Domination is not all about holding your boy when you have to.
It's about holding your boy because you can.  

Seděl jsem v obývacím pokoji a přemýšlel nad tím, co Pán před chvilkou řekl.

Chodit se každý den po škole protahovat.

Nechápal jsem to. A šílel kvůli nevědomosti. Zavařovalo mi to mozek

Jít do obýváku byla podmínka, pokud jsem chtěl jíst. Myslím, že mě chtěl Connor vytáhnout z postele. Jen jsem nechápal proč. Nejspíš se prostě rozhodl, že mi bude vždy dávat na výběr ze dvou či více možností. Nejdřív ta škola. Pak jídlo. A potom tady byl můj bolavý zadek.

Buď se oblékni a užij si večer na našem tvrdém gauči nebo si vezmi ten péřový polštář z tvé klece, ale nechci tě vidět po celý večer v ničem jiném, než v boxerkách.

Slyšel jsem ta slova v hlavě tak hlasitě a přesně. Alespoň to bylo něco, co mi doopravdy někdo řekl, což byla příjemná změna. Pochopitelně jsem si vybral polštář, protože zaprvé, vážně mě bolel zadek a zadruhé, neměl jsem nejmenší ponětí, že ti dva budou večeřet s námi.

Bylo mi trapně. Tolik moc. Daniel mě už sice nahého viděl a to úplně, ale před Philem mi tohle připadal neskutečně ponižující. Nechápal jsem, proč to po mě Pán chtěl. Jestli mě za něco trestal, tak se mu to náramně vedlo. V tu chvíli jsem si připadal jako proklatý střed vesmíru. Všechny oči jen a jen na mě. Možná to tak nebylo. Ale já se toho pocitu nemohl zbavit.

Po očku jsem pozoroval Dana, který seděl jen pár centimetrů ode mě. Byl nezdravě hubený a bledý. I přes to, jak zle mu ale muselo být, působil vesele. A taky o dost jinak, než jakého jsem ho znal. Phil s Pánem byli nějakou dobu v kuchyni, což jsem vyhodnotil jako dvojnásobný podraz od obou z nich a trojnásobný od Pána. Připadal jsem si ublíženě. A oni se v kuchyni bavili. Dost nahlas. Hodně se smáli. A pak jsme já a Dan seděli na gauči. Jako totální trubky. A mlčeli. Bylo to divné. Přál jsem si, abych mohl odpochodovat zase zpátky do pokoje. Ale to by znamenalo zvednout se. A tím pádem ukázat minimálně Danielovi těch několik šrámů, které se neschovaly za spodní prádlo. Bylo zvláštní, že jsem se před ním tolik styděl. I přes to všechno. Navíc. Jemu muselo být nejspíš ještě víc trapně.

„Takže," odkašlal jsem si lehce, „je ti líp?" zeptal jsem se na první věc, která mi problikla hlavou. Bylo to trapné a nucené. Ale já odmítal pokračovat v tom děsném tichu.

„O moc," usmál se mírně a přitáhl si dlouhé nohy pod bradu. „Je prima nemít pocit, že se vyzvracím z podoby. A děkuju, mimochodem."

„Mně nemáš za co děkovat," pokroutil jsem hlavou a nervózně se zavrtěl na polštáři. Bylo o mnohem lepší, když na mě nekoukal.

„Jistě, že mám," zasmál se bláznivě. „Kdyby se s tebou Philip ten večer nesešel a tys nezavolal Connorovi, tak bych byl v hajzlu."

Philip.

Připadalo mi to roztomilé. Nikdy jsem to jméno neslyšel v téhle podobě. I učitelé mu říkali Phil. Vlastně ani nevím proč. Možná to byl umanutý jouda a na celou formu toho jména neslyšel. To by mu popravdě bylo dost podobné.

„V tomhle domě se nesmí mluvit sprostě," napomenul jsem ho šeptem. „Pokud teda nechceš dopadnout jako já," dodal jsem se smíchem. Připadal jsem si kolem něj najednou tak nějak uvolněně.

„Myslím, že už bych ho zase přepral," prohodil s úsměvem. „Ale díky za radu."

Chtěl jsem se zeptat, co myslel tím - zase přepral, ale hlasy těch dvou zrádců mě rychle přerušily. Pán si sedl do svého místa v křesle a Phil se svalil na gauč hned vedle Dana, poblázněně ho líbajíc na krk. Neubránil jsem se pitomému úsměvu. Vlastně jsem je nikdy neviděl spolu. Jen ten večer, co jsme je seznámili. A ten pro mě byl až příliš hektický.

„Takhle nějak jsem si popravdě myslel, že tě tu najdu ten první večer," prohodil Phil směrem ke mně a já studem zrudl. Ne, že bych se snad styděl za obojek na krku nebo za své místo. Nevadilo mi ukazovat, že patřím Pánovi. Bylo by mi to šumák před cizími. Ale před nejlepším kamarádem to pořád bylo tak nějak zvláštní. Nedokázal jsem to skousnout.

„Idiote," prohodil jsem naštvaně. Cítil jsem Pánův pohled zabodnutý v mém těle. Ti dva to nejspíš vůbec nepostřehli, ale ten zvuk, který Connor vydal hned po tom, co jsem to slovo řekl, mě málem zabil. Kdyby mohl, ohnul by si mě přes koleno. Cítil jsem to napětí mezi námi, i když jsem se ho snažil ignorovat. On se na mě předtím taky vyprdnul, když se bavil s Philem v kuchyni.

„To nemělo vyznít zle, Trojušo," položil si modrooký žirafák hlavu na Danovo rameno. „Sedí ti to. Sice je vidět, že jsi nesvůj, nervózní a cloumá s tebou stydlivost ale tak nějak působíš. Já nevím. Přirozeně?"

„Díky," špetl jsem tiše a následně nadskočil nad zvukem zvonku.

Smáli se mi. Všichni tři.

Pitomci.

Pán se zvedl a běžel ke dveřím. Phil se dál spokojeně smál a Dan měl jen zavřené oči a hlavu opřenou o tu Philovu.

Nechutně zamilovaný vanilky. Přál jsem jim to.

Uslyšel jsem prásknutí dveřmi. Nejspíš je zavřel nohou. Ta představa mě pobavila. Bylo to na Pána moc dětinské. Bláznivě jsem se uculoval. Ovšem jen do okamžiku, než přinesl spolu s krabicemi i lahev vína, kterou položil na stůl a zase zmizel do kuchyně. Naštvaně jsem se několikrát nadechl. Potřeboval jsem se uklidnit. Slyšel jsem, jak bere do rukou skleničky. Pokroutil jsem hlavou a zvedl se z gauče. V ten moment mi bylo jedno, že ti dva uvidí všechny ty rány. Tohle bylo od Connora nechutné.

„Tohle myslíš vážně?" zastavil jsem se mezi futry, ruce zkřížené na prsou. „Nepřijde ti to tak trochu debilní?!"

„Wou," otočil se na mě Pán s kamenným výrazem, „tohle odvolej dřív, než toho budeš litovat," vzal do rukou čtyři skleničky, dětské šámpáňo a talíře.

„O co ti jde?" přešlápl jsem nervózně na místě. „Chceš ho zlomit? Aby se napil? Abys do něj pak mohl rýt?!" vyjekl jsem hystericky.

„Klekni si," pronesl hrubě, pokládajíc všechny věci zpět na linku. „Hned!" dodal ostře.

Ani jsem se nemusel namáhat. Automaticky se mi podlomily nohy. Bolestivě jsem zakňučel a sklopil pohled do země.

Tohle si posral. Definitivně.

„Teď už mě budeš poslouchat?" pronesl lehce, ale pořád neústupně. Stál jen kousek ode mě. Viděl jsem na konečky jeho prstů u nohou.

„Ano, Pane," popotáhl jsem vystrašeně. Myslím, že na mě nikdy tolik nezvedl hlas. Musel jsem ho vážně rozčílit.

„Opravdu si myslíš, že před ním teď všichni budou schovávat alkohol?" zvedl mi tahem za vlasy hlavu. „Nebudou, Troye. Potřebuju vědět, jestli to pomohlo. Jestli ho můžu nechat jít domů."

„Jen mi ho bylo líto," fňukl jsem a snažil se nepropadnout panickému pláči. Všechno mě tolik bolelo. Přitom stačilo zůstat zticha a věřit Pánovi. „Omlouvám se."

„Teď koukej vzít aspoň ty talíře a mazej do obýváku. A chovej se prosím po zbytek večera jako hodný kluk," pomohl mi na nohy. „Nevím, co ti přelítlo přes nos, ale tvoje chování za poslední hodinu mi přijde jako jedna velká provokace."

„Ne, Pane. Jen," pokroutil jsem smutně hlavou. „Jen jsem nervózní. Nevím, jak se chovat. Chci pro tebe být hodný a zároveň je to moc divné před Philem. Mrzí mě to."

„Já vím, Tro," usmál se a mírně mě pohladil po bocích. „Jinak bych po tobě tohle nechtěl. Chci, abys začal být sám se sebou spokojený. Aby sis stál za tím, co tě těší. Mohl jsi přece klidně být oblečený. Tu bolest bys zvládl, to víme oba moc dobře."

„Asi ano," zaskučel jsem, rudý jako rajče.

„Hodný kluk," políbil mě rychle na čelo. „A teď čapni ty talíře a mazej do obýváku. Je čas na to se trochu uvolnit."

--

Wohooo. Nejbláznivější je, že kdybych teď přidávala každý den, jsme za čtrnáct dní u konce. Děsivý. Teda. Alespoň pro mě. Kdybych začala prokrastinovat více, než je zdrávo, tak se omlouvám - ale brečím někde v koutě a hledám nějaký další smysl života. Opravdu to uteklo nějak moc rychle. 

Na druhou stranu. Kdybych přidávala kapitolu měsíčně - což se snad nestane - je to ještě víc, než rok, což mě naopak uklidňuje =D 

^^

N.