Probouzely mě Pánovi ruce na mých zádech. Byl tak jemný. Nezvykle jemný. Ale já ještě nechtěl vstávat. Měl jsem pocit, že mě rozbolí hlava, pokud otevřu oči. Moje tělo se pořád ještě nevzpamatovalo ze včerejšího večera. Všechno bylo tolik v pořádku. Jen kdyby mi někdo zarazil tu čtvrtou skleničku vína, bylo by to o moc lepší. Na druhou stranu bylo od Connora hezké, že mě před Philem nijak neomezoval ani nekáral, i když jsem se chvilkami nechoval moc dobře. Vlastně jsem ho hodně ignoroval a povídal si jen se svým žirafím kamarádem. Myslím ale, že to Pán chápal. Nebo se alespoň netvářil, že by mu to nějak vadilo. Jistě taky měli s Danielem hodně věcí k probírání.

Pánovi ruce stále bloudily po mých zádech. Dělal prsty slalom mezi obratli. Připadalo mi to neskutečně milé. Trochu dětinské.

„Jak ses rozhodl?" prohodil tiše a na malý okamžik zastavil pohyb prstů. Jak zatraceně mohl vědět, že jsem vzhůru? Chtěl jsem ještě spát. Byl jsem moc unavený na to, abych s ním komunikoval.

„Hm?" zavrtěl jsem se a líně k němu otočil hlavu.

„Jestli půjdeš do školy," zasmál se a dál si kreslil na mých zádech.

„Ne," vydechl jsem rychle, „myslel jsem, že je to jasné. Jinak bych se včera tolik neopil. Takhle rozhodně nemůžu na místo, kde se nesmí dělat chyby," špitl jsem opatrně.

„Není ti dobře?" zamračil se a jednou rukou mi odhrnul vlasy z očí. Tak hezky se za ně schovávalo.

„Jen mě trochu bolí hlava. A nic se mi nechce," pokrčil jsem prostě rameny. Představa vylézt z postele mě ničila. Přál jsem si jen jeden den zůstat ležet. Flákat se. Jenže něco takového u Pána nejspíš nehrozilo. Navíc, stále jsem mu dlužil za ten minulý víkend. A já se tolik bál mu to nabídnout. Možná by za to byl rád. Nebo by to taky mohl vzít jako výzvu. Nebyl jsem si jistý, kolik bych to zvládl. Pořád mě některá místa dost bolela. Což bylo krásné, ale prozatím dostatečné.

„Přemýšlel jsi někdy nad tím, že k tobě Phil něco cítí?" prohodil nejistě a dál mě hladil po zádech.

„Cože?" vyjekl jsem a hlasitě se rozesmál. Větší pitomost už nemohl říct.

„Včera tvoje tělo téměř hltal. To není moc k smíchu," vydechl podrážděně. On žárlil. Můj Pán opravdu žárlil na mého žirafího kamaráda. Musel jsem se kousat do tváří, abych se zbavit toho šíleného úsměvu. Připadalo mi to neskutečně vtipné.

„Jen se o mě bál, jelikož vypadám jak antilopa po boji s tygrem," protočil jsem oči a víc se k němu přitulil. „Miluje Dana, to přece víš. Navíc, tys taky zíral."

„Já můžu, seš můj, antilopko," uchechtl se a pomalu vstal z postele.

„Tak mě neopouštěj?" zamrkal jsem na něj sladce. Chtěl jsem jen zůstat v posteli. Nic víc. „Buď tím tygrem a ukaž mi, jak moc jsem tvůj, Frančesko," pohrál jsem si s tím slovem na jazyku. Věděl jsem, že tohle už bylo přehnané. Že ho to naštve. Ale já si chtěl hrát. Zlobit ho.

„Jdu si dát sprchu," oznámil mi bez zájmu, „a až se vrátím, najdu tě na posteli natolik roztaženého, abys mě dokázal pojmout bez jakékoliv další přípravy. Je mi jedno, jak to uděláš. A nasaď si erekční kroužek, je v herně v druhé komodě nalevo ode dveří," dodal hrubě a otočil se ke mně zády, odcházejíc do koupelny. Nasucho jsem polkl. Chtěl jsem ho jen poškádlit. Doufal jsem, že mě třeba přirazí ke stěně a naplácá mi. Nejspíš ho to oslovení vážně uráželo.

Nedokázal jsem se pohnout z místa. Slyšel jsem tlukot vlastního srdce. Bál jsem se. Tolik moc. Hezky. Ale moc. Potřeboval jsem se začít hýbat. Dojít do herny. Najít ten proklatý kroužek. Měl jsem moc málo času. A já se o něj dál okrádal. Jen jsem ležel v posteli a poslouchal téct sprchu. Představoval jsem si Pána s mokrými vlasy. Vždy vypadal tolik božsky. Hrozně mu to slušelo. Chtěl jsem jít za ním a přidat se.

Ale já měl jiný úkol.

A pak ta voda utichla.

Hlasitě jsem zakňučel a vystřelil z postele. Měl jsem sotva pár minut. Connor se nikdy nezdržoval přehnaným sušením.

Vyletěl jsem z ložnice, naprosto nahý, ignorujíc ten fakt, že Dan s Philem už se dávno nezdržovali jen v pokoji. Doufal jsem, že pořád spí. Otevřel jsem dveře do herny a chaoticky začal otevírat šuplíky druhé komody.

„Kurva," zamumlal jsem sám pro sebe. Byl jsem moc vynervovaný. Nechtěl jsem další trest. Už tenhle byl dostatečný.

Byl v třetím šuplíku odspodu. Silně jsem se kousl do rtu a tichým kňučením si ho nasadil. Nenáviděl ten pocit, což Pán nejspíš až moc dobře věděl. Panicky jsem se zhoupl na patách a vydal se zpět do ložnice. Teď už jen se trochu roztáhnout a počkat. To už nebylo tak děsné.

Jenže, já přišel pozdě. Stál uprostřed pokoje, obočí vytažené výš, než bylo zvykem.

Oh, ne. Opravdu se zlobil. Zklamal jsem ho.

Nejistě jsem za sebou zaklapl dveře a sklopil pohled na podlahu. Už tak jsem byl dost v průšvihu.

„Na postel. Hned," přikázal ostře. Bez přemýšlení jsem tak udělal a vlezl na všechny čtyři, zadkem k němu. Byl rozčílený. A já taky. Měl jsem dost času. Kdybych hned vstal, tak by se to nestalo.

„Omlouvám se, Pane," zakňučel jsem zlomeně, když se matrace prohnula jen kousek ode mě. Následovaly dvě silná plácnutí přes obě půlky.

„Nechci tě slyšet," zachraptěl a chytl mě za boky. „Budeš zticha, rozumíš?" zaryl nehty do mé kůže.

Pokýval jsem hlavou a snažil se držet jakýkoliv zvuk v sobě. Pán si povzdechl a začal se do mě hrubě dostávat, stále mě držíc za boky, abych se nemohl pohnout dopředu ani o kousek. Moc to bolelo, ale já si zasloužil. Mohl už jsem být natolik roztažený, abych tohle zvládl bez bolesti.

Začínalo to být moc a já bolestně zakňoural. Byla to chyba, obrovská, protože Pán mě potrestal tím, že se ve mně začal pohybovat rychleji a o dost agresivněji. Silně jsem se kousal do jazyka, ale ani to nepomáhalo.

„Budeš už mě zatraceně poslouchat?" chytl mě za vlasy a hrubě zaklonil hlavu. Nechal jsem z očí téct všechny ty bláznivé slzy. Byly mi ukradené. Soustředil jsem se jen na to, abych se uklidnil a vážně zůstal zticha. Nic jsem si nepřál víc.

„Takhle je to dobře," prohodil mírně a konečně zpomalil tempo. Úlevně jsem zalapal po dechu a povolil napnuté svaly. Bylo to o tolik lepší. Nemohl jsem říct, že bych z toho měl jakoukoli slast, ale alespoň už to nebolelo.

Poslušně jsem dál zůstával potichu. Byl jsem moc citlivý, bolavý a nadržený. Ještě ten otravný kroužek. Zabíjel mě. Naštěstí to Pán neprotahoval víc, než bylo třeba, za což jsem mu byl nesmírně vděčný. Chtělo se mi padnout do postele a začít plakat. Ale já udělal během jednoho rána až moc chyb. Pořád jsem stál na čtyřech a tichounce popotahoval, i když už ze mě Pán dávno vystoupil a odtáhl se.

„Necháš si na sobě ten kroužek po zbytek dne. To by mohlo být dostatečné, co myslíš?" zeptal se a já rychle přikývl. Chtěl jsem už být hodný. „Už smíš mluvit, Troye," broukl vesele.

„Ano, Pane," vydechl jsem rychle. Byl jsem rád, že to skončil. Mlčet bylo těžké.

„Teď pojď sem," chytl mě opatrně a stáhl si mé tělo do klína. „Přestaň mě zlobit, dobře?"

„Omlouvám se. Jen jsem si chtěl hrát," zaskučel jsem a pohrával si s prsty. „Nechtěl jsem tě zklamat nebo rozzlobit."

„Já vím," přikývl, „ale poslední dobou to přeháníš. Vím, že umíš být hodný."

„Už budu, slibuju," zavrtěl jsem se spokojeně. „Smím se na něco zeptat?"

„Jasně, že ano," pokýval hlavou a mírně se usmál. Bože, ten jeho dokonalý úsměv.

„Ten člověk, který mi má pomáhat se protahovat. Je taky, jako my?"

„Ano."

„Dominantní?" polkl jsem nasucho. Doufal jsem, že řekne, že ne. Že je to jen vanilka. Bylo by to o tolik lepší.

„Ne, Tro. Sub, jako ty."

Myslel jsem, že v ten moment vyletím z kůže. Co když to byl jeden z jeho předchozích subčat?