Probudil mě chlad a neskutečně bláznivě štiplavá bolest na zadku. Přál jsem si to zaspat. Jenže čím víc jsem se o to snažil, tím víc jsem to začal pociťovat. Možná by bylo lepší neusínat. Nespokojeně jsem zaskučel a trochu sebou zavrtěl, čehož jsem začal rychle litovat. Vážně každý pohyb moc bolel.

„Prosím řekni mi, že máš v rukávu něco lepšího, než jen mokrý ručník," zakňučel jsem a přitáhl si pod hlavu další polštář. Slyšel jsem Pánovo lehké uchechtnutí, načež mě pohladil po lýtku. Bylo to milé. Jeho doteky byly boží. Vždycky. Tolik uklidňující.

„Nerad bych ti lhal," pokračoval veselým hlasem. „Jak zlé to je?"

„Nechci přehánět," snažil jsem se zůstat nehybný, „ale myslím, že takhle zle jsem se zatím necítil. Totiž. Fyzicky. Kdyby mě nebolela většina těla, skáču do vzduchu."

„Myslíš, že by tomu dobré jídlo trochu pomohlo?" zeptal se nadšeně. Líbilo se mi, že odvádí mou pozornost trochu jinam. Možná to mohlo zabrat.

„Dal bych si pizzu," zamumlal jsem, „sýrovou. Prosím," přetočil jsem se pomalu na bok a tiše sykl bolestí. Možná jsem byl jen přecitlivělý.

„Dobrý výběr, Tro," přikývl spokojeně. „Dojdu se zeptat vedle, jestli si taky něco dají, dobře? Hned jsem zpátky."

„Mhm," zamručel jsem dlouze a počkal, až odejde z pokoje. Nechtěl jsem se po zbytek večera jen válet a rozhodně jsem nechtěl, aby byl Pán u mého skuhravého zvedání. Dlouze jsem se nadechl a převalil se zpět na břicho, zvedajíc se nejdříve na všechny čtyři. Nebylo to tak hrozné, jak jsem čekal. Možná to jen chtělo se trochu rozhýbat. Tuhle možnost jsem ale zavrhl hned, když jsem pomalu dosedl na paty.

Páni.

Můj zadek byl vážně více, než v ohni.

Byl jsem zvědavý a tak jsem se dost zvláštním způsobem vyhrabal z postele. Stát na nohou nebylo tak hrozné. Sice byly pořád trochu jako ze želatiny, ale kupodivu poslouchaly. Opatrně jsem se protáhl a zamířil do koupelny. Potřeboval jsem to vidět. Možná to měl Pán vyfocené. Třeba se stačilo zeptat. Ne. Já to potřeboval vidět na vlastní oči. Vážně vidět, co jsem dokázal.

Opatrně jsem strčil do dveří a vešel dovnitř, stoupajíc si vedle vany, abych co nejlépe viděl do zrcadla nad umyvadly.

„Do prdele," vydechl jsem bez přemýšlení, zírajíc s otočenou hlavou do odrazu v zrcadle. Nechápal jsem to. Tolik barev. Některá místa možná trochu krvácela. Jen malinko. Přesně jsem viděl, kde se mě ten bič dotkl. A jak moc. Naprázdno jsem otevřel pusu a zase ji zavřel. Nedokázal jsem to zpracovat. Pořád jsem koukal na všechna ta místa. Některá byla čistě rudá. Někde už se kůře barvila do fialova.

„Do prdele, hm?" ozvalo se ode dveří a já nadskočil leknutím.

„O-mlouvám- se, Pane," vykoktal jsem se sebe a podíval se jeho směrem. Opíral se o futra, ruce složené na prsou. Jo. Definitivně do prdele. By tak moc sexy. Jak vždy. Nasucho jsem polkl. Nějaká bolest mi byla naprosto ukradená. Kdyby chtěl, udělal bych cokoli. Jen stačilo lusknout prsty.

„Proč nejsi v posteli?" pronesl chladně a povytáhl obočí. Byl jsem v průšvihu. Vždy, když jsem byl v průšvihu, tak to udělal. Bylo to tak jasné.

„Byl jsem jen zvědavý," prohodil jsem upřímně a zalomil pohled do země. „Nezlob se, prosím."

„Pojď sem," přikázal a ukázal na mě prstem.

Kurva.

Tiše jsem zakňučel a udělal k němu pár nejistých kroků. Nelíbilo se mi, když se takhle zlobil. Měl proč, to ano. Ale i tak jsem byl najednou až moc vyděšený. Sice by mi nikdy neublížil – ne víc, než bych dokázal snést, ale já najednou nevěděl, co dělat. Jen jsem před ním stál, jak kus dřeva. Rozklepaný kus dřeva.

„Popravdě jsem si myslel, že na mě budeš hrát, že se nedokážeš ani zvednout z postele, abys nemusel zítra do školy," prohodil a chytl mě prsty pod bradou, zvedajíc mou hlavu. „Ale tímhle jsi mě přesvědčil, že zase tak dobře tě přečteného nemám."

„A. Ale," zamumlal jsem rychle. Představa jít druhý den do školy mě ničila. Nechtěl jsem tam. Ani trochu.

„Do postele, Troye. Hned. A nebudu to opakovat," zachraptěl a odešel z koupelny. Dlouze jsem si povzdechl a raději rychle napochodoval do ložnice, soukajíc se na postel.

Au.

Sedět vážně bolelo.

„Nezvládnu zítřek na těch tvrdých židlích," fňukl jsem a snažil se najít pozici, která by byla o trochu lepší. Nejspíš dost marně.

„Máš jen tři hodiny a tělocvik, Tro. Nic, co bys nedokázal," pokroutil hlavou a svalil se na postel, ruce pokládajíc za hlavu.

„Tělocvik?!" vyjekl jsem úzkostně. „Ne. Ne. NE.! Ani náhodou. Nejdu takhle na tělák," pokroutil jsem nepříčetně hlavou.

„Na nic jsem se tě neptal, Troye," pronesl ostře. „Chodit můžeš, takže nevidím jediný důvod, proč bys měl zítra zůstávat doma. Nebudeš se flákat."

„Dobře, dobře, dobře," vyjekl jsem rychle a přitulil se k němu. „Půjdu tam. Ale. Prosím. Nenuť mě jít na tělocvik. Ne v tomhle stavu. Prosím. Budu hodný, nejvzornější student pod sluncem. Jen. Prosím. Zpanikařil bych," zaskučel jsem. Nenáviděl jsem ten předmět. Už z principu. A teď ještě tak představa, převlíkat se s tělem plným šrámů. Ani náhodou.

„Uklidni se," broukl jemně a pohladil mě po zádech. „Teď se zamysli a vysvětli mi, proč bys měl kvůli tělocviku zpanikařit, dobře? Hezky upřímně. A v klidu."

„Jsem neschopný," zakňučel jsem. „Nemám ten předmět rád. Je to jedna velká šikana nemotorných lidí. Connore, vždyť já ani neudělám kotrmelec. A navíc. To, co mám na zadku a zádech. Je to krásné. Jen. Budou civět. I tam. Neříkej, že ne. I já bych civěl. Nejde na to nekoukat," opřel jsem si hlavu o jeho hrudník a pomalu se natáhl.

„Mám nabídku," zamručel a prohrábl mi vlasy.

„Poslouchám," zamumlal jsem mu do hrudě. Tak krásně voněl. Jako vždy. Moc uklidňující vůně.

„Nechám tě zítra doma a omluvím z veškerých hodin tělocviku. Ale jen pod tou podmínkou, že se pak budeš každý den po škole chodit protahovat k člověku, s kterým ti to domluvím. Vím o tomhle naprosté prd a nechci ti ublížit natrženým, natáhnutým svalem, šlachou nebo tak. Ale mám s tebou své plány a vážně potřebuju, abys byl hodně ohebný."

„Trochu mě děsíš," zvedl jsem k němu hlavu. Absolutně jsem nechápal. Kam tím mířil.

„Do ničeho tě nenutím, Tro," uchectl se. „Klidně můžeš jít zítra svým spolužákům ukázat, jak barevné tvé tělo je."

--

Trrm. Mohly by třeba přestat být neděle tak na nic? Achjo. Tý jo. Už ani neumím skládat slova. No. Ugh. Doufám, že kapitola bude dávat víc smysl, než tohle moje tlachání na konci. 

A jo - Wohooo, s minulou kapitolou jsme se dostali přes 60K přečtení, což je super bláznivý a vážně, vážně, vážně moc děkuju

 ^^

N.