Následoval jsem svého Pána malými krůčky. Každičký, i ten nejmenší byl bolestivě dokonalý. Tak přesný. Tak moc přesný.

„Connore," houkl jsem na něj a doufal, že mě uslyší, i když byl několik metrů přede mnou. Věděl, že se courám, ale ani tak nezpomalil. Dával mi mé rozhodnutí sežrat a já chápal proč. Neměl jsem si vůbec dovolit se na něco takového ptát.

Pán má vždy pravdu.

A on ji měl. Bylo lepší nechat se potrestat za to, že bych se udělal v autě než se tomu snažit zamezit teď. A on mě v tom nechal. Abych se poučil.

„Hm?" broukl pobaveně, vracejíc se ke mně s překvapeným výrazem, obočí legračně pokrčené. Vychutnával si mě a náramně ho to bavilo.

„Potřebuju chvilku čas," ucouvnul jsem před ním o kousek.

„Proč myslíš, že si ho zasloužíš?" chytl mě pevně za vlasy, přistupujíc až moc blízko.

„Asi. Asi nezasloužím, Pane," zakoktal jsem, „prosím."

„Uklidni se," prohodil přísně, „namočil ses do toho sám. A uprostřed rušné ulice tě toho sotva zbavím."

„Já. Já vím," fňukl jsem zoufale, „omlouvám se, Pane. Já. Chtěl jsem to zvládnout," snažil se zamezit tomu, abych se nadrženě klepal. Stačilo by, aby se mě jen dotknul na správném místě.

„Ne, Troye," zasmál se, „bál jsi se, že se uděláš a tohle ti přišlo jako lehčí řešení. Pojď už. Až budeš sedět, bude to lepší," pustil mé vlasy a pokračoval stejným směrem, jako předtím.

Nespokojeně jsem zakňučel a donutil se znovu pohnout z místa. Bylo to snad ještě horší. V duchu jsem se pořád dokola modlil, aby ta restaurace nebyla moc daleko. Hypnotizoval jsem pohledem každou budovu, kterou jsme míjeli.

„Už bychom mohli být dost daleko, co říkáš?" zastavil se konečně u dřevěných dveří. Popravdě jsem čekal něco...honosnějšího.

„Myslel jsem, že máš vybranou restauraci," zamrkal jsem nechápavě.

„To ano," přikývl, „ale měl jsem chuť se procházet," ušklíbl se spokojeně a otevřel mi dveře. Nejistě jsem vstoupil dovnitř. Najednou jsem se až moc bál toho, jak budou lidé uvnitř reagovat. Měl jsem na krku těsný obojek a poměrně velkou bouli v kalhotách. Nebylo to nic, co by se dalo lehce přehlédnout. I tak jsem ale pokračoval dovnitř, aby do mě nemusel Pán narážet a pošťuchovat mě. Už tak jsem ho nejspíš dost rozčílil.

„Klid. Jsem tu s tebou," ujistil mě a zamířil k jednomu z číšníků, aby zjistil, kam si můžeme sednout. Následoval jsem ho s pohledem zalomeným do země. Bylo tam tolik lidí. A připadalo mi, že všichni koukali jen a jen na mě.

Ale Pán by mě ochránil. Nedovolil by, aby se do mě někdo začal navážet. Bylo přece jeho „povinností" zajistit, abych byl v bezpečí.

Možná to měl dělat, jen pokud jsem byl hodný.

Ne. NE. NE. Ne. Takhle nemysli. Ne teď!

„Troye?" odkašlal si lehce a já k němu zvedl pohled. Stál kousek od odtažené židle a čekal, až si sednu,

„Omlouvám se," vysypal jsem ze sebe a rychle se posadil, „děkuju. Uh," sevřel jsem oči a dlouze vydechl, snažíc se ignorovat ten boží tlak ne mém sladkém místě.

„Rozdýchej to," připomněl mi a s naprostým nezájmem si vzal od číšníka meníčka, jedno pokládajíc přede mě. „Vyber si zatím něco k pití. Jídlo nech na mě, dobře?"

„Dobře," zopakoval jsem a rozklepanýma rukama se natáhl pro tvrdé desky.

Bože.

Už jen to, že byly tvrdé.

Pro boha Troye, vzpamatuj se!

Těkal jsem pohledem po rozmazaných řádcích. Nechtěl jsem pití nebo jídlo. Potřeboval jsem uvolnění.

„Troye? Co budeš pít?" ozvalo se kousek ode mě hrubě. Lehce jsem leknutím nadskočil.

„Zázvorový čaj?" přečetl jsem první věc, na kterou jsem dokázal zaostřit zrak.

„Máš rád zázvor?" podivil se s divnou hořkostí v hlase a pak číšníkovi nadiktoval naši objednávku. Ignoroval jsem, co říkal. Přemýšlel jsem nad tím, proč ho tolik udivil zázvor. Bylo na něm snad něco zlého?

„Co je špatného na zázvoru?" zeptal jsem se, když jsme byli zase sami, žmoulajíc v ruce podtácek.

„To brzo poznáš sám," vytrhl mi podtácek, „třeseš se. Zvládáš to?" zeptal se s vážným zájmem.

„Já," nahnal jsem nový vzduch do plic, „asi moc ne," polknul jsem nasucho.

„Soustřeď se. Nic víc teď nepotřebuješ,"

„Ne," odsekl jsem, „prosím. Prosím. Prosím. Potřebuju se toho zbavit. Je to přesně tam a moc to bolí a tvá vůně. Jsem unavený. Už nemůžu."

„Hej," chytl mě Pán za obě zápěstí a následně mi je přirazil ke stolu, „nadechni se. V klidu," propaloval mě pohledem.

„Dobře," přikývl jsem, nadechl se a dlouze vydechl, vnímajíc Pánovi prsty na mé kůži.

„Moc dobře. Záchody jsou za tebou a pořád rovně. Zbav se plugu, ano? Hlavně v klidu. Dokážeš to? Zvládnou to v klidu?" zíral pořád do mých očí.

„Snad ano" kousal jsem se hystericky do rtu, zvedajíc se na nohy. Tvářily se, že mi nepatří. Tolik se třásly.

Chvilku jsem tam jen hloupě stál, čekajíc, že Pán ještě něco řekne, ale dál mlčel. Nervózně jsem se zhoupl na patách, odcházejíc na záchod. Mé tváře musely mít plně rudou barvu. Cítil jsem se tak poníženě. Jednak proto, že na mě všichni zírali a pak taky proto, že jsem co celé řešil tolik hystericky. Začal jsem brečet přesně v ten moment, kdy se za mnou zavřely dveře záchodové kabinky.

Přál jsem si se jen sesunout dolů podél zdi a už nikdy nevylézt. Bylo to tolik ponižující. Tak sakra moc. Připadlo mi, že to nejsem bez Pána schopný zvládnout. Přitom šlo o tak jednoduchou věc. Jenže na záchodech, v restauraci plné lidí to bylo celé o dost komplikovanější.

Vypustil jsem všechen vzduch z plic, aniž bych se snažil se znovu nadechnout. Jen jsem sundal kalhoty rovnou i se spodním prádlem a dostal ze sebe tu malou, zatracenou věc tak rychle, jak jen to šlo.

Ponižující. Tak moc ponižující.

A já nevěděl, co dělat dál. Měl jsem ho tam jen někde nechat ležet? Brát ho s sebou zpátky ke stolu?

Ne. To nepřipadalo v úvahu. Někdo by si toho určitě všiml.

Zpanikařil jsem a vyhodil plug do koše, rychle se oblíkajíc, vycházejíc ven z kabinky. U mušlí stál nějaký člověk, který si mě dlouze prohlížel. Uhnul jsem pohledem, umyl si ruce a vystřelil pryč. Kdyby bylo slušné doběhnout ke stolu, u kterého Pán seděl, určitě bych to udělal. Ale já už na sebe nechtěl poutat další pozornost. Měl jsem jí až moc.

„Troye," povzdechl si v momentě, kdy mě zahlédl. Řekl mé jméno tak nahlas. Všichni se na mě otočili.

„O-omlouvám se," vykoktal jsem mezi vzlyky, „nevěděl jsem, co dělat. Vyhodil jsem ho a a já, já,"

„Hej," houkl hrubě, „sedni si a uklidni se, dobře? Jen se ztrapňuješ. Nic se nestalo," snažil se mě povzbudit pohledem, ale nepomáhalo.

„Zvoral jsem to. Mrzí mě to," pokrčil jsem rameny a konečně si sedl ke stolu.

„Přestaň brečet a najez se," poručil bez známky jakékoliv emoce.

„Do-dobře," přikývl jsem rychle. Až když to řekl, jsem si uvědomil, že mám jídlo před sebou. Byly to nějaké těstoviny s nejspíš sýrovou omáčkou.

Natáhl jsem se pro vidličku, pomalu na ni napichujíc těstoviny. Vůbec jsem neměl chuť k jídlu. Naopak. Jenže jsem se až moc bál odporovat.

„Dobrou chuť," ozvalo se naproti mně.

„Dobrou chuť, Pane," odpověděl jsem zahanbeně. Mohlo mě napadnout to říct první. Bylo to neslušné. A Pán musel být tolik zklamaný.

Zbytek oběda probíhal potichu, až na mé občasné popotahování. A pak přišel ten moment, kdy jsme odcházeli z restaurace zpátky k autu. Pán stále nemluvil, což mě znepokojovalo. Věděl jsem, že na mě byl naštvaný, ale trestání mlčením mi připadalo nespravedlivé. Nebylo to správné. Měl mě potrestat doma a hlavně nějak jinak. Nebo možná ani ne doma. Jen jinak.

„Nasedni si," prohodil s nezájmem. Bez jediného slova jsem nasedl do auta a natlačil se do rohu. Připadalo mi tam bezpečno.

„Svlékni se," pokračoval dál, hledajíc něco v jedné z tašek. Přikývl jsem a udělal tak, jak si přál, „stejná pozice jako předtím," usadil se pohodlně a čekal, než na něm budu obkročmo sedět. Díval jsem se stydlivě dolů, poslušně spojujíc ruce za zády.

„Moc dobře," zachraptěl, „a teď budeš má hodná čubka a hezky se na mě povozíš, jasné?" stáhl si džíny, nasazujíc si kondom.

„Ano, Pane," špitl jsem tiše a nadzvedl se, opatrně dosedajíc na jeho chloubu. Byl jsem sice pořád roztažený od plugu, ale zase to pořádně citlivý a rozbolavělý. Znovu se mi nahrnuly slzy do očí, ale tentokrát Pánovi nevadily. Naopak proti mně hrubě přirazil, určujíc si vlastní tempo, kterému jsem se po chvíli přizpůsobil. Měl jsem pevně sevřené oči a musel jsem se kousat do rtu, aby ze mě nevycházelo bolestné kňučení.

„Neopovažuj se udělat dřív, než já," chytl mě za boky a začal přirážet ještě intenzivněji, „rozumíš?!"

„Ano, „ vyjekl jsem, „ano, Pane," zarýval jsem nehty v nepříčetnosti do kůže na rukou. I přes všechnu tu bolest jsem byl až moc blízko. Bál jsem se, že podělám i tohle.

„Jsem, blízko," oznámil jsem mu, doufajíc, že trochu zpomalí. Pánova jediná reakce ale byla to, že se spokojeně usmál, ruce zvedl výš, nad má žebra, následně je přemísťujíc na kolíčky na bradavkách. Došlo mi, co má v plánu. Bolelo to už jen, jak se jich dotkl. A sundávání prý bylo na tom celém to nejhorší. Zaklonil jsem hlavu, zhluboka dýchajíc ve snaze zvládnout novou bolest.

Podcenil jsem to, tak moc jsem to podcenil. A i přes to, jak moc jsem se snažil zůstat potichu, jsem hlasitě vyjekl. Nedokázal jsem to rozdýchat. Už vůbec ne, když do mě Pán pořád nepříčetně přirážel. Znovu jsem začal brečet, tentokrát ale spíše ze zoufalosti. Věděl jsem, že jsem ho mohl zastavit. Ale já nechtěl. Zasloužil jsem si to. Věděl jsem, že ano.

„Tak moc dobrý," vydechl spokojeně, naposledy hrubě přirážejíc, „moc dobře," hladil mě po zádech, vydýchávajíc orgasmus.

A já si najednou připadal, že jsem vážně na správném místě.

„Můžu se obléknout?" zeptal jsem se po chvíli.

„Ještě lepší," prohrábl mi pobaveně vlasy, „říkal jsem, že se ponaučíš."