„Od čeho to máš?!"

Několik týdnů se nic neměnilo. Prostě jsme jen hodně pili a přespávali jeden u druhého. Bylo to milé a on mě dokázal dostatečně zabavit, abych nemyslel na šílené věci, jako si něco udělat. Bylo zvláštní, jak moc mě ta bolest, kterou mi způsoboval uspokojovala. Přitom to nebylo nic tolik děsného. Jen pár kousanců a otlačeniny od škrcení. Dokonalost. Tak moc dobře znal mou hranici.

Jenže i přes to, kolik času jsme spolu trávili a jaké věci jsme dělali, jsme stále zůstávali kamarády. On měl dokonce jednu chvíli přítele, takže jsme byli domluvení, že toho necháme, ale porušili jsme to hned první večer. A já za to nemohl. Nenáviděl jsem podvádění do morku kostí a tolik jsem se mu snažil bránit. Jenže to bylo přesně to, co ho hnalo dopředu a mě víc a víc vzrušovalo.

Pár dní na to jsme jeli za Blessingem. Přestěhoval se na druhý konec města a my museli autobusem. A tenkrát to bylo poprvé, co mě políbil někde mezi lidmi. Byl jsem tolik zmatený a tolik šťastný, i když to nic neznamenalo.

Blessing byl divný a přehnaně pod pantoflem, takže jsme se ani moc dlouho nezdrželi. Měl to být poslední den před tím, než jsme se měli začít učit. Byl tolik nezodpovědný. Kašlal na to. Chtěl pořád chodit ven. Počasí bylo tolik milé a já si nepřál nic jiného, než ho vidět. Ale musel jsem se učit. Potřeboval jsem odmaturovat.