Seděla tam ještě dlouho, jako by na tom místě nechala i kousek sebe sama. Sžíralo ji vědomí, že to byla ona.

Cole svou sestru neviděl několik let jen kvůli nějakému přihlouplému sporu June a Ave, protože zjistil příliš mnoho a tak si ho Morenierové nechali jako válečnou trofej. A přesto to byla ona, kdo ji viděl umírat. Kdo měl možnost něco udělat a nevyužil ji.

Navíc se musela srovnat se spoustou nových vjemů, které jí poskytla Zairy část vědomí - minulost, která nebyla její, údajný bojový výcvik, u něhož si nebyla jistá, zda jej opravdu ovládá. V některých oblastech ani pořádně nedokázala rozlišit, kde končí Asana a začíná Zaira. Bariéry se rozmazávaly a ona se soustředila na to, aby je znovu obnovila a neztrácela se ve vlastní hlavě.

Na kůži měla obtisknuté každé stéblo trávy, křídla jí povadle visela ze zad a spadala mezi žluté petrklíče. Oči měla zavřené a hýbaly se jí pod pevně stisknutými víčky. S blížícím se večerem měla stále víc bezkrevná ústa. Třásla se. Nikoli zimou, spíš silou, co jí tepala žilami. Zhluboka dýchala a dál se motala ve vlastním světě, dokud nezachytila jeho pach.

,,Udělala jsem příšernou blbost," zaskuhrala a otevřela malou skulinku ve své mysli. I tohle ji najednou stálo hodně soustředění, jako by to bylo cizí a nezvyklé.

Pomalu se otočila k onyxově černému drakovi. Jejímu příteli, který byl jako vždy ztělesněním smrtící dokonalosti a vražedné krásy. ,,Demone..."

Nebyla schopna dokončit myšlenku. Opřela si bradu o ruku, prsty stále rudé od krve. Demon k ní tiše došel s tichostí lesní kočky. ,,Všechno jsem viděl. A nebudu ti říkat, že mě to mrzí, protože vím, že to nepomůže, ale..."

Odmlčel se a Asana v něm na zlomek vteřiny zahlédla stín podoby Omega, dokonalého stopaře a průvodce duší. To, čeho se všichni báli. Něco, co přesahovalo hranice chápání.

,,Věci jsou takové, jaké jsou. Trpíme, protože jsme si je představovali jinak, ale i z krásné laně se stane jen hromádka vybělených kostí a z měst zbudou ruiny."

Měla ráda, když Demon takhle mluvil. Uklidňovalo ji hledat v jeho slovech opravdový význam.

,,Připadám si jako stvůra," zvedla k němu modré oči. Byla zvyklá, že si to o ní mysleli ostatní, ale nikdy se tak opravdu necítila. Po ,,smrti" Amiry věděla, že je to špatně, ubíjelo ji to a rvalo na kusy, ale tohle bylo odlišné. Bylo to, jako by zradila někoho blízkého. Protože ke Colovi chovala hlubší city. Jak mu to může říct? Po vší té falešné naději?

Demon jí foukl do obličeje a ji v nose zaštípal pach masa a krve. ,,Pojď. Po tom Safině spojení s Amirou se v táboře strhlo peklo. Les svolal naléhavou schůzi a ty, jakožto spojovník lidí a draků, máš povinnost se dostavit."

Asana se jen neochotně zvedala, mnula si svaly namožené z boje. Nebylo to nic vážného, jen lehké poškrábání, které se časem zahojí samo. I tak ale do její už tak rozsáhlé sbírky přibudou další jizvy. Vlasy měla doteď zježené od statické elektřiny.

Proměnila se zpět v draka a tentokrát to bylo o dost namáhavější než normálně. Přikládala to vyčerpání.

Demon ji podepřel, když se zakymácela na vratkých nohách jako novorozené hříbě, a pak vzlétli.

Připadala sama sobě divná, těžká, špinavá a nežádoucí.

Věděla, co se stalo. Část jí zůstala v tom hrobě.

***

Asana byla celou dobu podivně zamlklá. Nevšímala si ani velké porady, která se kolem ní rozhostila jako mrak temnoty. Byla nikde a všude zároveň, vězeň ve vlastním těle. Přesto byla ale zdrojem odpovědí. Téměř všech. To, co říkala Saf, a to, co jí skrze divné spojení šeptala Zaira, bylo vesměs to samé.

,,Nad čím přemýšlíš?"

,,Co?" Otočila se na Stína, jehož peří se na slunci lesklo jako broušený briliant. Ani si nevšimla, kdy se vedle ní objevil. ,,Jen...něco, co se stalo... Neumím to popsat, ale všechno je v pořádku."

,,Moc často se nestává, že by ti s tím tvým nabroušeným jazykem došla slova," dobíral si ji. Když ale uviděl její zmučený pohled, za kterým jako by se skrývalo ještě víc nuceného soustředění, než normálně, zmlkl. A pak k ní, bez varování, natáhl krk a přičichl k jejím křídlům. ,,To je krev?"

,,Stačí ti potvrzení, nebo žádáš o oslavný rituál?" Zavrčela nevrle a neklidně přešlápla. To třídění do škatulek ji unavovalo a vyčerpávalo. Navíc byla Zairy přítomnost dost těžkopádná na její magii.

,,Co se stalo? Byl to nějaký vetřelec? Nemám-"

,,Řekla jsem, že se nic neděje!" Sykla a v jejích očích znovu zaplál ten rudý oheň. A tak se Stín raději stáhl.

Nesnášela své záchvaty vzteku, přestože jí občas dovedly zachránit život. Zasazovala s nimi mocné, kruté rány, avšak nerozlišovala komu. Bylo to jako střílet do tmy nebo mlhy, a přestože víte, že jsou tam mezi trestanci i vaši přátelé, stejně bezhlavě míříte a tisknete spoušť. Zalitovala, že se ještě Colovi, Tině a ostatním neomluvila. Nechala je na holičkách v divočině, aniž by cokoliv řekla. Zabilo by ji, kdyby spolkla kus své hrdosti a přiznala, že to prostě neovládá?

Pokusila se věnovat pozornost Lesovi, který seděl na jednom ze skalních výčnělků.

Porada se konala na úpatí hory, nikoliv v jeho sluji, jak by se dalo očekávat. Les to místo vybral záměrně - bylo dost velké, aby se k jejich smlouvání mohl připojit každý drak ze smečky, který měl zájem.

Asana si ocasem obtočila přední tlapy, protože ji začaly zábnout. Studený vlhký vzduch ji štípal do šupin. Natáčela svá křídla směrem ke slunci, aby se jí trochu prokrvila a prohřála, ale svítilo chabě a bledě.

,,Vichřice. Nechť předstoupí," zaduněl kamenem Lesův hluboký hlas. Z davu se vysmýkla vychrtlá dračice a postavila se před vůdce s takovou hrdostí, jaké by byl schopen jen málokdo.

,,Ty víš, kde jsou Planiny?" Zeptal se hloubavě, jako by mezitím, co s ní mluvil, ještě nad něčím dumal. Vichřice zvedla přední tlapu do vzduchu a uctivě sklonila hlavu. ,,Země vyhnanců. Planiny tomu říkají lidé. Je to místo bez života, bez zeleně, bez vody. Dost strašné na to, aby se ho všichni báli. Kolují pověry, že je to země pomatenců a zatracenců, kteří každého zaživa sežerou. Nebezpečné místo. Nikomu bych nepřála se tam podívat."

,,Už jsi tam byla?"

,,Jen na okraji. Stromy tam jsou mrtvé, zemí se brodí příšery z nejhorích nočních můr. Neodvážila jsem se přistát."

,,Dokázala by jsi tam zavést cestovatelovy draky? Mohli by přijít na něco užitečného."

Vichřice se nad tím zamyslela, jako by celou cestu prolétala ve svých myšlenkách. Krátce a rozhodně přikývla. ,,Je to delší trasa, mimo území lidí, zvířat, elfů i ostatních bytostí, ale myslím, že rozhodně není tak složitá, aby byla neprůchodná." Les poměrně spokojeně zamručel. ,,To zní slibně."

Ve skupině to nesouhlasně zaševelilo a jeden modrý ještěr zvolal něco ve smyslu, že je to naprosté šílenství. Les si jich nevšímal, dokud se nepřidala i Záře, jeho pobočnice. ,,Nemůžeme obětovat životy našich členů."

Asana se přistihla, jak vrčí. Stín do ní varovně strčil ocasem, ale to už říkala své myšlenky nahlas. Stejně tak nevratné a děsivé, jako jí zněly v hlavě. ,,Pokud vím, nejsme vaši členové, pouze vetřelci, co se vám vloudili do hnízda." Jedna z dračích matek zalapala po dechu, avšak co už bylo řečeno nešlo vzít zpět. ,,A jako takoví si můžeme odcházet jak se nám zlíbí a kdy se nám zlíbí. Já cestu na Planiny znám a vím, jak je nebezpečná. Vím, co se tam nachází. Vím o rozlehlém podzemním sídle, kde se soustřeďuje tolik magie, že ji nemůže produkovat jen jedno stvoření. A taky vím, že pokud mám pravdu, uvnitř se děje něco odporného a nekalého, co není v souladu s přírodou a co nás může do jednoho zničit."

Všichni na ni civěli v tichém úžasu, avšak nebyla to Asanina část těla, kdo je do tohoto stavu přivedl. Děkuji, Zairo, zašeptala té dívce, co se zdržovala někde v přítmí její duše. Cítila, že tam je. Jako by její mozek objímala vůně lilií a houpala síť upletená z trávy.

,,Je to rozsáhlý komplex vytesaný do červeného kamene, staré město vílích strážkyň přetvořené k nepoznání. A pokud ihned nezjistíme, co skrývá za svými zdmi, možná nás to vyhladí dříve než další Větrná brána. Která se mimochodem taky blíží, její zničující energie tady ve zbytcích zůstala a teď čenichá kolem. Cítí, že ji nemá kdo zastavit. Protože Amira neměla dědičku, která by to udělala, že?" Obrátila se k té matce, jež na ni předtím tak pohoršeně koukala. ,,A bez dalšího Cestovatele, který by nesl břímě svého rodu, se naši potomci dožijí konce světa." Dračice sklopila hlavu ke svým mladým a v jejích očích byl takový bezedný smutek a strach, který může prožívat jen osoba, co někomu darovala život.

,,Jestli je ve vašem zájmu dívat se, jak planeta pomalu umírá, a vědět, že jsme našim dětem odkázali místo, kde se nedožijí dospělosti, prosím. Ale pokud ve vás zbylo něco z Dračích duchů, těch prastarých válečníků, kteří cedili krev, jen abychom my mohli žít, přidáte se k nám." Koutkem oka viděla, jak na ni Demon hází téměř pyšné pohledy. Od začátku věděla, že ji podpoří. ,,Budete bojovat za to, co pro nás vytvořili, abychom mohli žít v míru a rovnováze."

Otočila se k Saf, ke své přítelkyni. Červená dračice, jejíž šupiny byly jasné a zářivé jako rubíny, se bez vyzvání postavila po její bok a dokončila její volání do zbraně. ,,Protože jak bychom si poté mohli říkat draci, nejmocnější stvoření na planetě, kdybychom ji nedokázali ochránit?"

,,Za naši zem," ozval se i Demon. ,,Za hvězdy, pro něž jsme byli stvořeni. Za ostatní bytosti, které máme za úkol chránit."

,,Protože když je neochráníme my, neudělá to nikdo," přidal se Stín a jeho jindy poddajný tón hlasu byl neústupný. V jeho očích modrých jako dno jezera se zračilo ryzí odhodlání. Kývl směrem k Vichřici. Fialová šelma zvedla hlavu posazenou na dlouhém hladkém krku a její drobné ostré zuby se zablýskly v úsměvu. ,,Náš osud není ve hvězdách. Je v nás."

Asana se podívala na Lesa. Zrození její armády započalo.

Kdo tak doufá v happyend jako já?    :D   Jako vždy moc děkuji Vám všem, co se držíte těch pár slov, které jsem schopná sesmolit, jste skvělí! Děkuji Vám za Vaše komentáře, za 3k hvězdiček u prvního příběhu, za to, že čtete dokola a dokola to, co není dokonalé. Jste boží, blázni a cvoci, a já Vás za to mám moc ráda!

Tak, co si myslíte? Vlastně se ani nemám na co ptát, je to spíš takový úvodní text do nové etapy, ale snad se líbí.