17. února 1991

Chloe kráčela podél holých zdí z kamene. Před ní šel bystrozor. Jeho kroky se rozléhaly tichou chodbou. Nikde se neozývaly hlasy, jako by z místa všechen život zmizel. Radost z tohoto místa rozhodně nesálala.

Bystrozor se na ni otočil. Zkoumal ženu pohledem. Když se ptal na jméno, představila se mu jako rozená Chloe Rookwoodová. Její jméno znal. Zprvu si myslel, že jde navštívit svého otce, ale její požadavek ho překvapil. Mířila za někým jiným, za kterým se zde návštěva neobjevila už hodně dlouho.

Mluvila lámanou angličtinou s francouzským přízvukem, jako by svým rodným jazykem dlouho nemluvila nebo ho už zapomněla. Rudé vlasy jí splývaly po kožešině na šedém kabátu a z modrých očí jí vyzařovala rozhodnost. Zřejmě se k tomuto kroku odhodlávala dlouho.

Kužel baterky s pohyboval po zdích. Z tohoto místa vycházela mrazivost, až se jí zježily chloupky na zátylku. Otřásla. Nejraději by se otočila, protože místo v ní vyvolávalo staré vzpomínky. Otřásla se, ale nasadila chladnou masku bez emocí. Bystrozor si její skrytého strachu nevšiml, ale přesto se jí zeptal na dotěrnou otázku.

„Madame, opravdu jste v pořádku? Nemám někoho zavolat, aby vám přinesl horký čaj a kus čokolády?" hleděl na ni se zájmem v očích. Chloe si už zvykla na to, že její přítomnost v mužích vyvolávala radost a chtíč.

Nedávno prozkoumávala svůj starý rodokmen. Objevila, že její praprababička z matčiny strany byla víla. Část jejího vílího já působila na muže okolo. Hluboko v duši doufala, že přesně tohle nezapůsobilo na jejího manžela a on si ji vzal z vlastní vůle.

„Ne, děkuji. Byla bych ráda, kdybychom pokračovali. Otočte se a nezírejte na mě tímto způsobem," odsekla mu. Čím více se blížili k cíli, tím se její dech zrychloval. Málem už skoro křičela, když stála u její cely.

Hleděla jí do hnědých očí. Okolo obličeje s propadlými tvářemi se jí kroutily ve vlnách tmavé vlasy. Vypadala zuboženě. Jen v jejích očích byl nějaký život. Ve světle baterky se zlověstně zableskly. Chloe o krok vyděšně ucouvla.

„Bojíš se mě? Bývaly jsme kamarádky, Chloe. Proč jsi vůbec přišla? Chtěla jsi mě vidět zuboženou, jak se sbírám z posledních sil? Stejně jako Andromeda? Ale pamatuj, poslední úder vždy zasadím já."

Chloe se po Letiných slovech ošila. „Bývaly jsme kamarádky, ale to ty ses změnila, Leto. Ráda bych vrátila staré časy zpátky, ale nejde to. Toho jediného lituji."

„Copak si nepamatuješ, kdo mi bodl kudlu do zad? Já myslela, že nazapomínáš, Chloe. Takhle sentimentální jsi nikdy nebyla, nebo snad ano?" zapřemýšlela Leta.

„Ne, jen jsem ti přišla prozradit, že dvojčatům se daří dobře. To tě nezajímá? Vzala jsem si je do péče?" usmála se na ni Chloe. Ke všemu se snažila prozatím přistupovat pozitivně.

„Co jsi to udělala?" Leta vypěnila. Vztek v ní narůstal a hrnul se ven. „Stanou se z nich zvrhlíci. Nenávidím tě! To díky tobě vězím tady! Za všechno můžeš ty, ty mrcho!" odplivla si.

Zuřivě cloumala mřížemi, až chrastily. Ostatní vězni se přišli podívat, co se to děje. Zdálo se, že se Bellatrix v protější cele skvěle baví. Do chodby vniklo pár bystrozorů, aby urovnalo vzniklý konflikt. Rychle Chloe odváděli pryč.

„Já ještě přijdu. Nenechám tě tady napospas osudu, Leto. Dlužím ti to. Jsi má kamarádka," hlesla Chloe, než sklopila hlavu k zemi. Do očí se jí tlačily slzy.

OPRAVENO: 24.02. 2019