„Troye!" slyšel jsem hlasité lusknutí někde u mých uší, „máš výpadek?" zasmál se Pán s hořkostí v hlase. Až v ten moment jsem si uvědomil, že stojím oblečený už nejspíš několik minut v obýváku, aniž bych se pohnul.

„Omlouvám se," zakroutil jsem nesmyslně hlavou, ve snaze se vrátit k normálním myšlenkám, „omlouvám se, Pane," soukal jsem se rychle z trika a následně stejně tak kalhot a spodního prádla, ponožky trapně nechávajíc nakonec. Připadal jsem si ve všem zase tak nový, ze všechno zbytečně vystrašený.

„Jdi si tentokrát napustit vanu, dobře? Potřebuješ se trochu uvolnit," rozcuchal mi od potu navlhlé vlasy.

„Dobře. Děkuju," přikývl jsem a v rychlosti zmizel do koupelny. Potřeboval jsem pryč z Pánovy přítomnosti. Dělala mě nepříčetným a bolestivě tvrdým. Věděl jsem, že kdybych chtěl, tak mě v tom autě nechal se udělat. Jenže kdyby to tak dopadlo, nemohl bych pokračovat dál. Nebylo by nic, co by mě k tomu pohánělo. Takže i když jsem byl ve stavu, kdy jsem doslova brečel z nadržeností, byl jsem za ní vlastně rád. Udržovala mě ve funkčnosti, poslušnosti.

Stál jsem před napouštějící se vanou a přemýšlel nad vším, co se za dnešek stalo. Zpětně jsem byl rád, že mě Pán upozornil na to, že ke mně ten den bude přísnější, jelikož bych si jinak jen připadal neschopný. Nebylo to poprvé, co si vydržel hrát skoro celý den, ale rozhodně to bylo poprvé, co se mi vyčerpáním, nadržeností a bolestí klepalo celé tělo, aniž bych si přál skončit. Vlezl jsem do vany a spokojeně natáhl nohy, zaklánějíc hlavu. Začínal jsem cítit všechny ty natažené nebo naopak bolestně zkrácené svaly, které toužily po uvolnění a chvilce klidu. Connor byl vážně pozorný, pokud viděl, že jsem tolik vyčerpaný, jelikož jsem se mu to nijak nesnažil dávat najevo. Popravdě jsem o tom do toho momentu ve vaně ani sám nevěděl.

„Jak ti je?" vstoupil najednou Pán bez upozornění do dveří a já si leknutím přitáhl nohy k tělu, pomalu je zase pouštějíc zpátky, když jsem si uvědomil, jak hloupý reflex to byl.

„Dobře," odpověděl jsem popravdě. Sice mě celé mé tělo bolelo, ale o to v tu chvíli nešlo. Cítil jsem se na pokračování. Slíbil jsem mu celý den. Mohl jsem to dokázat.

„Opravdu?" broukl pobaveně, když se zastavil těsně u vany, zírajíc na mě dolů. Připadal jsem si ještě menší než obvykle. „Nemusíš se bát říct mi pravdu. Ta restaurace pro tebe byla poměrně silným zážitkem."

„Jsem v pohodě, vážně," opláchl jsem se rychle a vyhrabal se na nohy, koukajíc přímo do Pánových očí. Byly tak božsky krásné. Miloval jsem ten klid a zároveň napětí, které z nich sálalo. Pro ostatní to možná nedávalo smysl, jelikož se ty dvě věci vyrušovaly. Ale u mého Pána ne. Bylo to až moc přesné. Až moc dokonalé.

„To rád slyším," odhrnul mi vlasy z čela, „vyber si jednu z těch místností a nech otevřené dveře u té, v které zůstaneš. Chci vědět, na co se cítíš," mrkl na mě, otočil se a odešel z koupelny. Chvilku jsem tam jen tak stál a nechápal. Bylo to přece jasné, kterou místnost si vyberu. Byla tam jen jedna, která se doopravdy dala považovat za hernu. Přemýšlel jsem nad jeho slovy dlouho. Moc dlouho. Nakonec na mě musel houknout, abych se pohnul z místa. Prošel jsem kolem Pána se svěšenou hlavou a otevřel dveře do chodbičky, v které byly už tři známé dveře. Až když jsem vešel dovnitř mi došlo, co tím myslel. Na každých dveřích byl lísteček s textem. Nervózně jsem si vjel rukou do vlasů a přistoupil ke dveřím, které patřily prázdnější, chladné místnosti s křížem.

Svíčky. Nevědomost. Tma. Trochu zima. Trochu teplo.

Nad těmi slovy jsem se zasmál. Vážně jsem si naivně myslel, že z textu pochopím, co mě bude čekat. Jistě, napověděl mi. Napověděl mi hodně. Ale vzhledem k Pánově představivosti mi taky nemusel napovědět vůbec. S těžkým povzdechem jsem přistoupil ke dveřím herny.

Jestli chceš vážně jít sem, zavaž si šátek, který leží na posteli kolem očí a stoupni si na červené „x" na podlaze. Nehýbej se.

A pak si zajisté pamatuješ, jak moc miluju svěrací kazajky a co ti jedna z nich napoprvé provedla.

Aniž bych si to uvědomoval, usmíval jsem se. Usmíval jsem se při čtení toho textu. Bylo to tak rajcovní. Nejspíš chtěl, abych si vybral tyhle dveře, proto to napsal. Nebo mě jen zkoušel.

Ne, Troye. Nepanikař.

Rychle jsem zamrkal a došel ke třetím dveřím. Patřily té malé místnosti, kam mě Pán zavřel za trest. Při té vzpomínce jsem pociťoval úzkost a jen tak tak jsem se ubránil tomu začít brečet.

Je mi jasné, že sem dobrovolně nevlezeš, ani kdyby tě tam čekal jednorožec zpívající muzikálové písničky, takže pokud už máš dost, nech dveře otevřené a vrať se do ložnice. Svážu tě a nechám spát.

Jen jsem na ta písmenka zíral a pitomě se usmíval. Kdybych si teď neměl vybrat, vrátil bych se za Pánem a skočil mu kolem krku. A navíc. Ta možnost spát svázaný. Tolik mě to lákalo. Chtěl jsem to zkusit. Jenže zároveň jsem si přál pokračovat.

Zhoupl jsem se na patách, zhluboka se nadechl a otevřel dveře do druhé místnosti, rychlým krokem míříc k posteli, kde jsem vzal šátek a v zápětí si stoupl na červenou lepenkou vyznačené „x" na podlaze. Nebylo přesně uprostřed místnosti, což mě znepokojovalo. Měl jsem rád, když bylo všechno kolem symetrické. A tohle byl pravý opak. Raději jsem si zavázal šátek kolem očí a čekal na to, co se bude dít dál.

Byl jsem tolik nervózní a natěšený. Naprosto jsem zapomněl na nějaké vyčerpání nebo bolest svalů. A všechno to ticho kolem. Bylo uklidňující, milé a zároveň znepokojující. Čekal jsem na nějaký zvuk. Na to, až přijde Pán. Až se začne něco dít. Udělal ze mě nedočkavé děcko před Vánoci. Natěšené, plné emocí, napětí a nervozity. A přes to byl ten moment tak dokonalý. Kousal jsem se nervozitou do rtu a doslova v hlavě nutil sám sebe se víc nehýbat tím, že jsem si připomínal, že mě Pán určitě potrestá, pokud se nějak pohnu. Napsal to tak přesně. Nehýbej se. Určitě věděl, jak to pro mě bude těžké.

A pak jsem konečně zaslechl nepatrné zakřupání podlahy, díky kterému jsem se napřímil a lehce vydechl, čekajíc na další zvuk. Naštěstí mě už Pán dále nenapínal a jeho prsty se brzy dotkly mých zad, po kterých sklouzly dolů tak, jak kolem mě Pán procházel. Nepatrně jsem zakňučel a odolával jsem touze se pod jeho doteky prohnout.

„Připomeň mi, co řekneš, když to nebude zvládat," slyšel jsem někde v dálce spolu s chrastěním řemínků.

„Červená," dostal jsem ze sebe tak nahlas, jak jen to šlo. Bylo mi jasné, že se přehrabuje v kazajkách a vybírá nějakou, která se mu líbí.

„Skvěle," ozval se najednou až moc blízko, „nezapomínej na to. Teď natáhni ruce," poručil a já bez přemýšlení poslechl. Bylo to tolik lehčí to dělat automaticky. Bez všech těch poznámek v mé hlavě. Sepjal jsem zuby ještě víc k sobě, když se látka kazajky dostávala po mých rukou dál a dál. Vážně mě to až moc vracelo do momentu, kdy jsem dostával svůj první opravdový trest.

„Vnímej mě, neztrácej se v tvé hlavě," napomenul mě Pán a zkřížil mi ruce, následně je svazujíc za zády.

„Omlouvám se," zavrtěl jsem se trochu, abych zkusil, jak moc se můžu pohnout. V tu chvíli jsem ale dostal silnou elektrickou ránu na stehno blíže k Pánovi a já zaskočeně zalapal po dechu.

„Co stálo na těch dveřích?!" zvedl hlas, masírujíc postižené místo prsty.

„J-já," zakoktal jsem zlomeně.

„Čekám," zachraptěl, dávajíc mi ránu tentokrát na boky, přesně tam, kde končila látka kazajky.

„Nehýbat. Se," fňukl jsem, rychle se nadechujíc, abych dokázal stát na místě.

„Ne, ne," zasmál se zákeřně, „přesně. Nebo sis to snad nečetl?" obcházel kolem mě, prsty bloudíc po mém těle.

„Četl, Pane," odpověděl jsem rychle, aniž bych si to nějak rozmyslel.

„Pak mi jistě dokážeš říct, co tam stálo. Nebo bych tě měl snad raději potrestat? To je to, co bys chtěl?" hrál si s těmi slovy na jazyku. Točila se mi hlava z toho, jak jsem ho vnímal všude kolem sebe. Jeho a tu věc, která dělala elektrický zvuk. Už se mě jí více nedotýkal, jen mě strašil. Ale i tak jsem nad tím zvukem vždy nadskočil.

„Vzít si šátek, zavázat oči, stoupnout na „x" a nehýbat se," zakňučel jsem zoufale.

„Přesně takhle to tam bylo napsané?" praštil mě přes zadek, tentokrát něčím – soudě podle zvuku a bolesti - koženým.

„Ne, Pane. Já. Já. Já nevím, jak to bylo přesně. Omlouvám se," sypal jsem ze sebe rychle slova, rozdýchávajíc pálivou bolest na zadku.

„Nepanikař," pronesl mírně, „raději mi řekni, jaký trest by sis zasloužil," sesunul šátek z mé hlavy a čekal, dokud se nerozkoukám. Jen jsem zmateně zamrkal a sklopil poníženě pohled dolů.

„Mluv!" pobídl mě, teď už poměrně naštvaně.

„Nevím," pokrčil jsem rameny, „výprask?" nadhodil jsem s nadějí.

„Zkus něco originálního, hm?" zvedl mi palcem bradu. Zmateně jsem se zadíval do jeho očí, které působily zase tak klidně a vyrovnaně. Nezlobil se. Nebyl naštvaný nebo zklamaný. Byl v klidu a čekal na to, co řeknu. A pak jsem si vzpomněl na jeho blog. Na věci, o kterých postoval nejvíc.

„Vezmi mě do klubu, do hry s dalším submisivem. Prosím."

--

Trrm. Trm. Jsem největší ostuda. Kapitola skoro po měsíci, vlastně dá se říct úplně a ještě taková rozházená. Já nevím. Nějak se mi nedaří... =/ jsem ze všeho tak nějak zmatená. Moc se všem, co čekali na novou část omlouvám. Pokusím se nějak co nejdřív srovnat, najít si něco, co mě "propleskne".  A pokud to stojí moc za nic, klidně napište, dám to do tramtárie a přepíšu, až budu zase v normálu - v rámci mé nenormálnosti.

^_^

N.