„Není tohle ta malá, co se s námi včera nebavila?"

Prohlášení, při kterém mi vynechalo srdce úder. I teď, kdy jde o dávnou minulost cítím stejné napětí.

„Tak co, holčičko? Už mi odpovíš?"

Sice se smál, ale jeho tón byl řezavý jak břitva.
Co člověk jako jsem já, je vůbec schopen udělat, kdy cítí, že veškerá pozornost je upřena jen a jen na něj?

Nic.

Jen jsem koukala na své spletené prsty s vybělenými kloubky.
Hrůza mě naprosto ochromovala.

„Copak, kočka ti snědla jazyk?" zeptal se další hlas.

I přes všechno co vím a co jsem tušila, doufala jsem, že se mi nestane nic, co by nespravila náplast nebo pět.

„Tahle ta, s váma nebude mluvit," ozvalo se. Do prostoru mého pohledu vstoupily stejné, hnusné, černé střevíce, jako mám já. Nad nimi černé ponožky, možná i punčochy. Nezvedla jsem pohled.

„Copak je zač, nějaká princezna, nebo co?" zas hlas toho vůdce.

„Ne. Je to jen kupka hnoje, co neumí mluvit," tolik neředěné nenávisti k mojí osobě mě překvapila.

„Jestli si chceš s někým povídat, tak můžeš se mnou, přece jen ona je ještě děcko."

Nedokázala jsem zvednout pohled natož hlavu, abych ji viděla. Nedokážu jí ani poděkovat. Což bych strašně ráda.

Dál se bavili s onou zachránkyní a já dokázala vnímat pouze ty své vybělené kloubky na rukách s propletenými prsty, tmavomodrou sukni školní uniformy a houpavé pohyby autobusu v zatáčkách. 

Ze všech těch osob se pro mě staly hlasy. Směs slov a hluku, kterému jsem nerozuměla. Byl to pro mě dobrý pocit. Měla jsem pocit, že jsem součástí tohoto organismu v takové míře, že není třeba mi věnovat pozornost.

Při těchto myšlenkách, dorazil autobus na místo určení. Všichni začali vystupovat. Jako běžně jsem čekala, až bude řada na mě.

Poslední.

Kdy se ozval hlas té, co mi pomohla:

„Kōhai, vstaň a vystup," byl to zas ten tón plný odporu a ošklivosti.
Poslechla jsem ji. Dokonce jsem se zvládla podívat do její tváře.
Byla krásná.
Krásnější než jiné dívky, vysoká a štíhlá. Dokonale upravená a neskutečně zlá.
Jenže to jsem netušila.
Možná ano, ale odmítla jsem si to připustit. Bylo to poprvé, kdy mě někdo zachránil. Proč bych někomu takovému neměla věřit?

Ten důvod jsem dostala hned v zápětí, kdy jsem byla vykopnuta ze dveří. Stihla jsem se sice zachytit za bok, ale setrvačnost udělala své, takže jsem si akorát pohmoždila rameno, žebra a odřela ještě další místa na noze. To vše za potlesku a smíchu.

„Mělas pravdu, fakt nemluví, sem čekal, že bude aspoň brečet, ale ona ani nefňuká. To je nuda, tak dem, musíme se ohlásit v ředitelně," obcházeli mě jak výkal po psovi. Mohla jsem být jedině ráda, že jsem pro ně byla až něčím tak podřadným, protože pokud bych měla jejich pozornost nevím, jestli bych vůbec ještě někdy mohla vzpomínat.

„To jsi zase ty, Itami-kun? Ty jsi opravdu neohrabané děvče. Ty nevíš, že dívka si musí dávat pozor na svou kůži?"

V podstatě tuto větu slyším třikrát týdně, podle toho kolik mám náplastí v brašně.

„Ano," odpověď, na kterou je zvyklá i zdravotnice v naší škole. 

„Mami?" vběhl do místnosti on. Ten, kterého včera vysvlékli a jehož ticho mě k němu přilákalo.

Myslím, že naše pohledy se střetly, ale tohle není svět romantických filmů, aby se zpomalil čas, začala srdce tlouct jak zjednaná a lehký vánek nám čechral vlasy. Tohle je můj svět, ve kterém jsem otočila pohled k zemi, zahuhlala: „Omluvte mě," a zmizela v budově školy tak, abych potkala co nejmenší počet lidí.