi v dlaních. V prstech mě začalo zvláštně svědit. Pejsek otevřel oči, podíval se na mě, protáhl se a vydal tichý pisklavý zvuk. Zírala jsem na něj jako u vytržení, myšlenky mi proudily hlavou ve zběsilém sledu, než se mi před obličejem objevila známá barevná kola a zrak se zamlžil. Kurva. Zatočila se mi hlava i když jsem seděla, ještě jsem si zvládla přitisknout pejska blíže k hrudi a potom jsem omdlela.

Vzbudilo mě to, že se mnou někdo zběsile cloumal. S námahou jsem rozlepila oční víčka. Byla už úplná tma a cloumal se mnou ten Číňan z krámku. Měl na hlavě fakt bizarní světlemodrý klobouk s nějakými těmi jejich klikyháky a přes rameno – jistě falešnou – messenger tašku od Vuittona. „Slečno, slečno, je vám něco?“ drmolil s tím svým směšným přízvukem a třásl se mnou jak s pytlem ovsa. Konečně jsem se vzmohla zarazit jeho ruku. „Jsem vzhůru, to je dobrý,“ zamumlala jsem a posadila se. Ke svému úžasu jsem zaznamenala, že pejsek se stále tisknul k mému boku a zamilovaně se na mě díval. „Já jsem oživila zvíře!!!“ Lítalo mi hlavou pořád dokolečka. 

Musela jsem vypadat jako totální idiot nebo blázen, protože chlápek na mě zabrejlil a zablekotal: „Nemám zavolat záchranku, slečno?“ Zavrtěla jsem hlavou a vzala si zvířátko na klín. „To je dobrý, jenom se mi udělalo špatně, z horka,“ řekla jsem a chlápek horlivě přikyvoval. „Bydlím tady hned za tím parkem, to dojdu,“ dodala jsem, ignorovala nabídnutou paži a začala se sbírat ze země s psíkem v náručí. Překvapivá byla i skutečnost, že jsem omdlela uprostřed parku v Queensu v New Yorku a nikdo mě za tu dobu neznásilnil ani neokradl – pytel granulí i taška s jídlem ležely pořád vedle mě. Kabelku jsem měla křížem přes rameno a po zběžné kontrole  pořád obsahovala mobil, klíče i peněženku. Tomu se nedá říct jinak než zprdeleklika.

Napřímila jsem se, pejska stále v náručí, pod druhou paži jsem vzala pytel a na ruku navlékla igelitku a šouravou chůzí se vydala k domovu. Ještě jsem se otočila k mužíkovi, který tam pořád stál a nechápavě zíral. „Děkuji za pomoc. Nashledanou,“ řekla jsem. Zmateně mi zamával a díval se na mě dokud jsem mu nezmizela z dohledu.

Doma jsem postavila nový přírůstek domácnosti v předsíni na zem a okamžitě běžela do ledničky, abych mu donesla nějakou fitness stravu – aby mohl co nejrychleji přibrat a uzdravit se. Když jsem se vrátila s miskou mléka a talířkem šunky, kočky stály v půlkruhu kolem vetřelce a větřily. Psíček byl tak drobný, že i ta nejmenší z nich, barmská Sheila byla proti němu obr. Střídavě zvedaly hlavy ke mně, ve tváři jasně čitelné výrazy typu: „Co to jako má bejt?“

„To je Jack,“ pojmenovala jsem zvíře z otočky. „Bude tady s námi bydlet. Byl hrozně nemocný,“ vysvětlila jsem kočkám a všechny postupně je pohladila po hlavě, čímž jsem je trošku uklidnila. Postavila jsem na zem misku s mlékem a talířek se šunkou – kočky se paradoxně nezachovaly jako hyeny a nezačaly vetřelci jeho jídlo požírat, naopak šly poslušně za mnou. Nasypala jsem jim do misek jídlo, abych si je usmířila, tak každá z nich ještě dostala menší mističku se stejnou šunkou, jako dostal Jack – aby neměly důvod závidět.

Jack mi připomínal mě samou. Misku mléka i šunku spořádal expresním tempem a dožadoval se přídavku. Vyhověla jsem mu – ta jeho vystupující žebra mě neuvěřitelně děsila. Když už mu nebylo co dát – neboli když v celém bytě došlo všechno mléko i všechna šunka, sebevědomě si dokráčel ke stanovišti s kočičím jídlem a suverénně se pustil do kočičích granulí. Holky se na něj sice dívaly s hlubokým šokem, ale žádná po něm neskočila ani nevyjela – což mě velmi uklidnilo, proto jsem se usadila k počítači a objednala velký pytel granulí pro kočky, potom menší pro psy a pro všechny také nějaké kapsičky a konzervy na přilepšenou.

Poté jsem cítila, že s únavou už nedovedu delší dobu bojovat. Po sprše jsem zalezla do postele, všechna zvířata včetně nového člena domácnosti se uložila v obýváku na gauč a já už byla natolik vyčerpaná, že jsem byla v Morfeově náruči v okamžiku, kdy se moje hlava dotkla polštáře.

---

            Sen, který se mi zdál tentokrát, se mi jevil jako idylický. Seděla jsem na zápraží domu kdesi na venkově, na sobě jsem měla dlouhé volné bílé šaty s něžnými volány a ve vlasech zastrčenou žlutou růži. Zahrada, zarostlá záplavou květin, pokračovala rančem s koňmi a ohradou pro ovce a kozy, a kolem mě vesele skotačily kočky a pobíhali psi. Moje představa ráje. Uchopila jsem skicák, který jsem měla položený vedle sebe a začala kreslit. Za chvíli byl papír plný kopretin svázaných zlatou splétanou stužkou.

            Zvedla jsem hlavu, protože kus za mnou zapraskala podlaha, jak někdo vyšel z útrob domu ven. Otočila jsem se a ztuhla jako přimražená. Za mnou totiž stál ten černovlasý ničema z předchozího snu.

„Zase ty?“ zamručela jsem zklamaně a trochu naštvaně. Pro jistotu jsem odložila skicák a pastelky a vstala – to kdyby dostal zase nějaký skvělý nápad kam mi ho strčit. Ani on nevypadal bůhvíjak nadšeně, že mě vidí. Naopak, vypadal pěkně zmateně. Na sobě měl smaragdově zelené přiléhavé tílko přesně kopírující dlouhé úhledné křivky jeho těla a splývavé hedvábné kalhoty. Byl naboso a jeho dlouhé vlasy byly mírně rozcuchané a neupravené, takže na první pohled budil dojem, že právě vstal z postele. Na šarmu ani na aroganci mu to samozřejmě neubralo.

„Co bych měl říkat já,“ odsekl, sešel tři schůdky na pískem sypanou cestičku a všechna zvířata pobíhající kolem si ho začala zvědavě prohlížet. Založil ruce na prsou a díval se na mě.

„Jak si vůbec dovoluješ lézt mi do snů?“ zeptal se pohrdavě a já se mírně usmála. „Domnívám se, že tenhle je můj,“ řekla jsem mu pobaveně. Zmateně zvedl obočí, potom natáhl ruku před sebe, jako by přivolával nějaké kouzlo, ale po chvíli marného soustředění se obrátil zpět na mě. Jeho pohled byl napůl zmatený, napůl rozzuřený. Udělal pár prudkých kroků zpět ke mně, ruku nataženou, v obličeji vztek, z čehož jsem usoudila, že má opět v plánu mnou smýkat za vlasy či jiné příjemné kratochvíle a jak to říkal minule? Můj sen – moje pravidla!

„Stůj!“ vykřikla jsem a on mě POSLECHL! Strnul jako živá socha a přesto, že se snažil pohnout, nedokázal to. Pousmála jsem se – fakt to funguje! Takže dokud se neprobudí, můžu si tady dělat, co chci. Založila jsem ruce na prsou.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se mě a jeho oči metaly blesky. „Můj sen, moje pravidla,“ řekla jsem pobaveně a srdečně doufala, že se už nikdy znova nedostanu do toho jeho. Protože jsem si jistá, že jeho odvetnou akci bych nemusela rozchodit. Zadíval se na mě s nejhlubším pohrdáním.

„Ty malá hloupá...“

„No jasně,“ přerušila jsem ho. „To už jsme slyšeli. Mě zajímá spíš kdo jsi a proč mě nenecháš klidně vyspat?“ zeptala jsem se ho. Chvíli se ošíval, ale v mém snu odpovědět musel.

„Jsem Loki z Ásgardu. A kdo jsi ty?“

---       

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Srdce se mi roztlouklo jako zběsilé a svět se začal točit. Byla jsem to já, kdo se v ten okamžik probudil první, zmatek, strach, vztek, nepochopení, všechno tak silné, že jsem prostě nemohla spát dál. Posadila jsem se v posteli jako na péru, studený pot mě obléval. Podívala jsem se na budík – bylo teprve pět ráno, ale za závěsy už se dal tušit rozbřesk. Vypotácela jsem se z postele a šla do kuchyně, kde jsem se nerozhodně zastavila. Pak jsem šla zpět do obýváku, kde jsem se posadila do křesla. Dlouho mi to nevydrželo, za chvíli jsem neuroticky pochodovala bytem jako lev v kleci, sledována pěti páry rozespalých očí. 

Jsem blázen. Patřím do cvokárny. Jak jinak si to mám vysvětlit? Myšlenky mi zběsile rotovaly hlavou. Proč já? Copak jsem někdy udělala něco tak zlého, že bych si zasloužila TOHLE? Já chci normálně žít. Kreslit si a tetovat a chovat zvířata. Nechci mít léčitelské schopnosti a bláznivé sny plné psychotických magorů. Do očí mi vstoupily slzy a já se zhroutila zpět do křesla. Všechny kočky i nový obyvatel mého domova Jack přišli ke mně a začali mě očichávat. Hladila jsem je všechny na přeskáčku a přemýšlela.

Jak mohl ten malý hodný kluk z mého dřívějšího snu, který mě slíbil ochraňovat a dal mi kopretinu, vyrůst v takové arogantní hovado? Koneckonců, nechápu, proč to řeším, stejně jsou to jenom sny, takže jediný, komu tady cáká pod tašky, jsem já sama. A chlapi jsou hovada téměř bez výjimek, tak co.

Koneckonců, co když ten chlapec s tímhle grázlem nemají vůbec nic společného? Oba jsou stejně výplody mého chorého mozku. Už ve škole mi učitelky říkaly, že mám příliš bujnou fantazii – koneckonců, čekal někdo něco jiného od svobodného umělce? Ale proč se mi zdá o severské mytologii? „Možná proto, že tolik čteš fantasy,“ připomněl mi můj vnitřní hlas a měl pravdu. Koneckonců v mé knihovně nebylo kromě knih o zvířatech a výtvarném umění nic jiného než desítky svazků různých fantasy knížek. Ne, realita mě opravdu nikdy moc nelákala – tak co se vlastně divím?

Když jsem si to takhle krásně zdůvodnila, o něco klidnější jsem se vydala do kuchyně, kde jsem spořádala čtyři muffiny, dvě jablka a vypila litr ledové kávy. Pak jsem se pro jistotu došla zkontrolovat před zrcadlo, jestli už náhodou nevypadám jako bedna kytu, při tom, jak poslední dobou žeru, ale zatím nic. Po jídle se mi začalo chtít spát a protože bylo teprve půl šesté a já měla prvního zákazníka v půl jedenácté, zalezla jsem si zpět do postele. Naštěstí se mi už nezdálo zhola nic.

Pracovní den proběhl v poklidu, takže jsem i večer domů dorazila v poměrně povznesené náladě. Nakrmila jsem zvířectvo a uložila se do postele, kde jsem na notebooku shlédla pár dílů Big Bang Theory a pokojně usnula.

Probudilo mě hřmění hromu a vteřinu nato vítr zabouchl otevřené okno v ložnici. Otevřela jsem oči, došourala se ho zavřít na kličku a nakrátko se zahleděla z okna – začínala parádní bouřka, blesky se málem křižovaly a nebylo se čemu divit, už minimálně čtrnáct dní bylo nesnesitelné vedro. Do oken zabušily první velké kapky a já se spokojeně doplácala zpět k posteli a zalehla. Za chvíli mě však probudilo další bouchnutí – já blbec nejspíš zapomněla zavřít okno i v kuchyni. Se zívnutím jsem se vyhrabala z postele a odmátožila se do kuchyně.

Proplížila jsem se setmělým obývákem a za stálého zívání rozsvítila světlo v kuchyni. Okno bylo zavřené na kličku. Tak co to krucinál bylo za ránu? Vrátila jsem se zpět do obýváku a po rozsvícení světla mě málem sklátil infarkt.

Na gauči mezi mými kočkami a psem seděl jakýsi hodně nařachaný dlouhovlasý blonďák, na sobě měl cosi, co nápadně připomínalo kostýmy z filmu První Rytíř a tvářil se jak kdyby tam seděl přinejmenším od odpoledne. Zavřela jsem oči a počítala do deseti, abych zjistila, jestli se mi to zase nezdá. Když jsem otevřela oči, seděl tam dál a dokonce hladil po hlavě jednu z koček.

Když viděl, jak na něj nevěřícně zírám, napřímil se a chystal se vstát, přičemž na něm zachřestilo asi třicet kilo kovu. Navíc vedle něj na pohovce leželo obří kladivo jak z nějakého středověkého válečného filmu. Proboha, kdo dneska chodí v brnění? Co to zase je za nesmysl? Napřáhla jsem ruce proti němu a vyjekla: „Ani se nehni!!!“ To tak, aby se mě taky pokusil znásilnit nebo tak něco. Trochu vyvalil oči, ale poslechl.

„Co jsi zač a co tady chceš? A jak ses sem dostal?“ koktala jsem a cítila, že ještě tak pět minut a dostanu nejspíš nějaký záchvat. Začínalo mi docházet, že ten blázinec mi nejspíš hrozí dost akutně.

„Promiň, že jsem se sem vkradl jako nějaký zloděj. Nechtěl jsem tě vyděsit. Jsem princ Thor. Ze světa zvaného Ásgard,“ řekl a já považovala za menší zázrak, že mě v ten moment neranila mrtvice.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Thor a vstal, nejspíš proto, že na mně bylo poznat, že od zhroucení mě dělí už jen malý kousíček. Nezmohla jsem se vůbec na nic. Ten exot z mého snu se představil jako Loki z Ásgardu, tenhle teď taky. Opravdu mám v pokoji mimozemšťana, nebo už mi fakticky hráblo a jsem mimo realitu?

            Došla jsem až k němu a šťouchla do něj prstem. Byl opravdu reálný a dokonce ani nevypadal, že se mě v příštím okamžiku pokusí znásilnit nebo uškrtit. Opustily mě veškeré zbytky sil a vyčerpaně jsem se zhroutila na gauč vedle něj. „Co se to děje?“ zaskučela jsem pěstí praštila do gauče. Kočky posedávající kolem nechápavě nadskočily. „Nestačí, že mi lezete do snů, teď navíc ještě do bytu? Já chci mít klid! Nebo vysvětlení! Jinak se určitě brzo zblázním!“ úpěla jsem zoufale a Thor mě pozoroval poněkud vyděšeně. Asi si taky myslel, že mi hrabe.

„Musíš jít se mnou, princezno Niamh. Král Ásgardu je vážně nemocný a ty jsi jediná, kdo to může změnit,“ řekl mi. Ještě lepší. Takže nejen mně tady cáká pod tašky. Vytřeštila jsem na něj oči. „Jaká princezno? Co bereš?“

            Díval se na mě stejně zmateně jako já na něj. Jaká Niamh, proboha? Pak mě trklo. Přesně takhle jsem se představila tomu Lokimu v tom našem prvním snu. V tom, kde ještě nebyl arogantní kretén. Polil mě ledový pot. „Co to všechno má znamenat? Co se to děje?“ Teprve teď Thorovi došlo, že by mi měl asi blíže objasnit, proč přichází.

          Vážně se ke mně obrátil. „Jsi Álfská korunní princezna a jsi s mým bratrem spoutána  kouzlem. Pokud se do určité doby nesetkáte, nemůžete jeden bez druhého dál žít,“ řekl a já jen zalapala po dechu. Čím dál lepší.

„A kdo je ten tvůj bratr? Co je to za nesmysly?“

„Můj bratr je Loki z Ásgardu. A v současné době také jeho král,“ řekl mi a se mnou to málem seklo. „Cooooože? Tohle arogantní hovado?“ uteklo mi a on se na mě šokovaně zadíval. „Ty ho znáš?“

„Dvakrát mi vlezl do snu. Tedy vlastně jednou asi já do jeho,“ vysvětlila jsem a už mi to ani neznělo absurdně. Thor přikývnul. „Jste propojení. Když jsme byli všichni malí, připoutal tě k sobě složitým kouzlem, které v tom věku ještě dokonale neovládal. Kouzlo vás sice propojilo, ale čím déle jste od sebe, tím slabšími se stáváte. Nemůžete žít jeden bez druhého,“ vysvětloval Thor a na mě toho začínalo být fakt příliš. Hlavou mi vířily stovky otázek. Vyskočila jsem a začala divoce rázovat po pokoji jako lev v kleci.

„Ale... já přece nemůžu být žádná korunní princezna, natož álfská. Odjakživa žiju v Queensu, pracuju tady, jsem člověk, z masa a kostí,“ tvrdila jsem zaníceně a na tváři nezvaného návštěvníka se objevil mírný úsměv. Potom udělal pohyb rychlejší, než jsem vůbec mohla čekat nebo vykrýt. Z koženého pouzdra na boku vytáhl dlouhou dýku a prudce ji hodil mým směrem.

Skoro jsem se nestihla ani leknout. Aniž bych věděla, co dělám, vztáhla jsem ruce proti letícímu noži – který najednou letěl TAK pomalu, v dlaních mě zasvrbělo – pocit ne tak zcela neznámý – a z dlaní mi vyšlehl záblesk fialového světla, jež se před mýma očima zformoval v bariéru podobnou zrcadlu. Dýka se od ní neškodně odrazila a přistála na koberci. Všechna zvířata se stáhla na druhý konec místnosti, odkud scénu poněkud zmateně sledovala.

Nemohla však být zmatenější než já. Chvíli jsem zírala na nůž ležící na zemi, potom jsem se zahleděla na své dlaně. Vypadaly jako obvykle. Potom jsem se šokovaně zahleděla na Thora. „Promiň, musel jsem udělat něco, abys mi věřila. A tohle bylo rychlejší než hodina vysvětlování,“ řekl a omluvně se zazubil.

„Já..... tohle jsem ale nikdy předtím neudělala...“ koktala jsem. „Asi jsi nikdy předtím nebyla v ohrožení života. Nebo si vážně nevzpomínáš, že bys někdy v krizi udělala něco neobvyklého?“ zeptal se. Hluboce jsem se zamyslela. „Opravdu myslíš, že běžný smrtelník dovede přivést k životu mrtvé zvíře? Že dovede léčit zlomené kosti a prodlužovat zvířatům život?“ pokračoval. Naskákala mi husí kůže. „Jak to víš?“ vyhrkla jsem, těžko říct jestli víc zmatená nebo vyděšená.

„Opravdu ti nikdy nepřišlo divné, proč nemáš vzpomínky na ty první čtyři roky tvého života na Zemi? Nikdy tě nenapadlo, co se stalo? Nepřišlo ti to zvláštní? Co všechny ty obrázky, co kreslíš? Co všechny ty sny, které máš...“ řečnil a mně se dělalo mdlo.

„Jak to víš?“ zopakovala jsem důrazně.

„Můj bratr má o tobě sny. Už dlouho. Navíc tu je jedna věc, na kterou vůbec nejsem hrdý....“ řekl a sklopil oči. „Co?“ vydechla jsem napjatě a sedla si naproti němu přímo na konferenční stolek.

„Světy Alfheim a Ásgard byly ve válce. Já i můj bratr jsme ještě byli malí, ale prý se jednalo o krádež posvátných šperků. Můj otec a král Ásgardu Ódin vzal své nejlepší bojovníky a společně zaútočili přímo na sídlo Álfské královské rodiny, kde se měly šperky údajně nacházet. Nikdo nepřežil. Až na malou princeznu, kterou ásgardští vojáci napřed znásilnili, potom odvezli kamsi na Midgard a tam ji jen tak pohodili, aby se nikdo nedověděl, co provedli,“ vyprávěl Thor a já strnule seděla a prohlížela si své dlaně. Ovládám magii? Nebo co to kurva bylo? Na mých rukou nebylo po ničem ani stopy.

„Dlouho nikdo nevěděl, že jsi vůbec naživu. Když se Alfheim vzpamatoval z války, na místo původní královské rodiny nastoupila rodina králova bratra. V královském paláci se našla mrtvá těla krále, královny, všeho služebnictva i dvořanů. Všechna těla, kromě toho tvého. Tvůj strýc tě dal hledat po všech okolních světech, nasadil i špeha k nám do Ásgardu, ale nikdy tě nenašli. Nikdo nevěděl, že existuješ – než ses začala objevovat mému bratrovi ve snech,“ pokračoval a já už nevěděla, co dál. Během pár minut se mi kompletně zhroutil a převrátil celý svět.

„A on se začal objevovat v mých,“ hlesla jsem a přemýšlela, jestli se mám rozbrečet nebo rovnou zhroutit. „To, že se něco děje, jsme zjistili tak čtyři roky zpátky. Úplně se změnil. Začal být agresivní a zlý. Stal se z něj úplně někdo jiný. Dokonce se vydal na Midgard, aby ho ovládl a zničil. Skončil zpět v ásgardském vězení, ale potom mi pomohl v bojích proti Svartalfheimu a já si myslel, že se všechno obrací zpět k dobrému. Potom se ale stal králem – já našel svou lásku zde na Zemi a když období vlády našeho otce skončilo, připadlo právo na trůn jemu. Vypadalo to dobře, zase jsem ho poznával, ale poslední dobou je to znovu horší. Trpí záchvaty agrese. V noci blouzní a volá tvoje jméno. A navíc slábne. Je neustále unavený. Omdlévá. Žádné jídlo ho nezasytí,“ vyprávěl a já skoro nedýchala.

„Právě si poměrně přesně popsal moje příznaky,“ povzdechla jsem si. „Přesvědčil jsem ho, aby zašel za našimi léčiteli a ti mu řekli příčinu. Jako malý chlapec ještě dostatečně neovládal svou magii a kouzlo nedokončil správně. Normálně má fungovat jako pouto, jehož nositelé se mohou vzájemně pomocí svých myšlenek vystopovat a najít kdekoli v rámci devíti světů. Bohužel ve vašem případě to spojení nefunguje jak by mělo a navíc vás oba oslabuje,“ pokračoval Thor a bylo na něm vidět, jak těžko se mu o tom mluví.

„A co bude dál? Co s tím můžu udělat já?“ zeptala jsem se a hrůza mě oblévala. „To špatně provedené kouzlo z vás obou odsává život a pokud.... pokud nebudete žít spolu, tak zemřete. Brzy. Oba,“ řekl Thor a v tu chvíli se ve mně zlomily veškeré obranné bariéry. Vyskočila jsem na nohy a do očí mi vyhrkly slzy.

„A co mám jako do prdele dělat? Kdo mě za co trestá? Co jsem komu udělala?“ ječela jsem a třásla se jako osika. Thor vstal také a pokusil se mě obejmout.

„Nešahej na mě!“ vřískla jsem. „Musíš jít se mnou,“ naléhal Thor, ale mě to ještě daleko víc vytočilo.

„Přeskočilo ti? Mám tady práci, babičku, kolegy, kamarády, kočky, psa.... myslíš si, že to tady všechno nechám a půjdu s tebou někam do pekel?“ vřískala jsem a on se na mě díval čím dál víc šokovaně. Asi nikdy v životě neviděl hysterickou ženskou.

„Půjdeme za Iris. Ta se o všechno postará,“ řekl Thor a já rozdýchala nejméně desátý infarkt té noci. „Jakou Iris? Jako za mojí babičkou Iris?“ Thor jen přikývnul a hnal se ke mně. „Pojď, ponesu tě,“ řekl, ale já ho odstrčila.

„Jsi blázen? Jak ti mám jako věřit?“ vřískla jsem, ale on jen protočil oči, hodil si mě přes rameno a v dalším okamžiku jsme letěli časoprostorem.

---

Pokračování příště...