Probudil jsem se za naprosté tmy v ložnici, zamotaný nesmyslným způsobem do obou peřin a na chvilku jsem se vyděsil, že jsem prospal celý den. Až pak mi ale došlo, že kvůli mně zatáhl žaluzie spolu se závěsy, abych si mohl odpočinout.

Bylo dost těžké se přemluvit vylézt z postele vzhledem k tomu, jak moc mě bolel každičký sval v mém těle a také proto, jak velký jsem měl strach ze tmy. A hlavně. Pod jeho postelí byl volný prostor. Vždy jsem se toho bál. Už jako malý. Prostě jsem měl strach, že mě něco chytne za nohu a odtáhne. Byl to nesmysl. Věděl jsem, že ano. Ale i tak bylo dost těžké sám sebe přemluvit k pohybu vpřed.

Nakonec jsem se rozhodl skočit z postele co nejblíže ke dveřím a co nejrychleji je otevřít, stejně tak, jako jsem to dříve dělával doma. Můj plán ale dopadl přesně tak žalostně, jak jsem se obával. Rozplácl jsem se na dřevěnou podlahu a ihned začal neuvěřitelně panikařit. Bylo tak těžké se postavit zpátky na nohy. Ta podlaha tolik klouzala a já vážně cítil, jak už mi něco dýchá na záda.

Proboha Troye, kolik ti je?!

Vzpamatuj se!

„Jsi v pořádku?" Zvedl ke mně můj Pán rychle pohled, když jsem se udýchaný objevil ve dveřích. „Stalo se něco?" Zaklapl rychle knihu, kterou si do teď nejspíš četl a udělal ke mně několik rychlých kroků.

„Jsem," vydechl jsem rychle, „jen. Já. Bál jsem se," přiznal jsem, aniž bych to vlastně chtěl udělat.

„Čeho? Ublížil jsem ti?" pokoušel se mi odstranit upocené kudrlinky z čela, ve snaze navázat oční kontakt.

„Ne. Totiž. Ty ne," zakroutil jsem hlavou, „bál jsem se a spadl z postele. Tedy spíš jsem skočil a pak až spadl," pokrčil jsem rameny. Proč jsem mu to vůbec říkal?!

„Čeho jsi se bál?" zeptal se znovu. Tentokrát ale udržoval po celou dobu mírný tón hlasu. Tak hezky uklidňující.  „Pojď se posadit ano? Řekneš mi to, až se uklidníš," přejel mi palcem okolo rtu a pak se odebral zpět na gauč a čekal, dokud jsem se nepřidal. Tentokrát jsem vůbec nepřemýšlel nad tím, že bych si měl sedat na zem. Byl jsem až moc zmatený.

„Něco se ti zdálo? Proto ses bál?" Zabalil mé tělo opatrně do deky. Tolik se mi chtělo začít brečet. Možná by bylo lepší, kdyby jeho milé já v tuhle chvíli vynechal.

„Slibuješ, že se mi nebudeš smát?" zíral jsem nervózně na své prsty, zarývajíc v ten stejný moment nehty co nejhlouběji do kůže.

Boží dokonalost bolesti. Existovalo snad vůbec něco lepšího?

„Troye," povzdechl si a pomalu mi přišpendlil zápěstí ke gauči, „nikdy se nebudu smát tvému strachu jasné? Jen ho přede mnou neschovávej," pustil mé ruce a lehce mě prsty cvrnkl pod bradu, nejspíš ve snaze mě trochu rozveselit. Možná to trochu pomohlo.

„Dobře," vydechl jsem napjatě, „já. Totiž." Bože. Bylo to tak trapné.

„Vyžvýkni se," pobídl mě milým úsměvem. Nemusel jsem na něj koukat, abych věděl, že se usmívá. Bylo to až moc hezky znát na tónu hlasu, který použil. Zněl tak krásně. Ochranářsky.

„Mámstrachzetmyaprostorůpodpostelí,"dostal jsem ze sebe co nejrychleji a následně úlevně vydechl.

Pitomče!! Neměl jsi mu to říkat. Vysměje se ti.

„Prima," přikývl, „ a teď ještě jednou a srozumitelně," kroužil palcem pořád po mé bradě a po chvilce mi zvedl hlavu tak, abych se mu musel dívat do očí.

„Mám. Stach. Ze. Tmy," odděloval jsem od sebe pečlivě každičké slovo, potupně zavírajíc oči, „a taky z místa pod postelí."

Trapas! Trapas! Totální trapas! Jdi si sbalit svých pár švestek, pitomče!

„Za to se ale přece nemusíš stydět, nebo ano?"přesunul se prsty níž, tentokrát na ztuhlé svaly na mém krku a začal je opatrně masírovat.

„Bude mi sedmnáct. Neměl bych být takový posera," popotáhl jsem zklamaný sám ze sebe.

„Nejsi posera," zasmál se, „mít strach ze tmy je přirozené," rozcuchal mi nadšeně vlasy. Popravdě mě překvapilo, jak se k tomu postavil. Vážně jsem čekal, že se bude smát. Že řekne, že je to dětinské.

„Rozčílil jsem tě ráno moc?" zeptal jsem se ve snaze změnit téma. A také proto, že mě to vážně zajímalo.

Druhý den. Zklamal bych ho hned druhý den.

„Pojď sem," ukázal na svůj klín a já si na něj opatrně sedl obkročmo, „povím ti tajemství, chceš?" výskal mě dál ve vlasech. Bylo to tak zatraceně příjemné.

„Ano, prosím," usmál jsem se doširoka. To, jak se ke mně teď choval, ze mě dělalo neuvěřitelně šťastného člověka. Dával mi tím najevo, že jsem se v něm nespletl. Že pro mě vážně vždy bude chtít to nejlepší a že se o mě dokáže postarat.

„Vlastně jsem si to docela užil, ale nikomu to neříkej, ano?" šeptal, a když domluvil, tak silně skousl můj ušní lalůček.

„Takže se nezlobíš?" zaklepal jsem nechápavě hlavou.

„Jistě, že ne," sjížděl prsty dolů, podél mých boků a já přesně věděl, kam má namířeno, „stejně bychom k tomuhle jednou došli. Jen jsem tak nějak myslel, že ti tvůj přirozený strach nedovolí mě pokoušet takhle brzy," zamručel spokojeně.

„Nepokoušel jsem tě," polkl jsem nejistě, snažíc se uniknout jeho bloudícím prstům, které se až nebezpečně blížili k mému rozkroku, „jen prostě nevydržím dlouho na jednom místě."

„To proto, že jsi netrpělivý," uchopil do ruky klícku, která byla stále upevněná na mém citlivém místě a začal po ní přejíždět palcem. Nemohl jsem to cítit. Nebylo to možné, ale já měl pocit, že až moc dokonale cítím teplotu jeho kůže a každý malý pohyb, který udělal. „Nemusí tě to stresovat, časem se naučíš, jak máš fungovat," vrátil se druhou rukou do mých vlasů a začal si pohrávat s neposlušnými prameny.

„Myslíš?" odtáhl jsem se nejistě.

„O tom jsem přesvědčený," přikývl, „jen mě popravdě dost překvapilo, jak moc citlivý jsi,"

„Nikdy jsem to s žádným chlapem nedělal," skočil jsem mu do řeči a pevně sevřel oči, čekajíc křik.

„Jak to myslíš?" Napnul se pode mnou.

Jsi idiot! Jsi idiot! Prostě musíš všechno zkazit.

„Prostě na mě nikdy nešahal nikdo stejného pohlaví," pípl jsem, „vlastně jsem na svou orientaci přišel o dost později než na to, že potřebuji svého Pána. Teda tenkrát vlastně Paní. Jestli to dává smysl." Cítil jsem, jak jsem celý rudý. Měl jsem mlčet. Byla to chyba. Nepřišel by na to. Neměl by jak.

„Takže ty nikdy?" zeptal se nejistě.

„Ne. Neboj. Nebudeš první, kdo mě ojede, pokud tě zajímá tohle."

Trm. Trm. Já nevím. Moc pospíchám nebo na tu jdu naopak moc pomalu? Pomoc, vážně, prosím. Nechci to zkazit, hrozně moc to nechci zkazit.

(Jéj, kde je ta sebevědomá Brambora z poznámek v první kapitole, ugh.)

A. Umf. No. Tahle kapitola asi dost vypadá po té včerejší jako velký krok zpátky nebo jak to nazvat. Ale no. Snad alespoň pár z vás pochopí, že je to tak nějak naopak...

^_^

N.