[ヾ(´︶'♡)ﾉ]

彡

Chlapec už viděl okraj lesa. Hlasy a koně byly slyšet v dáli, takže se nemusel strachovat, že by jej viděli; on sám je neviděl, a to je přece zákon optiky. Rufus se snažil kličkovat, avšak dáma ve zlatých šatech se z posledních sil stále snažila shlížet ve vodních zrcadlech, čímž koníkovi značně ztěžovala výhled.

Jisung nechtěně nechal proniknou pár slz, stíraje je urychleně rukávem. Z nosu mu teklo a ret se mu třásl, jak moc v něm bublaly emoce, doslova přetékající. Slzy klouzaly po tvářích, stejně jako poslední zář dámy klouzala po krajině. Stejně jako Rufusovi klouzaly nohy.

A stejně jako Jisung sklouzl ze sedla.

Poslední pohlazení na rozloučenou a dáma ve zlatém saténu ve své celé kráse se odebírala do svých komnat světla, stejně jako se Jisung odebíral do komnat nekonečného chladu. Chlapcovy oči byly zality vodou, která však nebyla slaná; rašelina a kal zastřely jeho vidění a on zalknutý vodou a šokem pozoroval, jak se před jeho očima sklání s nevinným úsměvem dáma.

Tato však neměla šaty zdobené třpytem hvězd a přívěsek z měsíce; tato měla nápadně vystouplé kosti a šaty v odstínech té nejteplejší chladné šedi melancholické palety barev. V jejích černých očích bylo prázdno, avšak v její lucerně hořel plamen nejzářivější azurové.

Princ v tom světle našel zalíbení. Kostnatá ruka jej však rozptýlila, a tak se na dámu zadíval pořádně; půlka byla krásná, druhá bylo rozkládající se maso a kosti. Když ji pohlédl do pravého oka, našel soucitný, láskyplný pohled. Při pohledu do druhého uviděl stejně azurové světlo, které v něm začalo probouzet k životu vzpomínky; plno z nich si ani nepamatoval.

Obraz babičky nahradil první dort k narozeninám. Následoval první dřevěný mečík, jeho první vyjížďka na poníkovi a samozřejmě první pád. A také nesměl chybět moment, kdy poprvé uviděl Rufa a věděl, že tohle bude jeho partner v jakékoliv situaci. Vzpomínka střídala vzpomínku a známé tváře se střídaly jako na běžícím pásu. Poslední byla Minhova.

Jisung se prudce nadechl, snaže se probrat z transu a dostat se na hladinu, avšak rašelina měla jiné plány a on mohl pouze sledovat kyslíkové bubliny, jak narozdíl od něj mají šanci vrátit se k povrchu. Tlumené pískání začalo bolestivě rezonovat v jeho uších a on z posledních sil zavřel oči, jakoby to snad mohlo pomoct.

Nepomohlo.

彡

Uběhla již třetí noc a Minho bloudil lesem v marné snaze se rozptýlit. I když věděl, že Jisung nemůže přijít každý den, malá část ho si to přála. Celou tu dobu byl ponořený v jezírku a naivně si představoval, jak se na hladině ukáže tvář mladšího.

Černý kůň jej poslušně následoval, tiše naslouchajíc jeho myšlenkám.

Jisung, Jisung, Jisung.

Opět ten stejný refrén. Měsíc mu svítil na cestu, kterou ani sám přízrak neznal. Jen tak našlapoval na mech. Občas zahlédl nějakou bludičku; zeleno-modré světélko na hladině, jak čeká na dámu v šedých šatech.

Za normálních okolností by byl překvapen, jelikož les s močály byl tak známý, že lidé se tam pomalu ani neodvažovali, maximálně s někým, kdo znal bezpečnou cestu. Tu bohužel stráže se vzdáleného království neznaly. A močály neodpouštěly chyby, to Minho dobře věděl.

Kousek od něj začala čvachtat voda a šustit listí. Minho zaostřil a překvapeně koukal na splaveného Rufa, jenž vypadal, že každou chvíli lehne. Sedlo bylo poškrábané a potrhané, jeden třmen zcela odtržený. Koník tak musel pobíhat opravdu dlouho.

Tmavovlásek zděšeně přiskočil ke koníkovi, který jej začal šťouchat a tahat za rukáv. „Rufe, co to-" Koník byl neodbytný, a tak jej následoval. Minho zvládl dojít daleko, a tak to chvíli trvalo, ale po několika dlouhých minutách, ve kterých byl chlapec tak napnutý, že by stačilo se jej dotknout a on by praskl, došli k jezírku jen pár desítek metrů od okraje lesa.

Kolena se zanořila hluboko do měkkého mechu, když na ně padl se slzami v očích. Azurové světélko tančilo do melodie větru jako baletka na parketách národního divadla. Plamének se zakymácel, když přízrak prořízl hladinu a rychlými tempy se potápěl čím dál hlouběji.

Ve vodě byla tma, kořeny rašeliny mu ztěžovaly pohyb, avšak to byla jeho poslední starost. Jeho ruka narazila do něčeho měkkého. Oči zaostřily, až konečně rozeznaly tak známou tvář; nyní však bez medového úsměvu a hvězd v očích.

Jezdec popadl ruku a ze všech sil se mu jej podařilo vytáhnout. Okamžitě mu hektickými pohyby začal sundávat vlasy z čela a různě na něj sahat, jakoby snad chtěl zkontrolovat jeho stav, jestli je v pořádku. Kůže v odstínu modré a lehce opuchlé tělo nasáklé vodou však bylo dostatečný důkaz očividného.

„N- ne, prosím, Jisungu, heh, tohle je špatný vtip, pro- prosím, přestaň!" vzlykal chaoticky v marné snaze něco změnit. Tělo zde však dál jen leželo.

Vítr se zvedl, roznášející nářek přízraku všude po okolí, snad jako výstrahu pro všechny a všechno, kteří by jej jen sebemíň naštvali. Minho byl naštvaný a list byl dlouhý, avšak nejvíc na sebe, že jej nedoprovodil, že nešel s ním- že jej nechal jít.

Stromy se kymácely; nebo se mu jen točila hlava? Gravitace jej tahala k zemi. Hlava svěšená a ruce omotané kolem jediné osoby, se kterou se cítil živý.

A tak mu naprosto uniklo, jak se z černé klisny stala žena s kapradím vpleteným do dlouhých vlasů. Liliah se otočila a ladným krokem vykračovala opačným směrem. Naproti ní vykročila Hel v šedých šatech a lucernou, jež dnes zářila víc než jindy.

Minho uslyšel kroky, prudce se otáčeje na černou klisnu. Nevěnoval tomu pozornost.

Uběhly hodiny a Minho s tím stále nebyl zcela smířený, avšak věděl, že upínat se na mrtvé tělo nemá smysl. Pomalu zvedl své čelo z Jisungova. V hlavě se mu vybavil chlapcův úsměv; sladký med a rozkvetlá louka. Vždy z něj cítil teplo na hrudi a sám se musel usmát. Jeho rty však nyní měly přesně opačný tvar, jak se snažil nebrečet.

Popelavě šedá pleť nyní působila zdravěji, než modro-hnědá Jisungova a on jen vzpomínal na její karamelový odstín s fialovými květy, které kvetly díky Minhovi na jeho kůži, stejně jako city v něm díky Jisungovi.

Pohled na fialové rty a Minho pomalu položil tělo do ledové vody; ihned kleslo pod hladinu, na které dál tančila modrá baletka, poslední jiskra života, co z prince zbyla. Bohužel Minho ji neuměl rozfoukat do ohně.

Jezdec sundal veškerou výstroj koníkovi, který měl svěšenou hlavu a sám nevěděl, co má nyní dělat. Minho jej soucitně poplácal po krku a smutně se usmál, než se jako mrtvola, jíž byl, odebral k místu nejvíce se hodícímu v tuto chvíli. 

彡

Zdravím vás u další kapitoly!

Trochu na poslední chvíli, omlouvám se! Já věděla, o čem psát, avšak... meh, nějak se tomu nechtělo. ;-; 

Taky se omlouvám za délku, bohužel zbytek už bude do epilogu. :>

A ano, toto je předposlední kapitola. yikes xd

Mimochodem! Info! Hel je v severské mytologii bohyně, která panuje podsvětí a v podstatě smrti. A kelpie je popisována jako žena, která na sebe umí brát jakoukoli podobu, nejčastěji  černého koně. Hehe, takže to dost věcí vysvětluje. :D

Snad se vám kapitola i přes... lehce smutný obsah líbíla! Hlasy a především komentáře s reakcemi moc potěší!

PS: MOC se omlouvám, bohužel bonusová kapitola nebude. Ať jsem se snažila sebevíc, nešlo mi to napsat- nějak to nejde  přes moje morální zásady... A to jsem si myslela, že už je dávno nemám, lol. Xd
Opravdu mě to moc mrzí, vím, jak jste se těšili, ale takhle se nutit do psaní... Eh. Bohužel :(

Tak papa^_^