Dýchalo se jí těžce. Nad ježatým pásem hor se táhl páchnoucí dým. Ten se formoval do sloupců, které se zatínaly do noční nebeské klenby.

Do tmy zářily jako veselé majáky monstrózní plameny ohně. Nebylo to však veselé světlo, znamenalo zkázu.

Kolem se míhaly temné postavy, nehmotné siluety, jimž zář ohně dodávala ještě strašidelnější vzhled.

Krčila se za jedním ze snopů slámy. Nedokázala se ani pohnout, hrůza ji zcela paralyzovala. Dívčina dlaň svírala pevně stříbrný kroužek náramku. Do kůže jí prostupovalo mravenčení, jak se dotýkala chladného kovu.

Tolik chtěla něco udělat, ale třináctiletá dívka sotva mohla odvrátit zkázu, jež postihla celou vesnici. Zkázu, kterou přinesli tvorové noci.

Nasadila si na levé předloktí šperk. Ten jako by ožil. Přitiskl se k dívčině ruce a stále svůj stisk zesiloval. Do kůže se jí v jednom místě zakousla bolest, jež jí vehnala do očí slzy.

Nemohla se nadechnout. Plíce zoufale lapaly alespoň po troše vzduchu, který by nepáchl po nahořklém aromatu požáru. Marně.

Praskání dřeva olizovaného požárem se neslo do dálky. Noční ticho ho ještě znásobilo.

Dívka se konečně dokázala pohnout. Do obličeje jí zasvítilo stříbrné světlo měsíce a hlasité nepříjemné bouchnutí dřeva o kámen vyburcovalo její smysly. Pobídla tělo ke spolupráci a...

...a Elena se zprudka posadila na své vlastní posteli. Její pískové vlasy slepil pot do tmavších pramenů a temně smaragdové dívčiny oči přejížděly po místnosti. Byla ve svém pokoji sama. S ulehčením se posadila zpět na pelest postele. Ještě předtím se natáhla po okenici, již otevřel zřejmě silný poryv větru.

Do místnosti se protáhl otevřeným oknem vzduch studené noci, která voněla po přicházející zimě.
Ramena se dívce otřásla chladem, ale mnohem větší mráz sžíral Eleninu duši. Už to byly skoro čtyři roky, ale pořád se jí útok na vesnici, kde žila se svými rodiči, vracel jako noční můry. Stále ve snech viděla zlověstné mlčenlivé tvory noci. Siluety, které nevydaly jediný zvuk, přesto dokázaly přinést větší zkázu než pluk královské armády.

Za okny se ječivým zaskučením znovu prohnal vítr. Dívka hmátla pod polštář a v dlani pevně stiskla kovový jílec dýky s úzkou čepelí. Od té doby, kdy ztratila rodiče i domov, nedokázala usnout aniž by v dosahu neměla alespoň sebemenší zbraň. Toužila po pomstě. Každým dalším dnem víc a víc. Ta touha ji hnala vpřed, dodávala jí síly při náročném vojenském tréninku. Přesto Elena věděla, že ona není tou dívkou, která má porazit tvory noci. Hlavní hrdinkou, kterou prý Ariadne, čarodějka vystupující v mnoha lidových příbězích a pověstech, předurčila k záchraně celé země, byl někdo úplně jiný. Adina, dívka pocházející z jednoho starého bohatého šlechtického rodu, žila v honosném paláci jako princezna. Obklopena bohatstvím a luxusem se připravovala na hrdinské činy. Adina, dívka, jež nikdy nepoznala smutek, nouzi, nikdy o nikoho nepřišla.

Ale jedno měly Elena a Adina přece jen společné. Úplně stejný znak zakousnutý do kůže na levém předloktí. Kruh protnutý dvěma vodorovnými čarami. Ovšem hlavní hrdinka měla narozdíl od Eleny tetování vyvedené tmavě modrými čarami.

Po plamenech, které viděla dívka ve svém snu, jí zůstala na patře hořká pachuť. Natáhla ruku po keramickém džbánku, který stál na nízkém stolku. Rozmrzele však položila nádobu zpátky, ve džbánu nezbyla ani trocha vody.

Elena si povzdechla. Co se dá dělat, dojde se napít do kuchyně.

Natáhla si vysoké kožené boty a přes ramena přehodila plášť. Vyklouzla na chodbu a co nejtišeji za sebou zaklapla dveře. Snažila se nenadělat příliš mnoho hluku, palácoví strážci neviděli rádi, když se v noci někdo potuloval po chodbách.

Aby se Elena dostala do kuchyně, musela nejprve sejít po točitém schodišti do prvního patra. Na stejném patře se nacházel i pokoj hlavní hrdinky. Dívka se ušklíbla na dveře, když je míjela. Adině zrovna nepadla do oka, tím spíš, že jí Elena dala jasně najevo jednu věc. Nebude se k ní chovat jako k urozené princezně, nenechá se ponižovat ironickými poznámkami. A kdyby se Adina dozvěděla o znaku, který se Eleně nesmazatelně zaryl do kůže, asi by zlostí pukla. Eleně dalo hodně práce potlačit smích. Rozhodně ji pobavila představa Adiny, která se rozšiřuje jako pohádkový Otesánek. Hrdinka si totiž na své štíhlé postavě zakládala, podobně jako na svém vždy dokonale upraveném vzhledu.

Z komnaty zaslechla zvuky, jež však utlumilo dřevo dveří. Elena už zapochybovala, jestli se jí něco jen nezdálo. Možná ji jen šálily unavené smysly...

Jenže cvakání, jako kdyby tam někdo přecházel tam a sem, se ozvalo znovu.

Dívka se rozhodla, že Adinu zkontroluje. I před vzájemné antipatie, jaké mezi dívkami panovaly, přece jen patřila mezi členy osobní ochranky hlavní hrdinky.

Zaklepala tedy má dveře a zkusila kliku. Mosaznou kliku scvakla snadno, zamčeno nebylo. Překročila práh místnosti. Vše se na první pohled zdálo v pořádku. Těžké brokátové závěsy se jako nebesa spouštěly až k podlaze a kryly celou postel.

„Adino?" zkusila zavolat. Nic se neozvalo. „Adino, slyšíte?" zopakovala Elena. V duchu sama sebe ujišťovala, že hrdinka nejspíš jen tvrdě spí. Uměla si živě představit, jak jí Adina vynadá za to, že ji probudila. Ale chtěla mít jistotu. Král by strašně zuřil.

Dívka došla k nebesům a do dlaně uchopila měkký brokát. Poodhrnula látku. Adina ležela na boku, klidně, nehýbala se. Jen po jejích dlouhých měděných vlasech se sklouzl odlesk jedné z mnoha svící v komnatě. Opravdu jen spí, pomyslela si Elena. Už chtěla zatáhnout nebesa zpátky, ale vtom si její pohled všiml Adinina krku. Táhla se přes něj tenká jasně červená linie... Po Adinině krajkové košili se rozpíjela velká krvavá louže, podobná se vpíjela i do povlečení.

„Zatraceně. U všech nebeských bohů," vyhrkla Elena. Klekla si na pelest postele a sklonila se k dívce. Zrzka nedýchala. Elena jako voják viděla podobných způsobů zabití dost. Stačila ostrá tenká čepel a pevná ruka toho, kdo ji vedl. Byl to způsob rychlý, účinný a především tichý.

Eleninu mysl atakovala jediná myšlenka. Adina byla mrtvá. Hlavní hrdinka byla mrtvá! Její ochranka selhala. A tvorové noci se stále přibližují k hlavnímu městu...

Až u podlahy, na opačné straně Adinina lůžka, se cosi pohnulo. Nejprve to vypadalo jen jako kdyby se přehnal při zemi jen nějaký stín. Ale ve spojení s tím, jak tu našla Adinu, by to byla až příliš velká náhoda...

Elena potichu vycouvala a popadla ze stolu těžký stříbrný svícen. Svíčky v něm už dohořely, ale zbraň se použít dal. Dívka si v duchu spílala za to, že si s sebou nevzala alespoň nůž. Jenže copak mohla tušit, že by se jí teď zbraň zoufale hodila?!

Obešla stažená nebesa a na druhé straně, v místě kde před chvílí spatřila pohyb, s trhnutím látku prudce odhrnula. „Hej," křikla jen a pozvedla do vzduchu ruku se svícnem.

Avšak uprostřed pohybu ztuhla. Nikdo tu nebyl. Nejspíš viděla jen pohyb stínu. Nebo se jí něco zdálo.

Horší bylo to, co objevila. Adina byla mrtvá. Co bude dělat - má to jít oznámit? A kde má jistotu, že ji z té vraždy neobviní?

Sotva se otočila s tím, že položí svícen zpět na stůl, se za dívčiným ramenem cosi pohnulo. Snad jen stín...

Vzápětí Eleniným tělem proletěla tak intenzivní vlna bolesti, jakou ještě nikdy necítila. Kosti i celé tělo se snad napínalo do délky.

Dívka se ohlédla. Dva kroky za ní stála oslnivě krásná žena v šatech ze saténu barvy kouře. S barvou šatů skvěle ladily dlouhé vlnité ebenové vlasy a plné krvavě rudé rty. Z ženiných dlaní zdvižených do vzduchu vystupovaly sloupce temného dýmu, který se obtáčel kolem Elenina těla.

Dívka chtěla vykřiknout, ale v tom momentě jí kouř prostoupil i do plic. Nemohla se ani nadechnout. Plíce zoufale volaly po troše vzduchu, ale toho se nedostávalo. Místo něj se dostavila jen nekonečná bolest. Mučivá, zoufale pomalá a prudká.

Upadla na zem. Všechny Eleniny svaly ochably. Na obličeji nakrátko ucítila štiplavou bolest, jak se její tvář při pádu otřela o povrch keramických dlaždic.

Dívka se prohnula do nepřirozeného oblouku. Nepřála si nic jiného, aby už byl konec. Ocitla se daleko za jakýmkoli myslitelným prahem bolesti. Nedalo se to vydržet.

Kdesi na chodbě se ozvaly spěšné dupavé kroky. Dveře komnaty se prudce rozlétly a k Eleně dolehly zděšené výkřiky.

Společně s tím ustala i ta stravující bolest. Silou vůle se Eleně povedlo pohnout alespoň očima. V místech, kde ještě před chvílí stála neznámá tmavovláska, se převalil jen nepatrný obláček dýmu. Ten se však téměř okamžitě rozplynul. Těsně u uchu zaslechla dívka tichý šepot. „Protentokrát jsi měla štěstí. Až se potkáme příště, nevyklouzneš tak snadno."

Pak ztratila vědomí.

_____________________
Ahoj, je tu další kapitola nového příběhu. Tak co, jaké z ní máte pocity? Budu moc ráda za jakékoli vaše komentáře, připomínky. ❤️
Vaše -_Jana_-✨