Jason

Venku čekala paní Jeffersonová. Proletěl jsem kolem ní svižným krokem, nechtěl jsem odpovídat na její otázky. Nechtěl jsem mluvit s nikým, natož pak s ženou, která mi Katie silně připomíná.

Ale Hank mě přece jen přinutil. Když jsem napůl běžel vstupní chodbou do nemocnice, tvrdě mě zarazila čísi ruka. Vzhlédl jsem.

"Je mrtvá!" zaskučel Hank. Chvíli jsem se na něj nechápavě díval.
"Je mrtvá!" zopakoval zoufalým křikem, až se na nás lidé v čekárně ohlédl, a silně nakopl lavičku. "Mrtvá!"

Přinutil jsem ho, aby se posadil a sedl jsem si napravo vedle něj. Položil jsem mu ruku na levou lopatku a poplácal ho po zádech. Hank se mírně předklonil a promnul si obličej.

"Hej, to bude dobrý, chlape. To bude dobrý!" chlácholil jsem ho tiše, ale zjevně to moc nepomáhalo.
"Nebude to dobrý! Ona je mrtvá, rozumíš? Mrtvá!" křičel Hank a po tvářích mu tekly osamocené slzy. To bylo poprvé, co jsem ho viděl brečet. Hank nepláče jen tak kvůli něčemu.

Nevšímal jsem si káravých pohledů maminek s dětmi ani starých lidí. Věnoval jsem se Hankovi. Chápal jsem ho. Kdyby mi umřela Katie, taky bych se choval takhle. A musel jsem uznat, že moje potíže a problémy byly momomentálně minimální, oproti Hankovým. Jemu umřela přítelkyně. Vlastně ex-přítelkyně, ale stejně s tí strávil mraky času. Možná mu na ní záleželo opravdu mnohem víc, než jsem si myslel. Možná ji opravdu miloval, svým vlastním způsobem.

"Ona je mrtvá!" zvolal Hank znovu, až přivolal jednu z recepčních, která k nám v rychlosti přiběhla.
"Pane, tady nemůžete křičet," napomenula ho naléhavým šeptem. Hank se na ni zamračil jako pětileté dítě, kterému právě zakázala vzít si lízátko.
"Ale moje láska je mrtvá a já s tím nemůžu nic udělat," hlesl zhypnotizovaně a zabodl oči do podlahy. Naznačil jsem mu, aby se postavil, a trochu jsem mu dopomohl.
"Postarám jsem o něj," slíbil jsem recepční a ta úlěvně vydechla. Dostrkal jsem Hanka až k východu nemocnice a před ní jsem ho opřel o sloup. Díval se někam neurčitě před sebe a mírně se houpal dopředu a dozadu, odstrkoval se nohou od sloupu a dopadal zpátky. Ruce si zastrčil do kapes od mikiny.

"Vsadím se, že kdybych se jí věnoval víc, teď by žila," promluvil konečně v klidu.
"To není pravda," zavrtěl jsem hlavou. "Nemůžeš za to."
"Můžu. Můžu taky za to, že je tvoje přítelkyně v nemocnici."
"Už to není moje přítelkyně," podotkljsem tiše.
"Už to není tvoje přítelkyně?"
"Už to není moje přítelkyně."
Hank chvíli mlčel. "To je mi líto."
"To není teď podstatné. Pojď. Odvezu tě domů."

Cestou k Hankovu domu jsme mlčeli, oba ponoření ve svých myšlenkách. Ano, bylo mi Hanka líto, ale musel jsem neustále myslet na Kate. Měl jsem jí to říct, měl jsem. Ale teď už je pozdě.

---

Následující volné dva týdny jsem víceméně většinu času trávil s Hankem. Poté, co jsme zdvořile odmítli všechny akce, na které nás zvali, jsme si zalezli ke mně nebo k Hankovi do pokoje a jediná aktivita, ke které jsme se zmohli, bylo hraní videoher. Nemuseli jsme u toho mluvit a zaměstnávali jsme svoji mysl natolik, abychom se neprobírali svými problémy. Prostě jsme hráli hry - dohráli jsme (nebo jsme se tím prodírali tolikrát, že nám to začalo lézt na nervy) asi všechny komínky, které jsem měl naskládané vedle televize. Když jsem dohráli všechny hry na PS4 i PS3, vytáhl jsem ze skříně stařičkou PS2, ale tu jsem radši hned zandal, protože ta mi připomněla dobu, kdy jsem s tím vším praštil, nasedl do auta, jel za Kate a vyboural se.

Když jsme se dostali k nějakým hrám zastrčeným úplně vzadu, což byly nějaké dodatkové party mixy, které se dostávají zadarmo ke konzolím, Hank pronesl jednu větu: "Co my tu děláme, Jasone." Odpověděl jsem: "Snažíme se zapomenout." A Hank na to: "Praskáním imaginárních bublinek a skákáním před senzorem?" A já jsem mu na to řekl jen: "Jo." Od té doby jsme obla mlčeli.

Dva dny na to byl Emmin pohřeb. Hank mě přinutil tam jít a nakonec jsem se přinutil jít i sám, kvůli němu. Musel jsem ho jít podpořit, pořád jsem myslel na to, že kdyby se mě stalo něco podobného, taky by mě v tom Hank nenechal. Navíc jsem mu to dlužil, za to, že "zachránil" Kate před Tobym a za tu dávnou, dávnou cigaretu. Oblékl jsem si oblek, a černou košili. Přišlo mi zvláštní na něm být, protože tam byla jen Emmina rodina, která zahrnovala rodiče, asi dvě tety a babičku. A navíc, Emma mě nenáviděla. Dala mi to moc dobře najevo, když za mnou přišla. Kdybych nepatřil mezi oblíbené, skončil bych nejspíš podobně, jako Kate. Ne. Nesmím na ni myslet. Musím. Nesmím. Já musím.

Jediná doba, kterou jsem netrávil s Hankem, byly každý druhý den dvojité fotbalové tréninky. I když mi fotbal už lezl na nervy, tyto dny jsem vítal s radostí a nadšením, jako ještě nikdy, i když se vrátil Clynns, a to nebylo zrovna dvakrát příjemné. Přesto jsem se tak soustředil na hru, že mi Tanner na konci týdne řekl: "Dobrý výkon Hawkinsi." Jindy bych měl docela dost velkou radost, přecejenom, něco takového se nestává každý den, ale tentokrát jsem jenom kývl a zalezl do sprchy. Nechal jsem na sebe kapat ledovou vodu, protože ta vyvolávala reakce a nenechala mě přemýšlet. Vyšel jsem ze sprchy a pár minut na to, co jsem se převlíkl do džín a trička, jsem uslyšel Clynnse a jednoho jeho kamaráda, jak si šeptají: "Hawkins je namyšlenej kretén. Vůbec si neváží toho, co mu Tanner řekl. Bere to jako samozřejmost." Tentokrát jsem nepřemýšlel, tentokrát jsem mu vrazil. Rána pěstí ho zprvu překvapila, ale nenechal do bez odezvy a sotil mě oproti skříňkám. Kdyby navčas nepřišel Tanner a neodtrhl by nás od sebe, dopadlo by to podstatně hůř. Ale i přesto jsem z toho měl výborný pocit. A modřinu na lícní kosti. A taky podmínku, ale to jsem vůbec neřešil. Jenže pak mi došlo, že jsem se nepopral kvůli tomu, co Clynns říkal, ale kvůli Kate. Pořád na ni myslím, a nic mi nemůže vyvrátit opak.