Nic neříkal. Mlčel a stál na místě, očima stále zírajíc do těch mých. Byl jsem z něj nervózní a znovu se zavrtěl. Nevěděl jsem, co si o tom myslet. Chtěl jsem ho potěšit. Udělat mu trochu radost. Věděl jsem o té jeho úchylce ještě dřív, než mi napsal, jelikož jsem na jeho blogu byl až moc závislý. Měl rád, když bylo ve hrách více lidí, než jen jeden pár. Měl rád submisivního člověka lapeného mezí Déčkami stejně tak, jako miloval tu představu, že by si mohl hrát s více subíkama najednou. Pravděpodobně by byl šťastný i v tom případě, kdy by byl počet submisivů a dominantů stejný. Důležité bylo jen to, že by nešlo jen o dva lidi.

„Řekni něco," zakňučel jsem, zatímco slzy stékaly dolů po mé tváři. Byl jsem unavený a cítil se trapně. Víc než jen trapně. Navrhl jsem mu něco, co mi dělalo problém a on na mě prostě jen zíral. A ano, měl to být můj trest, ale i tak mohl aspoň pokývat hlavou nebo něco takového.

„Řekni mi teď, proč máš dostat svůj trest," prohodil, aniž by uhnul pálivým pohledem.

„Neměl jsem se hýbat a já se pohnul," vydechl jsem rychle, dokud jsem měl odvahu mluvit. Pán byl najednou tolik napnutý. Bál jsem se ho. Bál jsem se toho, jak na mou nabídku zareaguje. Myslel jsem si, že bude mít radost, ale nejspíš byl opak pravdou.

„Prima," pousmál se, „ a vážně si myslíš, že to, cos navrhl, je odpovídající trest?" nadzvedl Pán lehce obočí a já nejistě přešlápl.

Znovu jsem se pohnul. Bez důvodu. Byl jsem nervózní. A pak to, co řekl. Bylo to pro něj snad málo? Myslel jsem, že bude mít radost. Že bude vědět, že to není můj šálek čaje a bude rád, že do toho jdu dobrovolně.

„Nejspíš není," polkl jsem nasucho a zadíval se do stropu, ve snaze zahnat nové slzy, „omlouvám se. Nic mě nenapadá. Já. Jsem k ničemu,"

„O čem to mluvíš?" chytl mi pevně bradu mezi palec a ukazováček tak, abych nemohl uniknout jeho pohledu.

„Podělám i naprosto jednoduchou věc a pak si ani nezvládnu vybrat odpovídající trest. Mrzí mě to, chci pro tebe být dobrý, vážně ano. Mohl bys mě potrestat, prosím? I za to, že jsem si nevybral trest, který mi patři?" mrkal jsem rychle přes slzy, které se mi valily z očí. Vážně jsem si v tu chvíli připadal, že by bylo nejlepší, kdyby mě Pán zabalil do igelitového pytle a hodil do odpadků. Celé mé tělo se bezdůvodně a nekontrolovatelně třáslo natolik, až jsem se bál, že se mi brzo podlomí nohy.

„Červená," broukl najednou můj Pán s klidem, jako by to bylo naprosto normální slovo, a několika rychlými tahy rozepnul kazajku, soukajíc mě z ní ven. Jen jsem dál hloupě stál, hystericky brečel a nevěděl, co dělat. Myslel jsem, že je to moje slovo. Vedl jsem si vážně tak špatně, že to musel zastavit on? Neměl už snad náladu na to, aby pokračoval?

„Tro," zastrčil mi několik kudrlinek za ucho, „nic se neděje. Dýchej ano? Tohle byla má chyba, táhnul jsem to špatným směrem. Vydýchej to," stáhl mě pomalu na zem a přitáhl k sobě do klína. Miloval jsem být v jeho sevření. Bylo to uklidňující a připadal jsem si v bezpečí.

„To-to jsem byl tak špatný?" vydechl jsem hystericky, schovávajíc hlavu tak, aby na mě co nejméně viděl. Tiskl jsem obličej proti jeho noze a bylo mi ukradené, jak moc hloupě to muselo vypadat.

„Ne, Troye," prohrábl mi lehce vlasy, „pokus se uklidnit, pak o tom můžeme mluvit, dobrá?" prohodil s úsměvem v hlase. Líbilo se mi, jak se mnou mluvil. Nejspíš to bylo jen proto, abych nehysterčil, ale rozhodně to zabíralo.

„Dobře," pokýval jsem hlavou a setřel si rychle další slzy, dlouze vydechujíc všechen vzduch z plic, „jen chvilku."

„Vezmi si to tolik času, kolik potřebuješ," ujistil mě a já s přikývnutím dlouze nadechl. Bylo dokonalé, jak mě při každém nádechu trochu přiškrtil obojek. Uklidňovalo mě to. Obojek mi připomínal ten fakt, že jsem stále Connorův. I po tom, co jsem se zachoval jako blb a utekl. Připadalo mi, že se mu za to nikdy dostatečně neodvděčím.

„Už je to lepší," vyškrábal jsem se rychle do sedu tak, abych seděl v tureckém naproti Pánovi, „řekneš mi, proč jsi použil mé slovo? Prosím?"

„Tvé slovo?" zasmál se lehce. „Ne Tro, není to jen tvé slovo. I dominantní lidi občas potřebují hru rychle ukončit," vysvětlil a na chvilku se odmlčel, znovu mě zkoumajíc pohledem.

„Dobře," pokrčil jsem rameny, „ale. Proč jsi ho použil?" zeptal jsem se nechápavě. Jistě, byl jsem neschopný, to by mohl být důvod, ale já doufal, že je za tím něco alespoň trochu jiného.

„Protože celá ta tvá panika a pocit, že jsi k ničemu byla má chyba a já už to nedokázal vrátit zpátky. Kdybych to tlačil dál, zlomil bych tě nejspíš do toho bodu, kdy by sis v noci zabalil svých šest švestek a utekl oknem,"

„Pět," opravil jsem ho, aniž bych si to pořádně uvědomil.

„Prosím?" přivřel nespokojeně oči.

„Ří-ká se pět švestek, Pane," svěsil jsem omluvně hlavu a raději mlčel, doufajíc, že Pán bude pokračovat, aniž by si mého vyrušení nějak víc všímal.

„Proboha Troye," povzdechl si, „o počet švestek tu přece vůbec nejde. Jen nechci, abys mi odešel. Už vůbec ne po tom, cos mi před chvilkou nabídnul," odmlčel se a já po několika trapných vteřinách ticha zvedl hlavu. Pánův výraz nebyl příliš čitelný, prostě jen zmateně mapoval mé tělo.

„Ta nabídka stále platí," zamumlal jsem tiše, „pokud chceš. Totiž. Nemyslím si, že jsem na tom příliš dobrý."

„Jsi víc, než dobrý," usmál se, „pojď, zvedni se," pomohl mi na nohy a pak mě oblékl do jeho trika. Trochu jsem se vyděsil, že mě chce vzít do klubu rovnou. Ne, že bych si nepřál, aby to udělal, ale nebyl jsem ve stavu, kdy bych to byl schopný zvládnout.

„Mohli bychom toho pro dnešek nechat, prosím?" špitl jsem nejistě, rychle se nadechujíc, abych zamezil dalšímu panickému záchvatu. Nechtěl jsem se znovu složit kvůli ničemu. Jen z blbosti a nejistoty. Nenáviděl jsem se za své vlastní přemýšlení.

„Skončilo to v ten moment, kdy jsem to zastavil. Funguje to stejně," povzbudil mě pohledem, „zalezeme si do postele a pustíme nějaký film, ano? Jsem na tebe po dnešku neskutečně pyšný, Tro," přejížděl mi palem po kůži nad uchem. Spokojeně jsem nad jeho slovy vydechl a mírně se usmál. Nic lepšího v tu chvíli říct nemohl. A nejkrásnější na tom bylo to, že můj Pán by nikdy nelhal. Zaprvé takový nebyl a zadruhé jsme si slíbili, že k sobě budeme upřímní.

„Děkuju, Pane," udělal jsem k němu krátký krok a opřed si hlavu o Pánovo rameno.

„Potřebuješ ještě rychlou sprchu?" zeptal se zájmem, přejíždějíc mi prsty po zádech. Přál jsem si, abych nemusel odpovídat. Abychom tak prostě jen mohli zůstat stát. Napořád. Bylo jedno, že mě nohy neposlouchaly. Kvůli tomuhle bych je přemluvil.

„Nějaká hodně rychlá by se hodila," přikývl jsem a zamířil do koupelny. Connor jen s úsměvem na tváři pokýval hlavou a odešel do ložnice.

Stále jsem se nedokázal zbavit toho přiblblého úsměvu. Nejspíš mě jím Pán nakazil. Nebo jsem se prostě jen možná usmíval díky němu. Díky tomu, jak spokojený jsem s ním byl. I přes to, že jsem před pár minutami byl ve stavu, kdy bych byl schopný skočit pod vlak, jsem byl najednou tím nejšťastnějším člověkem na světě. A to jen proto, že mi dal Connor šanci být jeho. Možná to nebylo ze začátku lehké, ale rozhodně to stálo za to.

Chvilku jsem bojoval sám se sebou, abych ze sebe vůbec dokázal sundat Pánovo tričko. Vonělo tak krásně. Snad nikdy jsem podobným blbostem nevěřil. Phil na to byl tolik ujetý. Kolikrát přišel do školy a usmíval se celý den jen proto, že na tobě mohl mít mikinu kluka, s kterým právě randil. Já z toho vždy cítil jen hodně parfému. Jenže teď, když Pánovo tričko bylo jediné, co zakrývalo mé tělo, jsem tomu rozuměl až moc dobře. S povzdechem jsem zakroutil hlavou, rychle se vysvlékl a vlezl pod vodu, kde jsem se namydlil a opláchl ještě dřív, než voda začala téct teplá. Byl jsem moc líný a hlavně zaneprázdněný svými myšlenkami na to, abych používal ručník. Prostě jsem se jen znovu oblékl do toho božského trika a vrátil se za svým Pánem do ložnice.

Musel jsem se dlouze nadechnout a pak zase vydechnout, abych dokázal zvládnout to, jak jsem ho našel. Seděl na posteli jen ve spodním prádle, překloněný k notebooku. Každičký jeho sval se i díky malému pohnutí napnul, což byla neskutečná podívaná. Můj Pán musel být v minulém životě bůh, jelikož jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.

„Přidáš se?" pronesl pobaveně a já lehce ucukl, když mě jeho hlas probral zpátky do reality.

„Hm-hm," zamručel jsem spolu s přikývnutím a sedl si do postele, kousek vedle něj.

„Nemohl ses obléknout do čistého? Nebo se alespoň utřít?" přejížděl levou rukou po mém stehně nahoru, zatímco tou druhou vybíral správný film.

„Ne," odsekl jsem s úsměvem, „takhle je mi dobře."

„Jak myslíš," přemístil notebook na noční stolek, který byl kousek od středu postele tak, aby na něj bylo dobře vidět, „teď pojď sem," chytl mě pěvně kolem pasu, posouvajíc nás oba dozadu, k polštářům.

„Nebude to nic strašidelného, ne že?" vyjekl jsem vystrašeně. Byl jsem až moc mimo na to, abych mohl koukat na horor.

„Ne, nemusíš se bát. Jen komedie do pozadí," přejížděl mi prsty po pokožce a já si užíval každičký jeho dotek. Bylo to jiné, než kdykoli předtím. Nejspíš to měla být má odměna. Ale já si nemyslel, že bych měl být odměňovaný. Naopak.
„Connore?" šeptl jsem nejistě.

„Ano, Tro?"

„Líbí se mi, když mi tak říkáš," zasmál jsem se, jelikož mi po těch slovech bylo trapně, „ale. Já. Totiž,"

„Prostě se vymáčkni, hm? Pokud to bude nemístné, budeme dělat, že se to nestalo. Za dnešek toho na tebe bylo hodně, takže se nebudu zlobit, i kdyby to měl být nějaký úlet," přitlačil mírně palci, pokračujíc v krouživých pohybech na mém břiše.

„Jen. Jestli je ten můj návrh reálný. Myslel jsem, že by ti to mohlo udělat radost. Měl jsi takových věcí na blogu hodně, než jsme si začali psát. A nechci, abys o to přišel jen proto, že jsem stydlín a žárlivka," kousal jsem se nervózně do rtu a děkoval bohu, že ke svému Pánovi ležím zády.

„Ten tvůj dokonalý návrh je tak reálný, jak jen chceš," políbil mě na rameno, „a mám radost. Jen nechci, abys to bral jako trest. Jak jsi řekl, není to nic pro tebe. Můžeme to provést hned, jak se na to budeš cítit,"

„Třeba zítra?" skočil jsem mu do řeči.

„Hned, jak se na to budeš cítit," zopakoval s dalším polibkem na rameno.

„Prima," zavrtěl jsem se mírně, „pak zítra," zahrabal jsem se do peřin a se spokojeným úsměvem zavřel oči.

---

Wooohooo. 54. část, to je bláznivý ^^ A omlouvám se všem, co se těšili na sub X sub X dom akci. Časem k tomu dojdu, jen jsem to nechtěla dělat takhle. Občas bych si za přidávání kapitol tak brzo, než mám napsanou další, nafackovala...

A taky je to asi zase sladký. Já vážně nevím, co se se mnou děje. Přijdu si šílená - což je normální, jen prostě. Já nevím. Snad se to nějak dalo číst :)

^_^

N.