Probudil jsem se rozlámaný a bolavý. Moje rty byly nepříjemně nateklé. Nevzpomínal jsem, kdy naposledy jsem se cítil tolik mizerně. Přitom jsem za sebou neměl nic tolik hrozného. Pán na mě mohl být předchozí den mnohem hrubější. Možná si to jen schovával na dnešek.

Dlouze jsem se protáhl, díky čemu jsem zjistil, že už nejsem připoutaný k posteli, i když mé ruce byly stále uvězněné v poutech, sepnuté malým zámečkem k sobě. Tiše jsem zamručel a převalil se na druhý bok. Cinkání slabého řetězu mi brzy napovědělo, že se z postele nejspíš stále nehnu. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že tenký řetěz vedl k mému obojku. Nad tou skutečností jsem dlouze zakňoural. Připadalo mi to neskutečně vzrušující. Chtěl jsem si užívat chvíle o samotě a schválně zkoušet, kam až můžu dojít, abych sám sebe ještě víc vyhecoval, ale přerušilo mě cvaknutí kliky.

„Dobré ráno, čubičko," broukl Pán nadšeně a já sebou raději rychle plácl zpátky do postele, „pamatuješ si na má včerejší poslední slova?" prohrábl mi prsty vlasy a já jen spokojeně zavrněl.

„M-hm," zamručel jsem, plný dokonalé pohody. Přál jsem si, aby mě mohl jen celý víkend takhle vískat ve vlasech. Připadala jsem si moc mimo. Moc rozbitý. Každičký sval v mém těle tak zatraceně moc bolel.

Až se vzbudíš, můžeme to celé udělat znova.

„Zkus používat slova," sykl Pán podrážděně, tahajíc za konečky mých vlasů. Měl jsem chuť praštit ho přes ruce. Neměl jsem náladu. Vůbec.

„Ano, Pane," pípl jsem rychle. Nechtěl jsem ho rozčílit. Jen bych si to dělal zbytečně horší.

„Výborně," poplácal mě nadšeně po hlavě a přemístil se k nočnímu stolku, ze kterého vytáhl nové balení kondomů. „Jsi naštvaný?" zeptal se, když si sedl zpátky na postel a odhrnul všechny peřiny na stranu.

„Ne," vypadlo ze mě bez přemýšlení, „nemám proč být naštvaný." Což byla pravda. Neudělal nic špatně.

„Slíbil jsem ti odměnu a místo toho si tě jen tvrdě vzal. Myslím, že trochu máš," udělal prsty malé gesto, čímž mi naznačil, abych se přetočil na břicho. Ihned jsem poslechl a znovu se při té příležitosti dlouze protáhl, nechávajíc ruce natažené nad hlavou.

„To je v poho," vydechl jsem a snažil se znít co nejmíň zničeně, „zase tak hodný jsem taky nebyl."

„Schovám ti to na jindy, slibuju," vytáhl mě hrubě za boky na všechny čtyři. Nechtěl jsem tak zůstávat. Přál jsem si jen ležet. Odpočívat. Jenže dohoda zněla až moc jasně. Budu celý víkend jeho hodná čubka a on mi pak odpustí tu školu. Bylo to fér.

„Děkuju," kníkl jsem tiše a snížil se na lokty, propínajíc se v zádech. Pán neudělal nic špatně. Nebyl důvod neposlouchat nebo zbytečně provokovat. Navíc. Stejně jsem na to neměl energii.

Connor už nijak neodpovídal. Jen do mě bez přípravy vnikl a chytl mě za vlasy, tahajíc mi tak hlavu dozadu. Normálně by se mi to líbilo. Normálně bych sténal jako jeho dokonalá čubka a prosil ho, aby nepřestával. Jenže tentokrát to nešlo. Jen jsem zůstával zticha a dusil v sobě všechny ty bolestné vzlyky. Bylo mi jasné, že před ním nesmím začít fňukat nahlas, protože by ho to ještě podpořilo v agresivitě.

„Dost, prosím!" vyjekl jsem hystericky, když poprvé natrefil na mou prostatu. Celé to moc pálilo a měl jsem pocit, že se počůrám. Ničemu jsem nerozuměl, ale rozhodně jsem nechtěl, aby to pokračovalo. „Prosím. Prosím. Prosím. Cítím se divně," popotáhl jsem hlasitě a snažil se přemluvit mé tělo, aby se přestalo třást. Přišel jsem si jako padavka.

Padavka k ničemu. Padavka k ničemu. La la la. Jen si to zazpívej, Troye.

„Tro," slyšel jsem milý hlas a cítil, jak ze mě pomalu vystupuje. Roztřásl jsem se pod tím hlasem ještě víc. Mrzelo mě to.

Uplně k ničemu. Totální padavka. Broukej si se mnou. Troye je padavka, Troye je padavka!

Sklapni

„Troye, zastav to tak, jak máš, prosím," broukl mírně, když jsem byl dál položený na loktech, s vyšpuleným zadkem.

„Červená," vydechl jsem vyčerpaně, padajíc do postele. Rychle jsem se schoulil do klubíčka a snažil se dýchat. Connor mi rychle sundal pouta a odepnul obojek z krku.

„Ne, prosím," fňukl jsem hlasitě, „nech mi ho, cítím se s ním v bezpečí."

„Dobře, Dobře," šeptl mírně, „jen se uklidni," připnul mi zpět obojek, z kterého oddělal řetěz a přitáhl si mě do klína. „Co se stalo, Troye?"

„Já," snažil jsem se nahnat nový vzduch do plic, ale každé nadechnutí bylo moc bolestivé, „nevím. Není mi dobře. Všechno tolik bolí. Om-lou-vám- se," škytl jsem, schovávajíc hlavu do jeho hrudě.

„Není důvod se omlouvat," hladil mě mírně po zádech. Nezasloužil jsem si to. Byl jsem k ničemu a hysterický. Byl pro mě moc dobrý Pán. „Jen mi řekni, co se stalo, dobře? Nikdy dřív jsi takhle nevyváděl. Vyděsil jsi mě."

„Omlouvám se," začal jsem nanovo, ale jeho nesouhlasné zamručení mě rychle zastavilo, „je mi divně. Bolí mě svaly a já nevím proč. Chtěl jsem pro tebe být hodný a zvládnout tenhle víkend, ale jsem na to očividně moc slaboch," uvelebil jsem se mu v klíně. Bylo mi fuk, že ani jeden o nic takového nestál. Teď jsem to vážně potřeboval.

„Jsi celý rozpálený," konstatoval starostlivě, „sedni si," poručil a já jen nespokojně zamručel. Nechtěl jsem z jeho klína. Nechtěl jsem se zvedat. Vlastně jsem se nechtěl vůbec hýbat. „Hned!" dodal důrazně. Znovu jsem zakňoural, ale tentokrát jsem raději poslechl. Omluvně jsem na něj zamrkal a sedl si proti němu do tureckého sedu, sklánějíc hlavu. Pánova teplá dlaň dopadla na mé čelo a já leknutím ucukl, než mi došlo, co chtěl udělat.

„Jak dlouho je ti takhle zle?" zeptal se a podal mi peřinu, kterou jsem s poděkováním přijal. Sice jsem nikterak nemrzl, ale teplo mi taky rozhodně nebylo.

„Já nevím," pokrčil jsem trochu rameny, „pár minut. Co jsem se vzbudil," snažil jsem se přemýšlet. Včera jsem byl díky Pánovi v jiném světě, ale rozhodně mi nebylo takhle hrozně.

„Nejspíš to bude jen nějaká protivná chřipka," usmál se lehce. Miloval jsem, když se takhle usmíval. Starostlivě, ale i tak uvolněně. Byl to upřímný úsměv. Nezlobil se, za což jsem byl neskutečně rád. „Lehni si, dobře? Přinesu čaj a nějaký film. Je čas změnit plány," mrkl na mě a zvedl se z postele.

„Moc děkuju," zavrněl jsem a zahrabal se do peřiny. Nikdy bych nevěřil, že by byl tolik rád, že se o mě může starat. Ne, že bych si snad myslel, že by mě vyhodil z domu hned při prvním zakašlání, ale spíš jsem si myslel, že mě v tom nechá samotného. Přece jen, už jsem byl dost starý na to, abych se o sebe postaral sám. Možná jen Connor moc dobře věděl, jak by to dopadlo. Minimálně bych rozbil hrneček a polil se horkou vodou. Jo. To znělo jako já.

„Takže," přiřítil se zpět do pokoje, komicky se otáčejíc. V jedné ruce měl obrovský hrnek a v druhé několik barevných obalů od filmů, „Krásku a zvíře už jsme viděli," položil hrneček na noční stolek blíž ke mně. „Co třeba," zamyslel se dlouze, „Tarzan?" podíval se na mě rozzářenýma očima.

„U toho moc brečím," pípl jsem tiše, „můžu?" natáhl jsem se k obalům.

„Jasně," přikývl, „cokoliv, po čem se budeš cítit líp," položil všechno postel, hned přede mě. S pitomým úsměvem jsem se přehraboval filmy, neschopný se rozhodnout.

„Na vlásku!" vyjekl jsem nekontrolovatelně hned, co jsem na ten film narazil, „můžeme si to pustit, prosím?" zamrkal jsem a snažil se udělat psí oči.

„Jistě, že ano," protočil s úsměvem oči a zvedl se k televizi. Měl jsem chuť umačkat ho k smrti. Byl tolik úžasný. Vrátil se a lehl si hned vedle mě hned, co film začal. Spokojeně jsem zamručel a opřel si o něj hlavu. Nejspíš jsem to neměl dělat, pokud jsem vážně byl nemocný, ale já si nedokázal pomoct. Jeho přítomnost byla neskutečně uklidňující.

„Stejně je zvláštní, že má někdo jako ty takovou sbírku pohádek," pokusil jsem se zasmát, ale vedlo to jen k tomu, že jsem se rozkašlal.

„Taky jsem jen člověk, Tro," pokroutil hlavou a vložil mi za záda další polštář. „Hlavně si odpočiň, dobře? Řekni, kdybys něco potřeboval."

--

Trm trm. Já vím, jsem nejobludnějí lama pod sluncem a tak. Nevím, proč mi poslední dobou dělá tak velký problém dokopat se něco napsat... =/

Snad s vám kapitola aspoň trochu líbila.

^-^

N.