Probudila se nahá v lese. Nebyla jí zima. Cítila se skvěle. Až na tu nahotu. Stydlivě se zakryla rukama a ulevilo se jí, když viděla skrz změť stromů jejich dům. Urychleně vstala a rozešla se domů. Pocítila mírnou únavu ve svalech a zpětně lovila z paměti vzpomínky na včerejší noc. Zdálo se, jakoby se to stalo dávno. Ale euforii, která se jí rozlila žilami při nočním běhu lesem, si pamatovala dost dobře.

Stihla se včas převléci, když do jejího pokoje vpadl Evan. Na tváři měl úsměv. Upřímný. „Panebože! Dobře, že jsi tady!"
„Taky tě zdravím,"uchechtla se uvolněně, „děje se něco?"
„Ne, nic, jen jsem tě chtěl vidět..."řekl něžně, když se k dívce přiblížil. Neustoupila. Dívala se mu odvážně do očí a čekala, co se stane. Pohladil jí po tváři. „Jsem fakt šťastný..."
Přestože se Taissa chtěla podřídit tomuto skvělému pocitu, nemohla. Cítila hořkou pachuť v ústech, proto ustoupila.

„Co bude teď?"dožadovala se chladně. Všimla si, jak sebou Evan trhl. Takovou otočku nečekal.
„Máš na mysli něco konkrétního?"pronesl tiše, když naklonil hlavu doleva. Prohlížel si jí. Přestože její tělo pořád ještě pokrývaly modřiny z bitky, připadala mu nesmírně nádherná. Možná to bylo i tou proměnou. Miloval ji ještě víc. Nyní chápal, o čem jeho otec mluvil. Společná proměna posílí vztah, i kdyby byl na bodu mrazu.

„Co se mnou teď bude?"zašeptala a v očích jí zaštípaly slzy. Euforie z nového já byla tatam. Nyní pociťovala dívka jednu velkou nejistotu. Co se s ní stane? Jak teď bude vypadat její budoucnost?
„No, půjdeš se mnou. Představím tě smečce,"odvětil ji prostě.
„Kam s tebou? Pro tebe je všechno tak snadné, co?"
Evan protočil očima. „A ty zase musíš dělat ze všeho z komára velblouda, že? Ani nevíš, o co půjde a už odsuzuješ a kopeš. Myslíš, že je to pro mě jednoduché?!"
Taissa na prázdno otevřela ústa. Chtěla se hádat, ale měla toho taky plné zuby. „Jenže ty mě stejně nechápeš. Jak bys mohl. Tohle jsi ty. Ale já nejsem vlkodlak..."
„Teď už ale jsi, ať se ti to líbí, nebo ne,"odsekl jí, „nejsi první ani poslední, které se to stalo, a všechny jsou v pohodě."

„Prosím?! Děláš si srandu, že jo? Vážně jsi to vypustil z pusy?!"zaječela naštvaně, když rozhodila rukama do vzduchu.
„Takhle to prostě funguje, tak si zvykej,"odfrkl jí Evan lhostejně, „zabal si. Jedeme do hodiny."

Než stačila Taissa zaprotestovat, odešel.
Frustrovaně si sedla na postel a složila si obličej do dlaní.

*

Netrvalo ani půl hodiny a Taissa už kráčela do přízemí s taškou přehozenou přes rameno. Nasupeně nakráčela doprostřed obýváku, a aby na sebe upozornila, práskla s taškou na zem.
„Co mám říct tátovi?"zeptala se ještě.
„Jsi snad dospělá, ne?"
„Skoro."
„Neříkám, že spolu budeme hned bydlet...dám ti čas. Abys neřekla, že jsem úplný necita."
Taissa se hořce zasmála: „Jak bych taky mohla..."
Evan jen protočil očima a popadl Taissinu tašku. „Tak pojď. Nebo chceš nechat nějaký vzkaz?"
Taissa se zamyslela. Pak zavrtěla hlavou. „Budu se moct zítra vrátit?"
„Hm,"zamračil si Evan, „můžeš se tu stavit."
„Stavit?"
„Jen stavit. Buď rád, že jsem ti dovolil aspoň to, Starší by nebyli tak vstřícní. A já je nechci naštvat. Ty bys taky neměla."

Když se zadíval na dívku, z jejíhož obličeje sršelo zmatení, povzdechl si. „Je to složité. Všechno ti ale postupně vysvětlím, slibuju. Ale teď musíme už jít. Čeká nás ceremoniál."
„C-ceremoniál?!"
„Ano, ale nemusíš se bát, není to nic pompézního,"ujistil dívku jemně. Podle toho, jak polkla a vypoulila oči, však poznal, že to vůbec nezabralo.

„Když si už nastoupíš do auta, objasním to,"dodal jen a Taissa vystřelila ven.
Potulně se zaculil a následoval ji.

*

„Je to daleko?"ptala se dívka.
„Ani ne, ale většinu cesty půjdeme pěšky."
„Tak už mi řekni o tom ceremoniálu!"dožadovala se Taissa netrpělivě, když si kousala nehty.
Evan se uculil. „Koná se každý rok, je to tradice, která trvá už dlouhé roky. Zkráceně se jedná o jakési přivítání do smečky. Pro nové páry, které se proměnily. Od toho okamžiku jsme svoji a jsme součástí smečky."
Taissa je chvíli ticho. Snaží se vstřebat nové informace, ale hlavně nepanikařit. „Takže..."začala tiše a koutkem oka pozorovala Evana, „tahle jizva to všechno začala?"pronesla plačtivě, když si vyhrnula rukáv a poukázala na šrám táhnoucí se na předloktí. Pamatovala si přesně, kde a kdy k němu přišla. Tehdy tady v lesích, když se otci zaběhla a upadla.
„Jo. Takhle to začalo,"přitakal, aniž by na dívku pohlédl.
„Ale...ale jak je to možné? Řekl jsi, že mě musel pokousat vlkodlak...ale..."Taissino čelo se nakrabatilo, když se snažila usilovně přemýšlet. Pak vypoulila zděšením oči: „Ty! Ty...! To nebyla jen obyčejná pusa!"

„Promiň, ale jinak to nešlo..."odvětil nevinně, ale Taissa poznala, že mu to ani líto není.
„Proč? Proč já?!"
„Protože jsem musel. Zrovna jsme byli s otcem poblíž a řekl mi, ať nepromrhám jedinečnou příležitost. A já nepromrhal. Nikdo neodmítne. Takhle to u nás funguje."
Taissa se zamračila. „Kdo to teda vymyslel?! Ráda bych mu zatleskala,"odfrkla sarkasticky.
„Hele, být tebou, tak se na tenhle postoj vykašlu, protože naše smečka dodržuje tradice a pravidla a hlavně neuráží své Starší!"pohrozil ji temně.
„Byl to jen vtip..."
„Nebyl vtipný,"odsekl popuzeně a zbytek cesty byl zticha.

Jako by urazila podstatnou část jeho já, jeho života. Cítila, že je Evan celým svým já součástí smečky a taky se jí plně odevzdal. Netušila, jestli to dokáže i ona...

*

Zastavili na příjezdové cestě, která vedla hlouběji do lesa. Ale oni šli dál pěšky. Evan popadl Taissinu tašku a rozešel se mlčky mezi stromy. Taissa jej nejistě následovala, nedokázala (anebo nechtěla) s ním udržet krok, a tak většinu času klopýtala za ním. Evana to netrápilo. Dívku to však štvalo, cítila, že by jeho oporu potřebovala.

„Evane?"zavolala na něj po chvíli. Jen se na ni obrátil a pozvedl zvědavě obočí. „Můžeš...můžeš na mě prosím počkat?"
Obměkčilo ho to. Zastavil a nechal dívku, aby s ním srovnala krok. „Spokojená?"
Taissa nervózně polkla, vycítila z jeho hlasu podrážděnost. „Chtěla...chtěla bych se omluvit..."začala jemně, „nechtěla jsem tě nijak urazit...fakt mě to mrzí. Chci tobě i smečce dát šanci..."

„To jsem vážně rád,"pronesl vděčně, když se na dívku usmál.
„Vím, že jsem se chovala hnusně, ale taky mě pochop. Prostě...je to šok."
„Vždyť jo. Ale hoďme to za hlavu, čeká nás nová budoucnost..."mrkl na ni a propletl si s Taissou prsty.

Přestože se cítila zvláštně a možná trochu nepříjemně, hodlala dodržet svá slova, a tak jej pevně stiskla a odvážně vykročila vstříc nové kapitole jejího života.

Kráčeli mezi buky, ptáci štěbetali a vítali návštěvníky a dvojice již byla velmi blízko svému cíli. Taissa ucítila kouř. Zamračila se. A pak zahlédla i samotný dým.
Vyšli z lesa a ocitli se na palouku poblíž potoku. Slyšela zřetelně sršení vody. Ústa se jí údivem otevřela, když spatřila osadu plnou lidí a příbytků. Věděla, že otci by se takový život líbil. Plné souznění s přírodou. Žádné ničení.
Na palouku se rozkládala snad dvacítka dřevěných domků, přízemních a moderních. Uprostřed osady leželo ohniště, z kterého vycházel dým. Zdálo se, že přece jen některé činnosti zůstaly po staru.

Mnoho dětí a mladistvých běhalo po venku, dospělí se poflakovali kolem domků a klábosili mezi sebou.
„Vítej doma!"uvítal ji nadšeně a zrychlil krok, aby se mohla Taissa se všemi, hlavně s jeho rodiči, seznámit. Když sešli k osadě, všichni na ně hleděli. Z mnoha tváří sršela vřelost, pokynuli dívce hlavami anebo prostě zamávali. Taissa se cítila vítaná. Nevědomky se usmála.
„Kam jdeme?"ptala se zvědavě.
„Ke mně."

„Hele! Tamhle je Hayden! Pojďme ho pozdravit!"zajásala, když spatřila Haydenovu hnědou kštici mezi lidmi. Mávla na něj a vyslala mu ten nejzářivější úsměv, který dokázala.
„Teď ne, potom,"odbyl ji Evan a zatáhl dívku jiným směrem. Taissa překvapeně zamrkala a setkala se s omluvným párem očí. A pak už se jí ztratil z dohledu.

Míjeli mnoho dřevěných domů, až se zastavili u jednoho, který byl snad nejmenší, ale útulný.
„Jsme tady,"pronesl hrdě a pokynul dívce, aby vešla dovnitř. Otevřel jí dveře a ona prošla kolem něj.
„Bydlíš tu sám?"zeptala se, když se rozhlížela po obývacím pokoji, který byl spojen s kuchyní a tvořily tak neuvěřitelně prostorný pár.
„Jo, zařídili mi to tu rodiče, když jsem si našel družku, teda tebe,"objasnil.
„Takže na tom dělali od té doby, co jsme potkali jako děti v lese?"
„Vlastně jo. Trochu fantasmagorie, co?"uchechtl se.
„Si piš,"zasmála se s ním.

„Tak pojď, ukážu ti to tady. Mimochodem, můžeš tu bydlet se mnou. Přece jen se to od tebe očekává,"dodal a Taissa jen mlčky přitakala. Sama se rozhodne, co bude dělat. „Obývák ti asi představovat nemusím,"poznamenal a vydal se rovnou do další místnosti.
Taisse se ale líbil, byl laděn do jednoduchého, ale moderního stylu. Stěny byly obloženy třešňovým dřevem, podlaha se zase skládala z tmavšího materiálu a vše rozjasňoval azurový gauč uprostřed místnosti. Přidala do kroku, když se jí Evan ztratil za rohem.

Prošla kolem menší kuchyňské linky a objevila se v ložnici. Evan postával u francouzského okna a byl dívce zády. Kochal se výhledem na les, jenž jej vždy uklidňoval.
„Jedna ložnice?"zažertovala.
„Budu spát na zemi, nebo na gauči. Nechci, aby ses cítila nepohodlně,"odvětil, když se na ni obrátil.
„Jak gentlemanské,"utrousila pobaveně, „hádám, že jednu noc to přežiju."
„A jinak na konci chodby je koupelna. Pak už zbývá jen špajz, ale tam tě fakt nepovedu."
„Máš to tu fakt hezký, na to že bydlíš v lese,"ušklíbla se.
„Díky a tvou hloupou poznámku budu ignorovat."
„Jak jinak."

„A co ten ceremoniál?"
„Ten bude zítra, teprve se musíme všichni shromáždit."
„Aha, dobře..."zamumlala a spočinula pohledem na černém povlečení.
„Neboj, to zvládneme,"usmál se na ni, když se přiblížil. Stáli blízko sebe, musela vzhlédnout, aby mu pohlédla do tváře. Na moment znervózněla, ale pak se přemohla. Evan natáhl ruku a pohladil ji po líčku. „Jsem tak rád, že jsi tady..."

Sjel prsty na dívčinu šíji, vrátil se zpět k uchu, za které zastrčil Taisse neposedný pramen vlasů. Hnědovlásce naskočila husí kůže. Netušila, co má dělat, a tak tupě stála zarytě na místě. Jako hadrová panna.
Poklidnou chvíli přerušilo hlasité vyzvánění Evanova mobilu. Oba nadskočili a Evan se na dívku omluvně zadíval. Vytáhl z kapsy telefon. Nakrčil obočím. Pak přijal hovor.
„Čau, co se děje, chlape?"
Taissa pochopila, přesunula se na druhou stranu pokoje, k oknu, tam, kde před chvílí postával Evan a sedla si na parapet. Neměla ráda, když někdo poslouchal cizí rozhovory, tak mu chtěla nechat soukromí.

„Teď? Hm....nevím. Ale víš co?! Tak jo, já určitě dojdu."

Zadívala se do lesa a přemýšlela, jaké to asi bude, až se promění při druhém jejím oficiálním úplňku. Těšila se, líbil se jí ten pocit být svobodná a nebýt svázána každodenními problémy a starostmi.

„Fajn, vidíme se tam. Čau!"

Hovor skončil. Ale ona přesto čekala, až začne on.
„Tas? Bude ti vadit, když tě tu nechám večer samotnou? Volal mi kamarád, který se taky teď poprvé proměnil s družkou, chce to oslavit."
Otočila se na něj. „Ne, klidně běž,"odvětila upřímně. Alkohol stejně nebyl její šálek čaje.
„Moc mě mrzí, že tě tu tak nechávám, opravdu to často nedělám!"
„Vždyť o nic nejde,"přisvědčila, aby se necítil mizerně.
„Jsi prostě skvělá,"složil jí kompliment, a pak dodal, „vrátím se co nejdříve! Slibuji!"

Přispěchal k dívce a prudce jí objal. Taissu to vykolejilo, ale stačila jej nemotorně poplácat po zádech. Nasál její vůni do nosu, uklidňovalo ho to, možná spíše jeho vlka, který se řídil těmi nejprimitivnějšími smysly. Pak jí ještě vtiskl polibek do vlasů a rozloučil se. „Zamkni se pak, ano? Dávej na sebe pozor, měj se, Tas!"
„Nápodobně!"zavolala za ním.

Když se ocitla sama, vydala se do kuchyně si něco ukuchtit. Měla vážně hlad. Pustila si k tomu hudební kanál v televizi a pohupovala boky do rytmu.

Cítila se fakt skvěle.