Nejobtížnější aviatický závod se blíží!

Desátý ročník závodu Polar Flight Cup, jehož trasa vede přes celý severní pól, začíná již příští měsíc. Koná se 26. června a přípravy jsou již v plném proudu. Svou účast letos potvrdilo něco málo přes padesát pilotů z celého světa.

Od Spojených států, přes Evropu po Japonsko se mezi piloty a příznivci aviatiky šíří debaty o letošním ročníku nejtěžšího závodu letadel na světě. Nemalé množství touží po účasti. Přijato bylo ovšem pouze padesát sedm uchazečů, což je nejnižší počet v historii závodu. „Kvůli této extrémní soutěži jsme přišli už o mnoho skvělých pilotů," vysvětluje Oliwer F. Dan, mluvčí vedení specialistů, kteří závod pořádají, „proto jsme se letos rozhodli počet radikálně snížit."

Mezi soutěžící byli vybráni plně kvalifikovaní piloti, kteří již mají zkušenosti z dřívějších závodů menších rozměrů či dokonce se již Polar Flight Cupu účastnili. Letos se na nebezpečnou cestu napříč světem vydává například Ind Taran Tharau, mnohonásobný vítěz aviatických závodů po celé Asii, John Allanson z USA, který minulý rok zvítězil v závodu US Air Cup, nebo také Vladislaw Czewinsky, který je znám pro svou neúnavnost a který dokázal bez přistání vydržet ve vzduchu úctyhodný týden.

Ovšem můžeme se setkat i s naprosto neznámými jmény. Nejvíce však překvapuje žena, která se jmenuje Suzan Ghipsonová. Jde o nejmladší soutěžící a zároveň jednu z mála žen, které kdy letěly Polar Flight Cup. Mnoho aviatiků i (údajně) přátelé se snažili toto rozhodnutí jí rozmluvit, neúspěšně. Susan, která nedávno slavila dvacáté sedmé narozeniny, trvá na svém a říká: „O létání sním už od malička a o závodění ve vzduchu jakbysmet. Pár závodů jsem už letěla, takže mě nic nezastaví, abych letěla i PFC." ...

(Výstřižek z novin)

Vysílání rádia:

„Tak drazí posluchači, jak jsem slíbil, máme tu u nás ve studiu pilotku Susan Ghipsonovou. Vítejte, Susan."

„Děkuji Derrene."

„Nuže, jak se taková téměř ještě slečna jako vy jen tak rozhodla zúčastnit se takového závodu, jako je Polar Flight Cup? Jak se tak na vás dívám, nezdáte se, že by vás někdo vůbec dokázal zastavit."

„Komplimenty, prosím, nechme stranou. A ano, máte pravdu. Když se pro něco rozhodnu, jdu si za tím. Podle mě člověk, aby něčeho dosáhl, si musí jít za svým a ideálně by se neměl pozastavovat nad zbytečnostmi."

„Skvělá slova, která jistě mnoho našich posluchačů motivuje. Ale přejdeme dál. Co na to vaše rodina, když poprvé slyšela o tom, do čeho se chystáte?"

„Čekali to. Už od raného věku mám vysoké cíle a chci se dostat, kam až to bude možné. Otec to vzal lépe než matka."

„Slyšel jsem, že jste mnoho pochytila právě od něj."

„Povoláním byl nějakou dobu pilot. Velmi mě inspiroval. Vlastně díky němu jsem teď tady. Matka je hodná a chápavá, ale nemá létání ráda, což respektuji."

„Pravda, ne každý má zálibu ve výškách. Pokud dovolíte, rád bych se ještě vrátil k tomu, jak jste se vlastně o Polar Flight Cup, zkráceně PFC, dostala?"

„Před deseti lety, když byl uspořádán první ročník, mi bylo sedmnáct. Tou dobou jsem studovala na Letecké škole v Londýně. Jako mnoho lidí, jsem sledovala závod v televizi a nenechala jsem si ujít ani jediný přenos. Tehdy se ve mně zrodilo odhodlání vypracovat se v tu nejlepší pilotku a závod vyhrát."

„Ó pozor! Tvrdíte vyhrát? Takže tady nejde pouze o účast, vy chcete dokonce uzmout zlatý pohár?"

„Což není vůbec malý cíl."

„To tedy rozhodně není."

„Jak jsem řekla už dříve, mám vysoké cíle."

„Takové sebevědomí je uchvacující, děkuji za rozhovor. Držím vám palce."

„Děkuji."

„Ještě než se rozloučíme, chtěla byste něco sdělit našim posluchačům?"

„... To je těžké, něco narychlo vymyslet. Nicméně bych chtěla všem popřát krásný zbytek dne a těším se zase někdy na slyšenou."

„Tak to byla nadměrně sebevědomá pilotka Susan Ghipsonová a nyní zase zpátky k muzice. Máme tu na přání singl Elastic Heart od Sii..."

Osobní Susanin deník:

15. 6.

Ahoj, tak dneska jsem dělala rozhovor pro rádio. Bylo to naprosto příšerný! Chovala jsem se tam jako naprostý namyšlenec. Nejradši bych si za to nafackovala. Co si o mě, pro Boha, teď asi celý svět myslí? Ještěže to nebylo tak dlouhé, protože kdo ví, co by ze mě všechno vypadlo...

Jinak můj Fešák má už po několikáté kontrole a je plně funkční a naprosto v pořádku. Překvapivě nebylo třeba vyměnit žádné součástky, takže jeho příprava je teď už jen kosmetická. Ještě potřebuje dodělat ten lak a reklamy od sponzorů... Stále mě ohromuje, kolik lidí a kolik společností se mě rozhodlo podpořit a mám z toho trochu strach. Bojí se snad všichni, že to nedám a někde se vysekám? Chápu to ze dvou pohledů. Ten první spočívá v tom, že mi všichni chtějí jenom pomoc. Ten druhý... že si z mého případného selhání – a tím myslím naprosto totálního selhání – udělají reklamu, aby získali peníze...

Není mi z toho moc dobře. Raději tenhle deník už zavřu, dám si před spaním kakao a zalehnu.

Dobrou noc

18. 6.

Ahoj. Jak je? Přímo skvěle. Naprosto skvěle. Ten závod dám levou zadní. Se svým velkým kámošem, rozeným závodníkem, dám všechno. To letadlo mě neskutečně fascinuje. Mám ho už takovou dobu a nikdy nepotřebovalo opravit. Nikdy. A kontrola prokazuje, že je ve vynikající kondici. Co mě ale na tom všem uchvacuje nejvíc, je to, že normálně si piloti pořizují lepší a lepší letadla, aby byli v závodech nejlepší – i na PFCčko si všichni určitě pořídili nejlepší z nejlepších strojů – ale já ty celé roky, ty všechny závody, létám s tím jedním. A za jiné ho rozhodně vyměnit nehodlám! To ani náhodou!

23. 6.

Dnes byla dlouhá instruktáž ohledně trasy. Podle mě to bylo naprosto zbytečné. Už před měsícem bych to dokázala všechno vyjmenovat, i kdyby mě někdo vzbudil uprostřed noci. Navíc za těch deset let se trasa moc nezměnila.

Vše začíná v jižní Francii. První zastávka je na Islandu, další je na Špicberkách, odtud se letí nejdelší úsek přes Arktidu. Cíl je na letišti v Petropavlov-Kamčatskij (doufám, že to píšu správně). Případně se může přistát na Ostrově svatého Vavřince, což většina letců tak dělá, a pak pokračovat v trase. Pár jich taky přistávalo na Wrangelově ostrově nebo rovnou na ledu, ale to pro ně byla vlastně konečná... Pffff! Prostě pořádná štreka.

Celý závod trvá nejméně týden, ale může se protáhnout i o celý měsíc. Posledních pilotů se ale už většinou nedočkáme...

Jinak se už znám s několika piloty. Jsou tu i dvě další ženy, ale ty se mnou vůbec nechtějí mít nic společného. A ani já nemám potřebu se s nimi družit. Hodně pilotů mě odsuzuje pro můj věk, říkají, že jsem ještě pískle. Pche! Ani nevědí, jak mě podceňují.

Se mnou do Francie přijel můj tým plus pár přátel z našeho aviatického klubu. Nikdo z rodiny tu není. Což mě trochu štve. Mámu naprosto chápu, táta... ten toho má teď nad hlavu, uznávám. Ale co moji bráchové a ségra? Nikoho z nich nezajímá morální podpora svého sourozence? Zřejmě ne.

24. 6.

Už za dva dny!

Mám skvělé zprávy. Gilbert, můj nejmladší bratr za mnou zítra s tátou dorazí. Když mi přišla ta zpráva, myslela jsem, že asi vybuchnu radostí. Budou tady, aby sledovali start naživo... Ani nevím, jak moc jsem vděčná.

Normálně, se mi klepe ruka. Asi toho už moc nenapíšu. Možná při cestě, až bude nějaký příznivý vítr, po kterém bych mohla plachtit.

Už půjdu raději spát.

Dobrou noc