Amiře zakručelo v břiše. Svíjela se pod peřinami jako v křeči a přemýšlela, kdy zase uvidí blankytný diamant oblohy. Najednou jí hrozně chybělo slunce. Toužila po tom svou tvář vystavit jeho paprskům a nechat se zahřát. Že vám něco je drahé si uvědomíte až tehdy, když to něco ztratíte.
Amira zakňučela jako malé, vydeptané štěně. Co by dala za to proběhnout se bosa po svěže zeleném travním koberci!

Bože, tak moc bezradná se cítila. Zdi ji obklopovaly, hodiny ubíhaly, chlad rostl a sklep se zaplňoval. Nikdo ze sirotků neměl naštěstí potřebu si lehat do její blízkosti. Cítila se jako vlk samotář, nezávislý a soběstačný. Byla na sebe poměrně hrdá. Kdyby nepotřebovala jíst, byla by spokojená.

Život byl zvláštní příběh. A ten kdo psal ten její musel mít dobrý smysl pro humor...

Amira se zachumlala do péřové vesty a pohledem zabloudila k hromadám zeleniny. Syrové brambory by do pusy vzala, to ano, ale vidina mrkví byla mnohem lákavější. Problém byl ten, že jediná kupka byla pod dohledem sestry a k uším Amiry neustále doléhalo, jak sirotky pokoušející se oranžovou zeleninu ukrást překřikuje a trestá.

Malátně sáhla po bramboře, otřela ji několikrát do mikiny, jako by to bylo jablko, a nehtem pomalu oloupávala slupku. Když zjistila, že to opravdu nemá cenu, přisunula si blíž tlustou bílou svíčku a zeleninu přidržovala nad plamenem. Doufala, že ji oheň zahřeje a třeba pak bude víc poživatelná.

Problém byl ten, že Amira nikdy nepatřila mezi trpělivé a tak po ani ne pěti minutách okusovala jako králík zahřátou plodinu. Chutnala po škrobu, měla podivnou hustotu a rozkousaná kaše mezi zuby skřípala jako mouka. Nic dobrého to nebylo, syrová brambora.

Nad sebou Amira slyšela hukot bouře, zuřivé hučení, tlouknutí vichru a praskání větví. Cítila úzkost. Klaustrofobii. Zdi se k ní přibližovaly a snažily se z ní vytlačit duši. Myslela si, že je to nejhorší okamžik, ale když tu...

,,Ahoj, Amiro." Am vyděšeně nadskočila a otočila se. Vzápětí zvrátila hlavu dozadu a drze zavrčela. ,,Ahoj, Masone." Jeho jméno vyslovila ještě otráveněji, než měla v úmyslu. Tak či tak se minulo účinkem a kluka neodradilo. Přimhouřila oči a změřila si ho od hlavy až k patě laserovým pohledem.

Vlasy měl načechrané jako cukrová vata, jak musel jít větrem. Na oblečení tmavší fleky od kapek vody, pod paží svíral stočenou vypelichanou deku. Jednu tkaničku měl rozvázanou, nejspíš vyrážel ve spěchu. I přes ten neohrabaný vzhled ho ale neopustila troufalost.

,,Můžu si lehnout k tobě?"

,,Ne," odsekla Amira a na důkaz majetnické moci se na svém místě ještě víc roztáhla. Všechny trumfy měla v rukou ona. A patřičně si to užívala, jako ten nejprohnilejší padouch.

Mason se usmál, jako by přesně takovou reakci očekával a rozbalil roli, kterou měl připravenou pod paží. Na světlo tak vyplulo deset velkých, jasně oranžových mrkví, baculatých a člověk by řekl k zulíbání. Vypadaly jako dar od Boha. A jako naschvál Amiře hlasitě zakručelo v břiše. Dokonce se i přistihla, že se jí v koutcích úst tvoří sliny.

Mason jeden kus zeleniny uchopil a začal je provokativně chřoupat. Hezky pomalu. Vychutnával si každé sousto, pěkně jej nechával křupat, aby si i Amira poslechla ten zvuk, který značí nebe v puse. ,,Když mě pustíš, dám ti půlku." Všechny karty se přesunuly na Masonovu stranu. Amiře nezbývalo nic jiného, než své složit a uznat prohru.

,,Fajn, ale ty máš svoji půlku a já svoji, nebudeš mě otravovat žádnými zbytečnými otázkami ani na mě mluvit, pokud nebude třeba." Mason se zachmuřil, ale přesto začal dívce skládat na dlaň postupně pět mrkví. ,,S tebou teda není radno vyjednávat," brblal. Amira sevřela ruku v pěst a poplašně se rozhlédla, jako by ze stínu mohl vyskočit beš a sežrat ji.

Poté se blaženě zakousla do šťavnaté, sladké mrkve a slastí přivřela oči. Vychutnávala si, jak se tříští mezi zuby a vysávala z ní šťávu. Neochotně se odšoupla stranou aby si k ní mohl lehnout Mason a prosila dračí duchy. Nechtěla, aby se kvůli hladu dostala zase do úzkých. Znovu už ne.

Od té chvíle hlad nenáviděla ještě víc. Byl to pocit, který ji tížil v žaludku, nedal se zamaskovat a vydávat za něco jiného, potlačit, byla na něho snadná páka. Jídlo. A ten kdo jídlo měl vládl z velké části i jejímu zesláblému tělu.

Mason se usadil a sám jedl. Vypadal, jako by to pro něho bylo samozřejmé. Ani na minutu z ní nespustil oči a bedlivě ji pozoroval. Amira se naopak snažila si ho ochočit a vycvičit. Oplácela mu pohled stejnou mincí ve snaze, že Mason uhne a potvrdí se tak její vůdčí pozice. A pak se tak i stalo. Sklopil oči a civěl do země. Amira se musela v duchu pousmát. Z omegy se stávala alfa...

Do nosu ji udeřila otázka. Tak prostá a dotěrná, že nechápala, jak na ni mohla zapomenou. Asi za to mohlo brnění elánu a energie uvnitř její pusy. ,,Jak jsi je vůbec sehnal?" Mason se usmál, sladce a přitom tajemně. ,,Ukradl jsem je. Když se sestra nedívala, schoval jsem se za hromadu a nacpal je do toho hadru."

Amira si znovu ukousla. ,,Dobře, to si tam budu moct chodit sama," řekla. Původně měla v plánu na konec věty přidat když jsi to dokázal i ty, ale nakonec si to rozmyslela. Mason zavrtěl hlavou. ,,Tak to teda ne, nebudeš si pro ně chodit sama." Zastrčila si pramen vlasů za ucho a svraštila obočí. ,,A proč ne?" Kopla do sebe i poslední kousíček kořenové zeleniny.

,,Protože kdybys tam chodila ty, nepotřebovala by jsi mě." Uculil se. Amira se zarazila. Dožvýkala, zvedla ukazováček a pomalu polkla. ,,Takže jestli to chápu," pozastavila se, navlhčila si rty a vydolovala při tom stroužek mrkve, který jí ulpěl mezi předními zuby. ,,Máš rád, že tě potřebuju."

Mason nadšeně přikyvoval, jako by právě rozluštila smysl života a jemu se to moc líbilo. Hleděl na ni jako pes na párek. Amira se rozpačitě odvrátila. Cítila, jak se jí do tváří hrne červeň. Nechápala to. Byla jako štvaná zvěř zahnaná do kouta. A když vlka zaženete do rohu, je možné, že vás pokouše...

,,Co si o sobě jako myslíš?! V životě si o mě okem nezavadil! A teď si hraješ na nějakýho kamaráda?! Lezeš za mnou jako červ od tý doby co..." Zarazila se. Co měla v úmyslu vlastně říct? Od jaké doby? Co uzavřela Větrnou bránu? Co dosnila sen? Co se probudila?

Uvědomila si svou chybu, své zaváhání. Otočila se k Masonovi zády a stiskla víčka. Na rameni jí přistála ruka.

A ona si vzpomněla. Takhle ji vždycky bral Cole. Položil jí ruku na rameno, otočil si ji k sobě a donutil, aby se mu dívala do očí. Vždycky za ní stál jako skála, o kterou se zbloudilá duše může opřít. Byla to jedna z mnoha věcí, co na něm měla ráda. To, jak ji vzal za bradu a říkal, že se nemusí ničeho bát, že všechno zase bude dobré. Že se všechno spraví. Pořád dokola jí opakoval, jak za ní stojí spousty lidí, kteří jsou připraveni zabít každého, kdo jí zkřiví byť jen jeden vlas, a kdyby ani to nezabralo, pořád má chlast.

Ten konec naschvál každou poučkou měnil. Jen proto, aby ji rozesmál. Tvrdil totiž, že její smích zní, jako když po duze tančí jednorožci a všude kolem lítají motýlci a třpytky.

Píchlo ji u srdce. Najednou se neměla s kým dělit o pocity. Nemohla. V nose ji zaštípalo, když si vzpomněla na jeho hnědé oči, hřejivé jako roztátá čokoláda. Zamrzelo ji, že už nevídá, jak se v jeho havraních vlasech láme světlo a tříští se na modré a fialové odstíny. Chtěla zase cítit vůni jeho těla, čistou a opojnou lesní zeminu. Přála si z celého srdce, aby tady byl.

A proto, když se otáčela, možná čekala, že bude stát za ní.

Jenže tam byl Mason. Jen on a černočerná vlhká tma.

Mason ji stále držel za rameno. Nemohla si pomoct, prostě na tu ruku musela zírat. ,,Am, co se stalo?" To byla poslední kapka do poháru. Její přezdívka. První, kdo jí tak řekl s kladným citem, byl Cole. A to, že Mason neví, co jí tím způsobil, bolelo ještě víc.

Trhla sebou jako býk na rodeu. A pak přišla reakce. Výbuch. Přetáhla si přes hlavu bundu a začala křičet. Z pálících očí se jí linuly slzy. Nemohla se nadechnout. Plíce jí stahoval pevný korzet. Zmítala sebou, jako by jí pod oblečením lezli hadi a švábi. Chtěla domů. Okamžitě. Jestli tam ten dračí svět byl, chtěla se do něho vrátit.

Škubla sebou v další přívalové vlně bolesti. Zrudla jako rajče, řasy se jí slanou vodou slepily. Snažila se utišit. Pláč ji nutil ke kašlání, které jí rozedíralo hrdlo a lilo do ran citronovou šťávu.

Nevšímala si Masona, který se jí s obavami v očích ptal, co se děje. Prostě jen brečela. Právě si totiž o Colovi uvědomila jednu věc...

Milovala ho. A to od prvního okamžiku...

Ježíš, mně se tahle kapitola tak líbí! :D (Asi si tu bolest sobě vlastní svým způsobem užívám.)

Tuhle kapitolu jsem psala, když tady bylo 34 hvězdiček a 34 komentářů, takže v sobě nese cosi magického. Lidi moc děkuju, jste skvělí, vaše reakce mě vždy zahřejí u srdíčka a tak jsem si (po dlouhé době) řekla, že i po tolika útrapách by se i Amira měla vrátit k něčemu  příjemnému v nepříjemném.

Jinak, jak se Vám, milí čtenáři, kapitola líbila? Jste spokojení? Nudila Vás? Máte nápad, co by se do příběhu hodilo (ne konec, jen část děje.)? A co ten závěr, ke kterému Amira dospěla?

PS: Pořád beru návrhy na konce tohohle příběhu, má mysl je otevřená :))