Tmavě modré letadlo ukrajovalo vzdálenost vzdušnou čarou. Překonávalo do obzoru se táhnoucí bílou zdánlivě nekonečnou ledovou krajinu. Téměř bez ustání volalo SOS. Volání ovšem dále než do vysílacího zařízení nedošlo, protože to bylo z předešlé bitvy porouchané. Na druhou stranu přijímač fungoval ještě jakž takž a skrz něj mohl Dynamo se znovu oživlým Zeerem poslouchat marné hlasy lidí, kteří se s nimi pokoušeli zkontaktovat.

Bledá a mrtvolně vyhlížející žena seděla připásaná v sedadle. Hlava jí vysela na stranu a spolu s ní i pramínky brunátných vlasů. Vypadala zcela bez života a k tomu ani neměla daleko. Jen nepatrně se zvedající hrudník prozrazoval, že se stále drží na tomto světě.

Oba transformeři, kteří strávili se Susan léta a kterým na ní po celé ty společně strávené roky záleželo, se obávali o její přežití. V kokpitu s ní byla Zeerova holoforma v podobě, kterou dlouhý čas obýval, aniž by tušil, kdo ve skutečnosti je. Zeero kontroloval její stav a každé byť sebemenší zhoršení či zlepšení hlásil Dynamovi.

„Vydrž, Susan!" vrčel Dynamo. „Vydrž!"

---

Letošní závod skončil překvapivě bez ztrát!

Celosvětově známý aviatický závod Polar Flight Cup byl letos nadmíru úspěšný. Vítězem se stal britský pilot Steven Avanri, který své vítězství oslavil ještě toho dne, kdy přistál v cíli. Na druhé straně mladá Susan Ghipsonová se umístila na posledním místě, pro ni to bylo ovšem vítězství.

Avanri po svém přistání uspořádal párty, které se účastnili nejen členové jeho týmu, ale také přátelé, média a dokonce své soky, kteří přistáli po něm. Dalo by se říct, že tento třiačtyřicetiletý pilot na oslavování nešetřil. Proč by také měl? Vždyť právě vyhrál bezmála 4 000 000 eur!

Ovšem mezitímco se Avanri věnoval radostem, které přináší vítězství, Susan Ghipsonová, nejmladší účastník, bloudila nad severním pólem. Stejně jako v úseku mezi Islandem a Špicberskými ostrovy, i nad Arktidou jsme z neznámých důvodů ztratili její signál. Dlouhé hodiny byla ona a její letadlo nezvěstní. Nikdo neví přesně, co se vůbec stalo. Letečtí technici to odhadují na selhání antény a navigačního zařízení.

Nicméně navzdory všem očekáváním se Ghipsonová dostala na Ostrov svatého Vavřince. Nedlouho po nouzovém přistání bylo zjištěno, že je hluboce podchlazená a proto byla okamžitě deportována do nemocnice v Petropavlov-Kamčatskiju. Nadále se o ni zdravotnický personál stará a my můžeme s radostí potvrdit, že se její zdravotní stav zlepšuje.

Záhadou ovšem zůstává, kdo řídil její letadlo, když byla v bezvědomí? Nad tímto případem se sešlo mnoho odborníků, nikdo ovšem nedokázal jev logicky vysvětlit. Řídilo snad letadlo samo bez pilotčiny pomoci? Tuto teorii si však nikdo nedokáže připustit...

(Výstřižek z novin)

Vysílání rádia:

„A nyní pro vás, drazí posluchači, mám novou zprávu ohledně stavu pilotky Susan Ghipsonové, kterou jistě můžete znát ze závodu zvaného Polar Flight Cup. Slyšel jsem, že se téměř zotavila, Fille?"

„Ano, přesně tak, Derrene. Susan se dnes kolem poledne poprvé probudila a lékaři tvrdí, že je na dobré cestě k uzdravení."

„Během těch několika dní, kdy jsme pravidelně vysílali, jak na tom je, jsme zjistili, že utrpěla vážný zásah mrazem. Otázkou však zůstává, co se vlastně na pólu stalo? Už přišli odborníci na to, co to mohlo být?"

„Odborníci jsou stále skeptičtí a stále si stojí za svými prvotními dohady o poškození komunikačního zařízení a navigace, což pravděpodobně způsobilo, že Susan bloudila nad ledovými pustinami Arktidy."

„A co samotná Susan? Promluvila dnes s někým? Řekla, co se stalo?"

„Susan neřekla téměř nic. Její ošetřující lékař posoudil, že utrpěla obrovský šok, se kterým se musí vyrovnat. Doufejme, že snad po čase promluví a poodhalí záhadu. Prozatím o ní víc informací nemáme."

„V tom případě musíme být trpěliví a držet Susan palce, aby se ze své nehody co nejdříve vzpamatovala. Nyní nás však už čekají novinky z regionů, tak zůstávejte i nadále s námi!"

---

Bylo to, jakoby šla tunelem. Dlouhým tunelem bez konce. Pořád čekala, kdy uvidí světlo, které značilo, že tam konec přeci jen je. Možná už zahlédla záblesk, ale něco ji táhlo zpátky. Postupně rozeznávala pípání přístrojů a pach dezinfekce.

Pohnula prsty a pomalu otevírala oči. Světlo konečně přišlo, ale nebylo to, které čekala. Tohle bylo světlo ze světa živých, kam stále ještě patřila. Nad ní se nahnul stín. „Sus?" Byl to Gilbert. Když poznala jeho obličej, zvedla pomalu a namáhavě ruku.

Gilbert ji ale zastavil a sevřel ve své. „Odpočívej."

„K-kde to jsem?" zeptala se zesláble.

„Na to teď není vhodná doba," opověděl ji další člověk. Otočila hlavu na druhou stranu. Její otec se na ni usmál a v obličeji byla znát neskutečná úleva a radost. „Jen si odpočiň. Na všechno bude čas později."

Uposlechla a opět upadla do spánku. Tentokrát však nebyl tak bezesný, jako ten předchozí. Zdálo se jí o překonávání celé té vzdálenosti. Letěla PFC a byla úspěšná. Dostala se na první místo a vyhrála pohár. Před očima se jí míhaly konfety a slyšela vítězná zvolání.

Sen se několikrát přerušil, když se u ní objevil některý ze členů rodiny nebo personál nemocnice. Všichni jí radili, ať spí a nabírá síly.

Netušila kolik dní uběhlo, než byla schopná být vzhůru déle než dvě hodiny a než ji odpojili od přístrojů. Pár dní trvalo, než si ještě poležela. Za tu dobu se u ní vystřídali snad všichni. Byl za ní její tým společně s Mikem, rodina, vedení závodu i vyšetřovatelé, kteří hledali příčinu její nehody. Těm toho zprvu příliš neřekla. Vymlouvala se, že si na to nevzpomíná. Nakonec je utvrdila v jejich domněnkách a tím je i do jisté míry uspokojila.

Jednou navečer se za ní stavil Mike. Nejdřív to vypadalo, že je sám. Posadil se vedle její postele a opatrně začal, jestli si pamatuje na Dynama. Přikývla. Jak by na něj mohla zapomenout. Pak se Mike zeptal, jestli ví, kdo je on. „No přeci Mike, hlavní mechanik mého týmu." Na to pouze kývl.

Bylo slyšet váhavé zaklepání. Na to se Mike zvedl a otevřel. Ve dveřích se objevil vysoký muž s uhlazenými černými krátkými vlasy oblečený v tmavomodrém saku a černých kalhotách. V ruce držel skromnou kytici. Vypadal nejistě. Susan ho vůbec neznala.

„Nechám vás tu o samotě," oznámil Mike a opustil pokoj. Když za ním dveře cvakly, podivný muž se přiblížil k ní. Volnou rukou si přejel po vlasech, jakoby si nebyl jistý, jestli vypadá dobře. Susan si ho prohlížela a přemýšlela, kdo by to mohl být.

Když se nikdo neměl k mluvení, prolomila ticho Susan. „Kdo jste?"

„To jsem já," ušklíbl se muž, nešikovně se snažíc o úsměv. Podle toho ho okamžitě poznala.

„Dynamo?" Nevěřila svým očím. Jak se mohl obrovský robot smrštit do velikosti člověka? Dynamo přikývl a sedl si na volnou židli vedle lůžka. Váhal a pak jí podal květiny. Když je přijímala, dotkla se jeho ruky. Byla studená, ale takovým známým způsobem...

Poděkovala a položila květiny na noční stolek na druhé straně. Obrátila se zpátky k němu. Přemýšlela kde začít.

„Tys to dokázal. Zachránil jsi mi život." Než stihl reagovat, objala ho kolem krku. Téměř, jakoby to gesto neznal, ji objetí oplatil. Tak setrvali jen chvíli. Když se vzdálili, chtěla Susan, aby jí vyprávěl, co se dělo od chvíle, kdy ho přestala vnímat. Nezapomenula podotknout, že umíral.

Dynamo vyprávěl celou událost od zjevení holoformy, do které se přenesl jeho minicon a který se k němu vrátil, až po přistání na Ostrově svatého Vavřince, odkud se dostali do cíle na kamčatském poloostrovu. A tam se nyní také nacházeli.

„Tvůj minicon," ujišťovala se, „byl celou dobu Mike?"

„Ve skutečnosti se jmenuje Zeero. Zranili ho v jedné z posledních bitev na mojí domovské planetě. Od té doby jsem ho považoval za... mrtvého. On ale přežil a našel způsob, jak se zregenerovat. Zaktivoval svou lidskou holoformu, aby se mohl zvenčí opravit, čímž zároveň dohlédl na mě."

Neměla slov. Celou dobu byla v přítomnosti nejen jednoho, ale dokonce dvou mimozemských stvoření, se kterými navázala silná přátelská pouta. Když nad tím tak uvažovala, ta pouta roztrhat nechtěla.

Uchopila Dynamovu holoformu za ruku a podívala se mu do očí, ve kterých se odrážely červené jiskřičky. „Zůstaneš i nadále můj přítel? Zůstaneš se mnou?"

Dynamo poprvé zformuloval ústa své lidské podoby do upřímného úsměvu.

„Zůstanu."

KONEC PRVNÍ KNIHY