Ve vesnici skryté v horkých vodopádech v úžasu křičela ženská .Jmenovala se Kuria Akori ,právě rodila.
Vedle ní stál v porodnici poměrně vysoký muž a držel jí za ruku .
Měl na srdci jenom jedno,aby jeho žena přežila při porodu jeho dcery . On věděl ,že nemusí přežít na příštích misích a chtěl si snimi užít .Po tom jak mu umřel syn tak si užíval každou chvíli se svou ženou.
Muž ,který držel Kuriu za ruku byl velmi považovaný muž Amore Akuri,který jednou zachránil svou vesnici .
Konečně ta chvíle....pomyslel si Amore .
Irjoníny(Lékaři) vynesli malou holčičku s růžovými vlasy a nějak divnýma bílíma očima.
Amore se zeptal proč jeho dcera má ty oči tak divné ,vždyť ani Kuria ,která má světle modré až skoro bíle oči nemá takovou barvu očí (Amore měl zlaté očí).
Irjoníny jenom řekli takové drzé a smutné slova "vaše dcera je slepá sir chcete jí utratit" "Ne ani náhodou "vykřikl rozzuřeně Amore , byl velmi naštvaný .
Jeho žena jen vykřikla utrápeně "proč naše dcera ?!?!"
"Sir možná uklidníte vaší ženu?" Pozvedl obočí mladík
"Miláčku ,jak pojmenujeme naši dceru?" Právě prvorozený otec se stále zlo díval na mladého irjonína ,ale nezapomínal sledovat svou ženu ,která se zrovna připravovala odpovědět
"Myslím si ,že to budé Saika." Stále uslzená žena se podívala na svého manžela ,který se na ní jemně usmíval
" Barevná květina ? Souhlasím " snažil se odpovědět vyrovnaně ,ale i přes svou snahu zněl lehce ponuře .

Z toho dne proletěli již tři roky .
Malá holčička, jménem Saika šla okolů dlouhých borovic , celá v modřinách a v krvi bez jedné boty domů.  Nerozuměla , proč jí tak nenávidí.Snad jenom kvůli tomu ,že je slepá???
"Tak to jsou magoři" promluvil kluk stojící na větvi stromu . Rychle sestoupil ze stromu a upřeně si prohlížel její oči . Děvče ucítilo náhlý vítr .
"Cože!! já jsem to vážně řekla?" Lekla se ve snaze schovat se .
"Neboj já ti nic neudělám" vzrušeně řekl hoch .
"Ať je Jashin-sama pokára " dívka se usmála .. měla na jazyku ~děkuji~ ,ale ...
"Čekej já tě vylečím jsem přece už genin "vykřikl hrdě .

Já jsem se poprvé usmála za rok a chtěla vidět něčí obličej.
Ten hoch se mi představil jako Hidan.Trochu jsme si popovídali a pak mi Hidan řekl ,že by už měl jít. Hned jsem posmutněla.
"Už se nikdy neuvidíme ? " smutně jsem se optala . Bylo mi k plàči ,jak hloupý .. Nervózně jsem se zeptala  . Jeho odpověď byla pro mě ničitelna, jenom nevím .. nějaké prohnilé nevím. Však hned ,když očividně uviděl můj výraz obličeje,mi dal náhrdelník

K tomu suše dodal" tak tě poznám " chtěl odejít jenže moje tělo nic lepšího nevymyslelo a svalilo se na zem těžkým pytlem brambor .
Když  jsem se probrala u sebe doma cítila jsem to... vedle mě někdo spal .
Rukou jsem se zahrabala do zalízaného háro .
Štěstím jsem chtěla skákat ,ale všimla jsem si svého vzhledu v zrcadle .Bez váhaní jsem pochopila ,že vypadám ,jak zombie. ~STOP !! ~ uvědomila jsem si ... ~já se vlastně vidím .. já vidím ! ~
Kvůli mému lehce emocionálnímu vztávaní se zbudil Hidan a udělal neočekávaný čin .. on mě obejmnul "ty idiotko jedna!Jak jsi mohla doprdele spadnout do dvourokového kómatu " Hidan si držel své slzy při sobě  ,ale to by si nevšiml jen slepý .. ~hmm slepý ? Jak ironický ~ trochu jsem se začervenala a také .. také ho obejmula se slzami na očich .K nenadáni mé rodiče uslyšeli naše hlasy a hned se zúčastnili objímání .
Po sedmihodinovem povídání se všechno rozvíjelo trochu neobvykle . Hidan pochválil zbarvení mých očí . Ovšem jsem stuhla .  Bylo divné vidět oči tak neobvyklého zbarvení ,pravé oko drželo zlatou barvu a levé světlo až bílomodrou barvu ,která aj odleskovala fialovou .
Byl to nádherný pocit~ už se mi nikdo nebude posmívat ~ pomyslela jsem si . Dívala jsem na bezbarvou vodu v rybníku . Ve které někdy skákali zlaté rybky . Stáva se to jen jednou v roce ..
Najednou z korun stromů vyskočil bílo vlasý mladík s růžovýma očima.
"Hej Saiko !!" Přiblížil se ke mě ,ale nesedl si .. což mi přišlo divný
"Ano Hidane? Proč si nesedneš ? " mile se usměji . Položila jsem lehce ruku na to místo kam si vždycky sedal . "Víš my se nebudeme dlouho vidět .Můj kult chce rozšířit Jashinovo náboženstvý a tak budu muset cestovat " hned bezžalostně mě postavil před pravdou .. nebyl smutný .. kdyby byl tak by mě urazil .. sám to věděl . Navíc mi to řekl už dříve .Po mé tváři stekla slza .. chtěla jsem se ovládat ,ale to nešlo .Sama jsem si chtěla zato vlepit facku "H...h..hidane jseš můj j..j..j..jediný kamarád a chceš odejít! ?" Nekontrolovala jsem své emoce ,jak ponižujicí .. a to mám být ještě velitelem klanu ?
Jen mě obňál a pošeptal do ucha " Noták máš  znak Jashina?" Chytl mě drsně za ruku ,ale jeho hlas byl konějšivý "Ten řetízek ?" Pohlédla jsem do jeho očí "Jo" kývnul pozitivněji "Tak nosím " zavzlykám a zvednu si ho z hrudi . "Neponižuj svou hrdost a tedy přestaň " uchechtnul se a odtáhl
"Věř mi Saiko ty nikdy nebudeš sama když to máš na krku .Doufám  ,že se někdy ještě uvidíme . Ahoj " zamával mi a urychleně se vytratil .
"A.......ahoj" sklonila jsem hlavu a opatrně zamávala rukou na sbohem .Sedla jsem si u stromu a obňala kolena . Začala jsem  si zpívat...

#sluníčko zař na mou
lásku a pomoc mi uveřit ,že mě nenechá samou 3#

Hned ,jak jsem dozpívala vypravila jsem se domů.
Na druhý den jsem vztala ,udělala ranní hygienu a šla ke kuchyni pozdravit mamku "Dobré ráno mami!" Utrousila jsem stále chmuře "Ty !zrůdo mlč !! Určitě jsi zabrala jeho život pro svůj zrak!! !!" Začala řvát a mávat rukami . Nic jsem nechápala a pomalu jsem se plížila dál od ní ."M....m...mami čí ž...ž..život." Vyděšeně jsem zakoktala. Nikdy jsem neviděla mamku natolik rozčílenou a beznadějnou .
"Tvého otce to ti ještě nedošlo ?chm a prý chce se stát ninja" odfrkla si mamka s vysoce zvednutou bradou . Její oči .. byli tmavé ,až černé . Stála jsem a nemohla se pohnout ~táta ? N. Ne to se nemohlo stat .. NEMOHLO ~ nevšimla jsem si ,jak mi začali téct slzy.
"A .a včem zatraceně mám vinu já! " z toho všeho jsem nevymyslela nic jiného než odpovídat drze .
"Saiko! Prosím tě ,jak by zemřel hrdina vesnice než , bys ho proklela" dala mi facku .
Ona mi dala facku ..."J ...j...jak mám zahladit svou vinu " se strachem v hlase jsem protáhnula . Tvář mi zčervenala a oči od pláče začali štípat . "Smrtí!! "Vyjekla matka z Kunaiem v ruce a žádosti krve , mířila mi na obličej a namířila si to přesně .Jsem se neochránila ...nemohla ..je to přece matka. Však nezabila mě .. dala mi jen velkou jizvu přes nos a věčný strach k ní. Sice jsem nechápala proč mě nezabila ,ale v tu dobu mi to bylo jedno .
Máma odešla za misí a já tam sedéla s šokem a jenom si pošťupovala nový šrám na nosu .Chtěla jsem vidět Hidana .Hned mi doklaplo, musím se kouknout na to co četla mamka .Vzala jsem si papírek .Psalo se tam o tom ,jak můj otec zemřel od ruky.....sakra nepíše se to tam ,ale jasně jsem věděla ~ chci se pomstít~ .
Zůstala jsem doma a uklízela hysterický nápadky mámi když jsem douklízela tak normální človék by si udělal večeři ,ale já ještě dlouho nebudu moct jíst.

Tyhle scény už byli normální u nás doma.Vždy jsem byla celá v krvi ,ale dobrý je ,že jsem si to naučila léčit .
Nesnáším nenávist ,ale s každým dnem se ve mě množila a jednoho dne už to ruplo............
"M...m.m...m..m.. " chtěla jsem jí obejmout "Stvůro mlč!" Zařvalá a vytáhla si kunai . Stáli jsme zrovna v kuchyni a já se snažila nějak pomáhat ,ale radči by bylo kdybych zůstala v pokoji s zámkem na dveřích "A....a...a" pokusila jsem se znovu něco říct "Co jsem ti říkala !" Otočila se na mě s jiskřičkami nenávisti . Hned jsem se zatlačila do úhlu . Jako králík v pasti
"Mlčet " sklonila jsem hlavu. Můj pisklavý hlas mě zradil a já zakoktala,ale  v mé hlavě najednou něco klaplo a já se začala hystericky smát. Matka neeee, ta žena ztuhla a začala  ještě silněji řvát ve snaze mě uklidnit "Ty k**vo přestaň přes..."Tu se na ní vyřítil bílí oheň a propálil jí hruď naskrz ,nehasnul ještě hodinu .Ten úžasný pocit ,když na mě vystříkla krev , nikdy to nezapomenu . Demonstrativně  jsem jí olíznula a blížila se k jejímu tělu ,nadzvedla jsem její hlavu a výrazně křikla s notkou arogancí " NEJSEM TVOJE HRAČKA NA MUČENÍ ALE TVOJE DCERA"
Probrala jsem se s šokem a vytřeštila oči" t..to jsem nebyla já ".Spadla jsem na kolena a začala brečet "bože ! Proč ...co jsem ti udělala." Ruce se mi třásli a hlava nedržela na krku . Dýchala jsem a svírala své modré tričko s nápisem "Son and light " japonskymi ieroglifami . Dokuď jsem nespadla do mdlob

Hned na druhý den byl pohřeb.  Já jsem tam nepřišla, styděla jsem se,protože byla zabitá mojí rukou a vrah na pohřeb své objeti nechodí .Když to skončilo přišla jsem k její hrobce, postavila svojí oblíbenou kytku sakury a odešla domů.
Tam jsem se najedla a řekla si .. ~půjdu hledat Hidana.  Budu s ním cestovat , zbalím si věci a odejdu ~
Když jsem se hrabala v skříni tak mi spadlo na hlavu posláni od taťky .

"Milá Saiko, když jsi to našla ,jdi do sklepa a tam najdeš všechny mé dárečky pro tebe"
Na poslání spadla slza a skutálela se na zem.
Hned jsem vyhledala sklep a našla několik zajímavých knih o historii klanu, svitků a hodně zajímavou zbraň ,bylo to kopí našeho klanu

Znak klanu který si pak přišiju na oblečení.
Tohle vše jsem posbírala i s máminou malou katanou

Doběžela jsem až k lesu, kde jsem spadla a udeřila hlavu o kámen.

Takže tuhle knihu píšu s lps vevi ,takže se podívej k ní
Možná příště tam budou obrázky s ní ahoj😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊😊