Měl jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla. Připomínala mi divokou růži rostoucí v kouzelném lese, vyzařovala z ní spanilost, přirozenost a nespoutaná krása. Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. Nezmohl jsem se na jediné slovo, nevysoukal jsem ze sebe ani hlásku. Jen jsem tam tak stál a pozoroval ji, jak se ke mně blíží s lehkostí motýla.

Ve chvíli, kdy se před vámi zjeví kouzelná bytost, je člověku hned jasné, že se jeho život otočí vzhůru nohama. Jenže pro mě to byl jen začátek cesty.

„Nemusíš se mě bát," řekla zpěvným hlasem a celý svět se najednou stal barevnějším.

„J-já," vykoktal jsem.

Jen z pohledu na její zlaté vlasy se mi podlamovala kolena. Byla zkrátka dokonalá.

„Takže ty mě vidíš," usmála se. „Vidíš mě, vnímáš mě. Ale to je přeci nemožné, to by znamenalo... že tě náš kouzelný svět přivítal," přistoupila ke mně zase o kousek blíž.

Srdce mi bylo o sto šest, ale jakmile mě hřbetem ruky pohladila po tváři, jako zázrakem se vše uklidnilo. Alespoň na malý okamžik.

„Máš v sobě kus hrdiny," pokračovala, „jinak bys tu přede mnou nestál. Vše má svůj důvod a ani náš rozhovor není výjimkou. Potřebuji tvou pomoc."

Stébla trávy se roztančila a zvedl se lehký vánek, který voněl po čerstvě posečené louce. Ve vteřině se nad vílou zjevil roj motýlů. Jejich tělíčka se vznášela nad její hlavou a tvořila duhový oblak, pod kterým sluneční paprsky tvořily pestrobarevná prasátka.

„My všichni potřebujeme tvou pomoc," řekla a započala své vyprávění.

Tiše jsem poslouchal, jakému nebezpečí čelila. Víly z rodu motýlů a víly z rodu můr spolu tancovaly bok po boku už celá staletí. Jenže jednoho dne se vše zvrtlo a velitelka můrovitých víl se rozhodla, že se palouku zmocní. Blížila se válka, ale proč jsem to musel být zrovna já, kdo jako jediný bude schopný je všechny zachránit? Vždyť jsem byl jenom účetní. Celý den jsem sedával za stolem, obklopený hradbou nikdy nekončících papírů. Co ze mě dělalo spasitele světa? Jistě, každý si říká, jak je speciální a jiný než ostatní a přiznávám se, že i já jsem si za dlouhých bezesných nocích říkal, že mám na víc. Přemýšlel jsem o svém osudu a co má pro mě budoucnost přichystaného. Ale souboj s ďábelskou velitelkou můr? To už se bylo jaksi trošilinku přes čáru.

Jenže víla o mých pochybách nechtěla ani slyšet. Stačil jediný její pohled a já věděl, že se jí musím podvolit. Natáhla před sebe dlaně, několik motýlů se nad ně sneslo a vytvořilo vír, v jehož středu se něco začalo zhmotňovat. Vše se seběhlo tak rychle. Dříve, než jsem se nadál, zíral jsem na lesklou čepel dýky.

„Tato zbraň byla stvořena z měsíčního světla a jedině ona dokáže zbavit velitelku její moci. Zabít ji. Prosím, vezmi si ji a naplň svůj osud."

„Ale já..."

Obraz levitujícího ostří byl přesně tím, co jsem potřeboval, abych se probral z jejího okouzlení.

„...to nemůžu," vysoukal jsem ze sebe.

Jistě, přede mnou stála bytost ze snu a já bych pro ni ještě před chvílí byl schopný čehokoli, ale dýka? Chtít po mně, abych někoho zabil? To byl pro mě hodně silný budíček a má pomyslná tak-tohle-ne hranice byla oficiálně překročena.

„Musíš, je to tvůj osud," domluvila mi a vložila mi dýku do ruky. „Tato zbraň v sobě skrývá mocnou magii, může zničit jakoukoli kouzelnou bytost. Vy lidé musíte mít něco podobného, že? Zbraň, která dokáže zničit kohokoli na světě."

Přikývl jsem. V mé hlavě se vytvořil seznam plný dýk, mečů, pistolí, granátů, tanků a jaderných bomb. A byla to právě jaderná bomba, která se v mých očích podobala nejvíce nabízené dýce. Mocná síla, která dokáže zničit cokoli, na co si vzpomenete. Nedělá rozdíly.

„Takže ti tato dýka nemůže být cizí. Problém je, že je účinná jen tehdy, pokud její držitel žádná kouzla neovládá. A tak ji nikdo z mého světa nemůže použít. Nazývejme to jako magickou pojistku, která nám brání, abychom se zničili navzájem. Jistě máte svou zbraň též pojištěnou tak, že ji nikdo z vašeho druhu nedokáže použít."

Kéž by.

„Nyní už víš všechno, hrdino, " vložila dýku do mé roztřesené dlaně. „Můry se zjeví na tomto místě přesně po západu slunce. Buď na sebe opatrný."

„Počkej," zastavil jsem ji, „stále nevím, co s tím mám prostě... dělat. Nemyslím si, že bych byl vhodným kandidátem, vždyť já-"

„Schováš se v tomto křoví," ukázala před sebe. „Až bude čarodějnice v tvé blízkosti, bodneš ji. Přímo sem," dlaní se dotkla mého hrudníku, který jsem nevědomky zpevnil. „Do srdce. Tam je uložena veškerá její síla," řekla a zmizela. Změnila se v krásného modrého motýla a odletěla někam do neznáma. A mě nechala úplně samotného.

Byla pryč a já cítil, jak se z prvotní zamilovanosti dostávám do stavu hněvu. Nohy se mi stále ještě trochu třásly, ale mysl jsem měl již jasnou. Nenechám ze sebe udělat něčí loutku. Znám se a jsem rozhodně vším, jen ne zachráncem. Nebo vrahem. Jenže co kromě zabíjení můžu s tou dýkou provádět? Chvíli jsem ji jen přehazoval z jedné ruky do druhé a poté jsem věnoval okamžik na obdivování svého odrazu na lesklé straně její čepele. Slušelo mi to, asi jsem vážně materiál na hrdinu. Neodolal jsem, a nakonec jsem se opravdu skryl ve křoví. Dostala mě. Ta víla mě dostala. Myslel jsem si, že se nenechám zviklat, jenže opak byla pravdou. Kouzelný svět je v ohrožení a jen já ho můžu zachránit? Jak se tomuhle dá říct ne? Jak jen to ta víla říkala... Že mám v sobě kus hrdiny? Že mám naplnit svůj osud? Před tím se nedá utéct. A já jsem za žádnou cenu nechtěl riskovat, že mě můj nezvyklý osud dožene v podobě šílené můry visící nad mojí postelí, brr.

Přál bych si, abych mohl říct, že mi čas na louce utíkal jako voda. Jenže opak byl pravdou. Hodiny se vlekly jako bych seděl na té nejnudnější přednášce. A pak se konečně začalo smrákat. Okolní les utichl, teplota klesla a já cítil, jak mi za krkem vyskočila husí kůže. A i když jsem měl pocit, že na všechno bylo dost času a za tu dobu mi už stihly narůst vousy do délky Krakonošova plnovousu, najednou jsem si přál vše na chvíli zastavit. Slunce zmizelo za horizontem a já věděl, že brzy přijde moje chvíle. Netušil jsem, proč mé kroky dnes ráno vedly na tuto zakletou louku. Netušil jsem, proč mě mohla ta víla vidět a proč já mohl vidět ji. Jediné, co jsem v tu chvíli věděl s jistotou bylo, že jestli se zase někdy budu chtít vrátit k normálnímu životu, budu muset jednat.

Měl jsem strach, ale něco takového bylo v mé situaci pochopitelné. Na jedné straně stála tajemná kouzla ovládající víla a na druhé straně jsem byl já, šmudla účetní s nějakou dýkou, která na ni může i nemusí zabrat. Na tváři se mi objevil úsměv. Byla to taková pitomina, ale úplně jsem si představil, jak na tu ženskou vyskočím ze svého úkrytu, bodnu ji do srdce a pak na sebe budeme prostě jen tak koukat. Vždyť tu dýku podle všeho ještě nikdo nikdy nevyzkoušel. Co když nebude fungovat? Nebo to bude prostě jen chvíli trvat, než to zabere? A neměl bych předtím pronést nějaká kouzelná slůvka? Dýka z měsíčního svitu by podle mě měla nějaký zaříkávadlo mít. Kéž bych k ní tak dostal i manuál, to by byla jiná. Asi budu muset improvizovat. Slova jako ‚zhyň, ty bídná něco-něco' budou muset stačit. A pak uvidíme.

Zhluboka jsem se nadechl. Pak vydechl. A znovu. Nádech. Výdech. Opakovat. Cítil jsem, jak se mi potí dlaň a rukojeť dýky mi podkluzuje. Jak jen tohle dopadne? A pak jsem ji uviděl. Znenadání se vynořila. Vypadala jako zlá čarodějnice. Byla zahalena do tmavé kápě jako ztělesnění smrti. A nad ní se vznášel ohromný oblak tvořený čistě jen z můr. Zatajil jsem dech. Něco jiného byl magický roj plný barev, ale tenhle mrak... bleh. Nade mnou se vznášely stovky hmyzích tělíček a já se snažil nemyslet na ta jejich ohavná tykadla, a ještě hrůznější křídla. Bál jsem se, že mi vletí do pusy. Jak se v tomhle má člověk soustředit? Chtěl jsem využít momentu překvapení, jenže něco můj plán zhatilo. Podle všeho jsem byl očekáván.

„Cože?" ozvala se velitelka můr.

Její hlas mě zaskočil. Vůbec nepřipomínal ten klasický vřeštivý hlas záporáků z pohádek. Žádné ježibabí skřehotání.

„Pokračuj, je tu někdo, kdo sem nepatří?"

Jedna z můr se snesla blíže k zemi a vzala na sebe lidskou podobu. Vedle čarodějnice nyní stála žena, která se ale vůbec nepodobala mé víle. Kostnatá postava, dlouhé mastné vlasy v barvě uhlí, zjizvená tvář a kruhy pod očima. Samozřejmě, že jen někdo takový mě může udat mé protivnici.

„Ano, má paní. Člověk. Nejsme zde sami."

„To přeci vím," odsekla. „Ani jsme tu být sami neměli. Ale lidská bytost je vážně novinka... Vystup, člověče," obrátila hlavu směrem k mému úkrytu. „Vystup. Slibuji, že se ti nic nestane."

Co může člověk v takové situaci udělat? Ta víla ani nemusela nic slibovat, vždyť zírala přímo na můj úkryt, bylo jasné, že ví, kde se nacházím. A že na mě dříve či později pošle svou hordu umaštěných můr. Ale o mé dýce vědět nemohla. A tak jsem vymyslel náhradní plán. No, „plán". Byl to spíš nápad, který by teoreticky mohl dopadnout dobře a já bych nemusel umřít. A tak jsem vystoupil ze své komfortní zóny.

„Ehm, zdravím?" nesměle jsem zamával pravou rukou na znamení pozdravu, zatímco se moje dýka kinklala za opaskem kalhot. Doufal jsem, ne, já se modlil, aby si jí nikdo nevšimnul.

„Co tě sem přivádí?"

Sice jsem velitelce neviděl do tváře, ale cítil jsem, jak se do mě vpaluje její pohled. Dobré bylo, že mi nechtěla ublížit. Nebo nemohla? Co když její magie funguje jen na jiné kouzelné bytosti? Pak bych byl nepřemožitelný! Ta myšlenka mě nadchla a dodala mi potřebnou odvahu na odpověď. Zdrsněl jsem.

„Jsem jen kolemjdoucí, co si užívá vlahou jarní noc," odvětil jsem sebevědomě.

„Pokud by byly tvé úmysly tak čisté, jak říkáš, neskrýval by ses ve křoví," prohlásila odměřeně.

Už mě tolik neděsila. Zřejmě jsem nad sebou měl nějakou ochrannou ruku, jinak by do mě už dávno udeřil blesk, nebo něco jemu podobného. Udělal jsem krok dopředu.

„Zůstaň tam, kde jsi," okřikla mě.

Měla ze mě zřejmě strach, a to se mi líbilo. Mé ego vzrostlo až k nebesům. Opitý mocí jsem udělal další krok. Vítězství jsem měl na dosah. Jen jeden rychlý pohyb.

„Nechci ti ublížit, ale varuji tě, udělej ještě jeden krok dopředu a-"

Nestihla to doříct. Má dýka už dávno nebyla skryta za opaskem. Zabodl jsem ji hluboko do jejího srdce.

„Proč jsi to-" má oběť padla na zem.

Byl jsem zmatený. Vše proběhlo tak jednoduše. Můry stále kroužily ve vzduchu, žádná z nich mě nenapadla, jen mi tak smutně poletovaly nad hlavou. Něco bylo špatně.

„Má paní!" vykřiklo umaštěné děvče a přiskočilo k ní.

Sundala z víliny hlavy kapuci. K mému překvapení vypadala...normálně. Nebyla nijak okouzlující, podobala se hodně své můří svěřenkyni, stejné tmavé vlasy, kruhy pod očima... Nejednalo se o žádnou krásku, ale neměla ten klasický zlý kukuč záporáků.

„Chtěly jsme jen mít povoleno tančit na palouku!" zafňukalo děvče. „Proč jsi musel zabít naši paní? Co ti udělala?"

„J-já," mé ego zmizelo jako vlna na moři. „Jen jsem chránil."

„KOHO?!" křikla ale pak se uklidnila. „Navedli tě motýli, že? Jenže ty motýlí víly, co tak chráníš nás po staletí jen utiskovaly. Vytlačily nás pryč, do stinných koutů, a když se konečně našel někdo, kdo nás všechny povede..." obrátila oči směrem k ležící víle. „Byly jsme s motýly domluveny na setkání. Dnes večer měly oba rody víl dojít ke kompromisu. Jenže bez naší paní už to nemá smysl. Bez její moci na sebe nedokážeme vzít vílí podobu. Už si nikdy nezatančíme," zavzlykala a před mýma očima se změnila na noční můru a připojila se ke svému roji.

„Počkej, já nechtěl, to musí být nějaké nedorozumění," vyblekotal jsem, ale bylo už pozdě.

Zastavil jsem blížící válku. A umožnil jsem vítězství tyranům. Já hlupák si to neuvědomoval. Vždyť proč by se bytosti ze snu měly dělit o louku s takovými šmudlami? Jistěže chtěly mít pro sebe všechno. Jas slunce. Svit měsíce. A já blbec jim v tom pomohl. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych se do toho nevměšoval svým hrdinstvím. Nebo ještě lépe, kdybych se nenechal omámit krásným vzhledem.

Převzetí dýky byl jen začátek. Zjistím, jak těm vílám vrátit jejich schopnost vzít na sebe z můry podobu člověka. Ale do té doby... až příště zahlédnete můru, nebojte se jí. Neošívejte se. Nebuďte zhnusení. S největší pravděpodobností se jedná jen o smutnou vílu, která si chce znovu zatančit.