Mí drazí čtenáři, opět vás po hodně dlouhé době vítám u nové recenze. Tentokrát se ponoříme do magického světa lesního lidu, který je z dílny aspen_013 . Pokud vás tedy zajímá fantasy a do toho jste romantické duše, boj o štěstí a lásku by vás mohl zaujmout. Teď už si sem dovolím pouze vložit varování před volnými spoilery a můžeme se vrhnout na můj názor!

Jak jinak začít, než-li názvem samotné knihy. Pod ním se dá představit mnoho nejrůznějších příběhů a dějových linek. Jméno okamžitě vyvolá otázky, které potenciálního čtenáře nutí, aby se zrovna na tohle dílo podíval blíže. Zároveň zní poměrně originálně, nic, co by tady nutně muselo být už stokrát před tím.

To stejné už se bohužel nedá říct o coveru, jenž je tvořen prostým obrázkem lesa a možná nějakým efektem mlhy. Neber si to špatně, ale tímhle mnoho lidí opravdu nenalákáš. Co dělá název příběhu dobře, obálka úplně postrádá. Je na ní vidět, že je odfláknutá a dělaná někým, kdo o grafice příliš neví. Mezi deseti dalšími covery by určitě zanikla, protože na ní není vůbec nic speciálního. Zároveň ani nenastíní děj, takže člověk nemá převelikou motivaci rozkliknout si popisek.

Přesně tohle je důvod, proč jsou na wattpadu grafici, kteří nabízí pomoc autorům, jako jsi ty. Anebo třeba i já. Většinou jediné, o co žádají, je viditelné označení u příběhu a srdečné díky. Když budeš chvilku hledat, určitě najdeš někoho, s kým si budete navzájem vyhovovat a kdo ti udělá krásnou obálku hodnou tvého příběhu. Byla by přece škoda si dojem pokazit něčím, co se dá jednoduše spravit, no ne?

Je noc. V dáli je slyšet slabé hřmění. Žene se bouře. Dusot koní se stále přibližuje. Neohlížím se. Temní jezdci nás pomalu dohánějí. „Utíkejte!" slyším křik plný strachu. Oni se jen smějí. Soustředím se na hlínu pod mými kroky. Nesmím upadnout. Najednou dusot ustal. Něco se stalo. Zastavila jsem se a ohlédla se. Na chvíli jsem tak pohlédla smrti do tváře. Siluety ozbrojených nelítostných mužů na koních a v dálce jasná záře našich domovů v plamenech. Jen tam tak stojí a čekají. Došlo mi to. Dohnali nás jako divokou zvěř až k Zapomenutému lesu. Tam se nikdo neodváží. Tam čeká smrt. Jsme v pasti. Jednoho po druhém nás s chutí začali zbavovat životů. Něco mě napadlo. Čiré šílenství. „Počkáme tady, kdyby sis to rozmyslela!" slyším smích mužů už jen z dálky. Vběhla jsem do temnoty stromů. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostanu živá z tohoto místa... z tohoto lesa, který skrývá tajemství. Lesa, který místo smrti daruje nový život.

S anotací mám hned několik zásadních problémů, které se promítají do celého příběhu. Proto zde podivné přeskakování mezi všemi možnými časy i chybějící rozdělení textu zmíním jen tak okrajově a daná témata detailně proberu až v dalších částech recenze.

Když tedy odhlédneme od gramatické a estetické stránky, anotace nám popisuje napínavou scénu; dívka, pravděpodobně hlavní hrdinka, prchá před tajemnými jezdci, kteří jsou očividně zodpovědni za napadení její rodné vesničky. Všechno se odehrává rychle a zmateně, což podporuje trefný styl psaní - místo abys útěk dlouze roztahovala v nezáživných souvětích, zvolila jsi krátké a úderné věty. Právě ty pomáhají tvořit správný dojem.

Zároveň se zdá, že se jedná o nějaký útržek přímo z knížky, ovšem po přečtení první kapitoly jsem nabyla dojmu, že je to spíš takový prolog. Ať už tak či onak, mnoho pisálků nedoporučuje místo anotace používat jakékoli scény. Obvykle to i mně osobně vadí, ale přesto musím uznat, že tobě se celkem zdárně povedlo tímto útržkem zaujmout moji pozornost. Jenže i přes takový úspěch se ti nepodařilo překonat to hlavní úskalí; čtenář v podstatě neví, o čem má kniha být. Poslední věta rozhodně není dostačujícím náznakem, protože pod darováním nového života se dá představit opravdu hodně věcí. Jistě, pár lidí bys mohla nalákat čistě na svůj styl psaní, jenže mnohem větší procento se nebude chtít pouštět do něčeho, o čem nemá nejmenší ponětí.

Kdybych ti tedy měla něco doporučit, bylo by to zkrácení ukázky a naopak vložení alespoň krátkého lákače na děj, jímž anotace obvykle bývají. Neříkám, že tam hned musíš odhalit celou zápletku, ale bylo by dobré ji minimálně naznačit. Klidně ve dvou třech větách, pokud se ti to povede.

Teď už ale nechme anotaci anotací a ponořme se do samotného příběhu. Snad první, čeho jsem si při čtení všimla, byly odstavce, které absolutně pokazily jakoukoli snahu o přehlednost. Jak už jsem zmiňovala v anotaci, píšeš sáhodlouhý text, kterému ale chybí rozdělení. Když už se konečně rozhodneš nějaký ten odstavec vložit, usekne si to polovina poslední věty a přeskočí ti jinam. Problém jsi sice po takové třetině knihy vyřešila, jenže dost čtenářů bys už dávno zastrašila.

Jak tedy psát odstavce? Nemusíš samozřejmě za každou druhou větou dělat mezeru, nic se nemá přehánět. Nikde ani není napsané, jak dlouhý by měl ideální odstavec být. Jde spíš o to, abys jimi oddělila různé myšlenky, pokračování akce a podobně. Když si otevřeš jakoukoli reálnou knihu, určitě si po pár stránkách všimneš, na jakém principu to funguje.

Jedno pravidlo pro odstavce, které ti mohu poradit, tu ovšem přece jen je. Vždycky, když začne mluvit nová postava, měla by přímá řeč začínat na novém řádku. Asi takhle:

„Co se děje?" řekla pobaveně. Zřejmě měla na mysli můj výraz. Směsice polekání a úlevy, že se neprobudila o pět minut dříve.

„Nic," pokusila jsem se o umělý úsměv. „Co ruka?" odvrátila jsem riskantní téma.

„V pořádku," prohlédla si ji. „A nemusíš se o mě tak starat, není to nic vážného. Z boje jsem zvyklá na různá zranění," řekla jen tak mimochodem.

Použila jsem úryvek přímo od tebe a musím se přiznat, že to nebylo jen kvůli ukázce odstavců. Pokud jsi totiž dávala dobrý pozor, mohla sis všimnout, že jsem na konci přímé řeči napsala jiné znaménko, než ty. Tohle je dosti zapeklité zákoutí naší milované češtiny, takže se ti to pokusím zkráceně a zjednodušeně vysvětlit:

Pokud máme přímou řeč, na níž navazuje věta uvozovací, píšeme na jejím konci čárku (např. „Půjdu nakoupit," prohlásila Anička.), otazník (např. „Můžu jít nakoupit?" zeptala se Anička.), vykřičník (např. „Půjdu nakoupit!" vykřikla Anička.), nebo tři tečky (např. „Já nevím..." nechala Anička větu vyznít do prázdna.). Důležitým faktem každopádně zůstává, že na začátku věty uvozovací píšeme malé písmeno.

Když máme přímou řeč, které věta uvozovací předchází, píšeme tečku (např. Anička odhodlaně prohlásila: „Půjdu nakoupit."), otazník (např. Anička si nejistě uhladila lem šatů a zvedla ke svému otci krotký pohled, načež se tiše zeptala: „Můžu jít nakoupit?"), vykřičník (např. Anička naštvaně dupla a vykřikla: „Půjdu nakoupit já!"), nebo tři tečky (např. Anička nechala větu vyznít do prázdna: „Já nevím, jestli jsem koupila mléko..."). Na to pak navazuje věta velkým písmenem, která už není uvozovací a přímo se netýká předešlé přímé řeči.

No a poté máme přímou řeč bez věty uvozovací, kde se píše tečka (např. „Půjdu nakoupit." Anička se zvedla od stolu, zamávala mamince a odešla do obchodu.), otazník (např. „Můžu nakoupit?" Nečekala na odpověď a odběhla si pro nákupní tašku.), vykřičník (např. „Půjdu nakoupit já!" Vstala ze židle a práskla naštvaně dveřmi.) anebo tři tečky (např. „Já nevím..." Anička si prohrábla vlasy a zoufale si pohrávala s lemem sukně.). Je to příklad toho, co jsem popisovala na konci minulého odstavce - na přímou řeč navazuje věta s velkým písmenem, která už není uvozovací a přímo se netýká dané přímé řeči.

Doufám, že je všechno jasné, a kdyby ne, určitě se neváhej zeptat - ať už mě, nebo internetu.

My se teď každopádně můžeme přesunout k dalšímu šťourání. A co si tentokrát podrobím svému rýpalskému oku? Pravopis, přesně tak. Ten máš, jako celek, docela v pohodě. Co bych ještě chtěla extra vyzdvihnout je tvoje slovní zásoba. Neopakuješ se a vždycky dokážeš použít moc pěkná synonyma či slova, která by jen tak někoho nenapadla (láteřit je moc krásné slovíčko). Ale vraťme se k pravopisu. I mistr tesař se někdy utne, takže se pojďme mrknout na jeho rány.

Co asi nejvíc bije do očí jsou i/y na konci sloves. Jak říkám, každý se občas splete, jenže u tebe se tahle chyba objevovala tolikrát, že si nejsem jistá, zda se opravdu jedná pouze o nechtěný překlep. Snažila jsem se ti sem sepsat nějaký krátké a jednoduché vysvětlení, jenže je to dost obsáhlá látka. Doporučovala bych si to tedy někde najít, anebo se třeba poptat ve svém okolí. Slovně se to určitě vysvětluje lépe, než když to mám takhle napsat.

Abych ti ale jenom neřekla, že máš něco špatně, a pak tě poslala pryč, mám tu pár příkladů z knížky. Mám jich vyznačených spoustu, a většina se týká toho, že nějakou činnost vykonávají dvě ženy, jenže ty máš na konci slovesa měkké i. Třeba tady: Nikdy bych Brienne neublížila, ale když jsme stáli tváří v tvář u toho krbu, měla jsem co dělat, abych se jí nezmocnila. Věta je psána z Trissina pohledu. Ona a Brienne stojí tváří v tvář. Což znamená, že onen děj vykonávají dvě ženy. Proto by to mělo být takhle: Nikdy bych Brienne neublížila, ale když jsme stály tváří v tvář u toho krbu, měla jsem co dělat, abych se jí nezmocnila. Stejné to je i v dalším příkladu: Sedli jsme si ke stolu a pojedli. V úryvku to sice není vidět, ale z několika předchozích vět víme, že tuhle činnost opět vykonává Triss a Brienne. Dvě ženy. Sedly jsme si ke stolu a pojedly.

Pak mám ale ještě několik dalších ukázek, které se narozdíl od většiny ostatních netýkají našich dvou hlavní hrdinek. Kupříkladu tahle věta: Vybavili se mi vzpomínky na tu hroznou noc. Co se vybavilo? Vzpomínky. Vzpomínka bez vzpomínky, jako žena bez ženy. Co za vzor je žena? Tvrdý. Ty ženy. Ty vzpomínky. Ještě jednou - co se vybavilo? Vzpomínky. Vybavily se mi vzpomínky na tu hroznou noc. A potom tu máme ještě něco obráceného: Na louce za ní se spokojeně pásly tři koně. Kdo se pásl? Koně. Ti koně. Na louce za ní se spokojeně pásli tři koně.

Takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna, ale myslím, že už víš, co myslím.

Druhou nedokonalostí ve tvém pravopisu je mě/mně. Na první pohled se může určování zdát těžké, ale existuje spoustu pomůcek, které to usnadňují. Jak jsem od mamky a babičky zjistila, každá generace používá nějakou jinou, takže kdyby ti nevyhovovala ta, kterou vysvětlím v téhle recenzi, stačí chviličku hledat a určitě najdeš více možností. O čem to ale mluvím?

Jednoduše řečeno, pokud se dá mě/mně nahradit slovem Pavla (např. Máš mě ráda?/Máš ráda Pavla?), píše se mě. Pokud se ale mě/mně dá nahradit slovem Pavlovi (např. Prosím, svěřila bys to i mně?/Prosím, svěřila bys to i Pavlovi?), píše se mně. Samozřejmě bychom do toho mohli zaplést ještě mne, pokud chce někdo mluvit starším nářečím. Mne se dá jednoduše vyměnit za mě, což znamená, že pro to také platí slovo Pavla (zmíněné Máte Pavla ráda?/Máte mě ráda?/Máte mne ráda?).

Abych ti to ještě ukázala v praxi, dovolím si opět použít pár ukázek z příběhu. Otočila se zády ke mě. Otočila se zády k Pavlovi. Správně to tedy má být: Otočila se zády ke mně. Další příklad: Stála naproti mě a zadívala se mi do očí. Stála naproti Pavlovi a zadívala se mu do očí. Stála naproti mně a zadívala se mi do očí.

Slibuji, že tě tady celou dobu nebudu jen kritizovat a v zásobě mám připravenou hromádku věcí, za které tě chci uznale poplácat po rameni, ale ještě jedno téma v řadě si nemůžu odpustit. Myšlenky. V průběhu knihy je píšeš hned několika způsoby, avšak nejčastěji se objevují v uvozovkách. Chyba! Do uvozovek totiž píšeme přímou řeč, se kterou by si pak čtenář mohl tvoje myšlenky jednoduše splést. Sama se musím přiznat, že kdyby nebylo nějakého toho následného popisu, nebyla bych si jistá, zda postavy mluví nahlas či nikoli. Jak jinak je ale oddělovat? Nabízí se nám hned několik způsobů, ale myslím, že tobě by nejvíce vyhovovalo je jednoduše označit kurzívou. Viditelně je tak oddělíš od popisů i přímé řeči a zároveň to bude nějak vypadat.

Teď už ale ke slíbené pozitivnější části recenze! Už jsem okrajově zmínila tvojí slovní zásobu, s čímž souvisí i popisy. Na úplném začátku jsem se obávala, že je pro jejich nedostatek budu muset komentovat v trošku jiné podobě, ale jak přibývaly kapitoly, přibývaly i popisy. V poznámkách, které jsem si během čtení psala, mám dokonce speciálně vyznačených několik úryvků, které tady jednoduše řečeno musím vyzdvihnout: Sluneční přítel se zatím prošel až na konec své nebeské zahrady a pozastavil se u jednoho ze svých nadýchaných beránků. Takhle poeticky samozřejmě nemůžeš napsat každou druhou větu, jelikož nic se nemá přehánět, ale jednou za čas to opravdu pohladí po duši. Stejně jako tohle: Polibek, který tu zůstal jako lesní strážce a dával pozor, aby se z tohoto místa láska nikdy nevytratila. Krása, prostě krása. A co dalšího je krása? Oheň v krbu byl vyhaslý, místy v popelu ještě lenivě svítil kousek usínajícího uhlíku. Tak jednoduchý děj jako zhasnutí ohně a jak bravurně popsané to může být.

Dobře, dobře, už se klidním. Kdybych měla vypisovat všechny povedené slovní obraty a přirovnání, dnešní recenze by měla o další tisícovku slov víc. Doufám ale, že i tak jsi dostatečně pochopila moje zalíbení. Nejde totiž jenom o popis děje, ale třeba i takových postav. Ne každému autorovi se povede dobře představit postavy - buď úplně zapomenou uvést jakékoli fyzické atributy, takže je čtenář odkázán na vlastní fantazii, anebo to s nimi přeženou a čtenáři nezbyde ani kapka místa pro představivost. Ty jsi dokázala najít onu zlatou střední cestu, což se občas nedaří ani vydávaným spisovatelům.

Dále bych chtěla ocenit něco, co jsem snad ještě nikdy před tím nevnímala pozitivně. Obrázky na začátku kapitoly bývají často na škodu - kde kdo tam totiž vkládá oblečení postav, domy a paláce ve kterých žijí a podobné ptákoviny, které by místo toho měly být popsané v samotném příběhu. Ty tam ovšem nic takového nemáš a co jsem tak pochopila, jde spíše o obrázky, které mají navodit atmosféru a nalákat na danou kapitolu. A kupodivu to funguje! Fotky mě častokrát přiměly přemýšlet nad dalším vývojem děje a tak místo abych si čtení nechala na další den, zhltla jsem to najednou. Navíc je díky nim vidět, že ti na knize opravdu záleží a dáváš si práci s hledáním vhodných obrázků. Takže jen tak dál!

Nyní se každopádně můžeme pustit do trochu obecnějšího okruhu, kterým jsou naše milované postavy. Těch se, především ke konci, objevuje poměrně velké množství, takže si samozřejmě nestihneme probrat úplně všechny. Místo toho bych se raději zaměřila na jejich vzájemné vztahy a interakci.

Triss a Brienne se dají jednoznačně označit za hlavní hrdinky. Valná většina příběhu je psána z jejich pohledu a dějová linka se týká jejich životů. Obě dvě jsou to svým vlastním způsobem silné ženy, které se díky hrám osudu potkají v Zapovězeném lese. A ačkoli jim tak od druhé poloviny chemie celkem funguje a láska se dá uvěřit, první polovina jejich vztahu, ta nejdůležitější, se mi nějak nezdá. Místo aby se přitažlivost a následné city pomalu budovaly a stupňovaly, jsou tam v podstatě od začátku, instantně. Nevidíme žádný vývoj, jelikož Triss je zamilovaná od prvního okamžiku a jak se později dozvídáme, Brienne vlastně taky. Samozřejmě existuje něco jako láska na první pohled, jenže i v té je potřeba vidět jakýsi postupný vývoj. Vzhledem k délce knížky mi prostě přijde nereálné, že spolu už po několika kapitolách ,chodí', protože takhle to normálně na devadesát devět procent nefunguje. Moc ráda bych si přečetla něco o pomalejším vývoji, potlačování citů a podobně. Co kdyby si v době únosu ještě úplně neřekly, co mezi sebou mají? A najednou by byly rozdělené, zoufale toužící jedna po druhé, až pozdě si uvědomujíc, že neměly být zbabělé a rovnou si všechno přiznat... neříkám, že takhle by to bylo nejlepší, ale je to jeden z mnoha nápadů. Tak jako tak, být tebou bych jejich zamilování o něco zpomalila.

Jak ale říkám, druhá polovina už byla lepší. Kdybys tedy na začátku maličko vydržela, jejich vztah mohl být jedním z těch lepších, na které jsem na wattpadu narazila. Navíc mě ani jako samostatné osobnosti nijak nedráždily, chovaly se celkem uvěřitelně a bylo vidět, že mají každá vlastní osobnost.

Stejně tak se mi líbila vůdkyně lesního lidu - působila na mě moudře a silně, avšak zároveň měla svojí hlavu a špetku citů. I ostatní členové měli vlastní emoce a charaktery a myslím, že jsi je zvládla moc pěkně. Jediné, co mi připadalo lehce nepřirozené, je fakt, že se ke Triss valná většina lesních lidí chovala dobře a pořád se s ní kamarádila. Předpokládala jsem, že když byla vyhozená, mnoho jejích bývalých kamarádů na ní změnilo názor. Určitě by bylo zajímavé sledovat, jak si musí znovu získat jejich důvěru a vysvětlit jim, že neudělala nic špatného.

No a tímhle se pomalu blížíme do finále. Ještě bych chtěla poznamenat, že v průběhu příběhu je vidět postupné zlepšování a růst. Za mě osobně je tohle to nejdůležitější, co může jakýkoli autor mít. Ano, máš nějaké ty chyby v pravopisu a odstavcích, ano, vývoj romantické linky by se dal napsat lépe, ale to vůbec nevadí. Každý nějak začínal a pokud se ze svých nedokonalostí dokážeš poučit, věřím, že máš opravdový potenciál. Je vidět, že tě psaní baví, nad zápletkou a dějem jsi přemýšlela, snažíš se. Když bych porovnala první a poslední vydanou kapitolu, opravdu je tam vidět onen vývoj a postup. Vážně, zkus si je obě sama přečíst a uvidíš, že mám pravdu.

Dámy a pánové, tohle je tedy oficiální konec recenze! Doufám, že mi jak vy, tak autorka odpustíte, že jste si zase pěknou chvilku museli počkat. Opět nechci nic slibovat, jelikož pro mě tenhle školní rok bude dost náročný, nicméně snad budu pomalu pracovat na dalších recenzích. Přeci jen je ještě několika lidem dlužím! Teď už vám nicméně s necelými třemi tisíci slovy dávám sbohem. Mějte se dobře a přežívejte školu i práci,
Annaeli2.